Operní panorama Heleny Havlíkové (39)

Týden od 29. srpna do 4. září 2011

° Další operní pouť do Šárky, tentokrát za Daliborem
° Vyprahlé políčko české opery versus alternativní iniciativy
° Inspirace na dny příští

***

Další operní pouť do Šárky, tentokrát za Daliborem

Sedmý ročník novodobé tradice uvádění oper v prostoru bývalého přírodního divadla v Divoké Šárce je událostí, která vskutku stojí za komentář v prvním poprázdninovém Operním panoramatu. V roce 2005 Jana Divišová a Renée Nachtigallová pojaly původně bláznivě vypadající myšlenku, že divadlo z roku 1913 obnoví – jakkoliv stráně přírodního amfiteátru od roku 1922, kdy divadlo ukončilo do té doby úspěšnou činnost, pokryl vzrostlý les i zaplevelilo divoké křoví. S nápadem využít bizarní scenérii Šárky kousek od Čertova mlýna pro přírodní divadlo totiž přišli už před první světovou válkou basista Národního divadla Emil Pollert a muž mnoha talentů Antonín Fencl. A svůj podnikatelský záměr rozjeli velkoryse – při otevření v roce 1913 Prodanou nevěstou hlediště pojalo neuvěřitelných deset tisíc sedících diváků a osm tisíc k stání. To je dnes zhruba kapacita Sazka arény. Na produkcích se podílely různé amatérské divadelní spolky i zvířectvo místních chovatelů.

Zmíněným dámám se podařilo na tradici přírodního divadla navázat a zahájit novou: vždy první neděli v září se šárecký lesopark rozezní operou. Od roku 2005, kdy se začalo Smetanovou Prodanou nevěstou, navštívily v pouti za operou Šárecké údolí desetitisíce lidí; na předloňského Dvořákova Jakobína prý přišlo na čtrnáct tisíc diváků, na loňskou Smetanovu Libuši na deset tisíc. Podle pořadatelů letošní Smetanův Dalibor dosáhl také na čtrnáct tisíc návštěvníků – sen každého divadelního ředitele.

Těžko říct, nakolik je takový zájem podnícen vstupem zdarma, což je další výlučný rys tohoto podniku s milionovou podporou Prahy 6, případně i velmi příhodně zvoleným termínem první poprázdninové neděle. Je to tak: existují tisíce lidí, kteří jsou ochotni se za operou složitě a letos i v úmorném horku plahočit a snášet značné útrapy, s návštěvou kamenného divadla nesrovnatelné. Od baťůžkářů a uřícených cyklistů přes rodiny s dětmi až po seniory, kteří absolvovali půlhodinou cestu od tramvaje sice s hůlkou či dokonce berlemi, ale ve skvělé psychické kondici. Operní poutníky poznáte už cestou – vybavení karimatkami a dekami vědí, že budou sedět na strmém svahu prorostlém kořeny. A louku, která slouží jako jeviště, většina z nich spíše jen zahlédne mezi stromy. Absolutorium stejně jako loni zaslouží mistři zvukaři. Nazvučit tak členitý terén se stromy jistě vyžaduje zkušenost a výsledek byl uspokojivý. Prošla jsem si celý areál a zvukové podmínky byly vyhovující prakticky v celém prostoru až po horní přístupovou cestu.

Obě režisérky zvolily pro lesní produkci výmluvné jednoduché aranžmá – na louce stojí náznak komnaty královského paláce s vladařským křeslem, opodál jsou lavice pro lid v „podhradí“, Dalibor pak není uvězněn v podzemní kobce, ale v bytelné mřížované kleci kousek od paláce. Pro orchestr je vystavěno pódium stranou. Milovaný Zdeněk byl materializován a procházel se jako zjevení celým areálem. Největší diváckou atrakcí byl dozajista průvod krále Vladislava se třemi koňmi a patřičným dvorským doprovodem. Kostýmy Josefa Jelínka navozovaly 15. století.

