Operní panorama Heleny Havlíkové (326) – Opera, která nemá prázdniny. Díky!

Po dlouhých měsících koronavirové operní abstinence jsou prázdniny operními produkcemi doslova napěchované. V atraktivních prostorách se odehrávají jedinečné produkce, které tvoří významný dramaturgický i inscenační protipól vůči našim stálým souborům.

Prázdniny jsou v plném proudu a většina z našich deseti stálých operních divadel si i po sezoně, ve které z deseti měsíců mohla kvůli kovidovým restrikcím hrát vlastně jen v září a v červnu, dopřává tradiční divadelní volno. Nicméně alespoň několik jejich operních produkcí se objevilo nebo připravuje v netradičních místech. Jihočeské divadlo zavítalo s Verdiho Nabuccem na zámek Blatná a s Prodanou nevěstou do Holašovic mezi malebná stavení zapsaná na seznam památek UNESCO. Prodanou nevěstu uvedlo také opavské Slezské divadlo, ovšem v její původní verzi s mluvenými recitativy, a na zámku v Hradci nad Moravicí. Janáčkova opera opanovala brněnský Špilberk Rossiniho Lazebníkem sevillským a chystá tam ještě Pucciniho Bohému, v září ještě Verdiho Traviatu a Bizetovu Carmen, se kterou se bude prezentovat také v mikulovském amfiteátru. Pražské Národní divadlo se ovšem ze své „hibernace“ probere až 20. a 28. srpna, kdy po dubnovém televizním záznamu uvede divadelní premiéry nového nastudování Dona Giovanniho.

Letní festivaly, které mají odvahu zařadit do svého programu i vlastní operní inscenace ovšem koronavirové rozvolnění využívají naplno. Smetanova Litomyšl kromě inscenací, které na Zámecké nádvoří přivezou některá naše stálá operní divadla, už řadu let uvádí původní nastudování oper, které se hodí do kouzelného prostoru parku a amfiteátru rokokového zámku v Nových Hradech. Letos to byly tři Ariadny s propojením dochovaného Lamenta z opery Claudia Monteverdiho, melodramu Jiřího Antonína Bendy a jednoaktové opery Bohuslava Martinů Ariadna.

Původní operní inscenaci připravuje tradičně také Hudební festival Znojmo. Jeho bohatý program má letos motto Pocta živlům a katastrofám. Pro scénickou produkci bylo zvoleno duchovní oratorium Georga Philippa Telemanna Den posledního soudu. Vychází z teologické disputace alegorických postav (Víra, Náboženství, Rozum, ale i Bezbožnost nebo Posměch), ale i biblických (Archanděl, Jan Evangelista, Ježíš), které jsou však v Telemannově hudebním pojetí vzdálené suchopárným rozpravám, ale plné emocí s typickými barokními afekty a směřují k triumfální obhajobě Posledního soudu jako nedílné součásti křesťanského pojetí světa. To vše jako obvykle v provedení souboru Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka.

Ani letos nebude chybět další tradiční prázdninová operní „atrakce“ – Barokní noc na českokrumlovském zámku. Kratochvíle s kejklíři, maskami, barokními hazardními hrami i schwarzenberskou gardou vyvrcholí v zámeckém barokním divadle tentokrát buffou Niccoly Picciniho La Schiava/Otrokyně. Opera tak opět obohacuje chvályhodnou a záslužnou dramaturgickou linii tohoto festivalu s uváděním skladeb, které mají vazby na hudební život někdejších majitelů krumlovského panství. V Otrokyni uvidíme propletenec milostných vztahů námořního kapitána, půvabné otrokyně, energické mladé vdovy a šlechtice, než se dají dohromady ty správné páry. Opět v provedení souboru Capella Regia pod vedením Roberta Huga.

Mezi letní festivaly s operou patří také Olomoucké barokní slavnosti, u jejichž zrodu stál Tomáš Hanzlík. Jejich 9. ročník má letos s redesignem celého festivalu novou koncepci pod vedením umělecké vedoucí a houslistky Veroniky Manové s nově založeným kmenovým hudebním souborem Volantes Orchestra. Produkce, které zahrnují jak koncerty, tak scénické projekty se konají na řadě míst Olomouce a okolí. Do Tereziánské zbrojnice pořadatelé připravili dosud nikdy neprovedenou komickou operu Antonína Rejchy Gusman, inspirovanou španělským pikareskním románem Matea Alemána. A do ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku se chystá scénické provedení oratoria Karla Ditterse David.

