Operní panorama Heleny Havlíkové (386) – dvě Händelova oratoria: Izrael v Egyptě s Collegiem 1704 a části Mesiáše v opavském Slezském divadle

Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse zahájilo další sezonu svého projektu Praha – Drážďany oratoriem Georga Friedricha Händela Izrael v Egyptě. A Slezské divadlo pokračovalo ve svém zapojení do projektu Let’s Sing Oratorio Music inscenací nazvanou Země zaslíbená s Händelovým Mesiášem.

Collegium 1704 s Händelem i vydáním nahrávky Smetanovy Mé vlasti

Händelovo oratorium Izrael v Egyptě není v repertoáru Collegia 1704 žádnou novinkou, do programů koncertů v Rudolfinu ho zařadilo už před třemi lety, hraje ho v zahraničí, uvedlo ho na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě. Jeho zařazení na začátek nové sezony bylo šťastné.

Izrael v Egyptě z roku 1739 je páté z devatenácti oratorií, které Händel složil v Anglii, když jeho tamní operní podnikání krachovalo. Ústředním tématem na texty v angličtině ze starého zákona, zejména z Knihy žalmů a z knihy Exodus je dramatický útěk Izraelitů z Egypta přes Rudé moře. Z různých verzí oratoria Václav Luks v souladu s dnešní převládající praxí uvádí dvoudílné znění, které při koncertním provedení zahajovala jen krátká instrumentální předehra z pohřebního hymnu zkomponovaného pro smuteční slavnost po smrti královny Caroline.

Oratorium Izrael v Egyptě je dílo, na kterém může Collegium 1704 naplno předvést své přednosti. Od roku 2005, kdy tento soubor dirigent a cembalista Václav Luks založil, se vypracovalo na mezinárodně uznávaný soubor především díky muzikantské energii a mladistvému elánu. V jejich základu je ovšem bezpečně ukotvena intonační jistota, muzikalita, vyrovnané propojení nástrojových i pěveckých hlasů dalšího souboru pod Luksovým vedením – Collegia Vocale 1704.

Interpretace obou Collegií přetavuje studium dobových pramenů a domýšlení jejich souvislostí, kontextů ale i současných přesahů do výsledné kvality provedení. Nevede posluchače do „vznešeného“ hudebního muzea. Otevírá před nimi životadárný svět hudebních barev, rafinovaností kontrapunktických linií, mnohotvárného výrazu, intenzity emocí i nadčasových poselství, která dokážou oslovit, nadchnout a „zastavit“ současné publikum, jehož vnímavost je oploštěná „klipovitostí“ světa, který globalizovaně sviští kolem nás.

Právě Händelovo oratorium Izrael v Egyptě je excelentní ukázkou bohaté palety hudebních barev – a to zejména ve smyslu zvukomalby. Händel například velmi sugestivně vyjadřuje vzlykání a pláč Izraelitů trpících pod otroctvím, rychlé běhy smyčců vykreslují nálety hmyzu – much, komárů a kobylek, v dramatickém fortissimu s pozouny a tympány líčí Händel krupobití, přehustá tma je svěřena hlubokým rejstříkům, pobití prvorozených provázejí drsné rány smyčců a další krutosti vyjadřuje Händel disonantními střety v kontrapunktickém vedení hlasů. Altu, v interpretaci Collegia 1704 contratenoru, je svěřeno zpodobení žab. Přechod přes Rudé moře symbolizují majestátní akordy, oslavná hudba opěvuje velkolepost a dokonalost Pána, který uvrhl faraonovy vozy do moře, v němž nepřátelé utonuli, až oratorium vyústí do oslavy Hospodina kralujícího na věky věků.

Nejen tyto zvukomalebné obrazy, ale i další bohatství výrazu posílilo i rozestavení sboru. V základním rozestavení na pódiu Rudolfina stál standardně za orchestrem s prvními a druhými houslemi po čtyřech a hutně obsazenými žesti – dvěma trubkami a třemi pozouny. Ale čtyři hlasové skupiny sboru nebyly umístěné vedle sebe od sopránů vlevo po basy vpravo, jak bývá obvyklé. Soprány, rozdělené po třech, tvořily levý a pravý kraj sborového oblouku. Směrem do středu, také rozčleněné po třech hlasech, stály alty barevně obohacené kontratenoristy, pak tenoristé a uprostřed byli basisté. Díky tomu vyzněl nejen efekt dvousborové sazby, který Händel v tomto oratoriu používá, ale posílilo to celkovou zvukovou plasticitu koncertu, protože oratorium Izrael v Egyptě obsahuje jen velmi málo částí pro sólisty.

Altových sól se s intenzivní škálou výrazu zhostil britský kontratenorista Alex Potter, tenorových recitativů a jediné árie se spíše jako nezaujatý „vypravěč“ ujal španělský sólista Juan Sancho. Jak bylo v tehdejší provozovací praxi obvyklé, i Václav Luks obsazuje sólové party zpěváky, kteří zpívají ve sboru: v tomto případě to byly sopranistky Tereza Zimková a Helena Hozová se zvučnými přiměřeně průraznými hlasy a basisté Tomáš Šelc a Tadeáš Hoza, kterému ne vždy vycházely nejhlubší polohy jeho partu.

Muzikantská energie a intenzita spříznění obou Collegií 1704 se přenášela i do publika. Potlesk byl tak bouřlivý, že Václav Luks dokonce dvakrát přidával opakování dvou částí oratoria.

Koncert byl ovšem výjimečný i tím, že na něm Collegium 1704 představilo vydání nového kompaktního disku s nahrávkou provedení Smetanovy Mé vlasti na zahajovacím koncertu Pražského jara v květnu roku 2021 – tehdy, v době jen pozvolna uvolňovaných covidových restrikcí, svěřenému „odvážně“ právě Collegiu 1704. A vlastně právě protiepidemická omezení způsobila, že místo původně plánovaného berlínského rozhlasového orchestru byl, na poslední chvíli, osloven Václav Luks, který základ tvořený Collegiem 1704 doplnil hráči na nástroje odpovídající druhé polovině devatenáctého století.

Oproti interpretaci současnými orchestry je zřejmý zásadní rozdíl v barvě zvuku – Luks zvolil věcně střízlivý přístup, bez majestátního „velkoromantického“ patosu. I nahrávka připomíná tu zvláštní směsici euforie a tísně – radosti z návratu do koncertní síně po sedmi měsících zákazů, ale i stísněnost, protože Smetanova síň mohla být zaplněná pouze do čtvrtiny své kapacity zakuklenci v rouškách, dodržujícími s negativními výsledky PCR testů předepsané rozestupy.