Dramaturgie souboru nabídla neobvyklé téma, tentokrát se z Kroměřížského hudebního archivu vynořil skladatel Pavel Josef Vejvanovský, hudebním vědcům i praktikům známý jako představitel českého baroka druhé poloviny 17. století. Ale jeho díla slyšel málokdo, přestože jeho instrumentální skladby vycházely v minulém století v edici Musica antiqua bohemica péčí Jana Racka a Jaroslava Pohanky.
Dramaturg Tomáš Hanzlík si dal práci a připravil pro zahajovací koncert hudební lahůdky z kroměřížského archivu, jež zazněly ve světové premiéře. Byly to vokálně instrumentální skladby duchovního charakteru, ve kterých chyběl skladatelův nástroj, clarina. Jednalo se o skladby Sonata La posta in G pro orchestr, který dirigoval od prvního pultu primarius Jan Zajíček. Skladba překvapila svěžím rytmem a tonální pohyblivostí a příbuzností s folklorním cítěním. Následující De Venerabili sacramento (A239) bylo příležitostí pro pěvce, kteří vystupovali jako sborové těleso, přičemž všichni měli sólové výstupy, jež na sebe navazovaly a postupně vystupovaly nad běžící hudební tok. Překvapila barevná vyváženost hlasů a přirozené témbry. Salve Regina (A699) byla příležitostí pro altové sólo spolu s trombonem, Lucie Karafiátová s měkkým, příjemně zbarveným altem měla poněkud menší hlasovou nosnost, ale procítěný projev.
Litanie Lauretanae (A672) s textem „Kyrie eleison“ a následující modlitbu zahájil sonorní basbaryton Jiřího Miroslava Procházky. Stále se opakující minimalistický motiv modlitby začínal jinou větou a pro každý byl použit jiný sólový hlas, podkreslený polyfonním pohybem hlasů ostatních. Skladba tak dostala zajímavý motorický posun a tah až k diminuendu. Quidquid agam, Jesu agam (A4822) rozezněl jásavý soprán Pavly Radostové s průraznými výškami a lehkými koloraturami. Missa Misericordiae (A178) před přestávkou měla šest částí, Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus. Neustálý proudící tok hudby, jenž byl dán proplétajícími se hlasy v polyfonních postupech, dával iluzi mohutnosti zvuku, přestože orchestr čítal jen dvanáct hráčů a sbor spolu se sólisty byl ansámbl o dvanácti lidech, z toho sedm zpívalo sólové party.
Druhou polovinu koncertu zahájila opět orchestrální Sonata 5 in G s primáriem Janem Zajíčkem a se sólovým duem prvních a druhých houslí. Následovala skladba O bona, bona crux, s vnitřním nábojem a hlubokou zbožností, přednesená barytonem J. M. Procházky spolu s prvními houslemi a pozitivem. Závěr koncertu patřil skladbě nazvané Offertoria octo, s částmi o apoštolech, se zvučným sólem basisty Václava Jeřábka s obdivuhodnými hloubkami, o mučednících, v podání sopranistky Pavly Radostové a tenoristy Jakuba Kubína, o Blahoslavené Panně vzaté na nebesa, s procítěným výrazem a jásavým témbrem sopránu Romany Kružíkové, se vstupem altu Lucie Karafiátové a barytonu J. M. Procházky, a s vítězným „Alleluja“ sboru. Offertorium o Vyznavači přinesly soprán Romany Kružíkové a alt Lucie Karafiátové, Offertorium o Zasvěcení bylo příležitostí pro J. M. Procházku a střídání ostatních hlasů. V Offertoriu o Panenství a O jednom mučedníkovi se proplétaly hlasy ve fuze s iluzí mohutnosti zvuku. Závěrečné Offertorium o čase bylo procítěné a neustálý proud hudby a tempa byl pozastaven v závěru o prosbě o vytoužený a nejsvětější mír, což vytvořilo velebný a důstojný konec.
Večer byl naplněný překvapivě plnou a nosnou hudbou, která s málo prostředky dokáže vyvolávat iluze a emoce a která nezapře plnokrevné muzicírování. Večer plný překvapení a objevů a příslibu do budoucích večerů, jež naplní osmou sezonu Czech Ensemble Baroque, do které souboru více než o třetinu vzrostlo množství platících abonentů.
Večer opět zahajovali, a to i po přestávce, herci Radovan Král v kostýmu a roli Wolfganga Amadea Mozarta a Luděk Randár jako Johann Sebastian Bach. Ač někomu připadají v kontextu koncertu poněkud nepřípadně, nutno přiznat tentokrát oběma míru vkusu i vtipu, s níž se svých postav zhostili. Tedy „Bacha na Mozarta“, ale i na ostatní skladatele staré hudby, s nimiž se posluchači v průběhu sezony setkají.
Hodnocení autorky recenze 90 %
