Operní panorama Heleny Havlíkové (337) – Svatá Ludmila na Dvořákově Praze jako vykonaná povinnost

Připouštím, že posluchači, kteří seděli v katedrále sv. Víta na jiném místě, a hlavně diváci televizního přímého přenosu nebo posluchači rozhlasu, mohli vnímat koncert jinak – a to i dost výrazně. Ale i když jsem si po návratu z katedrály pustila televizní záznam, který se zvukově hodně odlišuje od toho přímo v katedrále, pro mě bylo to letošní provedení zklamáním.

U Dvořáka, v té době už mezinárodně váženého skladatele, si dílo na biblický námět v rozsahu jedné a půl hodiny objednal festival v anglickém Leedsu – Dvořák si prosadil jako námět svatou Ludmilu a délka stoupla na dvě a půl hodiny. Byť Dvořák zvolil pro dílo formu oratoria, nekoncipoval ho pro chrámový prostor. Pro provádění je ovšem kostel samozřejmě možný.

Ačkoli mělo Dvořákovo oratorium při premiéře v Leedsu v roce 1886 pod skladatelovou taktovkou úspěch, bývá uváděno zřídka. Svatoludmilské výročí ovšem iniciovalo mimořádnou sérii koncertů. Dvořákova Svatá Ludmilu zazněla v Mělníce (první část s Orchestrem a Sborem Opery Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka, part Svaté Ludmily zpívala Markéta Böhmová), na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě a na Podzimním festivalu duchovní hudby v Olomouci (Český filharmonický sbor a Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Jakuba Kleckera, v Ostravě v titulním partu s Pavlou Vykopalovou, v Olomouci s Evou Hornyakovou, olomoucké uvedení přenášela v přímém přenosu televize Noe), na abonentním koncertě Filharmonie Hradec Králové (Sbor opery Divadla J. K. Tyla, Pražský smíšený sbor, Pěvecký sbor ČVUT a dětský sbor opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Kajetán, Filharmonie Hradec Králové, dirigent Jiří Petrdlík, Svatá Ludmila Lucie Silkenová), na mimořádném koncertě Divadla J. K. Tyla v Plzni (Operní sbor Divadla J. K. Tyla, Pražský smíšený sbor, Pěvecký sbor ČVUT a dětský pěvecký sbor Kajetán, dirigent Jiří Petrdlík, Svatá Ludmila Ivana Veberová).

Pro festival Dvořákova Praha bylo ve všech těchto souvislostech přímo „povinností“ oratorium uvést také. Ale v roce svatoludmilského výročí jakoby volba prostoru katedrály sv. Víta dostala přednost před hudebními hledisky. Jistě, symbolika svatovítské katedrály na místě původní rotundy založené Ludmiliným vnukem knížetem Václavem, je velmi silná, byť nikoli bezprostředně ve spojení se sv. Ludmilou, jejíž ostatky jsou uloženy v klášteře sv. Jiří a vpravo od hlavního vchodu do katedrály je „pouze“ kaple svaté Ludmily. Atmosféru koncertu sice umocnilo nasvícení, ovšem katedrála je známá svou zrádnou a nevyrovnanou akustikou i nevyhovující dispozicí prostoru pro koncerty při umístění interpretů před kněžištěm.

Tam, kde jsem místo po příchodu našla já, v posledních řadách, jsem měla zcela nesourodý mix vjemů. Ten vizuální byl vlastně jen televizní, protože na velmi vzdálené pódium jsem neviděla a seděla jsem u obrazovky, na které běžel onen přímý přenos bez zvuku. Akustický dojem jsem měla sice přímo z prostoru katedrály, ale hudba zněla jako filtrovaná, „udušená“ nějakými těžkými sametovými závěsy. A to přitom Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem zpíval ve velkém obsazení s osmdesátkou zpěváků. A například mezzosopranistku Janu Hrochovou, představitelku Svatavy, nebo basistu Gustáva Beláčka, představitele poustevníka Ivana, znám z jejich divadelních rolí jako sólisty s hutnými, znělými, plně barevnými hlasy.

I při tom utlumeném zvuku však dlouhé doznívání zůstávalo a provedení rozmazalo do hodně rozpitého hudebního akvarelu, ve kterém se hlavně zpěvní hlasy, zejména v kontrapunktických a sborových částech slévaly do mdlé barvy i dynamiky. A nebylo rozumět ani slovo. Takže bylo možné spíš jen vizuálně z rozevlátých gest Petra Altrichtera odtušit výrazovou mnohotvárnost této Dvořákovy partitury s tajemným líčením temného pohanského dávnověku, radostným vzýváním kvetoucí přírody, s pokornou něhou kněžny Ludmily, dramatickým borcením pohanského kultu až po obřadnou vznešenost závěru, který Dvořák, z historického hlediska anachronicky, zvýraznil použitím chorálu Hospodine, pomiluj ny.

Za diskutabilní považuji zvolenou verzi. Autorem libreta je básník Jaroslav Vrchlický, který se ve třech dílech oratoria zaměřil v duchu romantizujícího pohledu na svatoludmilskou legendu pouze na situaci, kdy se kněžna Ludmila po pohanských obřadech setkává s poustevníkem Ivanem, učí se od něho křesťanské víře, přivede k ní i knížete Bořivoje okouzleného její krásou a oba přijímají na Velehradě křest. Ačkoli Vrchlický v libretu zpracoval jen malý úsek Ludmilina života, rozsahem textu se rozmáchl a původní délka oratoria kolem dvou a půl hodiny byla od počátku předmětem kritiky.

Sám Dvořák při řadě svých pokusů o revizi oratoria Svatá Ludmila navrhl škrty, ale zredukovat provedení na polovinu původní délky s dalšími škrty Petra Altrichtra – tedy na hodinu a čtvrt – už považuji za zásah, který zasahuje do samé podstaty díla. Kdy jindy než při výročí svaté Ludmily a kde jinde než na tak prestižním festivalu, mezi které se vypracovala Dvořákova Praha, zasvěcená tomuto skladatelskému mistrovi, by oratorium Svatá Ludmila mělo zaznít kompletně. Když se navíc z provedení pořizoval televizní i rozhlasový záznam.

Nelze nesrovnávat s provedením Dvořákovy Svaté Ludmily před třemi lety, v roce 2018. Tehdy bylo uvedení tohoto oratoria nejen součástí stého výročí oslav české státnosti, ale hlavně součástí velkoryse koncipované řady Dvořák collection, ústřední dramaturgické linie zaměřené na Dvořákovy vokální kompozice pro sbor, orchestr a většinou i sólisty mimo opery. A ve Dvořákově síni zazněla Svatá Ludmila v kompletním znění. I tehdy se na provedení podílela Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor i tenorista Richard Samek jako Bořivoj. Ovšem provedení tehdy pozvedla synergie všech interpretů pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši a skvěle obsazených hlavních sólistů – sopranistky Kateřiny Kněžíkové jako Ludmily a basisty Jozefa Benciho v postavě poustevníka Ivana. Vystavěli velkolepou strukturu díla s hlubokou pokorou, bez vnějškového patosu a přibližovali tak prostřednictvím Dvořákovy hudby z dávnověku českých dějin ne jako vznešené heroje, ale lidi nadané uvěřitelnými pocity. A jedinečný ráz dodalo tomuto provedení i to, že na náměstí Jana Palacha se před panoramatem Hradčan s nasvícenou sochou Antonína Dvořáka k účinkujícím v Dvořákově síni přidalo na 250 členů amatérských a poloamatérských sborů z mnoha měst. A za připomenutí z poslední doby stojí i nahrávka Svaté Ludmily dirigenta Jiřího Bělohlávka z roku 2004 s Evou Urbanovou jako Ludmilou a Peterem Mikulášem coby Ivanem.

V tomto srovnání koncertní uvedení Svaté Ludmily na letošní Dvořákově Praze především rasantním vykrácením a volbou akusticky nevyhovujícího prostoru katedrály sv. Víta úrovně ani jednoho ze dvou výše zmíněných provedení nedosahovalo. Festival si tak může jen „odškrtnout“ splněnou povinnost.

Antonín Dvořák: Svatá Ludmila, op. 71, B. 144
Dvořákova Praha, katedrála sv. Víta, 16. září 2021

Osoby a obsazení: Svatá Ludmila (soprán) – Eva Hornyáková, Svatava, její společnice (mezzosoprán) – Jana Hrochová, Bořivoj (tenor) – Richard Samek, Svatý Ivan (bas) – Gustáv Beláček.
Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek.
Česká filharmonie
Dirigent Petr Altrichter