Operní panorama Heleny Havlíkové (252)

Najevo vychází, že lež a pravda jedné barvy jsou…
Collegium 1704 zařadilo do své koncertní sezony 2019/2020 v Rudolfinu koncertní provedení opery Antonia Vivaldiho Arsilda. Tuto Vivaldiho operu má Collegium 1704 na repertoáru už od roku 2017. V Praze ale zazněla až teď a pouze v koncertní, zkrácené podobě.

Antonio Vivaldi (1678–1741) vytvořil Arsildu (RV 700), tříaktové „drama per musica“, jehož úplný název zní Arsilda, regina di Ponto, během svého působení na pozici hudebního ředitele v benátském Pio Ospedale della Pietà už jako slavný, uznávaný a plodný skladatel. V žánru opery, který v té době patřil v Benátkách k nejpopulárnější formě zábavy, ale teprve od roku 1713 začínal. I v opeře ovšem uplatnil své mistrovství zralého skladatele a na Arsildě, své čtvrté opeře, si dával nejspíš záležet, protože pro ni neadaptoval některou svou dřívější hudbu, jak bývalo zcela běžné, ale vytvořil originální hudební čísla (ta potom používal ve svých dalších dílech). A libreto Domenica Lalliho si upravil natolik, že se Lalli od podoby, která zazněla při velmi úspěšném provedení v říjnu 1716 v benátském Teatro S. Angelo, ostře distancoval.

Podle Luksova úvodu ke koncertu (z časových důvodů se nemůže konat přímo v Rudolfinu, ale je k dispozici na YouTube) dochovaný autograf a opis partitury svědčí o tom, že Vivaldi hudební čísla přepracovával, takže se dochovalo dokonce několik verzí Arsildy a nelze přesně určit, v jaké podobě tehdy v Teatro S. Angelo zazněla. Před novodobými interprety se tak otevírá otázka, v jaké podobě ji uvádět. Verze vivaldiovského specialisty Federica Marii Sardelliho s 38 hudebními čísly o celkové délce tří hodin zazněla při koncertním uvedení na italském festivalu Opera Barga v roce 2001 s jeho Modo Antiquo a záznam pak vyšel v roce 2004.

 Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse nastudovalo Arsildu pro scénické provedení, první po třech stech letech od její benátské premiéry. Inscenaci mělo původně s Collegiem 1704 realizovat pražské Národní divadlo – a navázat tak na úspěšné počiny s Händelovým Rinaldem (premiéra 4. dubna 2009, hudební nastudování Václav Luks, režie Louise Moaty) a Myslivečkovou Olympiádou (premiéra 2. května 2013, hudební nastudování Václav Luks, režie Ursel Herrmann). Národní divadlo pod vedením Silvie Hroncové a Petra Koforně tehdy ale od tohoto, pravda náročného projektu, a to i finančně, odstoupilo a své, v podmínkách našich operních divadel štědré dotace promrhalo na Tosce. Arsilda, která nejen díky renomé Collegia 1704, ale i díky režisérovi Davidu Radokovi slibovala být událostí, se ujalo Slovenské národní divadlo. Bratislava tak získala v březnu 2017 premiéru vynikající koprodukční produkce, která se pak vydala na úspěšnou pouť po divadlech Opéra de Lille, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, Théâtre de Caen a Château de Versailles Spectacles. Premiéru v přímém přenosu přenášela také Slovenská televize. Scénická zastávka v Praze tehdy v itineráři nebyla. Díky iniciativě Francouzského kulturního institutu jsme dodatečně v únoru 2018 mohli v Praze vidět alespoň záznam v Kině 35.

Zda má smysl koncertní uvádění oper, je komplikovaná otázka, na kterou neexistuje za všech okolností jednoznačná odpověď. Samozřejmě, opera je, měla by být hudebním divadlem. Ale mohou být okolnosti, kdy má koncertní provedení plné oprávnění – ať už kvůli úrovni interpretů, které by se pro divadelní provedení nepodařilo získat, kvůli charakteru uváděné opery pro její náročnost, ale i proto, že jde o neznámé (neprověřené) dílo, jehož uvedení může být spojené s nahrávkou, jako tomu bylo například v případě Dvořákovy prvotiny Alfréd nebo nyní první verze Krále a uhlíře.

V případě Arsildy – když před dvěma lety vznikla tak zajímavá inscenace (a do SND se vrací ještě na čtyři reprízy v září 2020) – je samozřejmě škoda, že v Praze uvedená nebyla. Koncertní verzi s redukcí hudebních čísel na dvacet devět tak vnímám spíš jako dodatečnou náhražku, kterou chce Collegium 1704 zacelit tehdejší odmítnutí Národního divadla.

Arsilda má pro koncertní provedení handicap v obtížně dešifrovatelném ději. Beztak zašmodrchaný děj barokních oper je v tomto díle ještě zašmodrchanější. Obsahuje dobové operní konvence – převleky, záměny identit, milostné vztahy v kombinaci s intrikami a bojem o moc, nechybí scéna ve vězení, hon v lese. Opera se odehrává ve starověké Kilikii (dnes součást Turecka), kam přijela na svatbu s králem Tamesem pontská královna Arsilda. Děj je postavený na utajované záměně královských dvojčat Tameseho a Lisey: Lisea je z mocenských důvodů přinucena vydávat se za svého domněle mrtvého bratra Tameseho, vládnout a oženit se s Arsildou, která nechápe manželovu, ve skutečnosti Liseinu zdrženlivost před svatební nocí. Skutečný nástupce na trůn Tamese je totiž považovaný za mrtvého, ale objeví se v paláci inkognito jako zahradník. Děj je prošpikovaný přetvářkami, propletenci milostných vztahů, ztrátou důvěry, zneklidňujícím tápáním, erotickými provokacemi a sofistikovaným načasováním, kdy a kdo ví o pravé identitě dvojčat provázených svými důvěrníky. Dominuje téma ztráty jasného vědomí toho, co je pravda a co lež, které zde „stejnou barvu mají“.

I když bylo italské libreto s českým překladem Marie Kronbergerové součástí tištěného programu a v hledišti Dvořákovy síně bylo ponecháno tlumené světlo, děj se během koncertu prakticky sledovat nedal. Sólisté herecké akce ani nenaznačovali, jak se dnes občas dělává. Otevírala se tak otázka, nakolik pro koncertní uvedení zachovat recitativy. Nebo jestli v tomto případě koncert doplnit alespoň projekcí se záběry z inscenace, třebaže v hlavních rolích s jinými interprety.