Operní panorama Heleny Havlíkové (361) – Ohlédnutí za Bendovou Medeou, opavským Rigolettem, libereckým Otellem a ústeckou Rusalkou
- Výzvy a limity melodramu v roce výročí Jiřího Antonína Bendy
- „Zaseknutý“ opavský Rigoletto
- Vděčně přijatý tradiční Otello
- Nepovedená Rusalka v Ústí
Výzvy a limity melodramu v roce výročí Jiřího Antonína Bendy
Záměr České filharmonie připomenout patřičně důstojně třísetleté výročí narození skladatele Jiřího Antonína Bendy uchopil její hlavní hostující dirigent Tomáš Netopil s plným zaujetím a odpovědností. Třebaže se z Bendova skladatelského odkazu nabízela některá z jeho třiceti symfonií, kantáta, kterých má na sto, nebo cembalový koncert, zvolil melodram Medea – v českém překladu Zdeňka Cupáka z originální němčiny. Tímto žánrem se sice Benda nejvýrazněji zapsal do dějin hudby, ale kvůli svému specifickému propojení nebo jen střídání hudby a mluveného slova je melodram interpretačně velmi náročný.
Jiří Antonín Benda (1722–1795), rodák ze Starých Benátek (dnes Benátky nad Jizerou), patří ke generaci skladatelů období pozdního baroka a klasicismu, kteří působili mimo území tehdejších českých zemí – nejprve jako houslista v kapele pruského krále Bedřicha II. Velikého a od roku 1749 jako dvorní kapelník v Gotě, když se mezi tím pokoušel o stálá místa v Berlíně, Hamburku, Mannheimu a Vídni.
Z tehdejších operních žánrů byl Bendovi bližší německý singspiel s mluveným slovem než italská opera seria. Když se v roce 1774 seznámil s melodramem Pygmalion Jeana-Jacquese Rousseaua a skladatele Antona Schweitzera, vyrovnání role hudby a dramatu, které se v opeře seria tolik vychýlilo ve prospěch pěvecké ekvilibristiky, ho inspirovalo k vlastní tvorbě. Vybral si tehdy oblíbené náměty z antické mytologie a zkomponoval nejprve Ariadnu na Naxu (1774) na text německého dramatika Johanna Christiana Brandse a vzápětí jako kontrast k lyrickému monologu opuštěné ženy dramatickou Medeu s textem gothského dvorního libretisty Friedricha Wilhelma Gottera. Ze spletitých osudů této dcery kolchidského krále a jedné z nejmocnějších kouzelnic řeckých mýtů, která pomáhala řeckému hrdinovi Iasonovi, autoři vybrali epizodu, v níž Iason Medeu zavrhl a ona se mu pomstí vraždou jejich dvou synů. Premiéru měla Medea v roce 1775 v lipském Theater am Ranstädter Tor.
V češtině jsou dostupné dvě nahrávky Bendovy Medey – jedna je z roku 1964 s Pražským komorním orchestrem (bez dirigenta) a Danou Medřickou a v roce 1982 ji se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu nahrál František Vajnar v titulní roli s Jaroslavou Adamovou. V originální němčině ji vydal v roce 1996 Naxos v interpretaci Pražského komorního orchestru pod taktovkou Christiana Bendy s Brigitte Quadlbauer jako Medeou.
Melodram – v podobě koncertní nebo divadelní – je unikátní symbióza básnického nebo dramatického textu a hudby. Bendův záměr konkurovat melodramem italské opeře se sice ukázal jako sisyfovský – a to i když měl a stále má tento žánr své pokračovatele a jedním z vrcholů je trilogie Zdeňka Fibicha Hippodamie s dramatem Jaroslava Vrchlického. Nicméně i dnes stojí za to žánr melodramu připomínat. Například scénický melodram Kirké Václava Praupnera z roku 1789 na anonymní libreto uvedla v létě 2019 Musica Florea ve své replice barokního divadla Florea Theatrum na nádvoří Hudební fakulty Akademie múzických umění. Koncertní nastudování Bendovy Ariadny na Naxu zařadila na duben v Sukově síni Domu kultury v Pardubicích do svého programu Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou Jiřího Petrdlíka s Ivanou Jirešovou v titulní roli a v režii Věry Šustíkové. Právě muzikoložka Věra Šustíková se melodramu u nás záslužně věnuje dlouhodobě a soustavně – letos se bude konat jubilejní 25. ročník mezinárodního festivalu melodramu, jehož součástí je i skladatelská a interpretační soutěž.
Nejen kompozice melodramů, ale i jejich interpretace je mistrovská disciplína – ne každý, ať už činoherec nebo zpěvák, ale i orchestr a dirigent ji ovládne. Zvláště u prokomponovaných melodramů s přesným načasováním slov na hudbu se umělci, kteří nemají takovou zkušenost, potýkají s koordinací slova a hudby, ale i s vyvážeností hlasu tak, aby vedle hudby nezanikal.
Tomáš Netopil se při uvedení Medey s Českou filharmonií mohl opřít o své velké zkušenosti s mozartovským repertoárem a s operou, které však musel adaptovat na rychlé střídání mluvených vět a kratičkých hudebních motivků i po několika málo vteřinách. Výsledek byl po hudební stránce vynikající díky koordinaci a preciznosti nových a nových hudebních nástupů a ukončování frází a vystižení výrazu na tak krátké ploše. Kontrasty často velmi prudkého střídání nálad s hudebním vyjádřením situací a emocí, které podporovaly, předjímaly, nebo doslovovaly text, ale byly vůči němu i v opozici, se podařilo stmelit do konzistentního homogenního celku padesátiminutového dramatu.
Zuzana Stivínová byla svým typem i osobnostním vyzařováním, hereckými zkušenostmi a muzikálností pro postavu Medey dobrou volbou. Nevyvarovala se však zcela nástrah, které před ni nezvyklá role kladla. Základním handicapem bylo použití mikroportu. Spojení živého zvuku orchestru a amplifikovaného hlasu, byť jen střídmě, je pro styl Bendovy hudby nekompatibilní. Na intenzitě tak sice získaly vzlyky, šepot a těžký dech, ale ve chvíli, kdy hlas Stivínové gradoval ve fortissimu, přizvučování „překáželo“.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
