Emily Pogorelc a Boris Prýgl nadchli
Díky Spolku přátel hudebních talentů jsme v Novoměstské radnici v Praze mohli objevit další mimořádný pěvecký talent – americkou sopranistku Emily Pogorelc. Loni získala třetí cenu v pěvecké soutěži Operalia. Má za sebou Bernsteinovu Cunegondu ve Washingtonské národní opeře a ve svém nynějším působišti, Bavorské státní opeře, vytvořila Cherubína v Mozartově Figarově svatbě. V prosincové premiéře zde předvede Adinu v Donizettiho Nápoji lásky, v lednu ji čeká Musetta v Pucciniho Bohémě a Najáda ve Straussově Ariadně na Naxu.
Zatímco Emily Pogorelc byla pro české publikum objevem, Borise Prýgla už známe od jeho debutu na Pražském jaru v roce 2017, či po jeho působení ve Slovenském národním divadle. Můžeme sledovat, jak se jeho mimořádný talent znamenitě rozvíjí – ostatně na aktuálním koncertě z toho pražsko-jarního zopakoval árii hraběte Rodolfa Vi ravviso, o luoghi ameni z Belliniho Náměsíčné a Vokovu árii Jen jediná mě ženy krásná tvář ze Smetanovy Čertovy stěny. Získal řadu ocenění na mezinárodních pěveckých soutěžích, včetně titulu absolutního vítěze Dvořákovy mezinárodní pěvecké soutěže v Karlových Varech v roce 2015. Na jeho působení v operním studiu mnichovské Bavorské státní opery v letech 2017–2019 navázalo angažmá do sólistického ansámblu této prestižní scény. Prezentoval se zde již jako Morales v Bizetově Carmen, Ping v Pucciniho Turandot, Kníže Ottokar ve Weberově Čarostřelci (recenze v 308. Operním panoramatu zde), Lovec ve Dvořákově Rusalce nebo Valentin v Gounodově Faustovi. U nás ho známe alespoň z několika koncertních vystoupení, nebo jako Vychovatele v brněnské inscenaci Rossiniho Hraběte Oryho. V lednu 2022 bude mít premiéru jako Guglielmo v novém nastudování Mozartovy opery Così fan tutte ve Stavovském divadle.
Koncert v Novoměstské radnici uvedla Emily Pogorelc třemi písněmi propojenými tématem snu: v Griegově Ein Traum / Sen rozezpívala opojení jarní přírodou, v Sibeliově Var det en dröm? / Byl to snad sen? předvedla znělou hlubokou polohu se vzrušenou vzpomínkou na dřívější lásku a v Lisztově Oh, quand je dors/ Ó, ve snu přijď sklenula něžné oblouky kantilény lyrického obrazu zjevení anděla s podobou milované ženy.
Boris Prýgl si pro úvodní písňový blok koncertu vybral tři části z cyklu Songs of Travel / Na cestách Ralpha Vaughana Williamse s ústřední postavou tuláka, který v zatěžkaném, ale odhodlaném pochodu, vzdoruje nepřízni okolí (The Vagabond), aby zjihl nad probouzející se krásou (Let Beauty awake) a ze smutku s nadějí vzhlížel k andělským hvězdám na nekonečně zářícím nebi (The infinite shining heavens).
Operní část večera zahájili sólisté áriemi z Belliniho Náměsíčné, v nichž předvedli, jak zdatně se vyrovnávají s nároky vrcholného belcanta – nejen s kantilénou, ale i brilantními pasážemi. Emily Pogorelc ve výstupu z druhého dějství Ah, non credea mirarti… Ah, non giunge… (Ach, nevěřila jsem… Ach, nikdo nemůže tušit…) nejprve, jako Amina ve stavu náměsíčnosti, smutně vzpomínala své nešťastné zasnoubení, které pak v bravurní cabalettě vystřídalo probuzení do radostného objetí s milovaným Elvinem. Boris Prýgl přidal árii Rodolfa Vi ravviso, o luoghi ameni (Vidím tě zas, milé místo), v níž se tento hrabě s dojetím vrací na své panství.
Emily Pogorelc pak v árii O mio babbino caro (Ach, tatíčku milý) z Pucciniho opery Gianni Schicchi „vytáhla“ na svého tatíčka „zbraně“ šarmu i úpěnlivých proseb o smilování, aby nebyla oslyšena její láska k milovanému Rinucciovi. A pak se blýskla jako Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie v árii Je veux vivre (Chci žít) v jiskřivě rozverném valčíku s bohatstvím koloratur a touhy po nekonečnosti snu o opojném mládí.
Boris Prýgl se v árii Jen jediné mě ženy krásná tvář ze Smetanovy Čertovy stěny dokázal vžít do pocitů stárnoucího Voka při jeho vzpomínce na milostné vzplanutí k ženě, která zůstala vůči němu chladná. A hněv nad tím, že mu ji uloupil jiný muž, dovedl Prýgl k vyústění do naděje v novou „lásky báj“. Svým komickým talentem pak Prýgl okořenil vstupní árii Dulcamary Udite, udite o rustici (Slyšte, slyšte, venkované) z Donizettiho Nápoje lásky, v níž byl neodolatelným léčitelem všeho neléčitelného a s ješitností doktora proslaveného svým „všeumětelstvím“ vychvaloval své zázračné přípravky s patřičnou pohyblivostí hlasu a srozumitelnou deklamací i v mnohomluvném prestu. V duetu Quanto amore (Kolik lásky) však musel s jemnou komickou jízlivostí kapitulovat se svými elixíry před ženskými zbraněmi – pousmáním a házením očkem, s nimiž vítězila jako Adina Emily Pogorelc.
Nadšené publikum pak oba sólisté ještě odměnili výstupem z Donizettiho opery Don Pasquale, ve kterém se šibalská Norina domlouvá s prohnaným doktorem Malatestou, jak napálí lakomého starého mládence Pasquala. Završili tak nádherný večer plný radosti ze slibně se rozvíjejících operních talentů, k jehož úspěchu, jako už tradičně, přispěl i svým empatickým klavírním doprovodem Ahmad Hedar.
Emily Pogorelc – soprán, Boris Prýgl – basbaryton, Ahmad Hedar – klavír.
Novoměstská radnice, 28. listopadu 2021.
Juan Diego Flórez – znovu v Praze, tentokrát se Schubertem, Bellinim, Rossinim, ale i Verdim a Puccinim
Milovníci pěveckého umění dostanou nyní v Praze ještě další krásný dárek. V pražském Rudolfinu v neděli 5. prosince vystoupí Juan Diego Flórez – jeden z nejlepších tenoristů současnosti v oboru tenor leggiero. Tentokrát s mixem písní a árií, v nichž k mistrům italského belcanta, Bellinimu a Rossinimu, přidá ještě po třech písních Franze Schuberta a italského skladatele Francesca Paola Tostiho – u nás prakticky neznámého skladatele. Večer završí brilantní árie ze zřídka uváděných oper: z Verdiho Jeruzaléma (árie Gastona Je veux encore entendre ta voix) a z Pucciniho opery Víly (árie Roberta Torna ai felici dì).
Věřme, že Juan Diego Flórez bude ještě přidávat, jako tomu bylo v roce 2012 při jeho koncertu v Rudolfinu, také s klavíristou Vincentem Scalerou. Vyprodané Rudolfinum tehdy bouřilo nadšením tak, že Flórez po programu nabitém devíti áriemi a několika písněmi přidal dalších pět čísel, včetně dvou árií vévody z Rigoletta, závěrečné árie hraběte Almavivy z Lazebníka sevillského, která bývá pro svoji mimořádnou obtížnost vynechávána, a přidal také svůj parádní výstup – árii Tónia z Donizettiho Dcery pluku s pověstnými devíti vysokými c. Vedle Romeovy kavatiny z Gounodovy opery a Paridova soudu z Offenbachovy operety Krásná Helena, obsahoval vlastní hlavní program tehdy árie z oper Giovanniho Bononciniho, Vincenza Campiho nebo Édouarda Lala, u nás prakticky neznámých. K nim přidal trojici Rossiniho písní z doby, kdy tento mistr italského belcanta komponování oper opustil. Po bloku belcanta se přehoupl k operetně odlehčeným zarzuelám. Za doprovodu Vincenta Scalery přivezl Flórez do Prahy písně a árie italského a francouzského repertoáru znovu v roce 2017. Opět to byl večer oplývající pěveckým mistrovstvím a vytříbeným vkusem.
Pražské publikum si ovšem Flórez získal už při svém prvním vystoupení na Pražském jaru v roce 2009. Do Prahy se pak vrátil v roce 2014 za doprovodu PKF – Prague Philharmonia. V programu L’Amour „vykročil“ naplno do francouzského operního repertoáru, respektove árií na francouzské texty s Delibesovým zamilovaným důstojníkem Géraldem v Lakmé, Bizetovým Henrym Smithsem z jeho Krásky z Perthu, Donizettiho Fernandem ve Favoritce, Berliozovým Iopasem v Trójanech nebo Paridem z Offenbachovy Krásné Heleny. Hned dvě árie tehdy patřily Massenetovu Wertherovi – O nature pleine de grâce z prvního dějství, v níž tento básník opěvuje krásu přírody, a Pourquoi me réveiller ze třetího dějství, ve které upadá do smutku a žalu.
Juana Diega Flóreze známe i z přímých operních přenosů do kin, když v Metropolitní opeře exceloval jako zamilovaný i neodolatelně komický hrabě Almaviva alias student Lindoro v Lazebníku sevillském, jako Tonio v Donizettiho opeře Dcera Pluku, také v Belliniho Náměsíčné v postavě Elvina a v titulní roli v Rossiniho opeře Hrabě Ory. Flórezův princ Ramiro byl pak v Metropolitní opeře ozdobou Rossiniho Popelky, podobně jako Giacomo v Rossiniho Jezerní paní. S Dianou Damrau pak vytvořil strhující dvojici Violetty a Alfreda ve Verdiho Traviatě.
Flórezovou doménou jsou – od jeho excelentního debutu v roce 1996 na Rossiniho operním festivalu v Pesaru – především role mistrů vrcholného italského belcanta: Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, pro které je disponovaný pohyblivostí svého hlasu, jímž vládne v rozsahu až do es² při plynulých přechodech do nejvyšších rejstříků. Flórezův zpěv působí tak, jako by bylo zcela snadné dosahovat v plné znělosti a ve všech dynamických odstínech výšek, klenout melodické oblouky na dlouhém dechu a hýřit brilantními koloraturami a skoky. To vše s naprostou intonační jistotou, v bohatém odstínění výrazu a vkusném používáním ozdob. Jeho projev, včetně talentu komediálního, má v sobě eleganci a rafinovanost, s níž si „pohrává“ s obsahem zpívaného textu. Flórezovo nedělní pražské vystoupení opět slibuje mimořádný zážitek.
