Operní panorama Heleny Havlíkové (34)

Týden od 23. do 29. května 2011

° Trubadúr po rekonkurzu? Nebo před?
° Inspirace na dny příští

***

Trubadúr po rekonkurzu? Nebo před?

Státní opera Praha uvedla v letošní „nejisté sezóně“, během níž Ministerstvo kultury vystřídalo v jejím čele tři ředitele, svou jedinou původní premiéru – Verdiho Trubadúra. Jistě nelze z jedné inscenace, vznikající navíc ve stresujích podmínkách, dělat dalekosáhlé závěry. Ale do diskuse o dalším fungování svých dvou oper v Praze, kterou tak zbrkle nastolilo Ministerstvo kultury záměrem sloučit Státní operu s Národním divadlem, tato premiéra přispěla přinejmenším důstojně. Především dala jasnou odpověď ministru Besserovi na jeho „recept“ rekonkurzů jako údajně hlavního léku na zvýšení kvality.

Podobně jako nedávno John Fiore svým nastudováním Wagnerova Parsifala v Národním divadle, tentokrát Jan Latham-Koenig ve Státní opeře prokázal, že kolísavá úroveň orchestru a hudebního provedení není primárně způsobena neschopnými muzikanty, ale způsobem práce s nimi a osobnostmi dirigentů (k nimž patří také Jiří Kout), které si dokáží získat respekt. Zda k nim po roce a půl šéfování brněnské opery patří i režisér Rocc, který se z rozhodnutí ředitele obou divadel Ondřeje Černého už nyní spolupodílí na vedení Státní opery Praha, který se od ledna má stát šéfem opery Národního divadla a jehož dosavadní inscenace mají zatím spíše provokativního ducha studentských recesí, to se zdá být experimentem s příliš velkým rizikem.

V rozhovoru pro Lidové noviny před premiérou Trubadúra Jan Latham-Koenig prohlásil, že Státní opera má silný umělecký potenciál v orchestru i sboru. Nastudováním Trubadúra dokázal, že ví, o čem mluví. Podařilo se mu, podobně jako loni při uvedení Wagnerova Tristana a Isoldy, vyburcovat orchestr k výkonu, v němž Verdiho partitura pulzovala muzikalitou, stmeleným zvukem i vybalancováním nástrojových skupin, barevností, vypracovaným frázováním a dynamikou. Totéž platí o výkonu sboru, který má v této opeře významnou úlohu.

Státní opera postavila premiérové obsazení Trubadúra především na sólistech vlastního ansámblu. Mezzosopranistka Jana Sýkorová vládne plným hutným mezzosopránem, který ale zněl zpočátku až příliš lahodně a měkce pro roli staré cikánky hnané pomstou za smrt své matky a stigmatizované tím, že do smrtelné hranice hodila omylem vlastní dítě. Teprve postupně začala Sýkorová stupňovat výraz v obsedantních vidinách strašlivých plamenů popravčí hranice, dosáhla kontrastu v idylických vzpomínkách na klid baskických hor, aby svůj výkon vygradovala triumfálním naplněním Azuceniny pomsty. Naopak Christina Vasileva nasadila na počátku part Leonory příliš dramaticky, ve forte až na hranici ostrého zvuku, jakkoli jí orchestr vytvářel prostor pro jemnější pojetí vzpomínky na první setkání s trubadúrovou milostnou písní i vyjádření beznaděje, s níž se chce uchýlit do kláštera. Vasileva začala uplatňovat plastičtější dynamické odstínění až v závěrečných scénách sebeobětování za milovaného Manrika. V něm se uplatnil Michal Lehotský robustnějším, nicméně kultivovaným tenorem. K prokreslenější charakteristice jeho žárlivého soka v lásce a – jak se dozví až v závěru – bratra, se pěvecky blíží barytonista Svatopluk Sem. Oběma bratřím sice chyběla právě dávka drsného „machismu“ (zmiňovaného dirigentem), snad i feministky by musely přiznat, že oba rivalové byli na válečníky až příliš lyričtí. K mužně odhodlanému zbrojnošovi Ferrandovi se zvučným basem od menších úloh ve Státní opeře prozpíval Miloš Horák.

