Operní panorama Heleny Havlíkové (293) – Janáček ve Skotsku i v Austrálii

Helena Havlíková v dnešním Operním panoramatu pokračuje v hodnocení děl českých autorů v provedení zahraničních umělců. Jak obstály inscenace Janáčkova Zápisníku zmizelého v Sydney a Glasgow v porovnání s říjnovým provedením v Brně? A na závěr nechybí sladká tečka s Janáčkovou hospodyní Mářou.
L. Janáček: Zápisník zmizelého – Andrew Goodwin – Komorní opera Sydney 2020 (zdroj Youtube)

Jak se spí v divočině s Janáčkem v Sydney a Glasgow
Janáčkovská sladká tečka

Na sklonku časů, kdy se ještě smělo provozovat živé umění, jsem v rámci festivalu Janáček Brno hodnotila uvedení Janáčkova vokálního cyklu Zápisník zmizelého ve scénických intencích skladatele (291. Operní panorama zde). Na internetu jsou teď čerstvě k dispozici záznamy dvou zahraničních scénických nastudování tohoto cyklu – jeden z Komorní opery v australském Sydney a druhý ze Skotské opery v Glasgow. Stojí za to je porovnat. A protože v časech kovidových restrikcí není radostných (abych se vyhnula slovu „pozitivní“, které tento rok dostalo v souvislosti s výsledky testů na SARS-CoV-2 opačný význam) zpráv nikdy dost, na závěr ještě doplním janáčkovskou sladkou tečku.

Jak se spí v divočině s Janáčkem v Sydney a Glasgow
V době, kdy sice v některých zemích divadla ještě hrát mohou, ale svou produkci musí přizpůsobovat epidemickým opatřením požadujícím omezení počtu diváků i interpretů, se Janáčkův Zápisník zmizelého ukázal jako příhodný titul „koronavirové dramaturgie“.

Jeho inscenaci nastudovala na objednávku Opery v Sydney tamější Komorní opera. S cílem osvěžit operní žánr pro mladé diváky ji v roce 2010 založili muzikolog Louis Garrick – její umělecký ředitel – a klavírista, skladatel a dirigent Jack Symonds, který zde zastává pozici hudebního ředitele. Během deseti let soubor uvedl nejen mnoho australských operních novinek, ale například i komorní verzi Janáčkových Příhod lišky Bystroušky nebo Brittenovo Zneuctění Lukrécie.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Ed Lyon – Skotská opera 2020 (zdroj Youtube)

Druhou inscenaci si objednal Lammermuirský festival, který se za normálních okolností od roku 2010 koná v různých místech stejnojmenných skotských vrchů. Program letošního koronavirového ročníku tvořily streamy dvanácti koncertů. Je mezi nimi i Zápisník zmizelého nastudovaný umělci Skotské opery v Glasgow. Tento národní operní soubor byl založen v roce 1962 a od roku 1975 působí v budově Královského divadla v Glasgow s kapacitou 1 500 diváků. Skotská opera se mimo jiné v letech 1977-1981 podílela společně s Velšskou národní operou na cyklu oper Leoše Janáčka v hudebním nastudování Richarda Armstronga a v režii Davida Pountneyho. A v roce 2003 soubor uvedl na Mezinárodním festivalu v Edinburghu kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův. Ředitelem divadla je od roku 2006 Alex Reedijk, který má zkušenosti jako operní manažer mnoha britských festivalů.

