Operní panorama Heleny Havlíkové (266)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Festival OPERA 2020: Banskobystrická La Gioconda na hranici možností. - Košický Falstaff příliš usazený v křesle. - Turandot na předváděcím molu (festivalu). - Love Songs – méně je někdy skutečně jen méně. - Vítězní „Davidové“ – bilance festivalu Opera 2020.
A. Ponchielli: La Gioconda (zdroj Státní opera Banská Bystrica)

Ze tří stálých slovenských operních divadel se při neúčasti Slovenského národního divadla (provozně se nepodařilo najít v repertoáru SND inscenaci, kterou by bylo možno do Prahy za daných podmínek přivézt) festivalu OPERA 2020 zúčastnily dvě – Státní opera Banská Bystrica Ponchielliho Giocondou v hudebním nastudování Igora Bully a režii Dominika Beneše a Státní divadlo Košice Verdiho Falstaffem v hudebním nastudování Martina Leginuse (festivalové představení dirigoval Peter Valentovič) a v režii Jiřího Menzela. Oba soubory se rozhodly v Praze prezentovat velmi ambiciózními tituly, které jsou náročné i pro mnohem větší scény.

Banskobystrická La Gioconda na hranici možností
Banská Bystrica je se 79 tisíci obyvateli nejmenším slovenským městem s operním divadlem. Pro srovnání – u nás je takovým městem Opava, která má 57 tisíc obyvatel. Následuje Ústí nad Labem a České Budějovice, které mají něco přes 90 tisíc. Na rozdíl od našich divadel s operními soubory, jejichž zřizovateli jsou (s výjimkou Národního divadla v Praze) města, banskobystrickou Státní operu, která má i baletní soubor, zřizuje slovenské Ministerstvo kultury. Podobně jako naše menší operní soubory kombinuje operu, operetu a muzikál a zachovává si poměrně velký sólistický ansámbl.

Aby divadlo udrželo návštěvnost, hraje repertoárovým systémem se střídáním titulů. Těch udržuje hodně, na dvacet, většinou takové, které patří k těm divácky nejžádanějším.  V současné době je zde k vidění Mozartova Kouzelná flétna, Donizettiho Don Pasquale, Verdiho Traviata, Otello a Rigoletto, Pucciniho Tosca, z méně obvyklých oper Foersterova Eva (touto operou se v roce 1960 banskobystrická opera otevírala). A divadlo si na svůj provoz aktivně přivydělává i zahraničními zájezdy, pravidelně jezdí do Japonska).

V tomto repertoárovém kontextu Ponchielliho La Gioconda, jakási spojnice mezi Verdim a Puccinim, patří k titulům, který klade na soubor banskobystrického typu velké nároky – i ve zkrácené podobě trochu přes dvě hodiny, na kterou inscenátoři operu seškrtali z původních téměř čtyř.

La Gioconda, „operní thriller“ podle dramatu Victora Huga (s triumfální premiérou v milánské Scale v roce 1876) je situován do období tyranské vlády inkvizice. V prudkých dějových zvratech ho zaplňují špehové, udavači, odhalení na poslední chvíli, pokusy o úkladné vraždy a manželsko-milenecké propletence. To vše s plnokrevnou hudbou velkých emocí a dramatických situací, s pěveckými party značného rozsahu nad hutně instrumentovaným orchestrem. Uvedení La Giocondy banskobystrickým souborem a její přihlášení na festival – takový byl ambiciózní záměr, který klade otázku, zda se mají divadla tohoto typu do podobně náročných titulů pouštět – a to zde chystají do konce sezóny ještě Pucciniho Turandot.

A. Ponchielli: La Gioconda (zdroj Státní opera Banská Bystrica)

V Praze banskobystričtí ukázali, že se jejich sebevědomí dotýká hranic reálných možností souboru. Hostování v jen minimálně vyzkoušeném prostoru Státní opery byl nejspíš i důvod, proč se dirigentovi Igorovi Bullovi ne vždy dařila souhra mezi orchestrem, sólisty a sborem a v dynamice převažovalo mezzoforte až forte. Hlavně velikost hlasu tak dával na odiv Zoltán Vongrey, který děsivost špeha Barnaby jakožto muže hnaného chtíčem a pomstychtivostí přeháněl tak, až přicházel o kontrolu nad intonací. Ivan Zvarík svým hurónským basem akcentoval despotismus vrchního inkvizitora. Další důležitá vrstva této postavy, trýzeň navenek všemocného, avšak v soukromém životě podváděného manžela, se ztrácela. Vypjatou roli psance Enza v soukolí politické moci i dvou žen, které ho milují a samy jsou ve složitých situacích, obsáhl brazilský sólista Max Jota suverénně se zvučným tenorovým volumenem.

Klíčová je ovšem v La Giocondě titulní postava. Na tuto roli si banskobystričtí pozvali Jolanu Fogašovou, která se i na zahraničních scénách uplatňuje v dramatickém sopránovém oboru jako Tosca, Salome, Abigaille, Amneris nebo Wagnerova Venuše. Jako Gioconda si dokázala rozvrhnout síly a uplatnila i svůj půvab, aby vyjádřila osud dívky, který navzdory jejímu jménu La Gioconda / Radostná, šťastný ani veselý rozhodně není, když se dostává do osidel mocných, péče o svoji slepou matku a lásky k muži, který přitom miluje jinou. Svůj výkon ale plně nepodpořila vyrovnaností a barevností hlasu. To Michaela Šebestová v roli Laury, Giocondiny sokyně v lásce, uplatnila svěží mladistvý mezzosoprán a předvedla se v této inscenaci jako nejvýraznější pěvecký talent.

Nejslabším článkem inscenace byla režie. Lze pochopit, že se banskobystrická opera nepouští do režijních výstředností a drží se pod vedením svého šéfa a sólisty Šimona Svitoka tradičnějších pojetí. Režisér Dominik Beneš sice na jednoduché scéně a v kostýmech respektoval, že se příběh odehrává v karnevalových Benátkách 17. století. Inscenaci však po pravé straně portálu zarámoval kýčovitým oltářem se sochou madony a trčícími paprsky z ledkových světel. Spolu s lunaparkově blyštivými balónky vnášel do inscenace falešné pozlátko, ulpívající i na postavách. Vztahy zůstaly nevypracované a hodně neobratně působila scéna domnělé smrti Laury přikryté ubrusem na stole. Slavný tanec hodin vypadal jako výplň pozadí televizní estrády.

A. Ponchielli: La Gioconda (zdroj Státní opera Banská Bystrica)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5