Operní panorama Heleny Havlíkové (244)

Ceny Thálie – změny, pohled do „zákulisí“ operní poroty, operní nominace a osobní dovětek.

Minulý týden byly zveřejněny nominace na Ceny Thálie, které už pošestadvacáté vyhlásila Herecká asociace. O laureátech se rozhodne 5. října 2019 v Národním divadle a tento ceremoniál bude opět přenášet Česká televize na programu ČT1.

I když jsou Ceny Thálie a jejich principy z různých stran zpochybňovány, kritizovány a porovnávány s dalšími cenami, ať už v oblasti divadla (Ceny divadelní kritiky, které pořádá a uděluje časopis Svět a divadlo, Ceny Divadelních novin) nebo vážné hudby (Ceny klasické hudby s kategorií vokální výkon), patří u nás k prestižním a umělci si je neopomíjejí uvádět ve svých životopisech. Cílem těchto cen je zejména zvýšení prestiže českého divadelního umění a současně prezentace i popularizace umělců a jejich výkonů. Výroční ceny mají samozřejmě i jiné umělecké obory, ale v divadle mají o to větší smysl kvůli specifičnosti toho uměleckého druhu, který se hraje v danou chvíli pro dané diváky. Se zavřením opony vlastně zaniká. I když se vedle fotografické dokumentace dnes pořizují i relativně kvalitní záznamy inscenací, jednou z forem, jak uchovat hodnoty něčeho tak efemérního, jakým jsou právě herecké, pěvecké nebo taneční výkony na divadelním jevišti, jsou právě Ceny Thálie. 

Změny
Už v průběhu uplynulých 25 let se Ceny Thálie různě vyvíjely, v letošním ročníku dochází k řadě významných úprav statutu. Jedna se týká rozhodného období – místo kalendářního roku budou nyní ceny udělovány za divadelní sezony, což lépe odpovídá divadelní praxi. Tento ročník je ale přechodný, takže zahrnuje delší úsek od prosince roku 2017 do konce května letošního roku. 

Mění se i kategorie a způsob rozhodování o cenách. Zůstává hlavní udělování cen za mimořádné jevištní výkony v ženských a mužských kategoriích za role nastudované na území České republiky. Rozšiřují se ale obory, takže ke čtyřem kategoriím – činohra, pohybové divadlo, opera, opereta a muzikál – přibyla pátá, alternativní a loutkové divadlo. 

O cenách za mimořádné jevištní výkony nyní rozhodují pouze odborné poroty jmenované prezidiem Herecké asociace, a to na základě zhlédnutých představení v průběhu celého daného období. Do rozhodování odborných porot se nyní už nemohou zapojovat přímo diváci, ale porotám předkládají své návrhy jednotlivá divadla, vysoké umělecké školy, státní konzervatoře, Asociace profesionálních divadel, Asociace nezávislých divadel a Česká akademie divadelníků. Od letošního ročníku tak odborné poroty nenavrhují pouze nominace, jež byly v každém oboru rozšířeny z osmi nominantů v jednotlivých genderech na deset ženských a deset mužských výkonů, resp. v kategorii loutkového divadla celkově 10 společných nominací pro oba gendery. Odborné poroty v den udílení cen hlasují také přímo o laureátovi, což dříve příslušelo nadoborovému Kolegiu Cen Thálie. To bylo zrušeno. Nahradila ho s jinými kompetencemi nově zřízená Česká akademie divadelníků, jejímiž členy jsou všichni nositelé Cen Thálie a další významné osobnosti. Tato Akademie rozhoduje o ceně za přínos českému divadelnictví (dříve tzv. Zvláštní cena Kolegia), kterou může obdržet významná žijící osobnost z okruhu autorů, režisérů, scenáristů, choreografů, scénografů, dirigentů apod., tedy nikoli herci, tanečníci nebo sólisté oceňovaní samostatně dle oborů. O ceně za celoživotní mistrovství, od letoška v činoherním oboru rozšířené na dvě podle genderu, o ceně pro mladého činoherce do 33 let a ceně za šíření divadelního umění v televizi rozhoduje Prezidium Herecké asociace. 

Pohled do „zákulisí“ operní poroty
Činnost operní poroty, nyní sedmičlenné ve složení Zbyněk Brabec – předseda, Vojtěch Babka, Magdaléna Hajóssyová, Helena Havlíková, Ivan Ruml, Tomáš Šimerda a Jan Štych, je systematická a rozvržená tak, aby zahrnula pokud možno všechny operní inscenace po celé republice za dané období. Jezdíme na premiéry i reprízy všech operních inscenací – nejen do deseti našich tzv. kamenných divadel v Praze (Národní divadlo a Státní opera), v Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci, Liberci, Českých Budějovicích, Opavě a Ústí nad Labem, ale i mimo tuto síť. Ta sympaticky houstne – mezi alternativní soubory, které uvádějí operní inscenace, patří například Opera Diversa, Ensemble Damian, Hofmusici, Musica Florea, Capella Regia, Opera studio Praha, Hausopera; operní produkce se objevují také na festivalech ve Znojmě nebo na New Opera Days v Ostravě, případně na Ostravských dnech, patří sem i opera v Divoké Šárce. 

Viděla jsem k osmdesáti inscenacím, často i v několika obsazeních, což znamená na devět stovek výkonů. Se členy poroty mezi sebou návrhy na nominace průběžně probíráme. Na závěrečném jednání pak znovu zevrubně diskutujeme o výkonech v každé jednotlivé inscenaci a bereme v potaz také návrhy z divadel. Na základě písemného hlasování jsme pak vybrali deset nominací a z nich ony tři tzv. finálové. 

Bývá to obtížné rozhodování, trvá řadu hodin. A je pro českou operu vynikající zpráva, že je opravdu z čeho vybírat. Soustřeďujeme se na výkony v kombinaci pěveckého i hereckého umění, takže se může stát, že oceníme výkon v inscenaci, kterou jako celek nehodnotím příliš vysoko – a obráceně, ve špičkové inscenaci nemusí být automaticky tak mimořádný výkon na cenu.

Operní nominace v ženské kategorii
Finálové nominace budu prezentovat v abecedním pořadí, protože o laureátech se bude rozhodovat až 5. října. V ženské finálové operní kategorii je nominovaná sopranistka Kateřina Kněžíková za snovou titulní Juliettu Bohuslava Martinů v ostravské inscenaci Národního divadla moravskoslezského. Podle zdůvodnění poroty „vdechla postavě Julietty fantazijně snovou polohu, kterou ve scénách vášnivých mileneckých hádek podpořila dynamickým herectvím. Není to hravá subreta, která lehkovážně přechází z jednoho vztahu k druhému, ale plnokrevná žena, jež o svého milovaného muže bojuje do poslední chvíle, třebaže nezvítězí. Prokázala, že objevný přístup k této roli může mít ve výkladu fantastických představ mnoho poloh a interpretačních přístupů.“

Další nominantkou je mezzosopranistka Štěpánka Pučálková za roli láskou a povinností zmítané Charlotty v nastudování Massenetova Werthera pražským Národním divadlem. Dle poroty „mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou můžeme vídat především v jejím angažmá v Semperově opeře v Drážďanech a na dalších zahraničních scénách. V roli Charlotty v pražském Národním divadle vytvořila přesvědčivý portrét ženy stojící mezi dvěma muži – manželem, k němuž ji poutá povinnost, a Wertherem, k němuž je přitahována svým srdcem. Její úsporné, ale o to přesvědčivější herectví vyniklo zejména na jednoduché scéně Wolfganga Gussmanna a vyvrcholilo v závěru opery, kdy Charlotta spěchá za raněným a umírajícím Wertherem. Po pěvecké stránce part Charlotty přináší Štěpánce Pučálkové širokou paletu výrazových prostředků – od lyrických až po dramatické. Tato role ji potkala v pravý čas.“

Třetí finálovou adeptkou na Cenu Thálie je Petra Šimková Alvarez za dramatickou Elektru v plzeňské inscenaci Mozartova Idomenea. Porota k tomu uvádí, že „Petra Šimková Alvarez vytvořila ve zřídka uváděné Mozartově opeře Idomeneo strhující portrét Agamemnonovy dcery Elektry. Pro roli má dostatečně dramatický hlas, ale i nezbytnou pěveckou techniku k zvládnutí náročných koloratur. Pod režijním vedením Arily Siegert je její Elektra zprvu nenápadná žena, jíž se nedaří získat prince Idamanta, nicméně i z jejích němých scén divák cítí její touhy a cíle. Vše vrcholí v závěru opery, kdy Idamantes získává vytouženou Ilii a vstupuje na královský trůn. Poražená Elektra v dramatické árii končí svůj život a následuje bratra Oresta do podsvětí. A závěrečná árie, v níž zoufalá Elektra v dramatické árii končí svůj život, přináší Petře Šimkové Alvarez příležitost, aby na sebe strhla pozornost a přispěla k vrcholu celé inscenace.“

Do tzv. širší nominace se z libereckého nastudování Verdiho Trubadúra dostaly hned dva výkony – Miroslava Časarová jako Leonora a Kateřina Jalovcová za Azucenu. Jejich nominace porota zdůvodňuje: „V roli Leonory Miroslava Časarová působivě gradovala výraz a využívala celou dynamickou šíři, kterou Verdi tuto postavu obdařil. Od lyrických scén po dramatické vrcholy roli uchopila s velkým porozuměním pro styl. Pozitivní dojem umocnila příjemná barva hlasu a plastická herecká kreace. Altová role Azuceny s dramatičností Verdiho hudby plně vyhovuje temnému hlasu Kateřiny Jalovcové. Vytvořila v ní postavu gradujících vášní a citů, které dosahují v belcantové melodice svého naplnění. Svým výkonem dokázala oslovit publikum a přispěla tak k úspěchu celé inscenace.“ 

„Bodovala“ také plzeňská opera: Jana Foff Tetourová za Donnu Isabellu v Nevěstě messinské Zdeňka Fibicha a za Ofélii v Thomasově Hamletovi Doubravka Svobodová, mimořádný talent v nejmladší pěvecké generaci. Podle poroty: „Kněžna Isabella Jany Foff Tetourové nebyla starou šlechtičnou, odevzdanou osudu. Ztvárnila ji jako rezolutní i laskavou a něžnou milující matku, která věří, že se jednou její synové usmíří. Deklamativní styl Fibichovy hudby ji nevedl k patetickému výrazu – vytvořila uvěřitelnou ženu, která podřídila život svým dětem. Exkluzivní roli českých mezzosopranistek zpívá bohatým, barevným, mladistvým a nosným témbrem s dokonalou srozumitelností slov i emocí. Doubravka Součková stojí teprve na začátku své slibné kariéry. O to více překvapila svým ztvárněním Ofélie v romantické opeře Ambroise Thomase Hamlet. Pro náročný part má dostatečně znělý hlas a ve velké árii šílené Ofélie zvládla nejen obtížné koloratury, ale roli vygradovala i herecky.“

V desítce je dále Vanda Šípová za Helgu v opeře Ivana Achera Sternenhoch v pražském Národním divadle: „Vanda Šípová měla svým komplexním výkonem zásadní podíl na výsledné inscenační podobě opery Ivana Achera Sternenhoch podle dekadentní grotesky Ladislava Klímy. Její koloraturní soprán se andělsky třepotal, pateticky vznášel i ďábelsky kvílel pro vyjádření exaltované Helgy v oscilaci mezi temným a zároveň omamně přitažlivým netvorem, mezi velebnou bohyní a obscénní děvkou, chladnokrevnou brutální vražedkyní vlastního dítěte a výsměšnou mrtvolou.“ 

Do desítky nominovaných se dostala také Barbora Řeřichová za olomouckou Fiordiligi v Mozartově opeře Così fan tutte: „Největší náročnost role Mozartovy Fiordiligi spočívá v nutnosti vést hlas v rozsáhlých plochách pěveckých čísel. Barbora Řeřichová jí dostála se svěžestí a citlivými dynamickými odstíny. Zároveň naplnila požadavky režie, která však přemírou pohybových akcí často odváděla pozornost od možnosti vychutnat si krásu hudby.“ 

Last but not least v pořadí podle abecedy širší nominace uzavírá Kristýna Vylíčilová v Ariadně se skvělým propojením stylové interpretace Monteverdiho a soudobých skladatelů Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka v jejich adaptaci Ariadny: „Kristýna Vylíčilová si poradila skvěle nejen s Monteverdiho rozsáhlým Lamentem, které bylo skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život, ale i se stylem barokního minimalismu, ve kterém Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík dotvořili tuto dochovanou část opery Ariadna.“

Operní nominace v mužské kategorii
Začnu opět finálovými nominacemi v abecedním pořadí: tenorista Ondřej Koplík se profiluje v náročném oboru belcanta, jak předvedl v liberecké inscenaci Rossiniho Popelky. Podle zdůvodnění poroty „Ondřej Koplík vytvořil postavu Dona Ramira jako dynamického, velkoryse a pozitivně smýšlejícího šlechtice i jako zamilovaného mladíka – do té míry inteligentního, že si je vědom svého cíle. Nadsázku s přestrojením vykreslil s potřebnou mírou vkusu i grotesky. Podal vskutku rossiniovský pěvecký výkon: bravurními koloraturami, perfektní srozumitelností slova a pravým italským briem se v tomto oboru řadí po bok prvořadých pěvců.“

Barytonista Csaba Kotlár upoutal oběma rolemi ve strhující liberecké inscenaci dvou oper Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř: „Csaba Kotlár věrohodně vystihl dva muže, kteří mají – i v souladu s režijním pojetím – mnoho společného. Jak Duch Vergilia, tak Vévoda jsou sebestřední narcisové, povznesení nad ubohé lidské osudy, které přitom svou mocí ovládají. Všechno pekelné je nechává chladnými, jen když je hedvábný župan bez poskvrny a zlatý šálek s kávou má správně natočené ouško. Jediným mávnutím ruky dokážou zničit dílo mnoha zoufalých lidských rukou. Kotlárovi se podařilo integrovat znuděnou nadřazenost a flegmatickou povýšenost obou mužů i do dramatického pěveckého výrazu, který Rachmaninovova hudba vyžaduje.“

A do mužské finálové trojice patří také Jiří Sulženko za Gianniho Schicchiho v ostravském Triptychu Giacoma Pucciniho: „Titulní role Pucciniho komické jednoaktovky skýtá příležitost k rozehrání různých komických poloh a Jiří Sulženko ji dokonale využil. Zúročil svou dlouholetou zkušenost z rolí oboru basu-buffo, které ztvárnil na různých jevištních, a vytvořil jedinečnou operní kreaci, přičemž jeho výkon se opíral – jak je ostatně v opeře nezbytné – o sonorně znějící hlas ve všech polohách.“

Ze sólistů se do širší nominace v tenorovém oboru dostal jen Martin Šrejma za roli Živného v ostravské inscenaci Janáčkova Osudu: „K úspěchu inscenace, která zbavila ,prokletí‘ Janáčkovu ranou operu Osud, výrazně přispěl i Martin Šrejma. Titulní roli skladatele Živného postihl v jeho bolestné rozervanosti, hrdém vzdoru i něžném a vášnivém milostném roztoužení k závěrečné gradaci velkého bilančního monologu – bez přepínání hlasu, při skvěle srozumitelné deklamaci.“

V mužských širších nominacích převažuji barytonisté – Roman Janál v titulní roli v opeře Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal v pražském Národním divadle „se ujal nelehkého úkolu ztvárnit postavu spisovatele Bohumila Hrabala s plným nasazením. Jako pěvec obdařený mimořádnou muzikalitou zvládl bravurně interpretační obtíže role a svým přesvědčivým výkonem dopomohl k úspěchu jinak problematické soudobé operní novinky Miloše Orsona Štědroně.“

V liberecké inscenaci Rachmaninovových oper se k Csabovi Kotlárovi připojil ve svém českém debutu i Pavol Kubáň jako ďábelský dvoj-darebák: „Ačkoli Pavol Kubáň patří k velmi mladým interpretům, obsáhl mimořádně náročnou dvojroli v operách Sergeje Rachmaninova s pěveckou i hereckou bravurou. Zmrzačený a ohyzdný Malatesta měl v jeho podání i momenty nejistoty a vzpomínek na vše krásné, co se svou manželkou prožil, než převládlo jeho démonické zlo. To zpřítomnil Kubáň i jako Baron, který se neštítí vršit svou moc a bohatství na neštěstí, utrpení a slzách jiných bytostí, vlastního syna nevyjímaje.“

Martin Bárta byl skvělým Borisem v ostravské Lady Macbeth Mcenského újezdu: „Jako Katěrinin tchán v Šostakovičově opeře zaujal jak krásnými hloubkami, tak tím, jak v této roli vystihl přísnou krutost a brutální emocionalitu, vyvěrající z nezřízené moci potlačované sexuality a jen stěží zadržované touhy po mladé ženě.“

Lukáš Zeman v plzeňské inscenaci Monteverdiho Orfea zúročil své zkušenosti ve stylu, který patří k jeho doméně. Podle zdůvodnění poroty „vytvořil výrazný portrét titulního bájného pěvce, jehož postihne tragická událost hned na počátku jeho životní dráhy – úmrtí milované manželky. Zeman vykreslil portrét muže, který je podroben těžké osudové zkoušce, dokáže jí vzdorovat, i když nakonec prohrává.“

Pavel Klečka v opavské inscenaci Janáčkovy Bystroušky zaujal svým autentickým pojetím Revírníka „bytostně spjatého s věčným koloběhem přírody. Obdařil roli hlubokou moudrostí zkušeného fořta s nostalgií stáří, jadrným humorem i radostmi nad krásami stále nové a nové obrody života.“

Basisty v nominacích zastupuje Zdeněk Plech jako Chrudoš v ústeckém nastudování Libuše: „Vytvořil v opeře Bedřicha Smetany svým mocným basem a mužným gestem výraznou postavu slovanského bojovníka, který neochvějně hájí před Libušiným soudem rodovou čest i právo staršího sourozence na převzetí moci nad zděděným panstvím. Je milencem žárlivým a zároveň schopným odpouštět, pokud se s ním jedná upřímně.“

Osobní dovětek
Nominace jsou výsledkem kolektivního rozhodnutí. Výkony se samozřejmě nedají měřit na vteřiny, centimetry nebo zvládnuté povinné prvky jako třeba v krasobruslení. Jejich hodnocení je při vší snaze o objektivitu (která ovšem v tomto oboru – naštěstí – neexistuje) a při obtížnosti zvažování ovlivněné také osobním vkusem. 

Osobně vysoko hodnotím Štefana Margitu, tenoristu, který působí na prestižních zahraničních scénách včetně Metropolitní opery a jehož jsme konečně mohli vidět u nás po Mrtvém domě v klíčové roli komplikované a kontroverzní osobnosti kapitána Verea v Brittenově opeře Billy Bud. Vystihl ho jako moudrého muže s přirozenou autoritou, který si s trpkostí uvědomuje, že selhal. Věrohodně včetně měkké kantilény a znělých pian i příkrého výrazu v deklamaci tak vyjádřil rozpor mezi vyčtenými humanitními ideály a nesmlouvavou praxí života na válečné lodi s jemným náznakem balancování mezi Vereovou láskou otcovskou a fyzickou. V této inscenaci ovšem vynikal také Christopher Bolduc, který pro Prahu nastudoval titulní roli. Typově i svým svěžím světlejším barytonem odpovídal přátelskému důvěřivému mladíkovi, který si snadno získává přízeň ostatních, stejně jako vyvolává závist a nenávist. Jeho závěrečné vyznání a smíření se smrtí bylo v intencích Brittenovy partitury jímavé. A také v podání Gidona Sakse nebylo od počátku sebemenších pochyb o kontrastním ďábelském charakteru Claggarta. Tento basista má s rolí sadisticky nenávistného dohlížitele na kázeň posádky zkušenosti už od roku 1991 a vytvořil ho v několika inscenacích a nahrávkách. Mrazilo z jeho velkého výstupu, který připomíná Verdiho velkou Jagovu árii se vzýváním ďábla, při němž je Claggartův coming out spojený se sebezáchovným rozhodnutím zničit objekt své touhy. 

Další inscenací se spoustou strhujících výkonů bylo ostravské nastudování Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu. Nejen Martin Bárta jako Boris, ale také Aleš Briscein v alternaci s Vadimem Zaplechnym vystihli Katěrinina milence Sergeje přesně jako dominantního, surového, sebestředného a zároveň neodolatelného „alfa samce“. V titulní roli opět excelovala Jordanka Derilova, která získala Cenu Thálie v roce 2015 za Prokofjevovu Renatu v ostravské inscenaci Ohnivého anděla. Nebylo podstatné, že tato sopranistka už nemá tak plně a oble znějící střední polohu, důležité bylo, jak vytvořila Katěrinu – jako nafoukanou, ješitnou, znuděnou husu, která bezhlavě, naivně a doslova až za hrob podlehne brutálnímu sexappealu pokrytecky vypočítavého Sergeje. A slabošství Katěrinina muže Zinovije vyjádřil Josef Moravec. 

Z té devítistovkové plejády si pozornost zaslouží také výkon Sergeje Kostova v titulní roli již zmíněného Acherova Sternenhocha. Byl výborně zvoleným typem pro odpudivého úchylného knížete s ulíznutou patkou a buřinkou v jeho nenávisti i vzývání Helgy, kdy jeho vemlouvavý tenor přechází do bizarních kontratenorových poloh.