Připomeňme už jen ve zkratce, že Zápisník zmizelého Leoše Janáčka měl premiéru v roce 1921 a jako písňový cyklus bývá nejčastěji uváděný koncertně. Nicméně z řady důvodů „svádí“ ke scénickému provedení. Textový základ – dvaadvacet básniček, jejichž autorství za anonymního samouka skrýval valašský spisovatel Ozef Kalda – lze chápat i jako monodrama spořádaného vesnického chlapce Janíčka: vášnivě se zamiluje do cikánky Zefky, má s ní dítě a tento společensky nepřijatelný vztah po velkém vnitřním boji řeší opuštěním své rodiny a útěkem za Zefkou. Dalším impulsem k divadelnímu pojetí je i to, že Janáček připojil k notovému zápisu scénické poznámky. Předepsal přítmí, příchod a odchod Zefky, podle vzpomínek jeho současníků dokonce pódium ozářené červeným světlem. Právě z těchto Janáčkových představ vycházelo provedení Zápisníku zmizelého na letošním festivalu Janáček Brno. A k inscenování vábí také autobiografičnost díla, protože si Janáček do vztahu Janíčka k Zefce promítal své vlastní vášnivé vzplanutí k vdané Kamile Stösslové.

Z těchto detailů tvůrce inscenací v Sydney a Glasgow pro jejich scénické ztvárnění nezaujalo nic. Přitom byli oba sólisté pro postavu Janíčka vhodně vybrané typy. Australský tenorista Andrew Goodwin studoval zpěv na petrohradské konzervatoři a londýnské Královské hudební akademii, od roku 2006 je sólistou moskevského Velkého divadla (kde navzdory tradicím vytvořil jako pěvec ne-ruského původu dokonce postavu Lenského v Evženu Oněginovi) a vystupuje v divadlech v Madridu, Barceloně, Miláně, Tokiu nebo Soulu. Vládne technicky dobře zvládnutým lyrickým tenorem (v Sydney vystoupil mimo jiné jako Janek ve Věci Makropulos) a Janíčka představoval jako zralého, lehce prošedivělého muže.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Andrew Goodwin – Komorní opera Sydney 2020 (zdroj Youtube)

Také britský tenorista Ed Lyon, absolvent londýnské Královské hudební akademie, patří ke zkušeným sólistům významných operních scén po celé Evropě a vystupuje i se soubory barokní hudby (například s Les Arts Florissants Williama Christieho). Ve Skotské opeře vytvořil Mozartova Dona Ottavia, v bruselském La Monnaie Tamina, v londýnské Královské opeře Wagnerova Waltera v Tannhäuserovi, na festivalu v Aix-en-Provence titulní roli v Monteverdiho Orfeovi nebo v Opera North Janáčkova Števu. Janíčka ze Zápisníku zmizelého představoval už v roce 2017 v inscenaci antverpského Muziektheater Transparant, se kterou tento experimentální soubor hostoval na festivalu Janáček Brno v roce 2018. V té mohl vedle svých pěveckých schopností Lyon naplno uplatnit i ty herecké při vyjádření melancholicky nostalgických vzpomínek stárnoucího muže na mládí, kdy byl vášnivě zamilovaným fotografem. Je otázkou, nakolik museli tvůrci inscenace v Glasgow narychlo změnit koncepci, protože původně měl Janíčka zpívat skotský tenorista Nicky Spence, který kvůli operaci slepého střeva odstoupil. Ale díky brněnské zkušenosti si lze představit, jak by Lyonův Janíček mohl být mladý energický muž, kdyby ho režie neodsoudila k pasivnímu sezení za stolem s minimem akce.

Náročný, vysoko posazený part Janíčka zvládli oba tenoristé velmi dobře oblým, pevně znějícím hlasem, s intonační jistotou i velmi srozumitelnou deklamací, samozřejmě v originální češtině. Bylo zřejmé, že oba věnovali nácviku výslovnosti velkou pozornost a přesně vědí, o čem zpívají. Se závěrečnými dvěma vysokými „c“ ovšem zápasili oba a pomáhali si přidaným nadechováním.