Druhý olomoucký festival – Baroko program svého 24. ročníku, zaměřený pod vedením Tomáše Hanzlíka a jeho Ensemble Damian na hudební produkce provozované pro olomouckého biskupa a kardinála Wolfganga Hanibala Schrattenbacha (1660–1730), obohatí o operu Piráti. V tomto případě nepůjde o rekonstrukci dobových pramenů, ale o novou operu Tomáše Hanzlíka na libreto Milana Šedivého, jejíž schrattenbachovská vazba se promítá do děje. Dobrodružnou komedii autoři lokalizovali do Neapolského zálivu, kde ve Schrattenbachových křesťanských vodách přepadá lodě islámský diverzant a příběh se rozvíjí v duchu barokní opery buffa: bohatý obchodník Bertocci Dorilla si chce vylepšit svoji společenskou prestiž sňatkem své dcery Violy se zchudlým šlechticem Giovannim, než mu jeho plány zkříží kapitán pirátů Ali a jeho zhrzená milenka. A ukáže se, že i nová kombinace manželských párů má své výhody.

Dramaturgicky vytříbený program dalšího tradičního prázdninového festivalu – Letních slavností staré hudby, také často obsahuje opery ve scénickém, poloscénickém nebo koncertním provedení. Už 22. ročník, tentokrát na téma Nobilitas završí koncertní provedení dvou divertissements, malých oper pořádaných v králových nebo královniných salonech na zámku ve Versailles. Ve spolupráci s prestižním Centrem barokní hudby ve Versailles zazní v kostele sv. Šimona a Judy v Praze Les Plaisirs de Versailles Marca-Antoina Charpentiera (1682) a v novodobé premiéře Le Retour des dieux sur la terre Françoise Colina de Blamont (1725). Sedm sólistů bude provázet rezidenční festivalový soubor Collegium Marianum se svou vedoucí a flétnistkou Janou Semerádovou.

Letní termín si ani letos nenechala ujít Musica Florea se svým uměleckým vedoucím Markem Štrynclem. Na nádvoří Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze opět postavili svou repliku barokního divadla Florea Theatrum, do které tentokrát situovali operu Antonia Vivaldiho Il Farnace s intrikami opředeným dějem kolem tohoto pontského krále.

Do hegemonie staré hudby, jak převažuje na prázdninových festivalech s operami, se svou mladickou nespoutaností vtrhne i letos alternativní uskupení Run OpeRun režisérky Veroniky Loulové. Na místě bývalého pompézního Stalinova pomníku na Letné po Kouzelné flétně v roce 2016 a loňské úspěšné inscenaci Dvořákovy Rusalky se režijní tandem Veroniky Loulové a Martina Talagy chce zmocnit Verdiho Traviaty, ovšem zbavené pozlátka pařížských bálů. Avizují koncepci s novou perspektivou drsnějšího, avšak daleko svobodnějšího světa názorové plurality a sexuální svobody. Violetta má být středem pozornosti tam, kde se na jednom místě sejde drag queen, zamilovaný pár, asexuál, muž v latexu, transexuál i burlesque tanečnice. Autoři tohoto konceptu tak chtějí zkoumat nejhlubší nitro lidské mysli, zranitelná místa a předsudky, a to vše zabalené do nespoutané party pod letenským kyvadlem. Undergroundový puls má opeře dodat rapperka a skladatelka Tanita Yanková.

Třikrát Ariadna v Nových Hradech

Páteří programu Smetanovy Litomyšle, letos 63. ročníku, jsou operní inscenace našich stálých divadel přenesené do prostoru Zámeckého nádvoří, které svou atmosférou nahrazuje jednodušší jevištní techniku oproti standardnímu zázemí, v němž produkce původně vznikly. Vedení festivalu v čele s ředitelem Janem Piknou a uměleckým ředitelem Vojtěchem Stříteským od roku 2012 připravuje také vlastní stagionu. Je pojatá jako replika dobových panských zábav minulých století. Ač by se to nabízelo, nehraje se taková produkce v klasicistním divadle litomyšlského zámku, (a věřme, že do budoucnosti se tento nádherný prostor otevře i pro rozhojnění operní programové nabídky), ale diváci jedou na zámek v Nových Hradech u Litomyšle.

Byl to šťastný nápad. Rokokový prostor ve stylu francouzských letních sídel včetně rozsáhlé broderie je pro takové produkce jako stvořený. Majitelé zámku, Magda a Petr Kučerovi, se stejným citem, s jakým obnovují tuto památku včetně různých typů zahrad, zde vytvořili ze stříhaných tújí také rozkošný přírodní amfiteátřík, park skýtá zákoutí pro různá vystoupení i kratochvíle a zámecký sál je prostorem pro hostinu, která produkcím předchází. Na rozdíl od jiných letních open-air festivalů tu ale před představením nemusejí tolik vyhlížet předpověď počasí, protože součástí zámku je i velká barokní dřevěná sýpka. Nejvyšší patro špýcharu v podkroví nad unikátním muzeem cyklistiky je adaptováno na komorní divadlo.

