Rozhovor s Jiřím Bubeníčkem nejen o době koronavirové

  1. 1
  2. 2
Před dvěma lety v červnu se v Praze na Staroměstském náměstí konalo v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa baletní představení Má vlast, v choreografii Jiřího Bubeníčka a výpravě jeho bratra Otty. Od té doby naše publikum jejich novou tvorbu nevidělo. Umělci působí v zahraničí a ani jim se nevyhnula krize spojená s pandemií koronaviru. Jak se změnil život baletního choreografa na volné noze a jeho rodiny, se naší redakci svěřil Jiří Bubeníček. Přiblížil také online projekt, který s bratrem vytvořili pro tanečníky a studenty tance.
Jiří Bubeníček (zdroj FB respondenta)

V jaké situaci vás zastihla pandemie a jak ovlivnila vaše plány?
Asi jako každý jsem něco takového ani ve snu neočekával, navíc jako umělec na volné noze plánuji projekty klidně i dva, tři roky dopředu, takže jsem teď přišel i o věci, které se připravovaly několik měsíců. Na přelomu března a dubna jsem měl i s celou rodinou pobývat v Tokiu, kde si japonská televize NHK objednala mou choreografii, kterou jsem pro ně měl vytvořit. Měla být natočena a vysílána, ale samozřejmě z toho sešlo. Šlo o galapředstavení, které natáčela televize, NHK Ballet Festival 2020, tanečníci ze tří souborů, National Ballet of Japan, Asami Maki Ballet a Tokyo City Ballet (pro Tokyo City Ballet jsem už jednou choreografii vytvořil) měli tančit moji choreografii Canon in D Major. Aktuálně tedy řešíme, zda bude možné vše přesunout do budoucna, aby nedošlo k úplnému zrušení.

Dále jsem měl v Lublani připravovat velký, celovečerní balet. Šlo o rozsáhlý projekt, na němž spolupracovala dvě lublaňská divadla (Slovene National Theatre Opera and Ballet Ljubljana a Cankarjev dom), měl jsem zajištěno i skutečně světové obsazení, výborné spolupracovníky… Premiéra se měla uskutečnit v říjnu a moc jsem se těšil, bohužel vše je odloženo a já jen doufám, že se budu moci k celé věci vrátit. Nerad bych o ní ale aktuálně prozrazoval více, kdyby v budoucnu došlo ke změnám. Mohu jen naznačit, že jde o slavné téma, které již bylo v baletním světě zpracováno.

To mluvíme o novinkách, které jsou zatím odloženy, co třeba znovuuvedení vašich již existujících choreografií?
V Římě se měla v únoru vracet má inscenace Carmen, kterou jsem pro Opera di Roma vytvořil v lednu 2019. Po úspěchu se měla do repertoáru vrátit v únoru 2021, ale již došlo ke zrušení. Co mě hodně mrzí, je stažení znovuuvedení mého baletu Proces podle Franze Kafky ve Stockholmu.

Jiří Bubeníček s rodinou (zdroj FB respondenta)

Vaší zatím poslední uvedenou choreografií byla Popelka ve Florencii. Šlo spíše o klasickou inscenaci nebo jste sáhl po současnějším vyjádření? Spojují vás s Itálií i nějaké přátelské vazby?
Popelka byla hodně současná, pracoval jsem hodně s pohybem na podlaze, vůbec jsem nepoužíval špičky nebo zlaté střevíčky, ale svou hlavní hrdinku jsem obul do zlatých tenisek. Celý balet měl také jen jedno jednání, zkrátil jsem jej zhruba na hodinu a čtvrt. Premiéra ještě stihla proběhnout v prosinci loňského roku a poté s baletem soubor cestoval po Itálii. Rád bych inscenaci ukázal i v Čechách, tak třeba se to v budoucnu podaří. A co se týká mých vazeb na Itálii, mám zde mnoho přátel, z tanečního světa mohu jmenovat třeba Roberta Bolleho, s nímž jsem několik let tančil v jeho gala představeních Robero Bolle and Friends.

Jiří Bubeníček a Melissa Hemilton v Manon (foto Ian Whalen)

Jaké své choreografické práce z posledních let si nejvíce vážíte, je-li něco takového možné hodnotit?
Tohle je hrozně těžké! Každá choreografie je jako vaše dítě, strávíte nad ní velikou spoustu času, někdy i roky, děláte rešerše, vkládáte do ní energii, nápady, myšlenky… Po letech bych možná tu a tam něco změnil, podíval se na situaci jinak, ale myslím, že inscenace je vždy produktem aktuální situace a vás jako umělce.

Pokud se ohlédnu za svou prací za posledních pět let, je toho opravdu hodně. Popelku už jsme zmínili, stejně tak Carmen v Římě, což byla obrovská klasická inscenace, na které jsem spolupracoval i s Petrem Formanem, který mi pro ni vytvořil speciální loutku.

Nesmírně obohacující byla práce na Kafkově Procesu, této možnosti si dodnes moc vážím. Díky tomuto baletu jsem mohl objevovat Kafku jako autora i člověka, navíc jsem opět spolupracoval s bratrem Ottou, který vytvořil scénografii, a s manželkou Nadinou Cojocaru, jež se zase podepsala pod kostýmy. V inscenaci jsem navíc používal i herce a švédskou vokální skupinu, která scénu Josefova prvního soudního procesu pozvedla na úplně jinou úroveň. Úspěch byl tehdy mezi diváky mimořádný, i proto se měla inscenace vracet. Snad v budoucnu…

Jiří Bubeníček a Melissa Hemilton v Manon (foto Ian Whalen)

Pak zde byl třeba Doktor Živago v Lublani, Fragile pro San Francisco Ballet, Orfeus, kterého jsme vytvořili společně s režijním duem SKUTR nebo Rusalka pro balet v Karlsruhe. Myslím, že jsem byl jediný choreograf, který z Dvořákovy opery udělal balet. Ale použil jsem pro něj především Janáčka, jeho skladby jsou jako lidská konverzace, je neuvěřitelné, jak emočně sdílné jsou. Na takovou hudbu se tvoří samo.

Nemohu samozřejmě zapomenout ani na Mou vlast vytvořenou u příležitosti oslav stého výročí založení Československa. Premiéra se uskutečnila už před téměř dvěma lety na Staroměstském náměstí, což bylo nezapomenutelné.

Zmíním ještě The Piano: The Ballet, což byla původně kratší choreografie pro Dortmund Ballett inspirovaná filmem Piano. V roce 2018 jsem byl pozván do souboru Royal New Zealand Ballet, balet jsem prodloužil do dvou jednání. O jeho přípravách dokonce vznikl dokument. Jmenuje se The Heart Dances, tedy Srdce tančí, a bude uveden i v rámci festivalu Zlatá Praha na podzim 2020, kde budeme s bratrem po letech opět hosty!

John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero – Jiří Bubeníček (foto Holger Badekow)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na