Zatímco představitelé Janíčka byli vhodně vybraní, totéž se nedá říct o jejich mezzosopránových partnerkách: v Sydney měla multižánrová australská mezzosopranistka Jessica O´Donoghue pro part Zefky nepříjemně pronikavý hlas a ona osudová přitažlivost, kvůli které je Janíček ochotný se vzdát všech dosavadních jistot svého života, z jejího projevu nečišela, respektive dle režie nejspíš ani čišet neměla. V Glasgow byla americká mezzosopranistka s matnějším hlasem Lucy Schaufer svým zjevem (a blond vlasy) zcela nevhodný typ pro cikánku a navíc by mohla být Lyonovou matkou. Schaufer má sice zkušenosti z předních operních scén, včetně MET, ale jako Zefka v inscenaci prakticky jen sošně stojí – a mezi ní a Janíčkem žádná jiskra nepřeskakuje.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Ed Lyon a Lucy Schaufer – Skotská opera 2020 (zdroj Youtube)

V australské inscenaci měl Goodwin výborného partnera v klavíristovi Jacku Symondsovi, který mu pomohl výrazově uchopit Zápisník velmi dramaticky. V Glasgow sáhli po instrumentaci klavírního partu, kterou vytvořili otec a syn Milošové Štědroňovi pro komorní orchestr – s výrazným využitím basových dechových nástrojů (kontrafagotu, basklarinetu, basového pozounu) v kontrastu s jemnou celestou. Další obsazení komorního orchestru tvoří housle, viola, violoncello, kontrabas a flétna střídající se s pikolou, klarinetem, fagotem, tympány a klavírem. Tato orchestrální verze se objevuje málokdy, působí hodně nezvykle, vzdaluje se Janáčkovu stylu a posouvá ho dále do hudebního stylu pozdějšího 20. století. Dirigent Stuart Stratford, od roku 2015 hudební ředitel Skotské opery, ji ovšem interpretoval s plným zaujetím – a s nyní povinnou rouškou a velkými rozestupy mezi hráči orchestru umístěného na jevišti vedle sólistů.

Jakkoli lze s výše uvedenými výhradami hudební provedení přijmout, pochybnosti o scénickém ztvárnění zůstávají značné. Nepředpokládám, že by se mladičká britská režisérka Rosie Purdie a australský režisér Alexander Berlage nějak domlouvali, ale až překvapila shoda, s jakou pojali titulní postavu nikoli jako venkovského chlapce, ale jako současného elegantního mladíka, ba manažera.

V Sydney režisér Alexander Berlage (je i autorem světelného scénáře) se scénografem a autorem kostýmů Jeremy Allenem přenesli příběh osudového milostného vzplanutí z moravské vesnice, polí a lesů na počátku minulého století na současnou party vyšší společnosti. Z okolní tmy vystupuje na podlaze osvětlený bíle ohraničený zhruba osmimetrový kruh hustě vystlaný pestrobarevnou směsicí červených, žlutých, zelených, modrých nebo fialových papírových konfet. Blízkost klavíru lze vytušit jen podle slabě osvětleného notového pultu. Do toho kruhu vstoupí muž středního věku, elegantně upravený, v černém smokingu a lesklých lakýrkách. Ovšem už v tu chvíli s rozepnutou bílou košilí a rozvázaným motýlkem, jako by právě vyšel na terasu z rozjeté party. V ruce drží kytici rudých růží ovázaných bílou stuhou. Rozervaně se svěřuje „noci“ o svém milostném vztahu, jak je patrné v detailních záběrech kamery – když se dovolává Boha, poklekne, pak i usedne, lehne si, nabírá barevné lístky do rukou a sype je po zemi i po sobě. Ke konci si ještě rozhalí košili, takže je vidět bělostné tílko a kšandy. Goodwinovo herecké ztvárnění doplácelo na to, že od počátku nasadil zoufalý a ztrápený výraz, který pak už nebylo možné varírovat a vystupňovat. A to ani při dívčím zpěvu („Košulku na prsoch / krapečku shrnula, / jemu sa všecka krev / do hlavy vhrnula“), zde amplifikovaném s prodlouženým dozvukem, ani při dramatickém sólovém klavírním čísle vyjadřujícím chvíli, kdy Janíčkova „poctivosť pláčem usedala“ a on ví, že na černou cigánku a její bílá kolénka co živ bude, nikdy už nezabude. Na konci se s vypětím sil doplazí ke kabátu, který mezi barevnými konfetami nechala mladá žena.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Jessica O’Donoghue a Andrew Goodwin – Komorní opera Sydney 2020 (zdroj Youtube)

Ta vstoupí ze tmy do osvětleného kruhu v Janáčkem předepsaném místě v cihlově červených luxusních šatech a lodičkách na vysokých podpatcích, přes ramena má přehozený plášť, v ruce sklenku šampaňského. Vyšla si zakouřit (patrně ze stejné party), požádá mladíka o oheň, a když dokouří, zašlápne nedopalek botou. Je atraktivní, muže svádí, ovšem spíš k náhodnému nezávaznému milostnému dobrodružství na jednu noc. Když pochopí, že mužovu depresi nezažene, zmizí. Takto pojaté inscenační ztvárnění Zápisníku lze chápat jako kritiku romantické iluze vášnivé lásky coby úniku z všednosti vlastní existence. Jenže se míjí zejména s pointou Janáčkova závěru – s Janíčkovým emočně vypjatým rozhodnutím odejít za Zefkou, která na něj čeká se synem v náručí.

Scéně v inscenaci mladé režisérky Rosie Purdie ve Skotské opeře dominuje velký pracovní stůl, na kterém je klasická bankovní lampa s podlouhlým zeleným stínítkem, kalamář, poházené zažloutlé dopisy, noty i výtisk dobových Lidových novin a fotografie v rámečku. Představu, že k tomuto stolu přijde Janíček, který komponuje Zápisník zmizelého, však vzápětí rozbije záběr na moderní robustní černé kožené křeslo. S pohledem upřeným na fotografii v rámečku ze tmy přijde mladý muž a posadí se ke stolu zády k ztemnělému prázdnému hledišti s matnými světly na okrajích balkonů. Je oblečen jako soudobý manažer – v tmavém obleku, košili má nahoře rozepnutou, bez kravaty, na krku řetízek s křížkem, na malíčku výrazný prsten (na který se poněkud popisně podívá, když zvažuje, že by si uťal od ruky malíček). Režisérka minimalizovala jeho představitelské možnosti tím, že téměř po celý cyklus sedí za stolem, různě přehazuje papíry, dívá se na dopisy a fotografie. Zefky, která k němu přikráčí z hlediště, bosá, v černých večerních šatech a s „cikánským“ šátkem kolem ramen, si nijak nevšímá, ani když si Lucy Schaufer sundá šátek a odhalí holá ramena. Při písničce Mám já panenku s důrazně přerývanými „opileckými“ akcenty vyndá muž ze šuplete placatici, přihýbá si, až nakonec vrávoravě zmizí do tmy. I skotské režijní pojetí se výrazně míjí s vyzněním Janáčkova díla.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Lucy Schaufer – Skotská opera 2020 (zdroj Youtube)