Dramaturgicky se stagiona operních produkcí v Nových Hradech zatím zaměřovala na předmozartovské období. Letos rané baroko Claudia Monteverdiho s Lamentem, jedinou dochovanou částí z opery Claudia Monteverdiho, a klasicismus Jiřího Antonína Bendy s jeho melodramem Ariadna na Naxu doplnila 50. leta 20. století, kdy se ovšem Bohuslav Martinů v Ariadně s moderní adaptací tohoto mýtu pomyslným velkým obloukem vrátil k barokní opeře.

Propojení těchto tří kompozic do jednoho večera sice není originální, už v roce 1962 s touto kombinací tří Ariaden přišlo brněnské Operní studio JAMU a tu Bohuslava Martinů uvedlo dokonce v československé premiéře. Vzhledem k oblibě zhudebňování tohoto antického námětu si lze dozajista představit mnoho dalších kombinací (včetně například Arianny Benedetta Marcella, Nicoly Antonia Porpory, Johanna Friedricha Edelmanna, ale i druhé z minutových oper Daria Milhauda L’abandon d’Ariane nebo kantáty Josepha Haydna Arianna a Naxos, kterou má na repertoáru mimo jiné Markéta Cukrová), nicméně pro tento typ produkce a její možnosti i svou celkovou délkou byla kombinace Monteverdi – Benda – Martinů příhodná.

Režisérka Magdalena Švecová pomocí Ariadniny nitě provedla diváky různými, velmi vhodně volenými místy zámeckého areálu a výtvarnice Ha Thanh Špetlíková, též autorka výpravy použila pro tytéž postavy v jednotlivých částech večera stejné kostýmy – stylizaci rudého tylového řasnatého peplosu s jedním odhaleným ramenem pro Ariadnu, chitón, ovšem doplněný kalhotami, pro Thésea a jeho druhy a černé splývavé šaty a rozpuštěné vlasy pro taneční role jakýchsi Eumenid. Jedině ohňová show performerů Michaela Bartizala a Viktora Artnera, vsunutá mezi Monteverdiho Lamento a Bendův melodram, byla sice efektní, ale linii Ariadniny nitě narušila.

Pro Monteverdiho Lamento zvolili inscenátoři velmi příhodně leknínové jezírko s malým ostrůvkem a stromem uprostřed. Na něm sopranistka Markéta Böhmová pouze za doprovodu teorby Jana Čižmáře velmi působivě vystavěla rozsáhlou více než deseti minutovou árii v mnoha odstínech emocí ženy opuštěné milovaným mužem. 

Na Bendův melodram Ariadna na Naxu jsme se přesunuli do amfiteátru, jehož scénu lemují vysoké túje sestříhané tak, že jsme si je mohli představovat jako labyrint citů, ve kterých bloudí jak Théseus, když se rozhoduje opustit Ariadnu, tak Ariadna, která nedokáže uvěřit, že ji Théseus zradil. V této scenérii velká manželská postel s výrazným květinovým vzorem vyzněla až příliš popisně.

V hudebním nastudování Roberta Kružíka se opět ukázalo, jak nesnadná je interpretace melodramu Bendova typu, aby celek nepůsobil roztříštěně, protože mluvené slovo prokládají kratičké hudební fráze. Komorní orchestr Czech Virtuosi sice i v přírodních podmínkách chladného večera odehrál ty správné noty, ale vycizelovanější výrazové detaily v interpretaci souboru a dirigenta, kteří nemají s tímto stylem hudby větší zkušenosti, zůstaly stranou. Ani herci nedokázali vyjádřit mnohotvárněji varianty vztahů, když Justin Svoboda jako Théseus upadal do zbytečně teatrálního patosu. Marie Jansová jako Ariadna se ho sice zpočátku vyvarovala, když s něhou zamilované dívky po probuzení rozkošemi naplněné milostné noci volá Thésea, než pochopí, že ji opustil. Její spílání a nářek však přecházely do jednotvárnosti, které neodpomohly ani reje masek.  

