Operní panorama Heleny Havlíkové (327) – První uvedení zapomenutého Rejchova Gusmana a Farnace navzdory živlům
První uvedení zapomenutého Rejchova Gusmana
První scénickou produkcí bohatého a různorodého programu letošních Olomouckých barokních slavností byla dosud nikdy neprovedená komická opera Antonína Rejchy Gusman.
Antonín Rejcha (1770–1836) byl přítel a současník Ludwiga van Beethovena. Proslavil se nejen jako skladatel a tvůrce nového žánru dechového kvintetu, ale za svého třicetiletého působení v Paříži také jako věhlasný hudební teoretik, jehož učebnice se dočkaly řady vydání. A jako respektovaný pedagog pařížské konzervatoře ovlivnil několik generací skladatelů. I když je autorem necelé desítky oper, některé z nich zůstaly neprovedené. To je i případ komické opery Gusman inspirované španělským pikareskním románem Matea Alemána ze zlatého věku španělské literatury. Rejcha operu připravoval v roce 1816 pro uvedení v pařížském divadle Feydeau. Jak uvádí v programové brožuře muzikoložka Jana Franková, spoluautorka olomoucké rekonstrukce Gusmana, k provedení této opery nakonec nedošlo: sólista, pro kterého Rejcha titulní part komponoval, roli jako příliš obtížnou odmítl. A opera pak upadla v zapomnění. Na Olomouckých barokních slavnostech na nádvoří Tereziánské zbrojnice tak byl Rejchův Gusman uveden vůbec poprvé 15. července 2021 s dvěma následujícími reprízami.
Antonín Rejcha operu koncipoval jako jednoaktovku, z níž se však zachoval jen fragment. Je ale k dispozici také upravená verze libreta. Jeho autoři, proslulý Eugène Scribe, autor textových předloh pro spoustu skladatelů včetně Verdiho, a Jean-Henry Dupin, nejspíš aby jejich práce pro Rejchu nepřišla nazmar, přepracovali operu do dvouaktové podoby vaudevillu. V něm se texty zpívaly na dobové hudební šlágry. To jsou prameny, ze kterých pro uvedení na Olomouckých barokních slavnostech operu rekonstruovaly nová umělecká vedoucí tohoto festivalu a houslistka Veronika Manová společně s Janou Frankovou za textové a dramaturgické spolupráce režiséra inscenace Tomáše Studeného.
Rejchův fragment rozšířili podle vaudevillového libreta do dvou dějství a chybějící hudební čísla doplnili, s oporou v tehdejší dobové praxi, o hudbu árií a ansámblů z jiných Rejchových komických oper. A pro olomoucké nastudování zvolili formu, která se u nás v poslední době používá pro opery s mluvenými texty a která byla v tomto případě neznámé a komické opery velice vhodná: dialogy jsou v češtině, zatímco u hudebních čísel byl zachován jazyk originálu, tedy francouzština – s českými titulky vtipně promítanými na stěnu hostince, před kterým se opera odehrává.
Titulní postavou a hybatelem děje je Guzmán z Alfarache. V brilantním podání pěvecky náročného partu včetně koloratur barytonistou Romanem Hozou to je typický pícaro – mazaný šibal, který neoplývá ctnostmi ani penězi, ale neodolatelně získává sympatie svou bystrostí, vychytralostí a rošťáctvím, se kterými napálí kde koho. A zdatně mu sekunduje, jakkoli méně protřele a drze, jeho společník Pedrille ve vtipné a pěvecky suverénní interpretaci dalšího barytonisty z rodiny Hozů, Tadeáše.
A koho všeho Guzmán napálí? Nejdřív hospodského Cuistadora v podání talentovaného mladého barytonisty Michala Marholda, kterého dvojice šejdířů přesvědčí, aby je nejen zadarmo ubytoval, ale připravil i velkolepou hostinu. Guzmán doběhne i svého strýce Bertranda, lakomého zlatníka, kterému Václav Barth dodal typické atributy buffo tenorových rolí obstarožního ješitného skrblíka, který se vychloubá svou chytrostí, ale nakonec je to on, kdo nalétl. Bertrand Guzmána kdysi zapudil a zakázal sňatek se svou neteří Lucií, kterou chce teď zištně provdat proti její vůli za bohatého Cobarda. Cobarda, v podání Michaela Robotky, dalšího výrazného sólisty s darem komediálního talentu, Guzmán samozřejmě také podfoukne, když si půjčí jeho nádherné oblečení, ve kterém se vyparádil natěšený na svou svatbu s Lucií. Poněkud matoucí v neznámém ději ovšem bylo, že Michaela Robotku inscenátoři obsadili také do role zlatníkova příbuzného Algasiho. Robotkovu podobu jiný kostým nezakryl a takové řešení bylo o to klamavější, že to byly právě šaty, které Michaelovi Robotkovi jako Cobardovi Guzmán sebral. Obsazení další role zlatníkova příbuzného, Corregidora, Michalem Marholdem, zároveň představitelem hospodského, sice tolik zavádějící nebylo, nicméně věřím, že by rozpočet pečlivě připravené inscenace už tolik nezvýšilo obsazení dalšími sólisty. Portfolio postav opery vtipně doplňovaly dvě tety, závistivé drbny v humorném podání Kamily Zbořilové a Barbory Garzinové.
Celá série Guzmánových prohnaných podfuků nakonec samozřejmě praskne, ovšem na rozdíl od svého románového originálu, kde tento podvodník skončí na galejích, operní Guzmán získá nejen strýcem upírané dědictví, ale i ruku své milované Lucie, jejíž smutek nad vnucovaným ženichem i touhu po tom správném vystihla Dagmar Šašková pohyblivým jasným sopránem. Volantes Orchestra, rezidenční orchestr Olomouckých barokních slavností, který chce být základnou pro profesionální umělce věnující se historicky poučené interpretaci, pod vedením Jakuba Kydlíčka sice nehrál intonačně tak docela přesně, ale v nádherné letní atmosféře dvorany Tereziánské zbrojnice byl podstatný entuziazmus, s nímž se hráči podíleli na inscenaci, kterou režisér Tomáš Studený vedl v dobových kostýmech Sylvy Markové ku prospěchu neznámého díla v přehledné logice děje a charakterů postav. Na vyvýšeném pódiu „stačila“ jednoduchá replika jižanského hostince a pro svatební scénu dlouhý stůl s židlemi (scéna Sylva Marková). Milým oživením se při premiéře stal moment, kdy se z truhličky, kterou si přehazovali Guzmán s Pedrillem, vysypaly kamínky a bylo zábavné, jak na tuto předem nenarežírovanou a neplánovanou situaci reagovali nejen sólisté, ale i hráči orchestru.
Olomoucké barokní slavnosti, u jejichž zrodu stál Tomáš Hanzlík, vstoupily do svého IX. ročníku s redesignem celého festivalu, novou koncepci pod vedením umělecké vedoucí a houslistky Veroniky Manové a s nově založeným kmenovým hudebním souborem Volantes Orchestra/Létající orchestr. Dříve byl festival změřený na hudební divadlo v replice barokního jeviště Theatrum Schrattenbach a časově komprimovaný ve dvoraně Jezuitského konviktu, dnes Uměleckého centra Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Letošní ročník je nově rozšířený na dva měsíce a pestrý program zahrnuje jak koncerty, tak scénické projekty, které se konají na řadě míst Olomouce a okolí, například na Svatém Kopečku. Vůbec první uvedení Rejchova Gusmana naznačuje, že by nové směřování Olomouckých barokních slavností mohlo otevřít další potenciál tohoto festivalu, který si pod dřívějším vedením Tomáše Hanzlíka vydobyl jedno z předních míst mezi projekty zaměřenými na vyhledávání a uvádění zapomenutých kompozic skrytých v archivech a spjatých s českým a moravským prostorem.
Antonín Rejcha: Gusman
Hudební nastudování Veronika Manová, dirigent Jakub Kydlíček, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Sylva Marková
Osoby a obsazení: Guzmán z Alfatrache – Roman Hoza, Pedrille, jeho společník – Tadeáš Hoza, Bertrand, bohatý zlatník a strýc Guzmána – Václav Barth, Lucie, neteř pana Bertranda – Dagmar Šašková, Cuistador, hospodský / Corregidor, příbuzný Bertradna – Michal Marhodl, Cobardo, ženich Lucie / Algasil, příbuzný Bertranda – Michael Robotka, Teta Ragonda, příbuzná Bertranda – Kamila Zbořilová, Teta Cloridna, příbuzná Bertranda – Barbora Garzinová, Volantes Orchestra
Olomoucké barokní slavnosti, nádvoří Tereziánské zbrojnice, Olomouc, premiéra 15. července 2021.
Farnace navzdory živlům
Soubor Musica Florea uvedl 17. července 2021 v rámci festivalového cyklu Bohemia 2021 ve své mobilní replice barokního divadla Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU operu Antonia Vivaldiho Il Farnace v hudebním nastudování svého uměleckého vedoucího a dirigenta Marka Štryncla a v režii i choreografii Andrey Miltnerové. Opera byla uvedena v originální italštině s českými titulky.
Antonio Vivaldi (1678–1741) operu Il Farnace (RV 711) vytvořil na libreto italského básníka Antonia Marii Lucchiniho. Premiéru měl během karnevalu v roce 1727 v benátském Teatro Sant´Angelo a vzápětí byla uvedena v roce 1730 ve Šporkově divadle v Praze, další rok 1731 v Pavii, pak v Mantově, Miláně, Florencii, v Trevisu nebo v Madridu. Pro řadu těchto uvedení (včetně nakonec neuskutečněného nastudování ve Ferraře) Vivaldi původní verzi adaptoval přidáním nových árií i odebráním některých z nich. Marek Štryncl zvolil pavijskou verzi – vznikla na počest Vivaldiho patrona, knížete Josefa Adama z Lichtenštejna, který zemřel v roce 1732 ve Valticích. Tyto historické vazby připomene další představení inscenace Il Farnace v nastudování souboru Musica Florea, která zazní dvě stě devadesát let od pavijské premiéry právě ve Valticích, v tamním rekonstruovaném barokním zámeckém divadle 15. října 2021v rámci šestého ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu zaměřeného na Vivaldiho hudbu.
Postava krále s poitalizovaným jménem Farnace se stala oblíbeným námětem řady barokních libret a oper (včetně Josefa Myslivečka, objeví se také jako syn pontského krále Mithradáta v Mozartově Mitridatovi), nicméně se skutečným králem Farnakem II. (kolem 97–47 před naším letopočtem), vládcem helénských pontských a bosporských říší (než ho v roce 47 před naším letopočtem porazil u Zely Julius Caesar bleskovým stylem „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem) měl společného pramálo.