Zápisník v Sydney i v Glasgow nastudovali v češtině. Na internetu jsou k dispozici anglické titulky. Zatímco na záznamu ze Skotské opery se překlad téměř věrně drží českého originálu, v případě záznamu ze Sydney mě až pobouřilo, jakou měrou současná korektnost při specifikaci rasové příslušnosti proniká i do uměleckých děl. Překlad byl deformován do bizarního „newspeaku“, který se zásadně vyhýbal slovům dnes vnímaným jako problematická a nekorektní. Na začátku sice skutečně Janíček potkal i v angličtině mladou cigánku („One day I met a gypsy girl“), která ale místo černých leliků přes prsa měla v australském překladu „curls of black hair“. Pak ale černou cigánku, která se kolem posmětá, nahradí „This wandering woman (tahle toulavá žena)“, místo „cigánské pěsničky“ má Janíček poslouchat „my song (mou píseň)“. Zefčino tázání proč nesmrtelný a dálný Bůh cigánu život dal, je v titulcích přeloženo „God, distant, immortal, why did you create this life for me? (…proč jsi mi dal tenhle život?)“. Zefčinu výzvu, aby si Janíček přisedl blíže, a její obavu, jestli ho leká její barva, si anglicky hovořící posluchač přečte jako „Come closer, is it the way I live that firghtens you? (…děsí tě snad způsob kterým žiji?)“. A její ujišťování „Nejsu já tak černá“ je přeloženo jako „I am not as strange (nejsem tak divná)“. Zefčina otázka „Chceš-li Janku vidět, jak spija cigánky?“ je nahrazena „Janik, shall I show you how to sleep in the wilderness (mám ti ukázat, jak se spí v divočině?)“. Ve vzrušeném vyprávění, co se dělo v tmavé olšince, Janíček v angličtině nemluví o černé cigánce a bílých kolénkách ale o „this beautiful woman and her bare knees (ta krásná žena s holými koleny)“. A z cigánky maměnky a cigána tatíčka jsou „new mother“ a „new father (nová matka a nový otec)“.

Dozajista můžeme být hrdí na to, jak se Janáček dnes po světě hraje. Při porovnání tří záznamů inscenací Zápisníku zmizelého z letošního podzimu nad skotským i australským provedením však jasně dominuje to brněnské s tenoristou Pavolem Breslikem a klavíristou Róbertem Pechanecem v inscenační koncepci vycházející z Janáčkovy jevištní představy.

Leoš Janáček: Zápisník zmizelého

Komorní opera Sydney
Režie a světla Alexander Berlage, scéna a kostýmy Jeremy Allen, dramaturgie Bernadette Fam
Osoby a obsazení: Janíček – Andrew Goodwin, Zefka a z nahrávky 3 ženské hlasy – Jessica O’Donoghue
Klavír – Jack Symonds
Komorní opery Sydney na objednávku Operního divadla v Sydney, záznam z provedení v Divadle Joan Sutherland 10. října 2020

Skotská opera
Dirigent Stuart Stratford, režie Rosie Purdie
Osoby a obsazení: Janíček – Ed Lyon, Zefka – Lucy Schaufer, 3 ženské hlasy – Catriona Hewitson, Heather Ireson, Sioned Gwen Davies
Hráči orchestru Skotské opery
Skotská opera na objednávku Lammermuirského festivalu, záznam z provedení ve Skotské opeře 20. září 2020

Janáčkovská sladká tečka
Protože nostalgicky vzpomínám na poslední záchvěvy živé opery a koncertů, které mě zastihly na festivalu Janáček Brno, chtěla bych Operní panorama optimisticky ozdobit symbolickou sladkou tečkou v podobě knihy Mářina kuchařka. U příležitosti letošního festivalu Janáček Brno ji vydalo brněnské Turistické a informační centrum. Nejenže se díky tomu můžeme seznámit s unikátním pramenem, který se vztahuje k Janáčkovu životu a dílu, ale publikace je také pokračováním vynalézavé, vtipné a zároveň fundované propagace Leoše Janáčka, jak ji vymýšlejí a hlavně realizují Šárka a Jiří Zahrádkovi s výtvarnicí Vendulou Chalánkovou. Využívají k tomu různé formy – především přehledný a informačně spolehlivý webový portál www.leosjanacek.eu, na kterém lze nalézt vedle životopisu a kompletního soupisu Janáčkova díla například poutavý návod pro putování Po stopách Leoše Janáčka, multimediální aplikace, veselá animovaná videa o Janáčkově životě (Kde se narodil a studoval, Jak usilovně pracoval, Jak se proslavil) nebo hry včetně obrázkového, ale i hudebního pexesa a přiřazování hudby k postavám oper Leoše Janáčka. Součástí atraktivního propagačního konceptu jsou i kolekce suvenýrů včetně například pohlednic s Janáčkovými nápěvky mluvy.