Vrcholem večera se stala Ariadna Bohuslava Martinů. Hrála se v divadélku v podkroví špýcharu. Inscenátorky použily jednoduchou scénu s houpačkou, stromem a prostupnou zadní stěnou z hustých řad provazů v základní barevné kombinaci bílé a červené, kterou ovšem v souladu s příběhem doplnily černé tylové šaty zavěšené jako plachty po straně jeviště. Takto oproštěná scéna plně dostačovala pro rozehrání moderní adaptace antického mýtu podle divadelní hry Georgese Neveuxe Návrat Théseův, v němž Minotaurus dostává podobu svého nepřítele Thésea. Maska býka, kterou představiteli Minotaura inscenátorky nasadily při jeho souboji s Burúnem, s dalším athénským jinochem, který přijel na Krétu odhodlaný zabít Minotaura, však popírala tento princip Minotaura jako druhého já. Když se s Mínótaurem střetne Théseus, má v inscenaci tato mytologická kreatura kostým svého soka a zpočátku i zrcadlově kopíruje Théseovy pohyby. I toto řešení v kontextu nejednoznačného tajemství Neveuxovy adaptace působilo příliš popisně. (V ostravské inscenaci Martinů Ariadny v roce 2010 režisér Rocc tyto scény koncipoval tak, že těm, kteří přišli zabít Mínótaura, nastavil zrcadlo.) Zavádějící také bylo obsazení rolí Mínótaura a Starce, který vítá jinochy v Knossosu, stejným sólistou (Miloš Horák), k čemuž partitura neskýtá oporu a spíše vznikl dojem úspory nákladů na dalšího sólistu na nesprávném místě.

Inscenace se mohla opřít o vynikající výkony titulních představitelů – sopranistky Kateřiny Kněžíkové a barytonisty Romana Hozy. Dodali hloubku této metafoře labyrintu lidské mysli a milostných vztahů, v níž láskou k Ariadně ochablý hrdina Théseus namísto bestiálně zrůdnému Mínótaurovi čelí sám sobě a Ariadna v závěrečném lamentu vzpomíná na štěstí jediného dne a noci s Théseem a hledá sílu mu dát navždy sbohem. Kateřina Kněžíková svým měkkým sopránem vystihla psychologii střihových, až surrealisticky neuchopitelných proměn nálad zamilované dívky, která se snaží orientovat ve svých vlastních bludištích. A Roman Hoza svým tvárným barytonem odstínil Thésea jako zamilovaného mladíka a odhodlaného bojovníka. Škoda, že vedle svrchovaných výkonů těchto dvou sólistů basista Miloš Horák jako Mínótauros působil nejistě hlavně v klíčové scéně, ve které vysvětluje udivenému Théseovi, proč se nepodobá ani býku, ani orlu, ani hadu, ale tomu, kdo jej přichází zabít.

Ariadnu, která spadá do skladatelovy závěrečné etapy života, komponoval Martinů v neobarokním stylu s francouzskou elegancí, lehkostí, českým popěvkem na konci, ale i nostalgií závěrečného Ariadnina lamenta. Třebaže se Martinů o Ariadně vyjádřil jako o opeře v lehčím stylu, její hudba je ve své diatonické průzračnosti jednoduchá jen zdánlivě a vyžaduje delikátní interpretaci. Dirigent Robert Kružík se však s Komorním orchestrem Czech Virutosi podobně jako v Bendovi omezil na poctivé odehrání not, které postrádaly onu křehkost a něhu, s níž se Martinů nad mýtem o Ariadně a Théseovi zamýšlel.

Nicméně v kontextu dosavadních stagion Smetanovy Litomyšle na zámku Nové Hrady po Purcellově Královně víl, Scarlattiho Armidě, Rameauově Pygmalionovi, holdovací serenatě Františka Adama Míči Usilovná stavba tří kolosů ve vtipném podání souboru Ensemble Damian, Händelově serenatě Aci, Galate e Polifemo a předloňském Paridovi a Heleně Christopha Willibalda Glucka tři Ariadny znovu potvrdily, že má smysl tuto linii litomyšlské festivalové dramaturgie rozvíjet.

Třikrát Ariadna
Dramaturgická koncepce a režie Magdalena Švecová, dirigent Robert Kružík, výprava (scéna a kostýmy) Ha Thanh Špetlíková, pohybová spolupráce Anton Eliaš, light design Michal Hõr Horáček. Komorní orchestr Czech Virtuosi.

Obsazení:
Claudio Monteverdi: Nářek Ariadny / Lamento d’Arianna
Ariadna – Markéta Böhmová, teorba – Jan Čižmář
Jiří Antonín Benda: Ariadna na Naxu / Ariadne auf Naxos
Ariadna – Marie Jansová, Théseus – Justin Svoboda, Oreáda – Eliška Mervartová
Bohuslav Martinů: Ariadna
Ariadna – Kateřina Kněžíková, Théseus – Roman Hoza, Burún / Strážce – Vincenc Ignác Novotný, Mínótauros / Stařec – Miloš Horák, sbor jinochů z Athén – Ondřej Benek, Adam Born, Pavel Kšica, Marek Žihla. Taneční role – Lenka Bartůňková, Valeria Daňhová, Michaela Hradecká, Michael Bartizal, Viktor Artner
Festival Smetanova Litomyšl, Nové Hrady, premiéra 1. července 2021.