Třebaže uvolněná přírodní atmosféra může svádět k uvolněnosti interpretační, pořadatelé se uměleckou úroveň těchto produkcí snaží nepodceňovat: na představeních se podílejí především umělci pražských oper – Národního divadla a Státní opery – orchestr, sbor i sólisté, a to i tací, kteří vystupují na prestižních zahraničních operních scénách, jako Aleš Briscein nebo Eva Urbanová. Ta byla po loňské Libuši, která vyvolala takový ohlas, že závěrečné proroctví muselo být dokonce opakováno, původně ohlášena i letos, jako Milada. Ale protože ji příští týden čeká vystoupení v roli Kostelničky v ostravské opeře, Miladu nakonec zpívala plzeňská sólistka Ivana Šaková. Letošní Dalibor byl ovšem mimořádně náročný: rozhodně to není interpretačně snadná opera, na repertoáru Národního divadla už devět let chybí, jistě není snadné zdolávat převýšení svahu, zpívat navlečený v sametovém kostýmu na hrbolaté louce, na kterou paří slunce, dirigenta i orchestr mít umístěné stranou. Přesto by právě podobné produkce, které k opeře přitahují v takovém počtu diváky, pravidelně tento žánr nenavštěvující nebo se mu zcela vyhýbající, měly zavazovat k co nejlepšímu obsazení a interprety k co nejlepším výkonům. Vždyť oněch čtvrnáct tisíc diváků znamená zhruba sedmnáct vyprodaných představení v Národním divadle, tedy čtvrtinu všech představení českých oper v letošní sezóně! A určitě není radno ani diváky v Šárce podceňovat – přes nepohodlí jsou velmi pozornými posluchači.

Umění i odpovědnost podat i za takových ztížených podmínek plně profesionální výkon ukázal především Aleš Briscein jako Vítek a výborně vyzněl i soprán Jany Sibery v roli Jitky. Mikrofony ovšem nemilosrdně odhalí každé zaváhání – v orchestru (dirigent Jan Chalupecký) jich bylo letos příliš. Také sbor (sbormistr Marek Vorlíček) své vystoupení po pěvecké stránce podcenil. Michal Lehotský jako Dalibor sice hřímal patčině hrdinně, ale amplifikace nepříjemně zvýraznila jeho problém se sykavkami. Ivaně Šakovéby pro roli Milady prospělo více vřelosti a zápalu. Z výkonů ostatních bylo zřejmé, že Smetanův Dalibor není zažitou součástí jejich repertoáru. S uváděním českých oper je totiž nejen pražské Národní divadlo, ale i ta další hodně na štíru (o tom ale víc v další části).

Uplatňovat na Dalibora v šáreckém Přírodním divadle přísná umělecká kritéria tak docela nelze, protože tento svého druhu happening má jiné cíle, než inscenace opery v kamenném divadle. Význam takové operní pouti v mnoha ohledech přesahuje samotný uváděný titul. Šárecká uvádění českých oper, které jsou velmi vhodně voleny (například Rusalka), skýtají zážitky jiné, komplexnější: třebaže se bývalý étos spolkového života daří obnovovat jen zvolna, vedou takové produkce k posilování občanské pospolitosti, sdílenému zážitku a aktivnímu přístupu k životu.

***

Vyprahlé políčko české opery versus alternativní iniciativy

Pro divadla, zřizovaná státem nebo magistráty, by mělo být povinností uvádět opery českých skladatelů. Nebýt loňské iniciativy moravské metropole na festivalu Janáček Brno 2010, na kterém zazněly dosud nikdy neuvedené verze dvou Janáčkových oper – Výletů pana Broučka do Měsíce a původní verze Janáčkovy Šárky z roku 1887, statistika uplynulé sezóny 2010/11 by dopadla žalostně: 1x Janáček (Šárka v Ostravě), 2x Martinů (Ariadna v Ostravě a Ženitba v Plzni), 1x Smetanova Prodaná nevěsta (v Olomouci), 1x Dvořákův Jakobín (v Plzni). Objevila se jediná původní novinka, spíše studentská exhibicionistická recese La Dafné z dílny Rocc – Vít Zouhar – Tomáš Hanzlík v Brně.

Je zarážející, že Národní divadlo v Praze, které má uvádění českých oper „v popisu práce“ a je naší první scénou (alespoň co se výše státního příspěvku týká), loni neuvedlo scénicky ani jeden český titul. Takže bilanci českých oper „vylepšovaly“ produkce mimo hlavní divadelní síť: loni Libuše v Šárce, „gastronomický gesamtkunstwerk“ Dýňový démon ve vegetariánské restauraci Opery Diversa nebo tímto „odbojným“ souborem uvedená operka Ela, Hela a stop Lukáše Sommera podle prvotiny Václava Havla. K novinkám loňské sezóny patřily také svěží pohádkové minioperky Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka psané pro Dětskou operu Praha, stejně jako první dobývání světa opery Jiřím Hájkem v opeře Slavík a růže, uvedené v pražském Disku. Spíše barnumským humbukem pak byla megashow Rusalka 2010 – klasika pod hvězdami, se kterou agentura ArtTriton objížděla české a moravské zámky.

Pokud uplynulá sezóna se čtvrtinovým podílem českých oper není vůbec lichotivá, ani ta nadcházející neslibuje žádný posun – v ohlášených dramaturgických plánech pro sezónu 2011/12 Smetana úplně chybí, z Janáčka pouze ostravská opera uvede Věc Makropulos, ovšem jen koncertně. Více se tentokrát objeví Dvořák (v roce 2011 má 170. výročí narození) – Brno a Ústí připravují Rusalku, Národní divadlo Jakobína, Ostrava Armidu a Olomouc Čerta a Káču. Jedinou českou operní novinkou bude v Národním divadle dětská opera Čarokraj Marka Ivanoviče podle Durellova Mluvícího balíku v režii Petra Formana; ze současných skladatelů ještě brněnská opera připomene Ruletu Zdenka Merty, kterou poprvé uvedla před sedmi lety Státní opera Praha.

Pražské Národní divadlo se ve svém Statutu hrdě pasuje na reprezentativní scénu, jeden ze symbolů národní identity, na nositele národního kulturního dědictví. Praxe je ale těmto proklamacím vzdálená. Představení českých oper tvoří chabou třetinu hracího plánu sezóny 2011/12. Je to méně, než současný podíl představení Mozartových oper (37,9 % operních představení ND). Naprosto katastrofální je uvádění Janáčka – v této sezóně se objeví pouze Káťa Kabanová, pouze 3x. Toť vše. Dospěli jsme do ostudného stavu, kdy český zájemce o Janáčkovy opery bude muset jezdit do zahraničí, kde je ovšem janáčkovská nabídka tak bohatá, že podle rozsáhlé statistiky repertoáru oper po celém světě v databázi Operabase (najdete zde) je Janáček sedmnáctým nejčastěji hraným autorem.

***

Inspirace na dny příští

V unikátním magickém prostoru barokního divadla v rámci zámku v Českém Krumlově s dochovanou původní divadelní mašinérií zazní 8. a 9. září 2011 opera Giuseppe Scarlattiho Dove è amore è gelosia (Kde je láska je i žárlivost), dochovaná právě v českokrumlovském archivu. Italský barokní skladatel toto intermezzo giocoso zkomponoval „na příkaz Jeho Výsosti knížete Jana Adama Schwarzenberga“ pro krumlovské slavnosti v roce 1768 u příležitosti oslav svatby knížecího syna Jana Nepomuka. V tehdejším provedení v barokním divadle, které podle dobových zvyklostí dirigoval skladatel, účinkovala princezna Maria Theresia Schwarzenberg, hrabě Salbourg, libretista Marco Coltellini a druhá Scarlattiho manželka Antonia. Novodobou rekonstrukci původního uvedení vytvářejí dirigent Vojtěch Spurný a režisér Ondřej Havelka; účinkují Kateřina Kněžíková, Jaroslav Březina, Aleš Briscein a Lenka Máčiková.

Bedřich Smetana:
Dalibor
Dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Jana Divišová, renée nachtigallová
Kostýmy: Josef jelínek
Sbormistr: Marek Vorlíček
Orchestr Státní opery Praha
Kühnův smíšený sbor
4.září 2011 areál bývalého přírodního divadla v Šárce Praha

Vladislav – Martin Bárta
Dalibor – Michal Lehotský
Budivoj – Pavel Horáček
Beneš – Luděk Vele
Vítek – Aleš Briscein
Milada – Ivana Šaková
Jitka – Jana Sibera
Hlavní soudce – Michal Kubečka
Postava Zdeňka – Jiří Kohout

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde