Operní panorama Heleny Havlíkové (256)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Verdiho operu, se stále dráždivým tématem riskantního milostného trojúhelníku v nejvyšších patrech politické moci, lze dnes vykládat všelijak – jako party vysoké společnosti s permanentní přetvářkou všech postav, jak se o to neúspěšně pokusil Dominik Beneš před dvěma lety v pražském Národním divadle, nebo jako Ikarův pád, jak jsme mohli vidět v roce 2012 v režii Davida Aldena při přenosu z Metropolitní opery. Takže záměr ostravských inscenátorů vyjádřit nadčasový rozměr příběhu je docela krotký. Jenže spleť, kterou předkládají, postrádá uchopitelnější výklad díla. Nejdřív se zdá, že když shora na jeviště sjedou divadelní kulisy stěn jakéhosi honosného sálu v prvním dějství (podle článku scénografa Valeka v programu k inscenaci mají imitovat autentické prostředí barokního divadla švédského zámku Drottningholm, o jehož rozkvět se zasloužil král Gustav III., jenže v Ostravě nehrají švédskou, ale bostonskou verzi), které ve třetím dějství vidíme z obrácené strany, výklad míří k divadlu na divadle. To naznačuje i moment, kdy Oskar pověsí jednomu z mužů v neutrálním černém oblečení kolem krku medaili jako symbol moci a tím z něj udělá vládce inscenátory blíže nespecifikovaného společenství. Jenže obří loutky v kostýmech tří protagonistů maškarního plesu, jimiž mávají tanečníci od začátku opery, navozují vynášení Moreny. Bílé masky, které si sólisté, sbor i balet v černém oblečení před černým vykrytím scény porůznu tu a tam nasazují na obličej i na týl, připomínají nedopracované černé divadlo. Čapky z šedých punčoch, které mají sboristé na hlavách, zase vyvolávají dojem lupičů. Do toho se spustí kašírované skulptury stylizovaných oběšenců, které svým „moderním“ designem neladí s realistickým svícnem a karafou. A z úplně jiné poetiky sem „zabloudí“ závěrečná scéna maškarního plesu, během níž se rozsvítí v hledišti a na zadní horizont se promítá záběr publika v přízemí hlediště včetně dirigenta, což spolehlivě odpoutalo pozornost přinejmenším těch diváků, kteří sledovali víc sebe než dramatické finále vraždy guvernéra.

Hlavní dekorací na jinak prázdné scéně je deset různě přeskupovaných hranolů potažených matnou zrcadlovou fólií. Chvíli slouží jako skříň s rekvizitami, chvíli jako lavice pro obecenstvo věšteckých vytržení slepé Ulriky, chvíli mezi nimi Amélie hledá bylinu, která jí má odpomoci od zakázané lásky, Renato ji používá jako truhlu a nádobu na „hlasovací“ lístky zároveň, mohly by sloužit i jako rakve (pro oběšence??). Matná zrcadla jsou ale na jevišti zrádná. Znovu se to potvrdilo v klíčové dramatické scéně domluvy spiklenců, při níž se na jedné ze zrcadlových ploch směrem do hlediště odrážela nápověda (během opery často i slyšitelná).

Neustálé hemžení a svíjení se skupiny tanečníků kolem (slepé) Ulriky a Oscara je únavně nenápadité (pohybová spolupráce Jana Tomsová), stejně jako prvoplánově rudé svícení spojené s Ulrikou.

Pokud chtěl režisér bílé obličejové masky „povýšit“ nad rámec výbavy postav do závěrečného plesu na všudypřítomnou metaforu lidské přetvářky a skrývání citů, pak tento záměr znevěrohodňuje už zkraje tím, že masky, bez rozdílu všem, rozdává Oskar, takže to je páže, kdo takto „přetvářku“ všem určuje. Přitom je Oskar v inscenaci pojatý standardně jako rozverný diblík, který nemá ambice společenství lidí kolem Riccarda ovládat.

Hodnocení autorkou recenze 70 % (díky hudebnímu nastudování a sólistům)


Giuseppe Verdi: Maškarní ples

Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Marián Chudovský, scéna Jaroslav Valek, kostýmy Peter Čanecký, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Helena Spurná.

Osoby a obsazení: Riccardo, hrabě z Warwicku, guvernér Bostonu – Luciano Mastro / Vadim Zaplechny, Renato, kreol, Riccardův tajemník – Martin Bárta / Dragutin Matić, Amelia, Renatova manželka – Flaka Goranci / Anna Wilczyńska, Ulrica, věštkyně, černoška – Irena Parlov / Elena Suvorova, Oscar, páže – Jana Sibera / Marta Reichelová, Silvano, námořník –

Jakub Kettner / Michal Marhold, Samuel, nepřítel hraběte – Michal Onufer / Josef Škarka, Tom, nepřítel hraběte – Erik Ondruš / Roman Vlkovič, Soudce – Václav Čížek / Václav Morys, Ameliin sluha – Aleš Burda / Petr Němec. Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra čtvrtek 12. prosince 2019, recenzována druhá premiéra 14. prosince 2019.

 „Normální“ opavská Traviata

 Slezské divadlo v Opavě uvedlo premiéru nové insceance La Travivaty Giuseppe Verdiho v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného a režii Jany Andělové Pletichové.

 Pokud v předchozích dvou inscenacích předvánočního moravsko-slezského operního víkendu režijní výklad i jeho naplnění pokulhávalo za hudebním provedením, nebo s ním bylo přímo v nesouladu (Lovci perel v Olomouci bez exotické atmosféry a opojné sladkobolnosti, jak ji tak sugestivně evokuje hudba, Maškarní ples v Ostravě jako směsice nesourodých klišé s nezvládnutou aktualizací metafory masky), pak opavská premiéra zapůsobila nejvíc.

Docela jednoduše tím, jak byla „normální“.

Jak ukázaly olomoucká a ostravská inscenace, nebývá dnes samozřejmostí, že režijní a výtvarné pojetí inscenace respektuje partituru, vytvořenou skladatelem na konkrétní libreto. Tvůrci Traviaty dobře věděli, proč a jak zvolené téma opery zpracovali. Jejich Traviata ovšem během tisíce inscenací musela podstoupit kde co. Režie, která danosti partitury co nejvěrněji naplňuje, bývá kritikou, méně už diváky a sólisty, považovaná za staromilskou. Ta dělicí čára ale není mezi aktualizujícím inscenačním výkladem a tradičním, ale mezi tím, jak a čím inscenace zapůsobí na diváky.

La Traviata (foto Tomáš Ruta)

Ten první, režijně zvládnutý přístup v případě Traviaty reprezentuje například inscenace budějovické opery – bude k vidění i v Praze na festivalu všech našich operních divadel v režii Veroniky Poldauf Riedelbachové: současná atraktivní žena v „dialogu“ se svým (tanečním) dublem prohrává svůj boj s egoistickou pokryteckou, vůči Violettě explicitně nepřátelskou společností. V Opavě zkušená režisérka Jana Pletichová Andělová důvěřovala Verdimu i Dumasovi, spolehla se na sílu příběhu „tak, jak je“. Inscenaci založila na důsledném a detailním propracování situací a vztahů postav, aby bylo neustále zřejmé, co si myslí, co cítí.

Se scénografem Jaroslavem Milfajtem a kostýmní výtvarnicí Michaelou Savovovou vytvořili opavští inscenátoři pro příběh, který se odehrává v Paříži v polovině 19. století, adekvátní, přiměřeně historizující prostředí – s výpravnými kostýmy a s inscenačně tvárným a flexibilním prostorem díky modulům se schody, sloupy a prosklenými dveřmi i zapojením živých soch a baletu. Umožňoval plynulé přestavby mezi luxusním salónem Violetty a Flory, venkovským domem a prázdným pokojem jen s postelí umírající Violetty.

Jana Sibera má postavu Violetty propracovanou komplexně tak, aby v dobře zvolených detailech a nuancích postihla příběh a vývoj kurtizány, která si navzdory své nemoci chce užívat života, než propadne lásce ke svému ctiteli, upřímně a obětavě se chce vymanit z pasti svého řemesla milostnice a vést „normální život“, jenže jí je kvůli společenským předsudkům vyšší společenské třídy odepřen. Zvládala jak koketní koloratury, tak velkou dramatickou scénu nemocné opouštěné Violetty s předsmrtnou extází radosti po návratu Alfreda a otce Germonta.

La Traviata (foto Tomáš Ruta)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
dalibor

Ad Maškarní ples: na jevišti chaos, nečitelné, zbytečné figury i “loutky”, sboristky v 3.děj. klopýtají přes hradbu černých konzervatoristů… Orchestr málo dolní dynamiky (i cello “pod Amélií” zbytečně silné), sbory nezvykle silné v pp situacích (příchod spiklenců na děsně “komické popraviště”), nevhodný konec s promítáním hlediště. Ze sólistů absolutorium jedině!!! Martě Reichelové – úžasná, precizní, nad věcí. Když moderní MP, tak proč ne třeba něco jako úžasný “Mnichov” nedávno na TV Art. Ad Opava: Je dobré, že Traviata paní Andělové jako režisérce a zajisté VHODNÉ ŠÉFCE opery (beztak to tam řídí!) vyšla. Jen mám všeobecně (a v Opavě zejména) problém”… Číst vice »

Vandal

Milý Dalibore, bojujete spolu s paní Havlíkovou ztracenou bitvu. O klidném vánočním odpoledni jsme si pustili nový záznam Hoffmannových povídek. Je to jedna z našich oblíbených milých oper, které se k Vánocům docela hodí (jsme si mysleli). Nejsme žádné útlocitné duše a dost vydržíme, už jsme viděli různá provedení Hofmanek: Antonii i jako prostitutku, Hofmana znásilněného Antonií, Niklause žebrajícího u baru jako bezdomovce … Neviděli jsme brněnské Hofmanky, ale (vzpomeneme-li na kritiky brněnského představení) takhle skutřené Hofmanky, jako byly tyto, jsme tedy ještě neviděli. Inscenace je pojatá jako že točíme operu. Kamera na jevišti, kompars u baru na kraji scény,… Číst vice »

vittorio

Brněnské Hoffmanky Vám mohu doporučit jsou režijně velmi pěkné ikdyž mají také škrty,režie SKUTR,pěvecky velmi dobré :Cukrová a výborný Luciano Mastro v titulní roli.