Operní panorama Heleny Havlíkové (327) – První uvedení zapomenutého Rejchova Gusmana a Farnace navzdory živlům

Celá série Guzmánových prohnaných podfuků nakonec samozřejmě praskne, ovšem na rozdíl od svého románového originálu, kde tento podvodník skončí na galejích, operní Guzmán získá nejen strýcem upírané dědictví, ale i ruku své milované Lucie, jejíž smutek nad vnucovaným ženichem i touhu po tom správném vystihla Dagmar Šašková pohyblivým jasným sopránem. Volantes Orchestra, rezidenční orchestr Olomouckých barokních slavností, který chce být základnou pro profesionální umělce věnující se historicky poučené interpretaci, pod vedením Jakuba Kydlíčka sice nehrál intonačně tak docela přesně, ale v nádherné letní atmosféře dvorany Tereziánské zbrojnice byl podstatný entuziazmus, s nímž se hráči podíleli na inscenaci, kterou režisér Tomáš Studený vedl v dobových kostýmech Sylvy Markové ku prospěchu neznámého díla v přehledné logice děje a charakterů postav. Na vyvýšeném pódiu „stačila“ jednoduchá replika jižanského hostince a pro svatební scénu dlouhý stůl s židlemi (scéna Sylva Marková). Milým oživením se při premiéře stal moment, kdy se z truhličky, kterou si přehazovali Guzmán s Pedrillem, vysypaly kamínky a bylo zábavné, jak na tuto předem nenarežírovanou a neplánovanou situaci reagovali nejen sólisté, ale i hráči orchestru.

Olomoucké barokní slavnosti, u jejichž zrodu stál Tomáš Hanzlík, vstoupily do svého IX. ročníku s redesignem celého festivalu, novou koncepci pod vedením umělecké vedoucí a houslistky Veroniky Manové a s nově založeným kmenovým hudebním souborem Volantes Orchestra/Létající orchestr. Dříve byl festival změřený na hudební divadlo v replice barokního jeviště Theatrum Schrattenbach a časově komprimovaný ve dvoraně Jezuitského konviktu, dnes Uměleckého centra Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Letošní ročník je nově rozšířený na dva měsíce a pestrý program zahrnuje jak koncerty, tak scénické projekty, které se konají na řadě míst Olomouce a okolí, například na Svatém Kopečku. Vůbec první uvedení Rejchova Gusmana naznačuje, že by nové směřování Olomouckých barokních slavností mohlo otevřít další potenciál tohoto festivalu, který si pod dřívějším vedením Tomáše Hanzlíka vydobyl jedno z předních míst mezi projekty zaměřenými na vyhledávání a uvádění zapomenutých kompozic skrytých v archivech a spjatých s českým a moravským prostorem.

Antonín Rejcha: Gusman
Hudební nastudování Veronika Manová, dirigent Jakub Kydlíček, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Sylva Marková

Osoby a obsazení: Guzmán z Alfatrache – Roman Hoza, Pedrille, jeho společník – Tadeáš Hoza, Bertrand, bohatý zlatník a strýc Guzmána – Václav Barth, Lucie, neteř pana Bertranda – Dagmar Šašková, Cuistador, hospodský / Corregidor, příbuzný Bertradna – Michal Marhodl, Cobardo, ženich Lucie / Algasil, příbuzný Bertranda – Michael Robotka, Teta Ragonda, příbuzná Bertranda – Kamila Zbořilová, Teta Cloridna, příbuzná Bertranda – Barbora Garzinová, Volantes Orchestra

Olomoucké barokní slavnosti, nádvoří Tereziánské zbrojnice, Olomouc, premiéra 15. července 2021.

Farnace navzdory živlům

Soubor Musica Florea uvedl 17. července 2021 v rámci festivalového cyklu Bohemia 2021 ve své mobilní replice barokního divadla Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU operu Antonia Vivaldiho Il Farnace v hudebním nastudování svého uměleckého vedoucího a dirigenta Marka Štryncla a v režii i choreografii Andrey Miltnerové. Opera byla uvedena v originální italštině s českými titulky.

Antonio Vivaldi (1678–1741) operu Il Farnace (RV 711) vytvořil na libreto italského básníka Antonia Marii Lucchiniho. Premiéru měl během karnevalu v roce 1727 v benátském Teatro Sant´Angelo a vzápětí byla uvedena v roce 1730 ve Šporkově divadle v Praze, další rok 1731 v Pavii, pak v Mantově, Miláně, Florencii, v Trevisu nebo v Madridu. Pro řadu těchto uvedení (včetně nakonec neuskutečněného nastudování ve Ferraře) Vivaldi původní verzi adaptoval přidáním nových árií i odebráním některých z nich. Marek Štryncl zvolil pavijskou verzi – vznikla na počest Vivaldiho patrona, knížete Josefa Adama z Lichtenštejna, který zemřel v roce 1732 ve Valticích. Tyto historické vazby připomene další představení inscenace Il Farnace v nastudování souboru Musica Florea, která zazní dvě stě devadesát let od pavijské premiéry právě ve Valticích, v tamním rekonstruovaném barokním zámeckém divadle 15. října 2021v rámci šestého ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu zaměřeného na Vivaldiho hudbu.

Postava krále s poitalizovaným jménem Farnace se stala oblíbeným námětem řady barokních libret a oper (včetně Josefa Myslivečka, objeví se také jako syn pontského krále Mithradáta v Mozartově Mitridatovi), nicméně se skutečným králem Farnakem II. (kolem 97–47 před naším letopočtem), vládcem helénských pontských a bosporských říší (než ho v roce 47 před naším letopočtem porazil u Zely Julius Caesar bleskovým stylem „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem) měl společného pramálo.

Děj Vivaldiho typické italské opery seria osmnáctého století je typicky barokně zašmodrchaný: Pontský král Farnace byl poražen Římany a aby unikl potupnému zajetí své rodiny, přikáže své manželce Tamiri, ať zabije jejich syna i sebe. Sám pak chce spáchat sebevraždu. Situace je o to beznadějnější, že Berenice, jeho tchýně, královna Farnacem ovládané Kappadokie, ho nenávidí (protože zavraždil jejího manžela). Spojila se s vítězným velitelem římské armády Pompeem a usiluje o Farnaceho smrt. Naštěstí má Farnace sestru, krásnou Selindu, která se rozhodne bratra zachránit – za každou cenu. Svým půvabem svede jak římského prefekta Aquilia, tak kapitána vojsk Berenice Giladeho, kteří se do ní bezhlavě zamilovali, poštve je proti sobě a poručí jim zabít Pompea i Berenice. Tamiri naštěstí krutý příkaz svého chotě nesplní a jejich synka ukryje, nicméně Berenice se jich zmocní. Komplikované intriky se svým zosnovatelům postupně vymykají z rukou a v situaci, kdy se všichni chtějí povraždit a Selinda, zaskočena vývojem situace, na otázku „jak to vyřešit“ zoufale/poctivě přiznává: „Nevím!“ na sebe roli deus ex machina převezme Pompeo a konečně zařídí onen v opeře seria povinný šťastný konec.

V podvečer 17. července v Praze sice hodně pršelo a předpověď počasí byla nejistá, ale odradit se nenechali ani pořadatelé, ani publikum, kterého se na nádvoří sešlo ke dvěma stovkám.