Mladý režisér Lubor Cukr, kterému se s výtvarníkem Martinem Černým podařilo v Opavě najít inscenační klíč k Mozartovu Titovi vyjádřením stále aktuálního tématu moci, chtivosti, intrik, taktik prosazování vlivu i umění odpouštět, svou první samostatnou příležitost ve Státní opeře v tandemu se zkušeným výtvarníkem Josefem Jelínkem plně využít nedokázal. Zejména v porovnání s nedávným ústeckým uvedením Trubadúra, v němž inscenační tým Karly Štaubertové a Jána Zavarského našel výklad této Verdiho opery zacyklením lidských dramat emocí do spirály osudu (viz jedno z minulých Operních panoramat zde), ve Státní opeře se inscenátoři omezili na prvoplánovou ilustraci děje s banálním přemisťováním postav a poposouváním mobilního praktikáblového pódia v prázdném prostoru. Naše finanční nouzí tísněná jeviště začíná obcházet přízrak jakýchsi „krabicových“ scénografií – podle vzoru krabicové víno. Je levnější než to v lahvích, dá se pít, ale jeho ambaláž působí provizorně. Podobně provizorně působila i scéna Josefa Jelínka, přes pokusy oživit setrvalé tři stěny s průchody, zastřešené mříží, která se nakonec překlopí a sjede dolů, aby vytvořila prostředí pro vězení, projekcemi a světelnými změnami. Kostýmy, jejichž autorem byl také Jelínek, odpovídaly jakémusi pohádkovému dávnověku – s výjimkou podivných skládaných čepců jeptišek, které jim sice slušely, ale navozovaly komický dojem panenkových krojaček z hračkářství. Snad aby bylo všem naprosto jasné, jak je Azucena pronásledovaná hrůznými vizemi smrtícího ohně, tlačí před sebou neustále kontejner s plápolajících ohněm buď přímo ona, nebo zhmotněný přízrak její upálené matky. Třepotání vztyčených rukou sboru v rudém světle při kovářské písni pak působilo až směšně stejně jako spartakiádní cvičení pánů sboru s meči.

Přes tyto výhrady vznikla inscenace, která jednoznačně potvrdila názor dirigenta Lathama-Koeniga, že Státní opera má potenciál, který dlouhodobý nekompetentní přístup ministerstva kultury dusí. O to více mrzí, že nabídku dirigenta Lathama-Koeniga k trvalejší spolupráci se Státní operou v týmu s dlouholetou ředitelkou londýnské Královské opery Covent Garden Elaine Padmore nechává zřizovatel bez odezvy.

Trubadúr bývá zesměšňován pro nelogický a zmatený děj – oproti výstupům z ministerstva kultury je to však opera dějově až průzračně jednoduchá. Vhodit soubor Státní opery jen tak na hranici nedává smysl. A co kdyby se ministr Besser přehmátl a namísto Státní opery vhodil na hranici Národní divadlo?

***

Inspirace na dny příští

V rámci Pražského jara se u nás představí se neobvyklými formami hudebního divadla dva zahraniční soubory. V Národním divadle vystoupí 2. a 3. června The Hilliard Ensemble ve „scénickém koncertu o třech živých obrazech“ německého skladatele Heinera Goebbelse I went to the house but did not enter. Tohoto skladatele u nás známe z uvedení Schwarz und Weiss při Strunách podzimu 2009, v němž se hudebníci stali performery. Také známé britské pěvecké kvarteto, které se specializuje na interpretaci středověké a renesanční hudby, se v Goebbelsově díle objeví v kombinaci s texty autorů 20. století.

Také další večer nabídne v Rudolfinu neobvyklou kombinaci – tentokrát v Pekelné komedii amerického herce Johna Malkoviche se pod vedením Martina Haselböcka a Orchestru Vídeňské akademie se sopranistkami Aleksandrou Zamojskou a Bernardou Bobro stane Vivaldiho, Haydnova, Mozartova a Beethovena hudba základem kriminálního melodramu s příběhem cynického vraha Johanna „Jacka“ Unterwegera.

V Rudolfinu v rámci Pražského jara 3. června vystoupí mladá generace pěvců Národního divadla. Simona Houda-Šaturová (soprán), Jana Kačírková (soprán), Alžběta Poláčková (soprán), Kateřina Jalovcová (mezzosoprán), Richard Samek (tenor), Svatopluk Sem (baryton) a Jiří Hájek (baryton) se představí dramaturgicky neobvykle sestaveným programem. Pod taktovkou šéfdirigenta ND zazní části z Poulencových Prsů Tirésiových, Bernsteinova Candida, Ullmannova Císaře z Atlantidy, Stravinského života prostopášníka, Glassovy Krásky a zvířete, Janáčkovy Káti Kabanové, Šostakovičovy Lady Macbeth, Brittenova Petera Grimese, Menottiho Media nebo Martinů Ariadny.

V sobotu 4. června završí svou letošní operní sezónu plzeňské Divadlo J. K. Tyla Rossiniho Turkem v Itálii v českém překladu Evy Bezděkové a Marie Konbergerové, hudebním nastudování Jiřího Štrunce a v režii Jany Kališové.

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Dirigent: Jan Latham-Koenig
Režie: Lubor Cukr
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Premiéra 26.května 2010 Státní opera Praha

Hrabě Luna – Svatopluk Sem
Leonora – Christina Vasileva
Azucena – Jana Sýkorová
Manrico – Michal Lehotský
Ferrando – Miloš Horák
Inez – Jana Horáková Levicová
Ruiz – Lubomír Havlák
Starý cikán – Nikola Tašev
Posel – Jiří Honus
Matka Azuceny – Olga Kyndlová
Mladík – Libor Novák

www.opera.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde