Operní panorama Heleny Havlíkové (258): Operní bilance za rok 2019

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Nemohu pominout výkon Kristýny Vylíčilové na Smetanově Litomyšli v Gluckově Paridovi s úzkostmi i citovými erupcemi osudové zamilovanosti tohoto antického hrdiny, který je po volbě nejkrásnější bohyně teprve na začátku strastiplné pouti, jež zachvátí celý antický svět. Svým mistrovstvím koloratur mohla tato mladá talentovaná sólistka zajiskřit také na Olomouckých barokních slavnostech v serenatě Karla Ditterse z Dittersdorfu Jupiterův tribunál – vedle Moniky Jägerové. Její barevně mimořádně bohatý tmavý alt, který znám také z koncertů Collegia Vocale 1704 a dalších, mě doslova uchvacuje.

S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Tři tenoristé a barytonista
Mužských výkonů, které bych zařadila mezi ty „top“, tolik nebylo. Vévodí tenoristé. Aleš Briscein v pražském nastudování Lásky ke třem pomerančům Sergeje Prokofjeva vystihl vývoj Prince od bolestínského hypochondra po romanticky láskyplného milovníka. Ovšem mnohem větší příležitost mu poskytl Dalibor v inscenaci ve Frankfurtu nad Mohanem. Tuto Smetanovu operu zde prezentovali z našeho pohledu poněkud blasfemicky, ale důsledně a promyšleně jako strhující kombinaci protestů násilnických aktivistů s fenoménem mediálních manipulací a televizních reality show. A byl to především Brisceinův výkon, jenž vytvořil z takového výkladu Dalibora strhující drama.

Úctyhodné výkony už řadu let podává zejména ve svém domovském Národním divadle moravskoslezském italský tenorista Luciano Mastro. Z jeho letošních rolí do top kategorie patří Hoffmann v brněnské inscenaci Offenbachovy opery. Díky svému hlasovému fondu má Mastro pro tento rozsahem i délkou „vražedný“ part výdrž a prošel bláznivými příběhy tohoto básníka jako rozervaný bohém posedlý osudovými ženami. Z agresivních erupcí energie upadá do depresí, z bujaré rozjařenosti do sklíčeného smutku, z bezhlavé zamilovanosti do ochromené stísněnosti.

Štefan Margita – Zlato Rýna – Státní opera, Forum Karlín 2019 (zdroj ND)

I když Wagnerovo Zlato Rýna uvedla Státní opera ve Foru Karlín jen koncertně, přidávám ještě třetího tenoristu, Štefana Margitu. Nejen zpíval, ale rozehrál Logeho tak plasticky, že divadelní rámec vlastně nechyběl. Výstižně a s elegancí naplnil svou koncepci Logeho jako sympatického intrikána, který sice lže, ale jeho lhaní musí působit pravdivě. Jeho Loge, polobůh bez tíhy mocenských ambicí, využívá, či spíše zneužívá své nezávislosti i chytrosti, je si dobře vědom své nepostradatelnosti, dokáže se ve správnou chvíli vlichotit dokonce i nedůvěřivé Wotanově manželce Fricce, nepřátelského Albericha vydírá připomínáním svých zásluh, popichuje obry v jejich bratrovražedném boji kvůli pokladu a prstenu. Užívá si, když sám velký vládce bohů Wotan je odkázán na jeho radu. A s potutelným posměchem v závěru už jen zpovzdálí sleduje bohy, jak v bláhové představě své věčnosti vznešeně vstupují do hradu, aniž si jsou vědomi, že jejich éra končí.

A vyzdvihla bych i Jiřího Rajniše ml., ani ne tak v roli Jonnyho v Křenkově opeře Jonny spielt auf v pražském Národním divadle, ale v libereckém nastudování Verdiho Trubadúra. Komplexně obsáhl Lunu jako mstitele a milence, jehož zarputilost vůči Manricovi a chtivost zmocnit se Leonory se v průběhu opery stupňuje do závěrečného triumfu nad nepřáteli. O to působivější je pak jeho prudký tragický zvrat, když se dozví, že nechal popravit vlastního bratra…

Tramvestie, ND 2019 (foto Patrik Borecký)

Dramaturgická ozvláštnění

Novinky
Určitě je dobře, že se tu a tam objeví česká operní novinka. Od této objevitelské odvahy by nemělo stálá divadla ani studiové soubory odradit, že ne vždy se tvůrcům, skladateli, libretistovi i inscenátorům v tak komplexním a náročném žánru podaří najít tvar, který osloví nebo dokonce přesvědčí současné publikum.

O svou první operu se pokusil v jiných žánrech úspěšný Petr Wajsar. Jeho Tramvestie ale při snaze o zachycení onoho zvláštního mystéria tramvajové trati mezi Libercem a Jabloncem v koláži hudebních i konkrétních zvuků, spechgesangu i deklamace „nabírala zpoždění“ (Národní divadlo na Nové scéně). Mimo předlohu, zvolený žánr i cílovou skupinu se ocitl Jan Jirásek svým zhudebněním libreta podle Karafiátových Broučků, které si vybral z nabídky objednatele, jímž bylo Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

Hranice operního žánru a prorůstání slov, tónů, hry na nástroj, gest, zvuků a významů zkoumal projekt skladatele Martina Smolky a libretisty i režiséra Jiřího Adámka Vor dem Gesetz (Před zákonem), s podtitulem pro 7 mluvících hráčů na nástroje i nenástroje“. Hodinu trvající hudební kompozice s minimalistickými hereckými akcemi, která vznikala pro německý soubor Ascolta, na Festivalu Contempuls v multifunkčním sále DOX+ zůstala „přede dveřmi“ Kafkova podobenství i možností sonického divadla.

Svým způsobem raritou bylo budějovické uvedení adaptace Smetanova Dalibora, jak ho chtěl zredukovat Miloš Forman. Po odmítnutí pražským Národním divadlem v devadesátých letech jeho verzi adaptovali režisér Tomáš Studený a překladatel Pavel Drábek. I když lze mít výhrady hlavně k naroubování zásadního posunu charakteru a motivací postav, ocenila jsem odvahu z klasika dobývat tak radikální nové výklady. Taková verze se hodila do prostoru Boudy, dřevěného mobilního divadla, kterým Jihočeské divadlo připomnělo sto let od svého založení a poukázalo na desetiletí odkládaný plán výstavby nového, skutečně vyhovujícího divadelní prostoru, jímž není pro operu ani akusticky mizerné bývalé kino Metropol, ani příliš malá historická budova.

Václav Praupner: Kirké – Dita Hořínková a Hartig Ensemble (foto Michael Tomeš)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments