Operní panorama Heleny Havlíkové (365) – Dvakrát Cukrová a HAMU o stavu neživém
Markéta Cukrová na Pražském jaru a s novým CD
Jediným koncertem ve smyslu tradičního písňového recitálu bylo na letošním Pražském jaru vystoupení Markéty Cukrové s klavíristou Gottliebem Wallischem v Anežském klášteře. A Radioservis vydal její novou nahrávku písní Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena, na níž se podílí klavírista Ivo Kahánek. To jsou dárky, jimiž nás tato mezzosopranistka, uvážlivé putující cestě pěveckými technikami a interpretačními styly od středověku po současnost, v květnu obdarovala.
Markéta Cukrová se nejprve etablovala v oblasti historicky poučené interpretace staré hudby, když spolupracovala se soubory Collegium 1704, Musica Florea, Collegium Marianum, Collegium Vocale Gent, Ensemble Inégal nebo Czech Ensemble Baroque.
Postupně jsme ji začali vídat i v opeře – v Košicích, v Praze, v Brně, v Ostravě, v Plzni, v poslední době i v Českých Budějovicích – často v dílech, která nepatří k běžnému repertoáru. Nechyběla téměř v žádné inscenaci předklasických oper, které se na přelomu století začaly objevovat i v našich stálých divadlech. Už v roce 2004 spolupracovala s režisérem Jiřím Heřmanem na monteverdiovském projektu Lamenti a byla pak i Eurydikou v Monteverdiho Orfeovi, jímž Heřman v roce 2007 debutoval v Národním divadle. Uplatnila se jako Händelův Eustazio v Rinaldovi s orchestrem Collegium 1704 (pražské Národní divadlo 2009), vytvořila opuštěnou kartaginskou královnou Didonu v Purcellově opeře Dido a Aeneas (Brno 2016), Bradamantu, komplikovanou postavou ženy, která se vydává za muže, aby získala zpět lásku svého milovaného v Händelově Alcině (Státní divadlo Košice 2016). Byla také královnou Klytaimnestrou, jejíž dcera má být z vůle bohů obětována, ve Wagnerově úpravě Gluckovy Ifigenie v Aulidě (Národní divadlo moravskoslezské 2017). V Plzni se zapojila do inscenace Monteverdiho Korunovace Poppey (2020) v roli zapuzené manželky Octavie s jejím žalem i pomstychtivostí vůči nenáviděné sokyni, za kterou ji císař Nero vymění.
Spolupracovala také s Hudebním festivalem Znojmo, když zde v roce 2012 vystoupila v tanečně hudební produkci Král Slunce s hudbou Jeana Baptisty Lullyho, v rámci každoroční operní stagiony tohoto festivalu pak vytvořila Junonu v operní satiře Platée Jeana-Philippea Rameaua (2014) a jako ušlechtilá alegorie Duše se podílela na scénickém provedení Cavalieriho Sváru Duše s tělem (2018).
Cukrová se ovšem nedržela pouze staré hudby a postupně začala rozšiřovat svůj repertoár o další stylová období. V Národním divadle Brno se představila v roce 2015 sérií rolí Her o Marii Bohuslava Martinů, byla zde také Ragondou v Rossiniho rozverném Hraběti Orym (2017), uplatnila se zde v dvojroli Múzy a Nicklausse coby nadrzlého výrostka v Hoffmannových povídkách v režii dua Skutr (2019). Postavou ustarané Manželky sochaře Otakara Švece se tu také podílela na prvním uvedení opery Marka Ivanoviće Monument (2020).
V Ostravě skvěle využila příležitost jako Lukrécii oddaná chůva Bianca v Brittenově Zneuctění Lukrécie (2017) a získala za ni nominaci na cenu Jantar pro umělce Moravskoslezského kraje. A dokázala se vžít i klukovské role amerického výrostka Cedrika v ostravském objevném nastudování opery Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší (2021).
Zcela mimořádný byl její výkon v roli Poutníka v soudobé opeře finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska na dálku v brněnské inscenaci v režii Jiřího Heřmana (2017). V příběhu trubadúra z 12. století s dlouhými monology úvah o lásce, touze, osamělosti, střetu snů a reality, iluzí a skutečnosti se svou interpretací přibližovala až k mefistofelské poloze ďábelského pokušitele a tajuplného manipulátora. Za tuto roli byla Markéta Cukrová nominovaná na Cenu Thálie a lze ji označit za dosavadní vrchol v její stále se rozvíjející operní kariéře.
Tím se ale aktivity Markéty Cukrové nevyčerpávají. Věnuje se také písním (v repertoáru má třeba raný písňový repertoár Josepha Haydna nebo písně Jana Václava Tomáška s kladívkovým klavírem). Podílela se také na nahrávce italských árií Jana Dismase Zelenky s Ensemble Tourbillon a na Stabat Mater Jana Jakuba Ryby s orchestrem L’armonia terrena, toto album obdrželo ocenění Diapason D’Or 2017.
Markéta Cukrová je také vyhledávanou vokální pedagožkou a patří do týmu vyučujících Letní školy barokní hudby v Holešově, kurzů pro mladé zpěváky ve Valticích nebo od roku 2016 opakovaně interpretačních kurzů v rámci Festivalu Jarmily Novotné v Litni. V tom jí pomáhá i kniha Margreet Honig Skutečný zpěv, kterou předložila do češtiny.
Pražsko-jarní písňový recitál koncipovala Markéta Cukrová s představou domácího salonu pražské zámožné rodiny v polovině 19. století, kdy uprostřed pokoje stál klavír, scházela se zde uměnímilovná společnost a na interpretaci skladeb se mnohdy podíleli i hostitelé a hosté, ač amatéři, tak často velmi zběhlí. Své kořeny v historicky poučené interpretaci aplikovala i na romantický repertoár a podařilo se jí pro tento koncert získat novodobou kopii kladívkového klavíru firmy Streicher z roku 1868. Tuto výzvu přijal rakouský klavírista Gottlieb Wallisch, vyhlášený zejména (nikoli však výlučně) svou interpretací vídeňského klasicismu.
Východiskem festivalového programu se stal výběr čtyř písní Antonína Dvořáka – Vy, vroucí písně, pějte, Ó, byl to krásný, zlatý sen, Mé srdce často v bolesti a Na horách ticho – na slova Gustava Pflegera Moravského z cyklu označovaného (chronologicky neodpovídajícím) opusovým číslem 2 (vyšly v roce 1882). Dvořák v nich přepracoval šest písní ze svého vůbec prvního písňového cyklu Cypřiše z roku 1865. K Dvořákovi Markéta Cukrová připojila sedm písní Césara Francka, komponovaných také s představou provedení v pařížských hudebních salonech, čímž obohatila dramaturgické zaměření letošního ročníku Pražského jara na 200. výročí narození tohoto francouzského romantického skladatele. A francouzskou linii uzavřel písňový cyklus Hectora Berlioze Letní noci, op. 7. Písně doplnily čistě klavírní skladby – Eklogy Václava Jana Křtitele Tomáška a Preludium, fuga a variace op. 18 Césara Francka v klavírní úpravě Harolda V. Bauera.
Při hledání hudebních barev s kopií kladívkového klavíru z roku 1868 s měkčím, tlumenějším zvukem Markéta Cukrová a Gottlieb Wallisch předvedli, jaké vnitřní napětí můžou mít písně v celkově ztišenější dynamice, když fortissimy Markéta Cukrová uvážlivě šetřila až pro gradace v Berliozových Letních nocích. Uplatňovala plynulá messa di voce, aniž se nechala vyprovokovat k forzi. Stejně tak šetřila vibratem – a přece její interpretace byla naplněná intenzivní vroucností, jemnou něhou, tesknotou či roztoužeností, tajemným tušením, milostnou naléhavostí, v čemž jí byl Gottlieb Wallisch svrchovaně empatickým partnerem. Každá fráze se spolehlivou dechovou oporou a skvěle vyrovnanými rejstříky, ba každé slovo měly obsah, smysl, význam, náladu, v komorní intimitě zcela oproštěné od patosu.
I když se do převažujících melancholických milostných písní Markétě Cukrové tu a tam podařilo „propašovat“ rozvernost (třeba ve Franckově Le mariage des roses / Svatbě růží), možná by ještě větší výrazové rozpětí, které známe z jejích operních rolí, otevřela přece jen kontrastnější dramaturgie. A nad takto vytříbeným romantickým „měšťanským“ programem se vznášela otázka, nakolik byla příhodná lokalizace koncertu do kostela sv. Františka Anežského kláštera se zcela jinými, středověkými historickými konotacemi. Atmosféru by dozajista ještě posílilo místo, které by navozovalo salony druhé poloviny 19. století. Ale i tak mistrovství, zaujetí a souznění obou interpretů bylo silným zážitkem.
Jiný pohled na písňovou tvorbu nabídla Markéta Cukrová v dílech Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena na svém novém kompaktním disku vydaném Radioservisem. Ačkoli toto album nese název Ej, smutno je mně podle počátečního verše písně Smutný milý z cyklu Bohuslava Martinů Nový Špalíček, smutkem nás toto CD rozhodně nenaplní. Právě naopak, přináší radost z provedení, ve kterém mezzosopranistka Markéta Cukrová a klavírista Ivo Kahánek dokáží na tak malé ploše zdánlivě jednoduchých písniček vyvolat silnou náladu.
Markéta Cukrová se zázemím interpretace staré hudby, koncentrovaným tónem bez nadměrného vibrata, zřetelnou deklamací a ponorem do významu textů a jemných náladových odstínů, je přesně typem zpěvačky pro Martinů písničky vycházející z lidových textů a hudby. A Ivo Kahánek s oslnivou kariérou sólisty dokáže dát své klavírní mistrovství „do služeb“ vzájemné spřízněnosti ve vzájemně inspirativním uměleckém dialogu.
Dramaturgii nového alba Markéta Cukrová zaměřila na písně s kořeny v lidové hudbě. Lidové písně a říkadla byly pro Bohuslava Martinů nevyčerpatelnou studnicí inspirace – a to nejen pro žánr písní, ale i jeho další tvorbu jako jakási kotva, které se držel při odloučení od domova, ať už dobrovolném nebo později vynuceném. Během předválečného Martinů působení v Paříži vznikly Dvě balady na slova lidové poezie pro alt a klavír, v nichž vzdal hold zpěvačce Olze Borové-Valouškové, kterou obdivoval. Sbírka moravských lidových písní Františka Sušila, z ní především milostné písně, inspirovala pak Bohuslava Martinů ve válečných letech 1942 a 1943 k cyklu Nový Špalíček, který ve Spojených státech premiérovala Jarmila Novotná, tehdejší hvězda Metropolitní opery, za klavírního doprovodu ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka, jemuž Martinů cyklus Nový Špalíček věnoval. Ze sbírky Františka Sušila, ale i z Prostonárodních českých písní a říkadel sebraných Karlem Jaromírem Erbenem vycházejí také Martinů cykly Písniček na jednu a na dvě stránky, půvabných ve své prostotě, v níž je však ukryta hluboká lidová moudrost. Dramaturgii kompaktního disku z tvorby Bohuslava Martinů ještě doplňuje stručná Koleda milostná a Čtyři písně na texty české lidové poezie z roku 1940, dlouho „utajené“ v privátním držení, než je v roce 1996 objevil skladatel a muzikolog Aleš Březina, který se právě osobností a dílem Bohuslava Martinů i jako ředitel Institutu Bohuslava Martinů systematicky zabývá.
Jakýmsi průlomem do martinůovské linie je pak na kompakním disku Markéty Cukrové cyklus pěti písní Benjamina Brittena A Charm of Lullabies / Kouzlo ukolébavek na texty anglických básníků z 16. až 19. století. Markéta Cukrová v nich mohla uplatnit i svou angličtinu, kterou vystudovala na Univerzitě Karlově, než se začala věnovat pěvecké dráze. Tyto ukolébavky nahráli Markéta Cukrová a Ivo Kahánek ve studiu Českého rozhlasu až loni, s pětiletým odstupem od písní Bohuslava Martinů. Britten sice z CD netrčí, ale při množství i pestrosti písní, které Bohuslav Martinů vytvořil, by dramaturgické soustředění pouze na tohoto skladatele ucelenost alba posílilo – a jistě by nabídlo interpretům dostatek výrazové rozmanitosti.
Markéta Cukrová svým pěveckým stylem a interpretačním přístupem novým albem s písněmi Martinů a Brittena navazuje na předchozí nahrávku, kterou iniciovala a na níž spolu se sopranistkou Simonou Šaturovou, tenoristou Petrem Nekorancem a klavíristou Vojtěchem Spurným natočila komplet Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka. Je mimořádný tím, že dvojzpěvy jsou nahrané na původní křídlo Antonína Dvořáka značky Bösendorfer z roku 1879, a to přímo v Muzeu Antonína Dvořáka.
Nahrávka s písněmi Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena je tak pokračováním uvážlivé kariéry této přemýšlivé mezzosopranistky, která se nechává vést přesvědčením, že zpěv by neměl být celoživotní souboj těla s psychikou, ale jejich souhra. A k tomu ovšem jedním dechem dodává, že hlasivky jsou v krku, hudba je v hlavě. A slyšet je to, co je v hlavě. Tím myslí, že péče o hlas je jen jedna část pěveckého snažení, na jevišti však stojí celý člověk se svou povahou a energií, protože víc než technika (která ovšem musí být jistotou základu) nakonec na posluchače zapůsobí celkový výkon, síla uměleckého sdělení. Jak pražsko-jarní koncert, tak nová nahrávka dokládají, že cesta, kterou si Markéta Cukrová vytýčila, sice nebyla bez křižovatek, ba i slepých uliček, ale vede správným směrem.
Markéta Cukrová & Gottlieb Wallisch
Antonín Dvořák: Písně op. 2
Václav Jan Křtitel Tomášek: Eklogy op. 35, č. 1, 2, 6
César Franck: písně Aimer, L’émir de Bengador, Passez, passez toujours, Lied, Ninon, Le mariage des roses, Nocturne
César Franck: Preludium, fuga a variace op. 18 (úprava H. Bauer)
Hector Berlioz: Les Nuits d´été (Letní noci) op. 7
Markéta Cukrová – mezzosoprán, Gottlieb Wallisch – klavír.
Pražské jaro, Anežský klášter, 19. května 2022.
Markéta Cukrová / Ivo Kahánek: Ej, smutno je mně
Bohuslav Martinů: Nový Špalíček, cyklus osmi písní na texty moravské lidové poezie pro mezzosoprán a klavír H 288; Koleda milostná, píseň pro zpěvní hlas a klavír H 259; Písničky na jednu stránku, cyklus písní na texty moravské lidové poezie pro zpěv a klavír H 294; Dvě balady na slova lidové poezie pro alt a klavír H 228; Písničky na dvě stránky, cyklus písní pro zpěvní hlas a klavír na texty moravské lidové poezie H 302; Čtyři písně na slova české lidové poezie, cyklus písní pro zpěvní hlas a klavír H 282bis.
Benjamin Britten: A Charm Of Lullabies (Kouzlo ukolébavek), cyklus písní pro mezzosoprán a klavír, op. 41.
Markéta Cukrová – mezzosoprán, Ivo Kahánek – klavír.
Vydal Radioservis a.s., Český rozhlas, 2022, CR1137-2.
Zpráva mladých z HAMU o stavu neživém
Studenti Katedry zpěvu a operní režie pražské HAMU ve spolupráci s dalšími katedrami HAMU, DAMU a FAMU a orchestrem NeoKlasik uvedli jako bakalářskou inscenaci studentky režie Vilmy Bořkovec a studenta dirigování Jana Máry v Disku projekt s názvem Zpráva o stavu neživém. Propojili v něm tři operní jednoaktovky skladatelů, jejichž tvorba reflektovala a současně i formovala operní trendy dvacátého století: Giana Carla Menottiho (1911–2007), Bohuslava Martinů (1890–1959) a Samuela Barbera (1910–1981).
Hlavně první dva skladatelé – Menotti a Martinů, měli blízko k moderně dvacátého století, kdy se v operách začalo pracovat s možnostmi, které přinášela nejen inspirace jazzem a bouřlivými výstřelky výtvarného umění a literatury, ale i novými technickými možnostmi komunikace a také nahrávání a reprodukce hudby. Menotti je tak tvůrcem první americké rozhlasové opery (The Old Maid and the Thief, 1939) a následně i první televizní opery (Amahl and the Night Visitors, 1951). A podobně i Martinů komponoval pro rozhlas (komická opera Veselohra na mostě / 1935) a do opery zapojil film (Tři přání / 1929).
Uváděné jednoaktovky v pořadí The Telephone Giana Carla Menottiho na skladatelovo vlastní libreto (1947), Slzy nože Bohuslava Martinů s libretem Georgese Ribemonta-Dessaignese (vznik 1928, první uvedení 1969) a A Hand of Bridge Samuela Barbera na libreto Gian Carla Menottiho (1959) se v různé frekvenci tu a tam stále objevují v repertoárech divadel v různém spojení i s díly jiných autorů. Nejčastěji Menottiho Telefon, který je z jeho třicítky oper nejhranější.
Společným jmenovatelem všech tří minioper je láska, respektive milostné vztahy a jejich záludnosti, v případě Martinů vystavené až ďábelskému pokoušení. A u Menottiho a Barbera ovlivněné i tím, že byli nejen spolupracovníci, ale i celoživotní partneři.
Proč se studenti rozhodli pojmenovat propojení těchto tří oper právě Zprávou o stavu neživém, zůstalo nejasné. Z krátkého textu k inscenaci dramaturgyně Barbory Pokorné se to (bohužel) nedozvíme. Přitom už Menottiho Telefon, který inscenaci zahajuje, se „stavu neživému“ velmi živě vymyká – ba dokonce je dnes, díky dalšímu pokroku telekomunikačních technik, ve své ironii a sarkasmu vůči způsobu mezilidské komunikace přesnější, než v době svého vzniku, a zvesela si v něm můžeme užívat novou energii, kterou jí dodávají mobily i sociálními sítěmi.
Ve Zprávě o stavu neživém se tak jako nejvíce „neživé“ jevily Slzy nože Bohuslava Martinů, následované Barberovým Bridžem – každé dílo ovšem z jiných důvodů. Ač byl libretistou Slz nože přední francouzský dadaistický spisovatel Georges Ribemont-Dessaignes (též libretista Martinů opery Tři přání z roku 1929), bylo to právě šokující libreto (originálně ve francouzštině), které neprošlo ani přes avantgardní porotu festivalu soudobé hudby v Baden-Badenu. Za života Martinů se Slzy nože premiéry nedočkaly, ostatně sám Martinů o ni po válce už ani neusiloval a považoval je za příležitostné dílo. O první uvedení se až v roce 1969 zasadil v Brně dramaturg a dirigent Václav Nosek a televizní film režiséra Jiří Nekvasila byl v roce 1999 oceněný Českým křišťálem a Studentskou cenou na MTF Zlatá Praha. Dnes už revolta proti wagnerovským operním konvencím a absurdní surreální děj až tak drasticky extravagantní není a Slzy nože lze chápat jako operní moralitu s prvky buffo o podobách ďáblových pokoušení, ovšem přestrojenou do tehdy módního surrealismu: Dívka Eleonora se s romantickou bezvýhradností až za hrob, jeho city si chce vyvzdorovat sebevraždou a když obživne, s rozčarováním zjistí, že oběšencem není nikdo jiný než elegantní „milovník“ Satan, kterého jí na začátku vnucovala matka. Přes všechna provedení Slz nože, často studentská (Operní studio HAMU také v roce 1988 a dvakrát Komorní opera JAMU v roce 1996 a 2015), se tato operní hříčka standardním repertoárovým dílem dozajista nestane. Její hodnota je především v tom, jak dokládá počáteční experimentální etapu Martinů hledání možností hudebního divadla na jeho cestě k mistrovství.
Barberův Bridž byl pro studentské nastudování asi nejvíce problematický. Pokrevně je sice spřízněný s dvěma předcházejícími uváděnými operami, ale ocitl se mimo možnosti studentů: je o „krizích středního (milostného) věku“ a předpokládá životní zkušenosti protagonistů (dvou manželských párů), které nelze získat jinak, než stárnutím. Právníkem Billem cloumají erotické touhy v románku s milenkou, zatímco jeho manželka Sally je obsedantně frustrovaná z nákupu klobouku z pavích per. Byznysmen David se nechává unášet sexuálními fantaziemi s dvaceti nahými dívkami a chlapci v Palm Beach, což vede k pochybnostem jeho manželky Geraldine o tom, zda a kým může být milována.
Režisérka Vilma Bořkovec s výtvarníky Jakubem Peruthem a Annou Šmídovou vymyslela pro propojení tří jednoaktovek docela nosnou představu „putování“ protagonistů světem, respektive svými světy, když základní čtveřici nechala na scénu přijít jako „turisty“ s kufříky na kolečkách do jakési čekárny, kde vyčkávají každý na svůj „spoj“ a v „mezičasech“ se jim jednotlivé příběhy „rozmlžují“ do digitálního chaosu. „Čekárně“ dominuje shora visící oprátka, zneklidňující jinak poklidný prostor se čtyřmi křesílky, do nichž se turisté usadí a přihlížejí cizím příběhům, které se s těmi jejich míjejí, ale do nich i vstupují, mísí se spolu a někdy i dotýkají, až se v tom posledním stanou jejich protagonisty.
Z hlediska chronologie sled příběhů jednoaktovek vhodně ilustruje dychtivost a naivitu mladistvého ohledávání a objevování záludností milostné krajiny v Telefonu, anekdoty o nesmělém mladíkovi, kterému se nedaří požádat svou milou o ruku, protože ta neustále s někým telefonuje – uspěje, až když ji o ruku požádá právě telefonem. V sledujících Slzách nože přihlížíme vymezování hranic milostných vztahů, za nimiž už území ovládá ďábel, čekající na svou příležitost – aby pak v závěrečném Bridži dva páry rozehrály manželskou etudu o krizích středního věku, kdy „hráči“ této partie postupně zjistí, že spoj, na který čekají, jim možná už ujel a s jakousi neurčitou nadějí vzhlížejí ke zvonům, jimiž se rozezní závěr inscenace.
Slabinou studentských operních produkcí bývá školní orchestr složený ze studentů, kteří zřejmě s vidinou sólové kariéry takovou, nanejvýš užitečnou praxi jakoby pohrdali. Angažování komorního orchestru NeoKlasik, který v roce 2020 založil a vede Václav Dlask, právě se zaměřením na díla 20. a 21. století, tak bylo pro nestandardně instrumentované partitury přínosem i díky tomu, že dokázal zachytit jazzové a neoklasické vrstvy uváděných oper. Orchestr byl umístěný v zadní části jeviště, pro první Telefon dokonce za plentou. Z tohoto důvodu byli dirigenti dva – Jana Mára a Václav Dlask, jeden pro orchestr, druhý pro sólisty. Jejich koordinace fungovala výborně.
Po premiéře 15. května 2022 se následující večer konaly za sebou i druhé a třetí představení s většinou pozměněným obsazením sólistů. V Telefonu (v originální angličtině) zpívaly Lucy Marie Šimůnková a Denisa Hanušovská a nesmělého Bena, který se Lucy snaží vyznat lásku a nabídnout jí sňatek, Patrik Hradecký a Martin Potoma. V Slzách nože (v českém překladu bez uvedení jeho autora/autorky) ztvárnily Eleanoru Denisa Hanušovská a Marie Šimůnková, Matku Anna Moriová a Kateřina Vogelová, Satana Jan Kukal a Martin Bělohlávek. A Bridž (v originální angličtině) si zahráli Tereza Papoušková a Ada Bílková v roli Geraldine, Martin Potoma a Patrik Hradecký v postavě jejího manžela, byznysmena Davida. Druhý manželský pár právníka Billa a jeho manželky Sally vytvořili v obou představeních Petr Dvořák a Natálie Zmrhalová.
Sestava první premiéry na mě působila přesvědčivěji zejména díky výkonu Marie Šimůnkové s průrazným subretním sopránem pro telefonovací mánii Lucy a Patrika Hradeckého s variabilitou vystižení ostýchavé plachosti při snaze milované Lucy vyznat lásku. Obě představení ovšem měla společný „tah na branku“, nasazení a zápal pro věc.
Inscenace, kterou studenti různých oborů vystavěli od počátečních nápadů a vyprodukovali až k realizaci na jevišti, byla ovšem hlavně zprávou o stavu HAMU a výsledcích jejích studentů. Ve výsledku měla parametry, které mohou být příslibem pro budoucí profesionální kariéry studentů.
Pokud „zprávou o neživém stavu“ měl být podle studentů současný vývoj opery, tak by to svědčilo o jejich neznalosti nejnovější produkce, jejíž výseč i u nás nabízí festival NODO / New Opera Days Ostrava se zázemím nejen mladých interpretů, ale i mladého publika. Pokud za neživý stav označují své vlastní výkony, pak jsou zbytečně sebekritičtí. Je-li to označení stavu naší operní krajiny, pak ta především zásluhou operních divadel v Brně, v Ostravě, ale i v Liberci a hlavně studiových souborů v posledních letech získává na pestrosti a životadárné dynamice.
Měl-li být souhrnný název inscenace „vzkazem“ studentů, aby se v rámci HAMU konečně podařilo „oživit“ a pro operu vytvořit školní divadelní prostor, jak ho má a prospěšně využívá brněnská JAMU, pak věřme, že bude jeho oprávněná naléhavost vyslyšena. A úsilí Tomáše Šimerdy, který měl z pozice vyučujícího operní praxe a režie nad inscenací pedagogický dozor, o vybudování takového studentského operního divadla, které poskytuje technickým vybavením jeviště, rekvizitami a kostýmy podmínky srovnatelné s profesionálním divadelním provozem, dojde naplnění. Tím spíš, že k provozování operního studia, jak je pro rozšiřování praxe mladých umělců má řada i velmi renomovaných zahraničních divadel, se u nás přihlásilo zatím pouze Národní divadlo moravskoslezské ve spolupráci s Fakultou umění Ostravské univerzity, zatímco pražské Národní divadlo takovou iniciativu odmítá.
Zpráva o stavu neživém
Gian Carlo Menotti: The Telephone
Bohuslav Martinů: Slzy nože
Samuel Barber: A Hand of Bridge
Režie Vilma Bořkovec, dirigent Jan Mára a Václav Nosek, výprava Jakub Peruth a Anna Šmídová. NeoKlasik orchestr.
Osoby a obsazení v pořadí v 18:00 h a 20:00 h: Lucy – Marie Šimůnková / Denisa Hanušovská, Ben – Patrik Hradecký / Martin Potoma, Matka – Anna Moriová / Kateřina Vogelová, Satan – Jan Kukal / Martin Bělohlávek, Přeludy – Martin Bělohlávek, Kateřina Vogelová, Jakub Trnečka / Jakub Trnečka, Anna Moriová, Jan Kukal, Geraldine – Tereza Papoušková / Ada Bílková, Sally – Natálie Zmrhalová i ve 20:00, Bill – Petr Dvořák i ve 20:00, David – Martin Potoma / Patrik Hradecký.
Katedra zpěvu a operní režie HAMU, Divadlo DISK, premiéra 15. května 2022, další představení 16. května 2022 v 18:00 a 20:00 hodin. Recenzována představení 16. května 2022.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
