Operní panorama Heleny Havlíkové (371) – závěr sezony přenosů z MET s Hamletem

Australský skladatel, ale také violista a dirigent Brett Dean (*1961) byl do roku 1999 hráčem na violu v Berlínské filharmonii (hru na violu studoval v Austrálii, kde byl při promoci oceněn jako nejlepší student roku ročníku 1982). Pak se vrátil do Austrálie a věnoval se jako umělec na volné noze organizování festivalů vážné hudby, uplatňoval se také jako mezinárodně oceňovaný skladatel a hudebník. Experimentoval s hudbou pro filmové a rozhlasové projekty a jeho dílo žánrově sahá od opery a baletu přes orchestrální kompozice a koncerty pro nejrůznější nástroje po komorní, sborové a vokální skladby. Řadí se mezi nejvýznamnější současné světové skladatele.

Hamlet (2013–16) je po opeře Bliss (2010) Brettovou zatím druhou operou. Komponoval ji na libreto kanadského libretisty, režiséra a překladatele Matthewa Jocelyna (*1958), který text Shakespearova Hamleta výrazně zredukoval na dvacet procent originálu (s inspirací prvním kvartem dramatu). Ponechané části zachovávají základní děj, ale výklad některých situací a postav se od Shakespeara mírně liší.

Světové premiéra Brettova Hamleta v hudebním nastudování Vladimira Jurowskiho a v režii Neila Armfielda se konala v červnu 2017 na festivalu v Glyndebourne. Publikem byla nová opera přijata s nadšením – a Metropolitní opera inscenaci převzala i s režisérem a několika původními členy obsazení, v čele s Hamletem tenoristy Allana Claytona. Premiéra v MET se konala 13. května 2022, přenos do kin následoval jako pátá repríza 4. června.

Hudba Hamleta je vrstevnatá a vychází z podvojnosti stavů mysli Hamleta: Je posedlý touhou pomstít smrt otce, kterého zrádně zavraždil jeho vlastní bratr, aby se zmocnil dánské koruny i královny. Hamletovy bouře posedlosti pomstou jsou střídány chvílemi racionální reflexe chyb a omylů, kterých se dopustil – a bezvýchodné situace, v níž se ocitl. K tomu Dean využívá zvukové plochy s komplikovanou rytmicitou a širokou škálou dynamiky, kdy výbuchy forte jsou střídány ztišením až do skoro neslyšitelnosti. Používá mnohotvárnou instrumentaci, do které zapojuje i zvuky ocelové pružiny, řetězu, tlučení kamenů. Vše je rámováno velkou sekcí bicích nástrojů – i s využitím nezvyklých zvukových efektů a elektronické hudby jimiž dokáže navozovat sugestivní hororovou atmosféru.

Hráči nejsou umístěni pouze v orchestřišti. Dean usiluje o „zvukové divadlo“, v němž zvuky k divákovi přicházejí z různých stran i z lóži – vedle sboru na jevišti je menší osmičlenný sbor umístěn i v orchestřišti jako svého druhu ozvěna dění na jevišti. Tyto efekty mladý australský dirigent Nicholas Carter, který hudebním nastudováním Hamleta v MET debutoval, zprostředkoval s velkou výrazovou intenzitou. A díky prostorovému pětikanálovému zvuku 5.1. se je podařilo zachovat i při přenosu do kin.

Australský divadelní, filmový a operní režisér Neil Armfield (*1955) už v Opera Australia režíroval Deanovu první operu Bliss (2010) a skladatel ho přizval i ke spoluprací pro uvedení Hamleta na festivalu v Glyndebourne (nás může zajímat, že mezi operami, které Armfield v Opera Australia režíroval, byla i Její pastorkyňa).

Armfield spolu s australským výtvarníkem scény Ralphem Myersem, kostýmy Alice Babidge a designem svícení Johna Clarca sice ponechal Hamleta v síních dánského královského Elsinoru, ale ze středověku děj přenesl blíže k současnosti, podle kostýmů skoro do dneška – Hamlet má džíny a tenisky. Vznešeně bílá síň s vysokými okny a dveřmi v neoklasickém stylu s křišťálovými lustry sestavená z devíti pojízdných modulů se z tohoto „líce“ postupně otáčí na svůj odvrácený „rub“ pohledu „ze zákulisí“, podobně jako jednání protagonistů dává nahlédnout, co se děje pod uhlazeným aristokratickým povrchem královské dvojice i dvořanů.

Dean i Armfield našli pro komplikovanou postavu Hamleta s rozsáhlým dramatickým tenorovým partem ideálního představitele v Allanovi Claytonovi (*1981). Tento britský tenorista začínal pěveckou kariéru jako sborista ve worcesterské katedrále a postupně se vypracoval jako sólista natolik, že mu byl v roce 2021 udělen Řád britského impéria za zásluhy o operu. Pozornost operního světa na sebe strhl jako Hamlet už v Glyndebourne a letos nadchl rolí Petera Grimese v Královské opeře (2022). Vedle výborné hlasové techniky je totiž Clayton přesný i typově a k tomu skvělý herec, schopný obstát i v detailních záběrech kamer, které zkoumají každý záchvěv obličeje. Clayton (s bíle nalíčenou tváří implikující klauna) vytvořil uvěřitelnou studii zoufalého prince, s nímž je sice obtížné pociťovat sympatii, jemuž ale niternou opravdovost jeho souboje se sebou samým i těmi, kteří ho obklopují, uvěříme až do nevyhnutelného tragického konce.

Ocenění zaslouží všichni sólisté – někteří se osvědčili už v produkci v Glyndebourne a v MET díky tomu debutovali: mezzosopranistka Sarah Connolly jako Hamletova matka Gertruda, která se teprve postupně dozví, že její nový manžel toho předchozího zavraždil a začnou ji pronásledovat vnitřní démoni, a basbarytonista Rod Gilfry v roli bratrovraha Claudia, který postupně ztrácí svoji ostentativní sebejistotu. Ofélii sice v MET nezpívala Barbara Hannigan, která je pro tuto dramatickou koloraturní roli vrcholící šílenstvím ideálně disponovaná a vytvořila ji v Glyndebourne, nicméně í Brenda Rae (která si může dovolit vystupovat pouze v plavkách) podala strhující výkon – podobně jako ve svém metropolitním debutu v Händelově Agrippině , kdy k Joyce DiDonato jako císařovně Agrippině a Kate Lindsey v roli Nerona vytvořila sexem manipulující intrikánku Poppeu ve zkorumpované rozpadající říši. Velmi se osvědčil nápad obsadit role bývalých Hamletových spolužáků a nyní podlézavých přisluhovačů Rosencrantze a Guildensterna (kteří mají Hamleta dostat „ze scény“) kontratenory, navíc stylizovanými jako gayové.

Je dobře, že Metropolitní opera uvádí novinky a zařazuje je i do přenosů. Může tak být příkladem pro další operní divadla při jejich „odvaze“ uvádět novinky. Brett Dean v Hamletovi nejde cestou prolamování hranic operního žánru, jak to známe třeba z novinek uváděných na festivalu New Opera Days Ostrava, ale dokáže „tradiční“ prostředky včetně efektní podívané rozvíjet do tvaru, v němž zhudebnění tak silné předlohy, jakou je Hamlet, „ospravedlňuje“ prohloubení emocí a duševního rozpoložení postav, jehož je schopna právě jen hudba a zpěv.

Brett Dean: Hamlet
Premiéra MET 13. 5. 2022, přenos do kin 4. června 2022

Hudební nastudování Nicholas Carter, režie Neil Armfield, scéna Ralph Myers, kostýmy Alice Babidge, světelný design John Clark, choreografie Denni Sayers, režie přenosu Gary Halverson, průvodce přenosem Christine Goerke.

Účinkující:
Hamlet – Allan Clayton, Ofélie – Brenda Rae, Gertruda – Sarah Connoly, Claudius – Rod Gilfry, Laertes – David Butt Philip, Polonius – William Burden, Horatio – Jacques Imbrailo, Rosencrantz – Aryeh Nussbaum Cohen, Guildenstern – Christopher Lowrey, Duch – John Relyea.
Orchestr a sbor Metropolitní opery