Violista
V posledním dílu našeho seriálu se zaměříme na Dvořáka jako violistu. Jestliže jsme v předchozích pokračováních, věnovaných Dvořákově činnosti dirigentské, klavíristické a varhanické, sledovali skladatele jako sólového nebo komorního interpreta, v případě Dvořáka violisty je tomu přesně naopak. Dostupné prameny neuvádějí jediný případ, kdy by skladatel vystoupil jako sólový violista a pouze dva ojedinělé případy, kdy skladatel vystoupil jako komorní hráč (bude jim věnována pozornost později). Téměř čtrnáct let však v Dvořákově životě pokrývá období, kdy u violového pultu působil jako orchestrální hráč.
Zatímco se hrou na klavír nebo varhany se mladý Dvořák seznámil poměrně brzy, s violou je jeho jméno spojováno teprve od roku 1857, kdy vstoupil do orchestru Cecilské jednoty v Praze. Předpokladem byla v jeho případě bezpochyby znalost hry na housle. S nimi se Dvořák seznamoval již od dětských let v Nelahozevsi pod vedením místního kantora Josefa Spitze a velký kvalitativní vzestup jistě znamenalo školení u Liehmanna ve Zlonicích. Liehmann, který považoval housle za základ pro každého hudebníka, věnoval Dvořákově přípravě na zvládnutí tohoto nástroje prvořadou péči. Proč Dvořák ve svých šestnácti letech usedl v orchestru Cecilské jednoty k violovému a nikoli houslovému pultu, není známo, snad tu sehrál roli tradiční nedostatek violových hráčů. Setrval zde následující dva roky.
Po absolvování varhanické školy přijal Dvořák místo v kapele Karla Komzáka a zřejmě vzhledem k předchozí praxi opět jako violista. Roku 1862 byla celá Komzákova kapela angažována jako základ operního orchestru právě vzniklého Prozatímního divadla. Dvořák zde setrval po dobu devíti let, smlouvu s divadlem rozvázal teprve v létě 1871. Pro srovnání tehdejších poměrů se současnou praxí lze uvést, že Dvořák byl v divadelním orchestru nejprve jediným (!), později prvním ze dvou violistů.
Prozatímní divadlo
Léta 1857 až 1871 tedy v Dvořákově životě představují období intenzivního kontaktu s „živou“ hudbou, seznamování se s širokým repertoárem od barokních mistrů až po tvorbu skladatelových současníků. Není proto bez zajímavosti povšimnout si konkrétních autorů a děl, na jejichž provádění se Dvořák jako člen orchestrů podílel. Zakladatel a dirigent orchestru Cecilské jednoty Antonín Apt uváděl především díla svých současníků: na programech koncertů byli dnes již polozapomenutí autoři jako Ferdinand Hiller (1811 – 1885), Joachim Raff (1822 – 1882), Louis Ehlert (1825 – 1884) či Václav Jindřich Veit (1806 – 1864), ale také Richard Wagner, z jehož díla byl uveden např. závěr třetího jednání opery Rienzi nebo Das Liebesmahl der Apostel pro mužský sbor a orchestr. Zastoupen byl také Robert Schumann (Der rose Pilgerfarht) či Beethoven (Egmont). Ze starších autorů byl prováděn zejména Händel (Samson a Dalila, závěrečný sbor z Mesiáše).
Během devítiletého působení v orchestru Prozatímního divadla měl pak Dvořák možnost zblízka poznat široký operní repertoár italský, francouzský i slovanský. Podílel se na provádění děl Donizettiho (Lucie z Lammermooru, Linda di Chamounix, Maria di Rohan), Rossiniho (Lazebník sevillský, Vilém Tell, Popelka, Othello, Semiramis), Belliniho (Norma), Verdiho (Trubadůr, Rigoletto, Ernani, La Traviata), Cherubiniho (Vodař), Aubera (Němá z Portici, Fra Diavolo), Gounoda (Faust a Markétka, Romeo a Julie), Halévyho (Židovka), Meyerbeera (Hugenoti, Robert ďábel), Flotowa (Marta), Webera (Čarostřelec), Glucka (Orfeus a Eurydika, Armida), Mozarta (Kouzelná flétna, Don Giovanni, Figarova svatba), Glinky (Život za cara, Ruslan a Ludmila) či Moniuszka (Halka). Z českého operního repertoáru měl Dvořák možnost poznat Škroupova Dráteníka, Skuherského Vladimíra, Šeborovy Templáře na Moravě, Blodkovo V studni, Rozkošného Svatojánské proudy a především první opery Smetanovy – Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu a Dalibora.
V rámci svého angažmá v orchestru Prozatímního divadla se Dvořák zúčastnil i řady orchestrálních koncertů, na jejichž provedení se divadelní orchestr podílel. Dvořák tak měl možnost poznat např. Berliozovu dramatickou symfonii Romeo a Julie nebo Lisztovo oratorium Legenda o svaté Alžbětě. A zcela mimořádnou událostí tehdejší Prahy byl koncert z díla Richarda Wagnera řízený samotným autorem. Na programu bylo několik vokálních částí oper, ale i čistě instrumentální hudba, jako předehra Faust a předehry k operám Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští a Tannhäuser. Zda i při této příležitosti Dvořák zasedl k violovému pultu v orchestru, už dnes lze jen stěží prokázat.
Dvořákova viola
Zdroje uvádějí pouze dva případy, kdy Dvořák jako violista vystoupil z anonymity orchestru a podílel se na provedení komorního díla. V prvním případě se jedná koncert soukromého charakteru, ale zaslouží si zmínku vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o první provedení Smetanova smyčcového kvartetu Z mého života v domácnosti Dvořákova přítele, hudebního nadšence Josefa Srba-Debrnova v dubnu 1878. Podruhé se Dvořák představil publiku jako komorní hráč 23. 9. 1880 v Chrudimi, kde interpretoval violový part svého Smyčcového sextetu A dur.