Děj Vivaldiho typické italské opery seria osmnáctého století je typicky barokně zašmodrchaný: Pontský král Farnace byl poražen Římany a aby unikl potupnému zajetí své rodiny, přikáže své manželce Tamiri, ať zabije jejich syna i sebe. Sám pak chce spáchat sebevraždu. Situace je o to beznadějnější, že Berenice, jeho tchýně, královna Farnacem ovládané Kappadokie, ho nenávidí (protože zavraždil jejího manžela). Spojila se s vítězným velitelem římské armády Pompeem a usiluje o Farnaceho smrt. Naštěstí má Farnace sestru, krásnou Selindu, která se rozhodne bratra zachránit – za každou cenu. Svým půvabem svede jak římského prefekta Aquilia, tak kapitána vojsk Berenice Giladeho, kteří se do ní bezhlavě zamilovali, poštve je proti sobě a poručí jim zabít Pompea i Berenice. Tamiri naštěstí krutý příkaz svého chotě nesplní a jejich synka ukryje, nicméně Berenice se jich zmocní. Komplikované intriky se svým zosnovatelům postupně vymykají z rukou a v situaci, kdy se všichni chtějí povraždit a Selinda, zaskočena vývojem situace, na otázku „jak to vyřešit“ zoufale/poctivě přiznává: „Nevím!“ na sebe roli deus ex machina převezme Pompeo a konečně zařídí onen v opeře seria povinný šťastný konec.
V podvečer 17. července v Praze sice hodně pršelo a předpověď počasí byla nejistá, ale odradit se nenechali ani pořadatelé, ani publikum, kterého se na nádvoří sešlo ke dvěma stovkám.
Přes velikou vlhkost vzduchu byl orchestr Musica Florea (umístěný vlevo od jeviště pod stanem) v obsazení po čtyřech houslích, třech vilách, po dvou violoncellech a kontrabasech, s dvěma hornami, fagotem, cembalem a teorbou velmi dobře vyladěný i sehraný pod řízením Marka Štryncla. A vyhrocené afekty, jimiž Vivaldi obdařil svou partituru Farnace, podpořila ve Štrynclově hudebním nastudování i výrazná dynamika.
Britská režisérka a choreografka s českými kořeny Andrea Miltnerová vycházela z inscenačního kánonu barokní opery seria a sólisty i tanečnice, představující jak běsy válčení, tak i rozpoutaných přírodních živlů a zloby nenávistné Berenice vedla k ilustrativní gestice, srozumitelné i v jednadvacátém století (snad jen taneční „bouře“ zbytečně šustila igelitem). Orientaci v ději usnadňovaly výstižné kostýmy Christophera Vinze vycházející z dobové barokní divadelní praxe s odlišením orientálního stylu pontských postav a barokně-antického pro římské představitele. Kostýmy s turbanem i zahnutá šavle vhodně ilustrovaly střet „Asie“ s „Evropou“. Scéna Václava Krajce a Jiřího Bláhy se omezila na výměnu dvou základních scénografií jeviště Florea Theatrum – lesa s průhledem do krajiny a sloupové síně v typické barokní ubíhavé perspektivě čtyř řad bočních kulis, s povrzáváním posuvných malovaných kulis.
Při benátské premiéře v roce 1727 zpívala krále Farnaceho (contraalto en travesti) Maria Maddalena Pieri. V inscenaci souboru Musica Florea byl do této role obsazen maďarský tenorista Zoltán Megyesi s rozsáhlou mezinárodní zkušeností především v mozartovském repertoáru a barokní hudbě. Své renomé potvrdil i v Praze. Ve třech sólových áriích obsáhl bohatou škálu výrazu pro drsného válečníka, který nechce po porážce ztratit před nepřítelem svou čest i za cenu smrti vlastní rodiny, ale i pro milujícího otce. V lyrických i dramatických číslech výborně uplatnil techniku messa di voce a mohli jsme litovat, že Marek Štryncl ve své hudební koncepci velmi šetřil při opakování v áriích ozdobami. To se vztahovalo i k představitelce Tamiri. Rozhodování mezi krutým příkazem milovaného manžela a mateřskou láskou i ataky, jimž musela čelit od své nenávistné matky, ztvárnila španělská mezzosopranistka Marta Infante díky temné, plné barvě svého hlasu a spolehlivé technice ve všech třech sólových áriích naprosto přesvědčivě. V roli Berenice, která svou dceru zavrhla, když se provdala za nenáviděného Farnaceho, se velmi dobře uplatnila sopranistka Michaela Šrůmová. Ačkoli nepatří ke specialistkám na starou hudbu, postihla proměnu této postavy, když od zlé sobecké mocichtivé ženy, která usiluje o Farnaceho smrt, dokáže svou ctižádost zkrotit a stát se dceři milující matkou i babičkou svému vnukovi. Na starou hudbu se nespecializuje ani mezzosopranistka Sylva Čmugrová, která však dokázala i ve Vivaldim vystihnout jako půvabná Selinda předstíranou koketerii, s níž rozehrála intriky za záchranu svého bratra, a s prohnanou vypočítavostí se jim vysmívala za jejich neschopnost ji skutečně milovat a naplnit její požadavky na vraždy těch, kterým její ctitelé podléhají – prefekt římských legií Aquilio svému generálovi Pompeovi a Gilade jako kapitán ve službách Berenice.
Role Selindiných ctitelů Aquilia a Gilada, které Selinda svádí, aby jí pomohli zbavit se těch, kteří usilují o bratrovu smrt, byly původně obsazovány kastráty. Pontského kapitána Giladeho ztvárnila jako „kalhotkovou“ roli sopranistka Zuzana Kopřivová, s přimalovaným knírkem. Hlasově se mezi protagonisty i ve vztahu k orchestru její mladistvý soprán prosazoval skvěle. Soka v milostném souboji o lásku Selimy, Římana Aquilia, zpíval Martin Javorský, hlasově občas poněkud nevýrazný hlavně co do intenzity zpěvu.
Do role Pompea (původně psané pro tenor) byla obsazena Kamila Mazalová. Ačkoli má tato mezzosopranistka rozsáhlé zkušenosti s našimi špičkovými soubory staré hudby (Collegium 1704, Tiburtina ensemble, Cappella Mariana, Collegium Marianum), v nichž vyniká díky své muzikalitě a hlasové „empatii“, a skvěle se uplatňuje v písňovém repertoáru, role římského válečníka hrdého na nepřemožitelnost Říma pro ni nebyla vhodná. Nad orchestrem a v ansámblech i mezi svými pěveckými kolegy se jí nedařilo se prosadit a její první dramatickou árii nešťastně překrýval i šustot igelitů pro navození bouře. Role Pompea je přitom klíčová pro finále opery – je to on, kdo přebírá funkci deus ex machina a v beznadějné situaci vyhrocených emocí i činů, kdy jsou všichni v koncích, nalezne smírné řešení, které všem zachová tvář (a život).
Marek Štryncl s pohledem k zataženému nebi na začátku avizoval, že součástí děje opery je strašlivá bouře – v naději, že k ní dojde jen na jevišti a představení zůstane běsnění živlů ušetřeno. Stalo se. Závěrečné lieto fine se z jeviště přeneslo nejen do hlediště, ale i na oblohu – a až po uznalý potlesk nadšeného publika skutečně nepršelo. Nejen pro toto šťastné rozuzlení to byl krásný operní večer. Pro mě to zatím byla jedna z nejlepších operních produkcí Musica Florea, kterou jsem během působení tohoto souboru viděla
Antonio Vivaldi: Il Farnace
Dirigent a hudební nastudování Marek Štryncl, režie a choreografie Andrea Miltnerová, scéna Václav Krajc, Jiří Bláha, kostýmy Christopher Vinz, světelný design Katarína Morávek Ďuricová
Osoby a obsazení: Farnace – Zoltán Megyesi, Tamiri – Marta Infante, Berenice – Michaela Šrůmová, Selinda – Sylva Čmugrová, Gilade – Zuzana Kopřivová, Pompeo – Kamila Mazalová, Aquilio – Martin Javorský, taneční role – Romana Konrádová, Lenka Breeding, Klára Suldovská, syn Farnace a Tamiri – Viktoria Novák Infante, orchestr Musica Florea
Divadlo Florea Theatrum, Letní scéna Hudební a taneční fakulty AMU, 17. července 2021.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
