Teror a šílenství z operní árie – Solo lamentoso

Režisérka Sláva Daubnerová má v kontextu slovenského performativního divadla své osobité místo, a to především díky bourání zaběhnutých konvencí v současném slovenském divadle. Díky svému přístupu ke kombinování rozličných žánrů v tematické i formální rovině oslovuje velmi výrazně i českou divadelní veřejnost. V Praze na konci listopadu hostovala v rámci programu Mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent 2019, který pořádá divadlo Archa už devátým rokem.
Sláva Daubnerová – Sólo lamentoso (foto Jakub Gulyás)

Komorní inscenace Solo lamentoso zpracovává téma lidského spolužití, respektive pozici člověka, který se díky svému extrémně vymezenému postoji vůči novým sousedům stává outsiderem celé společnosti. Ženy, která si z nepochopitelných důvodů stojí tvrdě za svým a to natolik, že nakonec i balancuje na hraně zákona, a to způsobem ničícím život sobě i okolí. Zarputilost, s jakou se rozhodla sama a po svém (vyhlásila válku hudbou) řešit víceméně banální záležitost tak, že došla ke stavu neuvěřitelné vyhrocenosti, působí na první pohled téměř pikantním dojmem, ale představa reálné skutečnosti je ponuře děsivá.

Sláva Daubnerová – Sólo lamentoso (foto Jakub Gulyás)

Na základě skutečných událostí ve slovenském městě Štúrovo předkládá Sláva Daubnerová ve svém autorském představení příběh Evy N., která čtrnáct let terorizovala své okolí reprodukovanou hudbou. Z oken, a později i ze střechy svého domu pouštěla do okolí každý den v letech 2000–2014 od 6 hodin od rána do 22 hodin do večera operní zpěv. „Teror hudbou“, to zní skutečně zvláštně, ovšem pokud je tou hudbou pouze stále dokola hraná jedna jediná operní árie (ještě ve špatné kvalitě nahrávky), dá se možná (s nadsázkou!?) mluvit i o extremistickém útoku s cílem psychické likvidace. Motivací k tomuto jejímu jednání byl neustálý štěkot psa ze sousedství, který přivedl tuto (v té době) nedávno se přistěhovavší obyvatelku Košútovy ulice ve Štúrovu až do krajin šílenosti. Ovšem nejen té její vlastní. Ne nadarmo se praví ve starém perské přísloví: „Nekupuj dům, kupuj souseda!“ Do té doby se z nikterak existujících vztahů se sousedy stala válka mezi ní a širším okolím, které bylo nuceno poslouchat stále se opakující zpěv Placida Dominga v árii Di Quella Pira z Verdiho Trubadůra spolu s ní. Argumentace obhajující jednání obou stran jsou na jednu stranu evidentně demagogické, na straně druhé straně tak trochu vulgárně primitivní (když starý pes pošel, pořídili si nového), z pohledu nezaujatého pozorovatele velmi fascinující a bezpochyby činí příběh, po právu díky divadelnímu zpracování, nesmrtelným. A mimochodem, také stále zatím nedokončeným.

Sláva Daubnerová – Sólo lamentoso (foto Jakub Gulyás)

Sláva Daubnerová je velmi charismatickou umělkyní, už samotná její přítomnost na jevišti diváka povznáší. V jejím podání tento paradoxní příběh dynamicky ožívá, konceptuálně plyne a teatrálně vrcholí. Autorský fokus využívá současný taneční projev na vyjádření vnitřních pocitů (pohybová spolupráce a choreografie Renata Ptačin), mluvenou divadelní akci k definování dění. Dominantní místo má v této tvorbě vizuálnost scénického zpracování. Dalo by se hovořit téměř o designové stylovosti, která v prostoru malé scény divadla Archa působila tísnivou plností. Přesně jako atmosféra v domě osamocené ženy středního věku, která bojuje s celým světem.

Sláva Daubnerová – Sólo lamentoso (foto Jakub Gulyás)

Právě na její pohled se Sláva Daubnerová ve svém sólovém zpracování soustředí Dokumentární přístup není zcela relevantně objektivní, spíše se snaží fikcí proniknout tam, kde kromě samotné Evy N. nikdo nikdy nebyl – do její mysli. Premiéra v roce 2015 byla na Slovensku bezpochyby velmi úspěšná, o čemž svědčí i to, že v roce 2017 autorka režírovala ve Slovenském národním divadle hru se stejným námětem nazvanou Spievajucí dom, v hlavní roli se slovenskou hereckou legendou Ingrid Timkovou. I od té doby už uplynuly dva roky a my dnes již víme, že v roce 2018 začal tento dům opět zpívat. Jeho majitelka však byla v srpnu toho roku, a vzhledem ke své společenské nebezpečnosti, umístěna do vazby. Ačkoliv to v Sólu lamentosu Eva N. ústy Slávy Debnárové zcela odmítá, v listopadu 2018 jí byla diagnostikována duševní choroba a následně byla přemístěna do ústavu pro duševně nemocné. Těžko říci, co bylo skutečnou příčinou jejího šílenství. Představení tuto stránku věci zcela přehlíží, stejně jako pokračování děje, nicméně i tak jej lze považovat v současném divadle střední Evropy za špičku žánru konceptuální autorské tvorby.

Sláva Daubnerová – Sólo lamentoso (foto Jakub Gulyás)

Sólo lamentoso
Autorka, režie, účinkující: Sláva Daubnerová
Scéna a kostýmy: Sláva Daubnerová
Choreografie: Renata Ptačin
Hudba a zvukový design: Matej Gyárfáš
Světelný design: Slavomír Šmálik
Světla: Ján Ptačin
Zvuk: Boris Adamčík
Překlad: Margit Garajszki, Zsuzsanna Gulyás
Hlasy do představení namluvili: Sláva Daubnerová, Petra Vajdová, Ján Gallovič
Produkce: Mana, s.r.o.
Premiéra 18. 12. 2015
Uvedení v Divadle Archa: 25. 11. 2019

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na