Šárka Zahrádková a Jiří Zahrádka: Mářina kuchařka (ilustracece Vendula Chalánková, zdroj leosjanacek.eu)

Mářina kuchařka je soubor receptů, jak si je zapisovala Marie Stejskalová (1873-1968), hospodyně u Janáčků od roku 1894 až do smrti Zdenky Janáčkové v roce 1938. Dochovaly se jako dva sešity s polorozpadlou vazbou a mnoha volnými listy, uloženy jsou v Archivu Leoše Janáčka v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. I jen jídla, jaká se u Janáčků vařila, by sama o sobě byla zajímavá, jenže Mářa (jak jí v domácnosti říkali) si mezi recepty na dorty, zavařeniny, trubičky a jiné pochoutky poznamenávala informace a postřehy vztahující se k panu domácímu, tedy Leošovi Janáčkovi. Díky těmto poznámkám tak máme často jedinečné informace o vzniku některých děl, o Janáčkových náladách a reakcích na různé události. Takže například mezi receptem na mramorové řezy a na vanilkové rohlíčky se dočteme, že v roce 1924 Janáčkovi nedali lístek na koncert v divadle k oslavě pana Suka, že psali z Edice o zaplacení Kovařovicovi nebo že „sestra od paní Jericové donesla kabelový telegram z Ameriky se zprávou, že příští sezónu bude p. Jericová zpívat Jenůfu v Novém Jorku“. Poznámky kombinují Mářiny záznamy událostí bez hierarchizace, takže za informací, že „6. prosince 1920 v pondělí v ½ 3 h ráno umřel pan Kovařovic.“ následuje „Pak jsme dostali 10 kg cukru.“, jak si Mářa bezprostředně pragmaticky poznačila.

Poznámky Marie Stejskalové k životu a dílu Leoše Janáčka rozeseté mezi recepty jsou v knize ještě chronologicky seřazeny v kapitole Kronika našeho života, kterou doplňují rozsáhlé fundované vysvětlující poznámky Šárky a Jiřího Zahrádkových. A zařazena je i kapitola Jak se jedlo u Janáčků z vyprávění Marie Stejskalové, které poskytla novinářce a spisovatelce Marii Trnkové (vyšlo knižně pod názvem U Janáčků poprvé v roce 1959). Knihu kromě ilustrací Venduly Chalánkové provázejí – jak to má u správné kuchařky být – fotografie jídel, v tomto případě servírovaných na původním nádobí od Janáčků.

Šárka Zahrádková a Jiří Zahrádka: Mářina kuchařka (ilustracece Vendula Chalánková, zdroj leosjanacek.eu)

Podle Máři si Janáček na dobré jídlo potrpěl. Sice nedesátkoval ani nesvačil, ale v poledne a večer jídal hodně a s chutí, uměl kuchyni pochválit i na ní najít chybu. Po obědě si prý chodíval na chvilku lehnout, zatímco Mářa a milostpaní umývaly nádobí. A nejraději prý měl šípkové cukroví – z cukru, mandlí a šípkového povidlí. Je opravdu dobré – mohla jsem ho ochutnat přímo během festivalu, protože některé Janáčkovy oblíbené moučníky podle receptů z Mářiny kuchařky bylo možné okusit během festivalu v brněnských kavárnách. I tak nápaditá byla janáčkovská propagace Šárky a Jiřího Zahrádkových. A třeba někdy vyzkouším i zemčatový dort, salám ze zavařeniny, anglický švips, želé z jeřabin, víno z chlebových kůrek, koňak z růží, pivní likér, ruské ničevó nebo španělský dech.

Mářina kuchařka: recepty, kronika našeho života
Zapsala Marie Stejskalová, hospodyně v rodině Leoše Janáčka
Ediční příprava Šárka Zahrádková a Jiří Zahrádka, ilustrace a koncepce fotografií Vendula Chalánková, fotografie Martina Oravcová
Brno: TIC Brno, příspěvková organizace, 2020. ISBN 978-80-88313-12-0

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments