Operní panorama Heleny Havlíkové (252)
Najevo vychází, že lež a pravda jedné barvy jsou…
Collegium 1704 zařadilo do své koncertní sezony 2019/2020 v Rudolfinu koncertní provedení opery Antonia Vivaldiho Arsilda. Tuto Vivaldiho operu má Collegium 1704 na repertoáru už od roku 2017. V Praze ale zazněla až teď a pouze v koncertní, zkrácené podobě.
Antonio Vivaldi (1678–1741) vytvořil Arsildu (RV 700), tříaktové „drama per musica“, jehož úplný název zní Arsilda, regina di Ponto, během svého působení na pozici hudebního ředitele v benátském Pio Ospedale della Pietà už jako slavný, uznávaný a plodný skladatel. V žánru opery, který v té době patřil v Benátkách k nejpopulárnější formě zábavy, ale teprve od roku 1713 začínal. I v opeře ovšem uplatnil své mistrovství zralého skladatele a na Arsildě, své čtvrté opeře, si dával nejspíš záležet, protože pro ni neadaptoval některou svou dřívější hudbu, jak bývalo zcela běžné, ale vytvořil originální hudební čísla (ta potom používal ve svých dalších dílech). A libreto Domenica Lalliho si upravil natolik, že se Lalli od podoby, která zazněla při velmi úspěšném provedení v říjnu 1716 v benátském Teatro S. Angelo, ostře distancoval.
Podle Luksova úvodu ke koncertu (z časových důvodů se nemůže konat přímo v Rudolfinu, ale je k dispozici na YouTube) dochovaný autograf a opis partitury svědčí o tom, že Vivaldi hudební čísla přepracovával, takže se dochovalo dokonce několik verzí Arsildy a nelze přesně určit, v jaké podobě tehdy v Teatro S. Angelo zazněla. Před novodobými interprety se tak otevírá otázka, v jaké podobě ji uvádět. Verze vivaldiovského specialisty Federica Marii Sardelliho s 38 hudebními čísly o celkové délce tří hodin zazněla při koncertním uvedení na italském festivalu Opera Barga v roce 2001 s jeho Modo Antiquo a záznam pak vyšel v roce 2004.
Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse nastudovalo Arsildu pro scénické provedení, první po třech stech letech od její benátské premiéry. Inscenaci mělo původně s Collegiem 1704 realizovat pražské Národní divadlo – a navázat tak na úspěšné počiny s Händelovým Rinaldem (premiéra 4. dubna 2009, hudební nastudování Václav Luks, režie Louise Moaty) a Myslivečkovou Olympiádou (premiéra 2. května 2013, hudební nastudování Václav Luks, režie Ursel Herrmann). Národní divadlo pod vedením Silvie Hroncové a Petra Koforně tehdy ale od tohoto, pravda náročného projektu, a to i finančně, odstoupilo a své, v podmínkách našich operních divadel štědré dotace promrhalo na Tosce. Arsilda, která nejen díky renomé Collegia 1704, ale i díky režisérovi Davidu Radokovi slibovala být událostí, se ujalo Slovenské národní divadlo. Bratislava tak získala v březnu 2017 premiéru vynikající koprodukční produkce, která se pak vydala na úspěšnou pouť po divadlech Opéra de Lille, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, Théâtre de Caen a Château de Versailles Spectacles. Premiéru v přímém přenosu přenášela také Slovenská televize. Scénická zastávka v Praze tehdy v itineráři nebyla. Díky iniciativě Francouzského kulturního institutu jsme dodatečně v únoru 2018 mohli v Praze vidět alespoň záznam v Kině 35.
Zda má smysl koncertní uvádění oper, je komplikovaná otázka, na kterou neexistuje za všech okolností jednoznačná odpověď. Samozřejmě, opera je, měla by být hudebním divadlem. Ale mohou být okolnosti, kdy má koncertní provedení plné oprávnění – ať už kvůli úrovni interpretů, které by se pro divadelní provedení nepodařilo získat, kvůli charakteru uváděné opery pro její náročnost, ale i proto, že jde o neznámé (neprověřené) dílo, jehož uvedení může být spojené s nahrávkou, jako tomu bylo například v případě Dvořákovy prvotiny Alfréd nebo nyní první verze Krále a uhlíře.
V případě Arsildy – když před dvěma lety vznikla tak zajímavá inscenace (a do SND se vrací ještě na čtyři reprízy v září 2020) – je samozřejmě škoda, že v Praze uvedená nebyla. Koncertní verzi s redukcí hudebních čísel na dvacet devět tak vnímám spíš jako dodatečnou náhražku, kterou chce Collegium 1704 zacelit tehdejší odmítnutí Národního divadla.
Arsilda má pro koncertní provedení handicap v obtížně dešifrovatelném ději. Beztak zašmodrchaný děj barokních oper je v tomto díle ještě zašmodrchanější. Obsahuje dobové operní konvence – převleky, záměny identit, milostné vztahy v kombinaci s intrikami a bojem o moc, nechybí scéna ve vězení, hon v lese. Opera se odehrává ve starověké Kilikii (dnes součást Turecka), kam přijela na svatbu s králem Tamesem pontská královna Arsilda. Děj je postavený na utajované záměně královských dvojčat Tameseho a Lisey: Lisea je z mocenských důvodů přinucena vydávat se za svého domněle mrtvého bratra Tameseho, vládnout a oženit se s Arsildou, která nechápe manželovu, ve skutečnosti Liseinu zdrženlivost před svatební nocí. Skutečný nástupce na trůn Tamese je totiž považovaný za mrtvého, ale objeví se v paláci inkognito jako zahradník. Děj je prošpikovaný přetvářkami, propletenci milostných vztahů, ztrátou důvěry, zneklidňujícím tápáním, erotickými provokacemi a sofistikovaným načasováním, kdy a kdo ví o pravé identitě dvojčat provázených svými důvěrníky. Dominuje téma ztráty jasného vědomí toho, co je pravda a co lež, které zde „stejnou barvu mají“.
I když bylo italské libreto s českým překladem Marie Kronbergerové součástí tištěného programu a v hledišti Dvořákovy síně bylo ponecháno tlumené světlo, děj se během koncertu prakticky sledovat nedal. Sólisté herecké akce ani nenaznačovali, jak se dnes občas dělává. Otevírala se tak otázka, nakolik pro koncertní uvedení zachovat recitativy. Nebo jestli v tomto případě koncert doplnit alespoň projekcí se záběry z inscenace, třebaže v hlavních rolích s jinými interprety.
Za další handicap koncertního provedení lze považovat to, že posluchači byli, na rozdíl od divadelního publika, ochuzeni o „celostní zážitek“ z inscenace, tvořený i estetikou scénické koncepce, šerosvitného svícení, kostýmů, choreografie (včetně baletních vstupů) a hlavně o vyjádření nuancí vztahů mezi postavami opery, režisérem Davidem Radokem promyšleně propracované. Na začátku jsou totiž všichni oblečeni do zdobných barokních kostýmů s parukami, a včetně tanečníků dodržují zásady barokní gestiky a tanečních figur. Radok dlouho napíná trpělivost publika, než postupně v druhé části inscenace naznačí, že vlastně mapuje podstatu deziluze z mezilidských vztahů. S odhazováním paruk, těžkých barokních kostýmů, které zůstávají pohozené na podlaze, a změnou oblečení podle dnešní módy opera postupně přechází do současnosti. Jakkoliv by se zdálo, že záměna dvojčat je naivní, banální a nevěrohodná, psychologická charakteristika i ostatních s tímto postupným odhazováním oblečení i morálních zábran v sobě obsáhla matoucí a zneklidňující „dvojakost“ a čím dál rezignovanější přijetí osudů lidí unavených zábavou, nekonečným lhaním a přetvářkou. Jakási „poslední párty“ společnosti s maskami, kde nikdo neví, kdo je kdo a komu se dá věřit. Není to právě optimistické vidění světa. Toto vyznění posílila hudební úprava – po sboru, v němž se provolává sláva dvojí svatbě a má zavládnout radost a vytoužený mír, následuje zopakování árie Lisey „Fràa cieche tenebre“ („Do temnot strašného vězení jdi tu ubohou utěšit“).
Na druhou stranu rezignace na pochopení děje měla tu výhodu, že bylo možno se více soustředit na hudbu bez sledování toho, jak si režisér poradí s opakováním dílů da capo árií. A vychutnat si, jak mnohotvárně a barvitě Vivaldi vyjadřoval situace a afekty postav – obrazy smutku, vášně, trápení, triumfů, milostné touhy, opěvování krás přírody i zloby nad zradou a nevěrou.
Plné soustředění na hudbu se promítlo i do pozornosti vůči pěveckému umění interpretů. Především na představitelku v podstatě hlavní role – královské dcery Lisey, která se vydává za muže, vládce země, musí se oženit, věrohodně odvrátit svatební noc – a přitom všem se musí dívat, jak Barzane, kterého ona miluje, stojí o jinou. A bylo obdivuhodné, jak se mezzosopranistka Aneta Petrasová zhostila tak komplikované a pěvecky náročné role (původně se čtyřmi áriemi) za situace, když původně avizovaná Francesca Ascioti nemohla kvůli nemoci vystoupit. Velmi procítěně vyjádřila nářek nad krutostí muk, které při předstírání vládce země zakouší („Fingi d’aver un cor“), naději lásky s příjemným plamenem, který ovšem i pálí („Porta amore una tal face“) i těžký hluboký smutek v árii s doprovodem sólistického kontrabasu („Fràa cieche tenebre“). Za daných okolností šlo omluvit, že Aneta Petrasová vypustila klíčovou náročnou scénu a árii „Di Cariddi li vortici ondosi“, v níž Lisea v podzemí paláce s úzkostí očekává Barzaneho, který ji považoval za mrtvou, usiloval o Arsildu a nyní ji prosí za odpuštění.
Také hlavní ženskou postavu Arsildy svěřil Vivaldi mezzosopránové poloze. Kanadská sólistka Mireille Lebel, která ve scénickém provedení v Bratislavě neúčinkovala, se v žádné ze čtyř árií výrazněji neprosadila, zejména vedle strhujícího výkonu Kangmina Justina Kima, který dodal roli proradného a nakonec kajícího se Barzaneho dramatický náboj u kontratenoristů neslýchaný. Krásná odstíněním dynamiky v legatových obloucích byla zejména jeho árie „Tornar voglio, al primo ardore“, v níž se s posmutnělou nostalgií nad prožitými zvraty v závěru ujišťuje nad radostí ze svého návratu k Lisee. Stejně jako Kim, také Lenka Máčiková má tuto Vivaldiho operu zažitou ze scénického nastudování a svrchovaně zopakovala svým jasným, nádherně pohyblivým sopránem part koketní Mirindy. Jakkoli měl v koncertní verzi „jen“ tři árie, pěvecky doslova vražedný je tenorový part Tameseho. „Nekonečné“ virtuózní koloraturní fráze i v brilantním prestu („Siano gli astri a me tiranni“) stejně jako v inscenaci i na koncertě obdivuhodně uzpíval Fernando Guimarães. V sopránové roli Nicarda, Tameseho důvěrníka a spojence, se opět dobře uplatnila Helena Hozová a basový part Cisarda, strýce dvojčat a strážce koruny, byl znovu svěřen Lisandrovi Abadiemu s adekvátními hloubkami.
Ozvláštněním orchestru, ve kterém Vivaldi vedle standardních smyčcových nástrojů a continua uplatnil i hoboje, flétny a lesní rohy, bylo použití psalteria (Elisabeth Seitz). Jak Collegium 1704, tak Collegium Vocale 1704, to tentokrát jen v kratičkých sborových částech, byly sólistům spolehlivými partnery pro vyjádření barokního ohňostroje afektů, rafinovanou zvukomalbu a mnohotvárnost zvukových barev.
Hodnocení autorky recenze 85 %
Antonio Vivaldi: Arsilda
Dirigent Václav Luks.
Osoby a obsazení: Arsilda – Mireille Lebel, Lisea – Aneta Petrasová, Cisardo – Lisandro Abadie, Tamese – Fernando Guimarães, Barzane – Kangmin Justin Kim, Mirinda – Lenka Máčiková, Nicandro – Helena Hozová.
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň, 12. listopadu 2019
Beethovenova Devátá v sevření bezpečnostních rámů
V multifunkčním kongresovém a kulturním centru O2 Universum, které přiléhá k O2 aréně, ale na rozdíl od jejího otevření v roce 2004 bylo zprovozněné až letos v září, se 13. listopadu 2019 konal první koncert klasické hudby. Měl ověřit, zda a nakolik je zdejší hlavní hala vhodná i pro tento typ hudby. K testování se odvážili PKF – Prague Philharmonia, Pražský filharmonický sbor a čtveřice sólistů, sopranistka Joyce El-Khoury, mezzosopranistka Stéphanie d’Oustrac, tenorista Simon O’Neill a basista Dmitrij Belosselskij, pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele PKF Emmanuela Villaumea. Tedy renomovaní umělci. Zátěžovou materii poskytla Beethovenova Symfonie č. 9 d moll s Ódou na radost.
Ač jsem měla platnou vstupenku, vypadalo to, že se do sálu nedostanu. Ne kvůli tomu, že by byl o koncert mimořádný zájem – z uváděné kapacity sálu při koncertním uspořádání pro tři a půl tisíce lidí byla využita jen plocha bez tribun pro osm stovek posluchačů. Pravda, mám zkušenost „jen“ z tisícovek operních představení a koncertů klasické hudby a nevím, jak to chodí při hokejových zápasech nebo mega popových koncertech. Na letištích jsem si už zvykla, že součástí naší doby se staly bezpečnostní rámy. A postupně je zavádějí i v divadlech, koncertních síních – musela jsem jimi procházet třeba v Petrohradu, v Madridu a na řadě dalších míst, jinde jsem ukazovala obsah batůžku, v Bayreuthu jsem musela nechat větší tašku ve stavební buňce v parku; všude kontroly probíhaly hladce a vstřícně.
Před pražským koncertem v O2 Universum jsem akceptovala upozornění, že kvůli kontrolám detekčními rámy je třeba přijít s předstihem. Jenže jsem podcenila studium mnohastránkového návštěvnického řádu na webu O2 Universum o rozsahu deseti normostran, což je jediné místo, kde lze zjistit, co se nesmí do tohoto prostoru vnášet. V rámci 36 bodů tohoto návštěvnického řádu lze v šestnáctém ustanovení, které obsahuje výčet zhruba padesátky zakázaných předmětů, objevit, že je do O2 Universum mimo Partybox zakázáno vnášet notebooky, tablety a podobné přístroje. S tím jsem se dosud nesetkala. Ale i kdybych si tento, mně poněkud nepochopitelný zákaz předem přečetla, svůj ultra tenký notebook o rozměrech necelé A4, který s sebou nosím stále, bych si stejně vzala. Předpokládala bych, že je možné ho nechat v šatně či úschovně.
Při prvním pokusu o překonání rámu mě bdělá ochranka právě kvůli notebooku zadržela a nekompromisně poslala do stavební buňky sloužící jako úschovna. Nachází se kus od vchodu, což v dešti nebylo nic příjemného. Když jsem tam dorazila, slečna uvnitř po chvíli přerušila veselou debatu s přítelkyní a s poukazem na přilípnutý ceník na skle po mně chtěla stovku. Kreditkou se platit nedalo a já měla v hotovosti jen pár drobných. Jak jsem tam v tom dešti (bez deštníku, který jsem si v předtuše problémů raději nevzala) se zmoklou vstupenku v ruce zbědovaně stála, jakémusi neznámému dobrodinci se mně zželelo a tu stovku za mě zaplatil (a já mu ji dodatečně vrátila).
Ukázalo se však, že útrapám (a výdajům) zdaleka není konec. Už už to vypadalo, že ani na druhý pokus, nyní již bez notebooku, neprojdu. Narazila jsem na jiného člena ochranky a před jeho přísným zrakem neobstál můj batůžek (se kterým mě pustili i do přísně střeženého Festspielhausu ve Wagnerově Bayreuthu), protože o pár centimetrů přesahoval jeden z povolených rozměrů 35 x 45 x 25 cm. Vypadal to, že budu muset znovu do stavební buňky a v naději vyhlížet dalšího dobrodince, který by za mě zaplatil v tomto případě 50,- Kč (a kdybych měla deštník, tak dalších 20,- Kč). Přísný strážce bezpečnosti se nade mnou nakonec slitoval a propustil mě dál. (Nožík a mobil s aplikací pro fotografování a nahrávání přes zákaz záznamových zařízení odhalen nebyl). Vystála jsem si dlouhou frontu, abych si promoklý kabát odložila u nepříliš zběhlých šatnářek a poskládala z drobných požadovaných 40,- Kč. Kdybych „nepronesla“ batůžek a měla deštník, jen přístup na koncert by mě v součtu stál skoro pět měsíců rozhlasových poplatků po 45,- Kč.
Když jsem s pomocí poněkud zmatených uvaděček konečně našla své místo, na které byl ovšem předtím chybně uveden někdo jiný, zjistila jsem, že fouká studená klimatizace tak silně, až dámám povlávaly vlasy. Nejspíš jsou hokejoví nebo popoví fanoušci horkokrevnější, já honem – stejně jako mnoho dalších takto zaskočených diváků – uháněla dvě patra zpět nahoru pro kabát. Když pak před koncertem spustil moderátor pajány na výjimečnou skvělost tohoto prostoru, který údajně nemá v Česku konkurenci, a barnumsky vítal posluchače klasické hudby, připadalo mi to jako výsměch. Mou pokaženou náladu dokonala uprostřed první věty uvaděčka a dvojice opozdilců, kteří halasně směřovali na svá sedadla uprostřed řady, kde jsem seděla (a přitom kde byla na kraji dvě volná místa). Zachumlaná v kabátu jsem se pokoušela oddat poslechu Beethovenovy Deváté.
Od PKF i PFS bylo odvážné, že se do testu prostoru O2 Universum pustily. Výsledek byl ovšem žalostný. Pódium bylo doslova prošpikované mikrofony. Kombinace tlumeného zvuku, který se linul z pódia, a jeho amplifikované verze z reproduktorů vytvořila směsici, ve které nad slitou masou smyčcových nástrojů trčely zejména žesťové nástroje. (Dlužno říct, že klimatizace nehučela.) Hudební struktura tak ztrácela plasticitu, což se ještě prohloubilo při poslední větě se sborem. Stavba zejména první věty se dala v případě tak zkušeného dirigenta s citem pro drama, jakým je právě Villaume, jen tušit. Hodnotit za této situace sólisty, jejichž hlasy zvukaři přezvučili, by nebylo tak úplně fér. A svým způsobem se nejde divit dirigentovi Emmanuelovi Villaumovi, že se nejspíš zaměřil na celkové akustické proporce, takže zřejmě nebyl čas na zvukovou vyváženost a dopracování frází, které zůstaly nahodile neuspořádané.
Devátá pro mě ten večer už zůstala zabarikádovaná bezpečnostním rámem. Postupně jsem si uvědomovala, že ani ne tolik kvůli akustickým problémům sálu, které se daly předpokládat. Situaci jsem vnímala jako výpověď o dopadu širšího společensko-politického kontextu doby –když koncert s Beethovenovou Devátou, jejíž část se stala hymnou Evropské unie, byl v předvečer výročí sametové revoluce deklarován jako oslava třiceti let naší nově nabyté svobody.
A ještě další souvislost: Pár dní po koncertě v O2 Universum se PKF podílela na futuristickém projektu nazvaném From the Future World, s odkazem na symfonii Z Nového světa Antonína Dvořáka. Na základě analýzy třiceti tisíc skladeb i všech Dvořákových opusů byla „v jeho duchu“ umělou inteligencí systému AIVA (Artificial Intelligence Virtual Artist) z nedokončené Dvořákovy skicy klavírní skladby o dvou stranách vygenerována nová skladba, za jejíhož autora byl dokonce francouzským správcem autorských práv SACEM uznán počítač. Tak mě napadlo: až rám příště na koncert nepropustí notebook, co když to bude autor?
Ano, Praha opravdu potřebuje další koncertní sál. O2 Universum to ale určitě není. Zdaleka ne jen kvůli akustice.
Hodnocení autorky recenze 30 %
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll op. 125 s Ódou na radost
Dirigent Emmanuel Villaume. PKF – Prague Philharmonia, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek.
Sólisté: Joyce El-Khoury – soprán, Stéphanie d’Oustrac – mezzosoprán, Simon O’Neill – tenor a Dmitrij Belosselskij – bas.
Praha, O2 Universum, 13. listopadu 2019.
Inspirace na dny příští
Gioachino Rossini: Zkouška lásky (La pietra del paragone)
Český překlad Václav Málek, hudební úprava Malte Kroidl.
Dirigent Patrik Červák, režie Kateřina Křivánková (abs. výkon), scénografie Tereza Jančová,light design: Barbora Jágrová.
Osoby a obsazení: Klára (mezzosoprán) – Tereza Horová / Kristina Kubová (abs. výkon), Alžběta Symerská, Bára (soprán) – Denisa Birošová (abs. výkon) / Hana Boháčková / Veronika Zaplatilová, Fifi (soprán) – Zuzana Čurmová / Katarína Ľašová / Ilona Laubová (abs. výkon), Šéf (baryton) – Vladimír Jindra / Tomáš Jeřábek j.h., Giocondo/básník (tenor) –Michal Kuča / Ondřej Líňa, Macrobio/redaktor (baryton) – Tomáš Chloupek j.h. / Pavel Slivka, Pacuvio/poeta (baryton) – Hang Bai / Martin Kurek, Ansámbl – Hana Boháčková, Zuzana Čurmová, Katarína Ľašová, Tereza Horová, Alžběta Symerská, Veronika Zaplatilová.
Brno, Komorní opera JAMU, Divadlo na Orlí, premiéra sobota 23. listopadu 2019 v 19:00 hodin.
Martin Smolka, Jiří Adámek: Vor dem Gesetz (Před zákonem),
pro 7 mluvících hráčů na nástroje i nenástroje na text povídky Franze Kafky
V rámci Pražského festivalu soudobé hudby Contempuls 10.
Česká premiéra, ascolta (Erik Borgir – violoncello, Andrew Digby – trombon, Florian Hoelscher – klavír, Julian Belli – bicí, Boris Müller – bicí, Markus Schwind – trubka, Hubert Steiner – kytara), světelný design Ivana Kanhäuserová, zvukový design Oliver Frick.
Praha, Dox+, neděle 24. listopadu 2019 v 19:00 hodin, od 17:30 veřejný rozhovor s Martinem Smolkou a Jiřím Adámkem, Centrum Dox.
Richard Strauss: Růžový kavalír
Hudební nastudování Robert Kružík, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, sbormistryně Klára Složilová Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková.
Osoby a obsazení: Maršálka Marie Thérèse – Alžběta Poláčková, Octavian, hrabě Rofrano – Václava Krejčí Housková, Baron Ochs auf Lerchenau – Jan Šťáva, Sophie von Faninal – Jana Šrejma Kačírková, Pán von Faninal – Daniel Čapkovičm, Marianne (duena) – Daniela Straková-Šedrlová, Valzacchi – Petr Levíček, Annina – Jitka Zerhauová, Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.) – Robin Červinek, Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.) – Ondřej Koplík, Kloboučník – Tereza Merklová Kyzlinková, Prodejce mazlíčků – Ivo Musil, Majordomus u Faninalů – Michael Robotka, Policejní inspektor – David Nykl, Majordomus Maršálky – Pavel Valenta, 4 lokajové – Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan, 4 číšníci – Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan.
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno.
Premiéra Janáčkovo divadlo v Brně, pátek 29. listopadu 2019 v 19:00 hodin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
