Operní panorama Heleny Havlíkové (274)

Koronavirová verze Pražského jara; Collegium 1704 neochvějně spolehlivé – i v povinných rouškách; Mozartovská protikoronavirová benefice; Směry putování Zimní cestou

Koronavirová verze Pražského jara
Když se vedení Pražského jara ocitlo kvůli koronavirové pandemii před rozhodováním, jestli letošní ročník zrušit nebo ho přizpůsobit restriktivním epidemiologickým opatřením, zvolilo alternativní program přenášený živě v audiovizuální podobě a zdarma dostupný prostřednictvím webu Pražského jara. Koncerty vysílal také Český rozhlas Vltava. Program doplňovaly záznamy několika koncertů předchozích ročníků Pražského jara.

Hledání řešení za takto prudce eskalující a den ze dne se měnící situace nebylo pro management Pražského jara vůbec jednoduché: „Ještě na počátku března jsme si nepřipouštěli, že by festival neproběhl v podobě, v jaké byl ohlášen – vždyť na jeho přípravách jsme pracovali s několikaletým předstihem. Jak přicházely zprávy o vývoji pandemie v zahraničí, průběžně jsme upravovali scénáře. Od momentu, kdy česká vláda vyhlásila stav nouze, začalo být jasné, že z původních festivalových plánů nezbude mnoho. Chvíli jsme doufali, že bychom původně plánované koncerty mohli uskutečnit pro menší počet diváků, když ale byly uzavřeny hranice a vyhlášena karanténa, bylo jasné, že lze vsadit jedině na koncerty s domácími umělci, které budou streamované přes internet. Variantu, že by byl jubilejní 75. ročník zrušen úplně, jsme se pokoušeli si nepřipouštět.“ A ředitel Pražského jara Roman Bělor přiblížil rozdíl v přípravě festivalu: „Za normálních okolností program Pražského jara připravujeme s několikaletým předstihem, alternativní program vznikal v řádu týdnů. V krátkém čase jsme si museli osvojit mnoho nových dovedností – naším úkolem bylo koncerty vymyslet, organizačně zajistit, ale nově také zprostředkovat divákům, kteří se z koncertních sálů přesunuli k obrazovkám a displejům.“

Při koncepci přímých přenosů PJ restriktivní opatření vůči divákům v sále využilo jako výhodu: „Nechtěli jsme akcentovat prázdné sály, detaily v architektuře koncertních síní, chtěli jsme zprostředkovat pohled, který by za normálních okolností s diváky v sále nebyl možný. Umístit kamery přímo k hudebníkům, zapojit tzv. ‚jízdy‘ kamer po kolejích, radikálním způsobem uchopit nasvícení koncertních síní. Nic z toho by s platícím obecenstvem v sále nebylo možné. A tak diváci Plachetkova recitálu možná ani nepostřehli, že jsme ve Dvořákově síni Rudolfina, protože to nebylo podstatné. Podstatná byla strhující, niterně dramatická atmosféra. V tomto sehrálo klíčovou roli originální režijní pojetí Petra Václava a jeho týmu.“ Sám filmový režisér Petr Václav (mj. autor filmů Zpověď zapomenutého o Josefovi Myslivečkovi a přípravě inscenace jeho opery Olimpiade v roce 2015, který nyní točí film o Josefu Myslivečkovi Il Boemo) přiblížil svůj koncept snímání koncertů: „Ke spolupráci jsem přizval především kameramany, kteří se věnují filmu. Jak světelnou atmosférou, tak záběrováním jsem chtěl sloužit hudbě. Citlivě, pozorně, se subjektivním názorem, ale pořád tak, abych na snímání a jeho estetiku nestrhával pozornost, abych co nejlépe posloužil interpretům a dirigentům.“

Podle informace Pražského jara přenos koncertu Collegia 1704 do 1. června zhlédlo zatím téměř 90 tisíc diváků (během přímého přenosu jedna tisícovka), Mozartovské gala s Českou filharmonií mělo přes 350.000 zhlédnutí a Zimní cestu Adama Plachetky 30 tisíc diváků. Zajímavá je v celkovém hodnocení přenosů informace, že asi osm tisíc přístupů bylo z 53 zemí světa, nejčastěji z USA a Japonska.

Téměř všechny zaznamenané večery ovšem zůstanou ke zhlédnutí téměř bez časového omezení, výjimku tvoří koncerty, u kterých nebylo možné vyjednat delší práva než 30 dnů od odvysílání kvůli nakladatelským licencím.

Právě zkušenost přímých přenosů koncertů vede Pražské jaro k záměru i v „normálních“ časech do budoucna zachycovat několik vybraných koncertů formou audio-vizuálního díla.

Pražské jaro také muselo řešit vracení vstupného. Všem divákům, kteří si zakoupili vstupenky na původně ohlášený program, od ohlášení, že je festival ve své původní podobě zrušený, Pražské jaro vrací vstupné v plné výši (a nevyužívá tak možnost voucherů místo vrácení peněz, jak ji do konce října příštího roku skýtá zákon č. 247/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na oblast kulturních akcí). Zároveň však nechává na zvážení každého, jestli bude chtít darovat část vráceného vstupného Pražskému jaru – jako podporu realizace alternativního programu, který je dostupný zdarma. Podle sdělení managementu PJ bezprostředně po skončení festivalu byly doposud refundovány vstupenky v hodnotě 13 milionů Kč, vstupenky v hodnotě 1,5 milionů Kč posluchači Pražskému jaru věnovali.

Variantu, že by streamy, ať už on-line nebo ze záznamu, byly zpoplatněné, vedení Pražského jara neuplatnilo. Podle PJ má toto řešení tu výhodu, že se takto ke koncertům dostane nové publikum: „Mile nás překvapilo, když jsme obdrželi mnoho zpráv od našich pravidelných návštěvníků, kteří si po léta kupují vstupenky třeba výlučně na klavírní recitály nebo klasicko-romantický repertoár, a díky bezplatným streamům si mohli poslechnout jiný repertoár a byli překvapení, co vše Pražské jaro obsáhne.“

Se skončením festivalu se dá shrnout, že alternativní streamovaná verze Pražského jara bylo za daného stavu dobré rozhodnutí – tím spíš, že šlo o jubilejní 75. ročník a tradice našeho nejstaršího festivalu klasické hudby tak nebyla přerušená. Je dobře, že se vedení festivalu nezaleklo všech restrikcí, které zpočátku byly opravdu tvrdé, nebylo vůbec jasné, jak se bude situace vyvíjet, a našlo vlastně z měsíce na měsíc díky tvořivé flexibilitě umělců, novým technologiím přenosu a internetu alespoň takovou náhradu – koronaviru navzdory. Podstatné bylo, že se alespoň touto formou koncerty uskutečnily a velmi vhodně byli vybráni tvůrci vizuální podoby koncertů. V kombinaci filmového a muzikantského citu koncert Collegia 1704 i Plachetkovu Zimní cestu zachytil citlivě režisér Petr Václav, mozartovský večer pak Michael Beyer.

I když jsme z opery na záznamy zvyklí, využíváme internetové portály Opera Vision nebo Arte Opera Season a další s databázemi záznamů operních představení, a pochvalujeme si přenosy do kin z Metropolitní opery, občas i z francouzských operních scén nebo londýnské Královské opery – záznamy přímou účast na koncertě v sále plně nahradit nemohou. Tím nechci záznamy zatracovat – už jen proto, že dávají možnost zhlédnout inscenace a koncerty z celého světa, které je obtížné (a finančně náročné) absolvovat v místě jejich konání. Díky záběrům kamer navíc vidíme detaily, které bychom ze svého místa i v některé z předních řad neměli šanci zpozorovat, přestávky vyplňují záběry do zákulisí a rozhovory s umělci. Jenže je to režisér přenosu a kameramani, kdo určuje náš pohled na jeviště / pódium a také je třeba si uvědomit, že výsledný zvuk prošel i při přímém přenosu úpravou, která často mění především zvukové poměry mezi sólisty a orchestrem.

Z původního programu Pražského jara jsme museli oželet, když zůstanu u klasické hudby, všechny symfonické koncerty, jejichž součástí jsou vokální party, a koncerty se zahraničními interprety. Takže hned na zahajovacím koncertě s Berlínskými filharmoniky měla v Mahlerových písních na slova Friedricha Rückerta vystoupit sopranistka Christiane Karg. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou jeho šéfdirigenta a uměleckého ředitele Alexandra Liebreicha mělo zaznít Beethovenovo málokdy uváděné oratorium Kristus na hoře Olivetské. S Freiburským barokním orchestrem nemohl přijet ani vokální soubor Vox Luminis, aby provedl kantáty Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. Ensemble Modern nemohl se sopranistkou Melody Louledjian provést Čtyři zpěvy k překročení prahu – epitaf skladatele spektrální hudby Gérarda Griseyho. A závěr festivalu měl patřit tradičně Beethovenově 9. symfonii s Ódou na radost.

Zůstaly tak tři komorní koncerty, byť v pozměněné podobě – vystoupení Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704, třeba s jiným programem, ve kterém k Händelovi a Zelenkovi přibyl ještě Johann Sebastian Bach. Udržel se také písňový cyklus Franze Schuberta Zimní cesta v provedení basbarytonisty Adama Plachetky, nikoli však s původně avizovaným klavíristou Gary Matthewmanem, ale s Davidem Švecem. A byl zachován také autorský večer kytaristy Lukáše Sommera, který si na něj pro své zhudebnění Shakespearova sonetu 90 přizval do atraktivního prostoru Národního technického muzea kontratenoristu Jana Mikuška. Nádavkem byl oproti původnímu programu přidaný benefiční koncert České filharmonie v komorním obsazení pod taktovkou Tomáše Netopila s mozartovským programem.

Ve všech případech šlo o naše špičkové umělce, kteří mnohokrát prokázali své mistrovství, a jejich vystoupení by rozhodně patřilo i na program „normálního“ Pražského jara.

Jistě lze litovat, že s výjimkou Zimní cesty chyběly u vokálních koncertů titulky s překlady zpívaných textů, jak jsou běžné při operních přenosech a internetových záznamech představení, a zasvěcené průvodní texty k programům, jak je na Pražském jaru dobrou tradicí. Absenci programových brožur zdůvodnil tiskový mluvčí Pražského jara Pavel Trojan jr.: „V potaz jsme museli vzít také ekonomické aspekty – autorské texty, překlady, redakční supervize – s tím vším jsou spjaty nemalé náklady. V situaci, kdy nám vznikly značné náklady se zprostředkováním koncertů filmovací technikou a internetovým přenosem, koncerty nabízíme bezplatně, zároveň vracíme veškeré příjmy ze vstupného, rozhodli jsme se výpravné programové texty, na které jsou jinak návštěvníci Pražského jara zvyklí a my hrdí, výjimečně nenabízet.“ Místo toho Pražské jaro povolalo Ondřeje Havelku jako moderátora večerů. Role „průvodce“ večerem, jak je známe například z operních přenosů do kin, se sice zhostil díky svému kultivovanému i nonšalantnímu projevu se ctí, ale i takovýto „záskok“ by přece jen vyžadoval větší přípravu, hlavně v oblasti barokní hudby.

Samozřejmě se při hodnocení nemohu oprostit od okolností, za kterých byly koncerty připravovány i prováděny, ani od limitů daných kvalitou zařízení, na kterých jsem je sledovala. Následující texty tak nejsou standardními recenzemi, ale spíše výpovědí o vokálních koncertech na tomto zvláštním ročníku a stvrzením nutnosti uchování kultury a jejím významu i v těžkých časech.

Collegium 1704 neochvějně spolehlivé – i v povinných rouškách
Záznamy z Pražského jara zůstanou svědectvím toho, jak se epidemiologická opatření měnila, často z týdne na týden. Koncert Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 probíhal 18. května v situaci, kdy už od tohoto dne sice mohlo sedět v hledišti sto lidí (takže se do té povolené stovky už nepočítali účinkující) a od počátku května už mohli umělci provádět umělecké dílo bez roušek, ovšem pouze s negativním testem na koronavirus, ne starším než 4 dny. Test rozhodně nebylo snadné ani levné si nechat udělat. Takže ho podstoupila jen Hana Blažíková, když správně usoudila, že zazpívat virtuózní Händelovo Gloria s rouškou opravdu nejde.

 Collegium 1704 zvolilo program z děl skladatelů, kterými si vydobylo mezinárodní renomé a na koncertě ho potvrdilo – Johanna Sebastiana Bacha, když uvedlo jeho dvě kantáty, Jana Dismase Zelenky, z jehož odkazu byla vybrána Responsoria pro Hebdomada Sancta, a Georga Friedricha Händela s jeho duchovní sólovou kantátou Gloria s prvky italské operní bravury. I když roušky překvapivě výsledný zvuk na záznamu nepoškodily, vidět Collegium 1704 Vocale zpívat se zakrytými ústy a nosy, navíc ve starodávném prostoru Pražské křižovatky, vyvolávalo v kontextu celosvětové pandemie velké emoce. Zahalení části obličejů, z nichž mohly ke zpěvu „promlouvat“ jen oči, sklenulo nad Bachovými motety a Zelenkovými responsorii i úvahy, které posouvaly biblické texty do dalších dimenzí – s nadějí, jak ji v Händelově Glorii skvěle zprostředkovala s hloubkou prožitku tohoto křesťanského hymnu velebícího Boha, který snímá hříchy světa, a v brilantních koloraturách Hana Blažíková.

Collegium 1704 – živě z Pražské křižovatky
Hana Blažíková – soprán, Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Moderátor Ondřej Havelka.
Program: Johann Sebastian Bach: Komm, Jesu, komm BWV 229, Jan Dismas Zelenka: Responsoria pro Hebdomada Sancta ZWV 55, Georg Friedrich Händel: Gloria, Johann Sebastian Bach: Jesu, meine Freude BWV 227.
Pražské jaro, přenos z Pražské křižovatky 18. května 2020.

Mozartovská protikoronavirová benefice
Zatímco na koncertě Collegia 1704 platila pro umělce opatření vázaná na koronavirový test, o několik dnů později při mozartovském koncertě už stačilo pro umělce pouze měření teploty a absence příznaků koronaviru, a postupně se stovka diváků zvyšovala na tři stovky. Protože do poslední chvíle nebylo jasné, jak se opatření budou rozvolňovat, Pražské jaro sály publiku neotevřelo a v hledišti seděl organizační štáb Pražského jara a kolegové. Podle tiskového mluvčího Pavla Trojana jr. neexistuje spravedlivý klíč, podle kterého by Pražské jaro určilo, kdo se na koncert dostane a kdo nikoliv: „Kupříkladu u vyprodaného koncertu v Rudolfinu je kapacita 1200 lidí, kteří by měli přednostně tuto nabídku dostat. Jak určit sto nebo tři sta vybraných? S diváky v koncertní síni byla navíc v tuto chvíli spjata celá řada regulací, které je obtížné naplnit, zvláště v koordinaci s filmovací technikou v sále a zázemím historických koncertních budov.“

Pro benefiční koncert ve prospěch veřejné sbírky SOS Česko na pomoc těm koronavirovými opatřeními nejohroženějším sociálním skupinám lidí dirigent Tomáš Netopil příhodně vybral mozartovský repertoár. S komorním obsazením České filharmonie v nuancích muzikantsky citlivého frázování, artikulace a dynamiky předvedl, proč se etabloval na předních evropských scénách.

Na koncertě se sešel opravdu výkvět našich sólistů: Simona Šaturová zazářila nejen brilantní interpretací virtuózní árie Konstance Martern aller Arten z Únosu ze Serailu, ale i jako Hraběnka z Figarovy svatby (tuto roli stihla těsně před epidemií koronaviru premiérovat v bruselském La Monnaie v zajímavém projektu tří Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte s jedním režisérem a v jednom scénickém prostoru se stejným obsazením, takže v Donu Giovannim zde Simona Šaturová zpívá také Donnu Annu). Na koncertě zpívala se záblesky ženské rafinovanosti i mazanosti Hraběnku v duetu Che soave zeffiretto, kdy diktuje Zuzaně psaníčko, aby přistihla svého záletného manžela. A v krásném souznění sopranistka Kateřina Kněžíková předvedla, jak má roli agilní Zuzanky perfektně a s půvabem zvládnutou i v úvodním duetu Cinque, dieci, venti s Figarem, kterého zpíval Adam Plachetka. Ten svůj hutný, ovšem dostatečně pohyblivý basbaryton, spíš než výrazově vyhraněné pojetí role, uplatnil i ve velkém výstupu Hraběte Hai già vinta la causa…Vedro mentr’io sospiro sužovaného roztoužeností pochybnostmi i naštvaností z neustálých zvratů událostí, které kazí jeho záměry. V roli Figara se ovšem prezentoval také Jan Martiník, řadu let sólista obou berlínských oper. V árii Non più andrai, farfallone amoroso, v níž si Figaro utahuje z Cherubína poslaného Hrabětem do války, ve srovnání s Plachetkou Martiníkova interpretace při skvěle posazeném basovém základu vycházela na záznamu výrazněji a plastičtěji z textu a jeho významu. A stejně tak si Martiník „pohrál“ se slavnou Leporellovou rejstříkovou Madamina, il catalogo è questo.

Na koncertě dále vystoupila Andrea Rysová, první flétnistka České filharmonie, a Jana Boušková v druhé větě Koncertu pro flétnu a orchestr C dur K 299. Česká filharmonie se kromě předeher k Figarově svatbě a Donu Giovannimu uplatnila i ve čtvrté větě Jupiterské symfonie.

Podle informace z Pražského jara lidé v souvislosti s tímto koncertem přispěli do veřejné sbírky SOS Česko částkou převyšující půl milionu korun.

Pomáháme s Pražským jarem a Českou filharmonií
Kateřina Kněžíková – soprán, Simona Šaturová – soprán, Jan Martiník – bas
Adam Plachetka – basbaryton. Česká filharmonie. Dirigent Tomáš Netopil.
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, K 492 – předehra, árie, duety a recitativy z opery; Koncert pro flétnu, harfu a orchestr C dur, K 299, II. Andantino; Don Giovanni, K 527 – předehra, árie a duet z opery; Únos ze Serailu, K 384 – Martern aller Arten, árie z opery; Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“, K 551, IV. Molto allegro
Pražské jaro, přenos z Dvořákovy síně Rudolfina 23. května 2020.

Směry putování Zimní cestou
Kromě účasti na mozartovském večeru zachoval Adam Plachetka i v koronavirové verzi programu Pražského jara své původně naplánované vystoupení s písňovým cyklem Franze Schuberta Zimní cesta. S tím rozdílem, že klavírním partnerem mu byl místo Garyho Matthewmana pohotový klavírista David Švec, který v oblouku „vyprávění“ o Zimní cestě uplatnil své zkušenosti operního dirigenta.

Cyklus Zimní cesta tvoří 24 písní (už jen zapamatovat si těch více než 70 minut hudby a textu je úctyhodný výkon). Adam Plachetka si tento náročný úkol nijak neusnadnil, když zpíval při zaznamenávaném vystoupení zpaměti.

Schubertova Zimní cesta v těch nejjemnějších odstínech vykresluje různé polohy duše a prožívání muže, který se po ztroskotání prvního milostného vzplanutí trápí různými pochybami a prohrami lásky. Třebaže byla Zimní cesta psána původně pro vyšší mužský hlas a klavír, stala se součástí repertoáru sólistů nejen všech mužských pěveckých oborů, ale i těch ženských. Dokonce láká ke scénickému ztvárnění, jak se o to v roce 2013 s dramaturgickou vynalézavostí festivalu Struny podzimu pokusil Jiří Heřman, když svým rukopisem hudebně-dramatického rituálu hledal divadelní tvar pro příběh Poutníka, kterého v trojjediné podobě tří barytonistů (Jiří Hájek, Jiří Brückler, Matěj Chadima) vyslal na cestu zimní krajinou i rozbouřenými city. Nicméně přes zajímavost, ba odvážnost této „konkretizace“ písní se Heřman střetl právě s tím, jak obtížné, ba nemožné je převést do konkrétních scénických obrazů ono neuchopitelné „cosi“, které svou nekonkrétností dokáže sklenout právě hudba.

Mnohotvárnost interpretačního přístupu k Zimní cestě vystihl coby klavírní interpret tohoto cyklu David Mareček: „Schubertova Zimní cesta je nekonečným zdrojem téměř nadpozemské krásy, ale také neustálého hledání. Čím hlouběji se do ní noříte, tím vzdálenější obzor se vám ukazuje.“ Zimní cesta je dokladem svébytnosti písňového žánru – a jeho nezastupitelnosti. Píseň je velmi intimní umění, a intenzita „setkávání“ s ní je podmíněna jak momentálním nastavením umělců, tak i publika – kdy do interpretace a jejího vnímání vstupuje i emocionální zkušenost obou „stran“.

Prožít Zimní cestu lze nejrůznějšími způsoby – podle míry „vtaženosti“ do ozvuků našich vlastních putování, které v nás může interpret evokovat. Svou vlastní „zimní cestou“ si jistě prochází každý z nás – téma je univerzální: neopětovaná láska, toužení, nostalgie, zklamání i naděje, zoufalství, smutek – a možná rezignace, snad i smíření a dobrání se východiska na pozadí zimní krajiny a vzpomínek na útěšnější roční i životní období. Velkým úskalím interpretace Zimní cesty je nutnost nalézt takovou polohu její interpretace, aby se společné putování nestalo rozpaky (obou stran) nad voyeurským nahlížením do soukromého milostného deníku – nebo naopak nudnou rutinní cestou.

Po mozartovském koncertu v Zimní cestě svým způsobem pokračovala možnost porovnat interpretaci obou našich špičkových basbarytonistů – Adama Plachetky a Jana Martiníka. Posílenou tím, že Zimní cestu loni nahrál Adam Plachetka pro Radioservis, zatímco Jan Martiník s Davidem Marečkem u klavíru před dvěma lety pro Supraphon. Samozřejmě vedle těchto dvou nahrávek lze Zimní cestu prožívat prostřednictvím předlouhé řady interpretů, ať už máme na mysli nahrávky Hermanna Preye, Dietricha Fischera-Dieskaua, Petera Schreiera, Christopha Prégardiena nebo i Jonase Kaufmanna (který Zimní cyklus zpíval v roce 2014 s Helmutem Deutschem i v Praze ve Smetanově síni), protože Zimní cesta představuje jeden z vrcholů písňové tvorby jako specifického žánru nezastupitelného ve své intimitě a intenzitě vztahu mezi interprety a publikem.

Také v interpretaci Zimní cesty lze vysledovat, jak Adam Plachetka staví své pojetí na svém barevném objemném hlasovém volumenu a operní zkušenosti, která zejména v dramatičtějších částech svou jadrností až přesahuje intimitu písní Schubertova křehkého lyrismu. Jan Martiník se více soustřeďuje na vnitřní intenzitu vyprávění v jeho prostotě, kráse i hloubce zoufalství, smutku, bolesti, rezignace, ale i hořkého humoru, bouřlivého vzdoru – a pokorného smíření při nahlédnutí do těch nejniternějších zákoutí lidské duše. Protože intenzita setkávání interpretů a posluchačů je v tomto případě velmi podmíněna jejich emocionálními zkušenostmi i momentální atmosférou, záleží na každém, který přístup je mu bližší. Za sebe doplňuji, že pro mě ten Martiníkův. Ve zšeřelém prostoru „opuštěné“ Dvořákovy síně Rudolfina ovšem dostala Plachetkova interpretace s Davidem Švecem unikátní kontext.

Franz Schubert: Winterreise (Zimní cesta), cyklus písní D 911 op. 89
Adam Plachetka – basbaryton, David Švec – klavír. Moderátor Ondřej Havelka.
Pražské jaro, přenos z Dvořákovy síně Rudolfina 25. května 2020.