Operní panorama Heleny Havlíkové (293) – Janáček ve Skotsku i v Austrálii

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Helena Havlíková v dnešním Operním panoramatu pokračuje v hodnocení děl českých autorů v provedení zahraničních umělců. Jak obstály inscenace Janáčkova Zápisníku zmizelého v Sydney a Glasgow v porovnání s říjnovým provedením v Brně? A na závěr nechybí sladká tečka s Janáčkovou hospodyní Mářou.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Andrew Goodwin – Komorní opera Sydney 2020 (zdroj Youtube)

Jak se spí v divočině s Janáčkem v Sydney a Glasgow
Janáčkovská sladká tečka

Na sklonku časů, kdy se ještě smělo provozovat živé umění, jsem v rámci festivalu Janáček Brno hodnotila uvedení Janáčkova vokálního cyklu Zápisník zmizelého ve scénických intencích skladatele (291. Operní panorama zde). Na internetu jsou teď čerstvě k dispozici záznamy dvou zahraničních scénických nastudování tohoto cyklu – jeden z Komorní opery v australském Sydney a druhý ze Skotské opery v Glasgow. Stojí za to je porovnat. A protože v časech kovidových restrikcí není radostných (abych se vyhnula slovu „pozitivní“, které tento rok dostalo v souvislosti s výsledky testů na SARS-CoV-2 opačný význam) zpráv nikdy dost, na závěr ještě doplním janáčkovskou sladkou tečku.

Jak se spí v divočině s Janáčkem v Sydney a Glasgow
V době, kdy sice v některých zemích divadla ještě hrát mohou, ale svou produkci musí přizpůsobovat epidemickým opatřením požadujícím omezení počtu diváků i interpretů, se Janáčkův Zápisník zmizelého ukázal jako příhodný titul „koronavirové dramaturgie“.

Jeho inscenaci nastudovala na objednávku Opery v Sydney tamější Komorní opera. S cílem osvěžit operní žánr pro mladé diváky ji v roce 2010 založili muzikolog Louis Garrick – její umělecký ředitel – a klavírista, skladatel a dirigent Jack Symonds, který zde zastává pozici hudebního ředitele. Během deseti let soubor uvedl nejen mnoho australských operních novinek, ale například i komorní verzi Janáčkových Příhod lišky Bystroušky nebo Brittenovo Zneuctění Lukrécie.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Ed Lyon – Skotská opera 2020 (zdroj Youtube)

Druhou inscenaci si objednal Lammermuirský festival, který se za normálních okolností od roku 2010 koná v různých místech stejnojmenných skotských vrchů. Program letošního koronavirového ročníku tvořily streamy dvanácti koncertů. Je mezi nimi i Zápisník zmizelého nastudovaný umělci Skotské opery v Glasgow. Tento národní operní soubor byl založen v roce 1962 a od roku 1975 působí v budově Královského divadla v Glasgow s kapacitou 1 500 diváků. Skotská opera se mimo jiné v letech 1977-1981 podílela společně s Velšskou národní operou na cyklu oper Leoše Janáčka v hudebním nastudování Richarda Armstronga a v režii Davida Pountneyho. A v roce 2003 soubor uvedl na Mezinárodním festivalu v Edinburghu kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův. Ředitelem divadla je od roku 2006 Alex Reedijk, který má zkušenosti jako operní manažer mnoha britských festivalů.

Připomeňme už jen ve zkratce, že Zápisník zmizelého Leoše Janáčka měl premiéru v roce 1921 a jako písňový cyklus bývá nejčastěji uváděný koncertně. Nicméně z řady důvodů „svádí“ ke scénickému provedení. Textový základ – dvaadvacet básniček, jejichž autorství za anonymního samouka skrýval valašský spisovatel Ozef Kalda – lze chápat i jako monodrama spořádaného vesnického chlapce Janíčka: vášnivě se zamiluje do cikánky Zefky, má s ní dítě a tento společensky nepřijatelný vztah po velkém vnitřním boji řeší opuštěním své rodiny a útěkem za Zefkou. Dalším impulsem k divadelnímu pojetí je i to, že Janáček připojil k notovému zápisu scénické poznámky. Předepsal přítmí, příchod a odchod Zefky, podle vzpomínek jeho současníků dokonce pódium ozářené červeným světlem. Právě z těchto Janáčkových představ vycházelo provedení Zápisníku zmizelého na letošním festivalu Janáček Brno. A k inscenování vábí také autobiografičnost díla, protože si Janáček do vztahu Janíčka k Zefce promítal své vlastní vášnivé vzplanutí k vdané Kamile Stösslové.

Z těchto detailů tvůrce inscenací v Sydney a Glasgow pro jejich scénické ztvárnění nezaujalo nic. Přitom byli oba sólisté pro postavu Janíčka vhodně vybrané typy. Australský tenorista Andrew Goodwin studoval zpěv na petrohradské konzervatoři a londýnské Královské hudební akademii, od roku 2006 je sólistou moskevského Velkého divadla (kde navzdory tradicím vytvořil jako pěvec ne-ruského původu dokonce postavu Lenského v Evženu Oněginovi) a vystupuje v divadlech v Madridu, Barceloně, Miláně, Tokiu nebo Soulu. Vládne technicky dobře zvládnutým lyrickým tenorem (v Sydney vystoupil mimo jiné jako Janek ve Věci Makropulos) a Janíčka představoval jako zralého, lehce prošedivělého muže.

L. Janáček: Zápisník zmizelého – Andrew Goodwin – Komorní opera Sydney 2020 (zdroj Youtube)

Také britský tenorista Ed Lyon, absolvent londýnské Královské hudební akademie, patří ke zkušeným sólistům významných operních scén po celé Evropě a vystupuje i se soubory barokní hudby (například s Les Arts Florissants Williama Christieho). Ve Skotské opeře vytvořil Mozartova Dona Ottavia, v bruselském La Monnaie Tamina, v londýnské Královské opeře Wagnerova Waltera v Tannhäuserovi, na festivalu v Aix-en-Provence titulní roli v Monteverdiho Orfeovi nebo v Opera North Janáčkova Števu. Janíčka ze Zápisníku zmizelého představoval už v roce 2017 v inscenaci antverpského Muziektheater Transparant, se kterou tento experimentální soubor hostoval na festivalu Janáček Brno v roce 2018. V té mohl vedle svých pěveckých schopností Lyon naplno uplatnit i ty herecké při vyjádření melancholicky nostalgických vzpomínek stárnoucího muže na mládí, kdy byl vášnivě zamilovaným fotografem. Je otázkou, nakolik museli tvůrci inscenace v Glasgow narychlo změnit koncepci, protože původně měl Janíčka zpívat skotský tenorista Nicky Spence, který kvůli operaci slepého střeva odstoupil. Ale díky brněnské zkušenosti si lze představit, jak by Lyonův Janíček mohl být mladý energický muž, kdyby ho režie neodsoudila k pasivnímu sezení za stolem s minimem akce.

Náročný, vysoko posazený part Janíčka zvládli oba tenoristé velmi dobře oblým, pevně znějícím hlasem, s intonační jistotou i velmi srozumitelnou deklamací, samozřejmě v originální češtině. Bylo zřejmé, že oba věnovali nácviku výslovnosti velkou pozornost a přesně vědí, o čem zpívají. Se závěrečnými dvěma vysokými „c“ ovšem zápasili oba a pomáhali si přidaným nadechováním.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments