Operní panorama Heleny Havlíkové (241)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Bayreuthský festival je stále držený v rukou rodiny, od roku 1973 jako nadace s veřejnoprávním zastoupením. I když v posledních letech pod vedením kontroverzní režisérky Kathariny Wagner, která si vyvzdorovala vedení slavností v roce 2015 po jednom z mnoha lítých rodinných sporů, ztratil festival dříve neprorazitelnou nedobytnost při získávání vstupenek i zájem určité skupiny wagnerovských ctitelů, uchovává si stále svou výlučnost, přitažlivost i společenskou prestiž. Pro někoho se koncept této Wagnerovy pravnučky stal nepřijatelně provokativní destrukcí bašty tradičního wagneriánství, pro jiné spásnou inovací a rozvíjením principů pradědova Gesamtkunswerku. Až se zdá, že čím nechutnější, obscénnější, drastičtější, či „jen“ pitomější, tím lépe. Do této linie, jak ji nastolila tetralogie Prsten Nibelungův v režii Franka Castorfa, který například Siegfrieda lokalizoval mezi houmlesáky a prostitutky pod obrovitými hlavami Marxe, Lenina, Stalina a Maa, se loni připojila nová produkce Lohengrina. Hudebně ji sice „jistil“ Christian Thielemann, současný hudební ředitel festivalu, ale režie Yuvala Sharona z tohoto rytíře Svatého grálu udělala elektrifikátora ruského venkova a barokních Antverp zároveň.

Pořád platí, že poptávka po vstupenkách do Wagnerova svatostánku násobně převyšuje nabídku – navzdory nepohodlným dřevěným sedadlům i horku v hledišti bez klimatizace, kam se stále chodí ve velké večerní (baťůžkáře jsem tentokrát neviděla). I letos před představeními postávala u pokladny padesátka doufajících čekatelů, jestli na poslední chvíli někdo náhodou neprodá vstupenku.

R. Wagner: Tannhäuser – Bayreuther Festspiele (foto Enrico Nawrath)

Během tří festivalových dnů mě zasáhla spousta hlubokých dojmů i brnkla směsice letmých postřehů. Nejen z celkem jedenácti hodin Wagnerovy hudby v oné závratné akustice Festivalového divadla, z více než tří desítek pěveckých výkonů, které už jen svou délkou a výdrží vzbuzují respekt a které se vznášejí ve hvězdné sféře wagnerovských hutných velkých hlasů, takže otázka tu nezní „zda“ tak náročné role uzpívají, ale „jak“, v jemných detailech, do značné míry závislých na osobním vkusu. Impulsy k přemýšlení vyvolaly režijní koncepce, jejichž rozbor by vydal na objemné studie. Po mém nedávném akustickém zklamání na jinak vynikajícím koncertu Collegia 1704 v Labské filharmonii v Hamburgu, která má k proklamovanému novodobému akustickému zázraku daleko (recenze Test Labské filharmonie Collegiem 1704 a Bachem na Opera Plus ZDE), jsem se opět oddávala zvuku s „mytickou propastí“ zaoblující jedinečným způsobem hru orchestru. Vnořovala se do Wagnerova přediva motivů, hudby plynoucí, valící se, zklidněně spočívající i vášnivě burácející v nekonečně bohaté plastičnosti zvuku i barevnosti wagnerovsky „nekonečných“ ploch, které dávají zapomenout na čas a navozují až transový stav.

Znovu jsem sledovala specifickou atmosféru Wagnerova svatostánku, kdy honorace (v době mé návštěvy ke konci festivalu převažovala německá střední vrstva) vznešeně kráčí parkem Zeleného vršku za wagnerovským kultem – odpolední horko/nehorko dámy v róbách, většinou dlouhých, a lodičkách s vysokými podpatky, pánové přinejmenším v černém obleku s bílou košilí a převažujícím motýlkem. Představení s délkami Wagnerových oper a hodinovými přestávkami začínají až na několik málo výjimek ve čtyři. Diváci pod balkónem divadla oddaně čekají na vytrubování pozounistů oznamujících místo zvonění konec přestávek, horečně se s nimi fotí nebo pořizují selfíčka a odměňují jejich několikavteřinový „výkon“ nadšeným potleskem. O přestávkách se davy zvolna posouvají v dlouhých frontách ke kioskům pro zdejší vyhlášené wursty, preclíky nebo zmrzlinu. Někteří popíjejí šampaňské, jiní večeří v luxusní restauraci, piknikují na dece na trávě, kam si objednali delikatesami naplněný koš. Další se spokojí s tím, že na parkovištích konzumují vlastní zásoby sedíce na rozkládacích stoličkách u otevřeného zadního kufru auta.

R. Wagner: Parsifal – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Diváci jsou ovšem konfrontováni s nepohodlím různých omezení. Také na Zelený vršek dorazila obava z terorismu a divadlo s kapacitou 1.974 míst je „obehnáno“ řadou bezpečnostních opatření. Policie už mnoho hodin před představením zátarasy uzavírá pro auta příjezdové cesty k divadlu – pro starce o berlích ve smokingu je v odpoledním horku i vzdálenost od tři sta metrů vzdálených parkovišť na hranici jejich možností. A u všech vchodů do divadla zkoumají příchozí nejen biletáři, u vstupenek na jméno s důsledným porovnáním dostatečně identifikačního průkazu, ale i muži z ochranky. Přísně a neoblomně vykazují všechny s kabelkou nebo jiným zavazadlem přesahujícím rozměr A4 směrem ke stavební buňce/kontejneru v prašném rohu parku asi sto metrů od divadla. A neprošla mi ani čtvrtlitrová plastová lahvička s vodou, jakkoli jsem ji před sekuriťákem vypila do dna.

Nejsem bezpečnostní expert, abych dokázala posoudit, nakolik kontejner na zavazadla kousek od divadla a zákaz prázdných lahviček může odvrátit riziko útoku. Bezpečnostní rámy v Bayreuthu zatím nemají, zavést by se ale mohly – ne jako detektory diváků, ale bláznivých režijních výstředností. Pro mnou nastavenou citlivost by elektrifikátor Lohengrin a anarchistický Tannhäuser s barvotiskovým happyendem takovým „bezpečnostním rámem režie“ prošel jen při hodně tolerantně nastavených čidlech.

Už byl zveřejněn program 109. ročníku Bayreuthských slavností na rok 2020. Novou inscenací bude kompletní tetralogie Prsten Nibelungův v nastudování finského dirigenta Pietariho Inkinena, jehož známe u nás z jeho působení u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, a rakouského režiséra Valentina Schwarze. Pro oba to bude jejich bayreuthský debut. Přes všechny výhrady k současnému konceptu festivalu se pro mě sdílení zážitků v kultovním wagnerovském svatostánku stalo „drogou“, kterou si nebudu chtít nechat odepřít.

Opera v Šárce (foto Jaroslav Tatek)

Inspirace na dny příští

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Dirigent Jan Chalupecký, režie Jana Divišová a Renée Nachtigallová, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Kateřina Dedková, sbormistr Pavel Vaněk.
Osoby a obsazení: Don Giovanni – Martin Bárta, Komtur – Pavel Vančura, Donna Anna – Jana Sibera, Don Ottavio – Aleš Briscein, Donna Elvíra – Ester Pavlů, Leporello – Luděk Vele, Masetto – Pavel Švingr, Zerlina – Lenka Máčiková.
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla v Praze.
Originální hudební divadlo Praha, Opera v Šárce, neděle 1. září 2019 ve 14:00 hodin.

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
bogda

Vůbec nevím jak komentovat recenze v které je napsáno že “Hlavním tématem (opery Tristan a Isolda) je vlastně manželská nevěra” a že opera končí “Wagnerovým paradoxním happyendem smrti z lásky”,