Operní panorama Heleny Havlíkové (258): Operní bilance za rok 2019

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Barokní europoslanec Karl Dittersdorf
Sedmý ročník Olomouckých barokních slavností v akusticky skvělé dvoraně jezuitského konviktu otevřelo první novodobé nastudování serenaty Karla Ditterse von Dittersdorf Il tribunale di Giove (Jupiterův tribunál). Bylo to skvělé zahájení nejen díky vysoké úrovni hudebního provedení a vtipnému inscenačnímu pojetí Tomáše Hanzlíka a jeho Ensemblu Damian, ale i díky nápaditě zvolenému dílu. Dittersdorf v tomto díle vzdal v roce 1775 narozeninový hold pruskému králi Fridrichovi II. alegorií, ve které se v božském „ringu“ strhne pořádný souboj o to, jaké hodnoty jsou pro vlády Evropy nejdůležitější, aby vedly k prosperitě a životu v míru bez válek. Apollón pléduje za umění, vzdělání a vědu. Minerva se obává, že umění příliš zatěžuje státní rozpočet, vede k marnivosti, pýše a žárlivosti a prosazuje dodržování moudře uvážlivých zákonů, etiku a morálku – cílem je podle ní poslušný a pracovitý občan. Do toho se vytasí bůh války Mars s preferencí síly a odvahy, než se sebestředně za nejdůležitější řídící princip prohlásí Štěstěna. Ostatní jí ale vyčítají rozmarnou nestálost a vše podkopávající nahodilost, když často osvobodí od trestu i zločince, nevyhodnocuje spravedlivě a její přízni se těší i lidé bez zásluh. Dittersdorf by se určitě hodně divil, jak je jeho příležitostná serenata aktuální i dnes, kdy se po volbách do Parlamentu EU státy přetahují o vedoucí evropské posty a vedou se spory o další směřování Evropské unie. Při provedení, jež nápaditě propojovalo barokní inscenační principy s prvky současné Evropské unie, se náročnými koloraturami i smyslem pro humor blýskly zejména Kristýna Vylíčilová, Lucie Kaňková a Monika Jägerová.

Iluze touhy a osamění
Tři fragmenty z Julietty Bohuslava Martinů a Lidský hlas Francise Poulenca vlastně jako volné „pokračování“ navazují na dřívější Radokovu inscenaci uvedenou v roce 2016 také v Janáčkově divadle, v níž tematicky propojil Modrovousův hrad Bély Bartóka s Očekáváním Arnolda Schönberga. Oproti expresionisticky vypjatému rozkrývání mužského a ženského antagonismu na hranici hysterie v morbidně tajemném Modrovousovi a Očekávání se nyní David Radok pokusil kombinaci Julietty a Lidského hlasu zdůvodnit a propojit tématem šalebnosti paměti, která nám o nás (a pro nás) zprostředkovává často jen iluze. V jemných obrazech a symbolických náznacích rozostřil hranice skutečnosti, iluze, snu, v čase se rozpíjejících vzpomínek, jak je svým výkonem zprostředkovali Jana Šrejma Kačírková i dánský tenorista Magnus Vigilius s podporou hudebního nastudování Marka Ivanoviće.

B. Smetana, Prodaná nevěsta, Semperoper Dresden 2019 (foto Ludwig Olah)

Zahraniční impulsy
Ze zahraničních inscenací jsem se zaměřila na uvádění českých oper v Německu, kde se rozhodně neohlížejí na naši inscenační tradici, a nenechala jsem si ujít Bayreuthské slavnosti.

Třikrát Smetana a Dvořákova environmentální Rusalka
Dvě německá divadla uvedla Smetanovu Prodanou nevěstu, na hony vzdálenou krojovanému obrázku o lásce dvou mladých lidí a jednom napáleném dohazovači. V drážďanské Semperoper ji situovali do kabaretu devadesátých let, jehož sebevědomým vlastníkem je po pádu komunismu Kecal. Do večerního programu tu angažuje folklorní taneční soubor i středověké jokulátory a rozdává si to se servírkami – jednou z nich je těhotná Mařenka. Inscenaci rozzářilo hudební nastudování Tomáše Netopila, který měl k dispozici skvěle „vytrénovaný“ orchestr Semperovy opery, tedy Staatskapelle Dresden. V Lipsku udělali z Prodané nevěsty hrubozrnnou frašku o svatební veselce jakéhosi jiného novomanželského páru s kýčovitou všehochutí folklorních prvků, ovšem spíše jižanského charakteru, v níž je Jeník za gastarbeitera a tragéda s lebkou jako Hamlet zároveň a Vašek se v závěru vytratí s půvabnou dívenkou, která coby medvěd od počátku opery obveselovala svatebčany.

Bedřich Smetana byl v Německu zastoupen ještě Daliborem. Režijní koncepce Florentine Klepper byla důsledně a promyšleně pojatá jako protesty anarchistů a dalších násilnických aktivistů proti establishmentu, jak zmítají (nejen) současným Německem, v kombinaci s fenoménem mediálních manipulací a televizních reality show – Vladislav tu vystupuje jako populistický politik a televizní bavič v jednom. Díky vynikajícímu nastudování (včetně skvělého Aleše Brisceina v titulní roli) tento pohled odkrýval vrstvy a souvislosti, jež nám „doma“ unikají.

V Darmstadtu Dvořákovu Rusalku inscenátoři v pusté měsíční krajině „zabalili“ do igelitových fólií a směřovali ji k celkově bezútěšnému vyznění bez Dvořákova závěrečného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou. Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné až podprůměrné pěvecké výkony.

R. Wagner: Parsifal – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Bayreuthské hudební opojení i režijní herdy
Hudební opojení v akustické oáze Wagnerova divadla v Bayreuthu otvíralo na letošních Bayreuthských slavnostech toleranci k ekumenickému Parsifalovi se samopalem v plné polní a střety náboženského fundamentalismu, které ústí do naděje ekumenického smíření mezi křesťany, židy a muslimy, a Tristanovi a Isoldě bez vykoupení smrtí z lásky v politicky pragmatickém sňatku uprostřed spletitých útrob temného ponurého industriálního prostoru. Nová inscenace Tannhäusera vtrhla na Zelený vršek jako anarchistická road movie. Klíčové motivace jednání hlavních postav nemají v režii Tobiase Kratzera s Wagnerovou operou mnoho společného: Tannhäuser, zde operní sólista, zběhl k podivné tlupě anarchistky, černošského transvestity a trpaslíka a harcuje s ní jako Klaun. Když se však pod hesly absolutní svobody, což jsou citáty z Wagnerova spisu Revoluce, podílí s touto bizarní partou na krádežích i chladnokrevné vraždě policisty, hledá cestu zpět ke své kariéře operního tenoristy (v roli Tannhäusera v Bayreuthu). Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která ve své nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v Kratzerově produkci nakonec vyspí s Wolframem a spáchá sebevraždu. Komu nevadilo, že režisér pro svoji koncepci Wagnera spíše zneužívá, než využívá, mohl ocenit skvělé propojení divadla, filmu a videoprojekcí a nechat se strhnout dynamickým, dokonale propracovaným, napínavým a chvílemi dokonce vtipným mixem opery, fikce, iluze, reality až po barvotiskový happy end.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments