Operní panorama Heleny Havlíkové (380) – Hořínkova anatomie bolesti duše

Opera Slavomíra Hořínky a libretistky Jany Šrámkové Tak tiše až je intimní hudební inscenace o ženě, která se rozhodla před soudem veřejně vypovídat o tom, jak byla sexuálně zneužívána v době, kdy se z dítěte proměňovala v dívku. Přiznám se, že jsem před premiérou měla určité pochybnosti, jestli tvůrci nenaskočili na dnes, bohužel až módní vlnu kolem tak bolestného a citlivého tématu, jakým je zneužívání – ať už v souvislosti s církvemi, sociálními sítěmi nebo třeba i hnutím Me too. Ostatně Petr Boháč přišel s tímto tématem jako námětem pro operu po přečtení článku o zneužívání chlapců v chrámovém sboru v Řezně.

Opera i její provedení ale tuto moji pochybnost rozptýlily. Bylo zřejmé, že autoři na této vlně nesurfují povrchně. Slavomír Hořínka dokonce rozkryl, že on sám byl v dětství zneužíván, takže téma má prožité i touto osobní zkušeností a pět let trvající proces kompozice lze chápat i jako jeho psychoterapii. Operu však nepojal autobiograficky. A libretistka Jana Šrámková se svěřila, že konzultovala svůj text s psychology. Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč jdou až na emoční hranu, pro některé diváky možná i za na ni.

Najít dnes vhodný operní námět je velmi obtížné – a přitom klíčové. Řada novinek, které se objevují například na bienále NODO / Dnech nové opery Ostrava, se potýká právě s tématy – snaží se být aktuální, ale pro stylizaci do zpěvu s hudbou se ukážou jako neadekvátní. Trauma ze zneužívání se ovšem pro operní ztvárnění jeví jako velmi vhodné, protože právě hudba dokáže vyjadřovat ty jemné odstíny emocí, které člověk s takovou neblahou zkušeností prožívá, často aniž je dokáže verbalizovat.

Jakkoli je nalezení vhodného tématu zásadní, podstatný je samozřejmě i způsob zpracování – když opět odkážu na svoji zkušenost s operními novinkami na festivalu NODO, ale i se studiovými operními soubory, které u nás novinky uvádějí (Ensemble Opera Diversa, Ensemble Damian), nástrahy spočívají v mnohomluvnosti textu, v němž se díla občas utápějí, někdy i jeho komplikovanosti na hranici nesrozumitelnosti, dílo se zmítá ve špatné struktuře. Slavomír Hořínka i Jana Šrámková se těchto nebezpečí vyvarovali. Nadměrnému množství textu se vyhnuli i tím, že významnou střední část celkově hodinové opery – tedy právě gradaci scén zneužívání – ponechali pouze hudbě a tanečnímu ztvárnění. Nicméně libretistka se občas nevyhnula až patetickým, a přitom triviálním obrazům, například v závěru: „Pod sněhem vedou nory, / doupata v kořenech, / ve větvích hnízda, / pulzuje život, / pulzuje život v holém kmeni.“

Základní linie „příběhu“ libretistka spíše jen naznačuje. Žena se odhodlává, že s obžalobou Muže, který ji v dětství sexuálně zneužíval, půjde k soudu, a před očima se jí zhmotňuje její dětské a dívčí já. Sleduje, komentuje tehdejší události a s pocitem viny žádá své já o odpouštění. Celkově ale libreto není založené na příběhu, je spíše proudem, volnými asociacemi, útržky myšlenek, pocitů ženy s obrazy sněhové vločky, ptáčete v pařátech sokolích v kombinaci s citací verše z 84. žalmu v latině o hnízdech ptačích mláďat a důvěře v Boha.

Hořínka k libretu přistoupil co do hudebních prostředků velmi úsporně: hodinová opera je psaná pro dva ženské hlasy – dospělý a dívčí, dva tanečníky a pro orchestr v netradičním obsazení housle, kontrabas, flétna, klarinet, trubka, pozoun, akordeon a baterie bicích včetně vibrafonu. Tento výčet ale není tak docela výstižný, protože Hořínka používá například vedle flétny i pikolu a zároveň hlubokou basovou flétnu, podobně basklarinet, u žesťových nástrojů nejrůznější dusítka. A také hráči na smyčcové nástroje uplatňují různé techniky hry smyčcem i rukou pro zvuky ševelení, šustění, prudkých úderů. Významnou součástí instrumentáře jsou ovšem ostré píšťalky a také nejrůznější vábničky imitující zvuky ptáků. A důležitou roli hraje také ticho.

Hořínka dokáže z této úspornosti vytěžit spoustu barev, pracuje s tempovými gradacemi až do „prestissima“ ohlušujících zvukových shluků, které s propracovanou zkušeností s nejrůznějšími styly soudobé hudby dirigent Peter Vrábel interpretovat umí. Hořínka používá i pro posluchače srozumitelnou zvukomalbu, ba přímo konkrétní zvuky, třeba díky vábničkám velmi realistický zpěv ptáků, dětskou písničku, ale i „výhružné“ rány. Hořínkovi se tak daří využít onu „moc“ hudby vyvolávat emoce – třeba vábničky navozují přírodu a hravost dětství, ale stávají se i agresivní zbraní, když útočí na dívku nebo dovrší pád utýraného koně. Bohužel jsem však nepocítila závěrečnou katarzi, vyústění. Sice se vrací motiv ptačího zpěvu, který snad mohl být pro Ženu v dětství zdrojem radosti, ale i oním nebezpečným vábením, úvodní obraz „Být vločkou… / a nebýt, / nemít tělo“ se proměňuje na „Být vločkou… / snášet se, na vlastní dlani tát, / mít v rukou vlastní tělo“, ale závěrečné rozhodnutí ženy, že odejde k soudu s textem „S nádechem na patře ucítím tání / roztáhnu křídla, duši, čest“, jsem v kontextu tématu sebepřijetí jako silné vyústění nevnímala.

Inscenace je výsledkem koprodukce Městských divadel pražských – Divadla Komedie, Orchestru Berg a Spitfire Company. Propojení mělo synergický efekt, byť se jednotlivě každý orientuje jinak – Divadlo Komedie na činohru, Orchestr Berg především na koncerty a pro Spitfire Company je charakteristický prespassing, tedy překračování a boření hranic. Bylo by možné si představit uvedení opery v atypickém site-specific prostoru, který by sám o sobě „hrál“. A jak takové prostory umí pro své koncerty nacházet Orchestr Berg, když je uvádí například v Pragovce, na Vítkově, ve stanici metra, v bubenečské čistírně odpadních vod, holešovické slévárně. Ale rozumím, že v tomto případě bylo důležité plně vybavené a zavedené divadelní zázemí.

Základem inscenační koncepce režisérů Petra Boháče a Miřenky Čechové byl kruh a zrcadla. Nosnou symboliku kruhu a nesnadnosti vykročení z jeho sevření však mnohé scénické akce zamlžovaly a oslabovaly. Velké zrcadlové plochy směřujících do hlediště fungovaly jako symbol odrazů duše a pro Ženu neproniknutelné zdi, v nichž viděla jen samu sebe bez možnosti úniku. Inscenaci prospěla integrace s hudebníky, kteří sedí v šeru po obvodu jeviště, z něhož ovšem s ptačími vábničkami, ale i ohlušujícími píšťalkami vystupují směrem ke kruhu i do něj, aby vytvářeli ono nepřátelské prostředí, hrozby, mentální hradby, které Ženu svírají, jimž čelí a snaží se je překonávat. Ona absence závěrečné katarze možná způsobila i režie: Žena si sice v závěru obuje lesklé lodičky, které po celou dobu „čekaly“ vedle kruhu, ale inscenace se vrací do stejného ticha a tmy, ze kterého začínala.

Skladatel Slavomír Hořínka označuje své dílo jako monodrama pro Markétu Cukrovou. Byla to dobrá volba. Mezzosopranistka Markéta Cukrová se stylovým záběrem od staré hudby po současnou je nadána mimořádným charismatem a empatií pro vyjádření emocí interpretovaných postav – například i díky jejímu pojetí Poutníka v soudobé opeře finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska na dálku se stala z této brněnské inscenace událost. I jako Žena v Hořínkově opeře, bosa, v zelených hedvábných šatech, se ponořila zpěvem v bohatých odstínech dynamiky, ale i šepotem do zprostředkování vnitřního prožitku viny, trýzně ze zneužití důvěry vůči autoritě a hledání cesty k sebepřijetí.

Kromě Markéty Cukrové se na inscenaci podílejí ještě další interpreti. Dívčí alter ego Ženy, které se jí při jejím rozkrývání minulosti zhmotňuje, tvůrci svěřili skutečně dívce – resp. v alternaci dvěma dívkám a snad v tomto kontextu můžu prozradit i jejich věk: šestnáctileté Sarah Alon a osmnáctileté Tereze Šlosárkové. Obě jsou členkami Kühnova dětského sboru a mají zkušenosti i z operních inscenací v Národním divadle. Role Dívky, také bosé, v jednoduché bílé košilce, náročná i pohybově v interakci s Mužem – svůdcem, a téma zneužití důvěry, které jsem z jeviště cítila s opravdu autentickou naléhavostí, by byly obtížné i pro dospělé profesionální interpretky. Slavomír Hořínka konzultoval takové obsazení s psychologem, aby jim nezpůsobil újmu. Obdivovala jsem, jak tuto emočně vysilující roli zneužívání čistoty a důvěřivosti zvládly. Pro mě ale už ilustrace fyzického kontaktu a násilí byla, hlavně v případě mladičké dívky, až zbytečně explicitní – bez oné tolik potřebné závěrečné katarze.

Role Muže i Koně – tedy další oběti Mužova násilnictví, byly svěřeny tanečníkům. Martin Dvořák jako Muž, autorita, manipulátor a agresor, jehož dlouhý černý plášť konkretizoval církevní rozměr tématu sexuálního zneužívání, vystihl kontrast mužské síly vedle křehké dívčí nevinnosti a naivity – raději volí snadnější „kořist“, než aby dobýval opravdovou Ženu, na kterou si netroufá. Jeho hry s nabízeným koníkem mají zřetelný podtext sexuálního vábení – kterému ale dítě ještě plně nerozumí a toto zneužití autority dospělého přijme. Krutost Mužovy manipulace ještě zvýraznila nehybnost bohorovného výrazu ve Dvořákově obličeji.

Martin Talaga jako Kůň, od pasu nahoru nahý, v černých legínách a holínkách na nohou, vyjádřil ušlechtilou vznosnost zvířete, ale ani on se nedokáže ubránit Mužově panovačné drezúře. I co do velikosti reálná koňská hlava, kterou měl tanečník nasazenou na své hlavě, ale ve vztahu ke stylizovanému uchopení tématu rušila svou konkrétností. Tím spíš, že samotný nápad s koníkem jako dětskou hračkou a Koněm, kterého Muž drsně ovládá, ponižuje, dává mu najevo svou převahu, až ho jako predátor umučí, působivě dotvářel onen klíčový moment, kdy se hra promění v drama, milostná touha v posedlost a něžný dotek v bolestný úder.

Ovšem absolvovat inscenaci Tak tiše až je emočně náročný zážitek – jak pro interprety, tak pro diváky. Rozumím, že tvůrci, často sami rodiči dětí různého věku, doporučují tuto inscenaci až od 15 let věku. Už jenom z přihlížení tomu, jak Muž ohmatává mladičké dívčí tělo, se vtírá pocit studu, až spoluviny. V říjnu budou další představení včetně dopoledního pro střední školy. Jsem zvědavá, jak operu a její inscenační ztvárnění generace studentů přijme – určitě se půjdu ještě jednou podívat právě na toto představení.

Slavomír Hořínka: Tak tiše až
Divadlo Komedie, premiéry 5. a 6. září 2022
Koprodukce Městských divadel pražských, Orchestru Berg a Spitfire Company.

Libreto: Jana Šrámková
Hudební nastudování: Peter Vrábel
Režie: Petr Boháč a Miřenka Čechová
Výprava: Lucia Škandíková
Light: design Jiří Šmirk

Osoby a obsazení: Žena – Markéta Cukrová, Dívka – Sarah Alon / Tereza Šlosárková, Muž – Martin Dvořák, Kůň – Martin Talaga.

Orchestr Berg: housle – Jana Kubánková, kontrabas – Vojtěch Masnica, flétna – Zuzana Leimer, klarinety – Anna Dolečková, trubka – Ladislav Kozderka, trombón – František Vincúr, bicí nástroje Tibor Adamský / Štěpán Hon, akordeon – Roman Zabelov.