Operní panorama Heleny Havlíkové (282)

Rusalka pod Stalinem

Rusalka pod Stalinem
Nad Vltavou na místě bývalého pompézního Stalinova pomníku na Letné od roku 1991 odměřuje, poněkud svérázně, svým obřím kyvadlem novodobý čas Pražský metronom sochaře Vratislava Nováka. Obecně prospěšný spolek Containall tu provozuje kulturní centrum Stalin a prostor před podstavcem dává od května do září k dispozici multižánrovým projektům – živým koncertům, letnímu kinu, workshopům, siestám nebo komunitním akcím. Ve čtvrtek 6. srpna 2020 ho využil i spolek Run OpeRun a uvedl zde Rusalku Antonína Dvořáka.

Rusalka je oblíbeným titulem pro open-air produkce. Naprosto kongeniální bylo její uvedení v přírodním amfiteátru v Lokti s panoramatem hradu, meandrem řeky, paloukem a skálou pro Ježibabu. Nádhernou atmosféru poskytuje také českokrumlovské Otáčivé hlediště, kde jsem opravdu zažila, že při árii o měsíčku vyšel zpoza nočních mraků měsíc, ale zastihlo mě tam i běsnění živlů, kdy průtrž mračen bičovala střechu náhradního prostoru Jízdárny jako další „nástroj“ opery. Rusalka se hrála také v údolí Divoké Šárky, ze kterého se v místě bývalého amfiteátru stalo na začátku září novodobé operní poutní místo (letos se tu bohužel kvůli epidemiologickým opatřením poprvé od roku 2005 opera hrát nebude, resp. nezopakuje se loni kvůli dešti přerušený Don Giovanni).

Zatímco přírodní scenérie souzní s dějem Rusalky, monumentální kamenný podstavec zbudovaný na Letné pro megalomanský pomník na počest sovětského vůdce Stalina, přezdívaný „fronta na maso“, má k lesnímu palouku u jezera nebo zámku, jak je předepisují scénické poznámky libreta Jaroslava Kvapila, hodně daleko.

O to v případě uskupení Run OpeRun ovšem právě jde. K jeho poetice patří uvádění oper na netradičních místech. Prostor u podstavce na Letné si spolek vyzkoušel už v roce 2016, kdy zde uvedli Mozartovu Kouzelnou flétnu. „Site specific“ byly i jejich ostatní operní produkce – Operní orloj v Kotvě nebo v roce 2017 Mozartova Figarova svatba jako thriller ve Venuši ve Švehlovce. Tento „tajemný“ vybydlený prostor se stal také podivnou psychiatrickou léčebnou pro Poulencův Lidský hlas (viz 246. Operní panorama). A svou verzi Rusalky uvedl Run OpeRun už předloni na festivalu Povaleč.

Když v roce 2015 na operní scénu vtrhlo uskupení nadšených mladých lidí Run OpeRun, bylo to pro Prahu oživení až výbojně třaskavé (zatímco v Brně se do tradičního operního žánru Opera Diversa nabourává už řadu let a připomeňme, jak ještě na sklonku socialismu provokovali Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák svou Operou Furore). Talentovaná studentka operní režie Veronika Loulová založením tohoto uskupení z tvůrčího přetlaku (nad rámec svých školních povinností, či spíš navzdory jim) chce i do tradičního žánru opery provokativně vnést styl současných site specific produkcí s prvky undergroundu.

Z tohoto pohledu ale byla Rusalka v režii Veroniky Loulové vlastně docela krotká – když srovnáme drsné psychologizující interpretace hlavně v německých divadlech od různých environmentálních výkladů devastace přírody po onu kontroverzní inscenaci s aplikací hrůzné kauzy Josefa Fritzla s Vodníkem jako incestním tyranem, který drží Rusalku a žínky v temném mokrém sklepě. Nebo připomenu muzikálovou adaptaci Michala Prostějovského v holešovickém divadle Milénium v režii Jozefa Bednárika.

Rusalka „pod Stalinem“ se hrála bez orchestru, pouze za doprovodu digitálního klavíru, jehož zvuk se podle toho, kde divák stál, linul nebo burácel z masivních reprobeden. Jakkoli je Ahmad Hedar zkušený a empatický doprovázeč a absence orchestru při tomto typu produkce odůvodnitelná, při barvitosti Dvořákovy instrumentace bylo takové zvukové zjednodušení přece jen handicap. Sólisté byli vybaveni mikroporty.

Pro daný účel inscenátoři Rusalku pochopitelně zkrátili – z původních dvou a tři čtvrtě hodiny na necelé dvě. I z čistě provozních důvodů vypadly sborové a taneční scény, resp. kousek hudby k příchodu svatebních hostů byl využitý k jakési extravagantní módní přehlídce, a třetí dějství po Princově zavržení Rusalky spělo rychle k závěru. Ten byl efektní – Vodník se hrozivě zjeví v rudém světle ve výšce u kyvadla, Rusalka se nevynoří k Princovi zdola z „jezera“, ale její představitelka Soňa Godarská statečně „kráčela“ kolmo po strmé vysoké stěně pod kyvadlem jištěná na laně. A nakonec se nad Princovou smrtí a Rusalčiným odpouštěním okázale rozzářil ohňostroj, zbytečná show k takovému vyznění.

Jinak ale Veronika Loulová nechala klidně v jednoduchých hereckých akcích i aranžmá plynout základní příběh vodní víly, která se zamiluje do člověka, s pomocí Ježibaby se vymaní z vodní říše (zde z popruhů, které omotávaly těla Rusalky i žínek), ale Princ okouzlený Cizí kněžnou Rusalku zavrhne a nakonec zemře v její náruči. Velmi zdrženlivě pojala i erotické motivy, v jiných inscenacích často neúměrně akcentované. A využila často uplatňované propojení postavy Ježibaby a Cizí kněžny jednou představitelkou ve třpytivých černých šatech s pleší pro Ježibabu a ohnivě rusou hřívou vlasů pro svůdnou Cizí kněžnu. Nejvýraznějším prvkem onoho avizovaného „jiného“ pohledu na Rusalku tak zůstaly soudobé kostýmy Vojtěcha Hanyše. A ze slíbené inovace 3D projekcí na kamenné základy bývalého pomníku mnoho k vidění nebylo – jen náladové barevné vzory.