Dirigent (3)
Dvořákův dirigentský styl – ohlasy
V dnešním dílu našeho seriálu o interpretačních aktivitách Antonína Dvořáka se budeme zabývat ohlasy skladatelova dirigentského stylu. Vzhledem k absenci jakýchkoli zvukových či obrazových záznamů Dvořákových dirigentských výkonů je nutno obrátit pozornost k dobovým kritikám a vzpomínkám současníků. V jednotlivých reakcích na Dvořákova vystoupení lze vysledovat dva podstatné momenty. Jsou to odkazy na jistotu Dvořákova dirigentského výkonu a na kvalitu samotného provedení.
Zaměřme se nejprve na první z nich. Z dostupných materiálů lze usoudit, že přes nedostatek odborného vzdělání v oboru dirigování působil Dvořák od samého počátku své činnosti v této oblasti dojmem zkušeného dirigenta, který suverénně ovládá orchestr a má jasnou představu o koncepci provozovaného díla. Na dirigentském stupínku působil Dvořák sebevědomým dojmem bez známek nervozity s plným soustředěním na samotný výkon. V pamětech Dvořákových současníků se lze např. dočíst: „Dvořáka jako dirigenta jsem viděl při jednom Populárním koncertu. Ale ku podivu, ani stopy po nervose a jeho gesta patřila partituře. Připadal mi, že u dirigentského pultu skoro vyrostl, snad to byl klam ze vzrušující chvíle.“ Je pozoruhodné, že tento aspekt Dvořákových dirigentských výkonů se naplno projevuje již při jeho prvním velkém veřejném vystoupení, kde provedl program složený z vlastních děl. Tím spíše, že i jako autor byl vlastně teprve na počátku své skladatelské dráhy a interpretační neúspěch by negativně poznamenal i hodnocení samotné hudby. Recenzent Světozoru mj. psal: „Jako dirigent byl Dvořák tentokrát debutantem, ale i v té příčině jest nám gratulovati mu. Jest snad možno jen při vlastních skladbách, by člověk stojící poprvé ve svém životě u pultu vládl tak jistě, opatrně a účinlivě velkým orkestrem, jako jsme spatřovali u Dvořáka.“ A Národní listy: „Nejvíce nás překvapil Dvořák co dirigent: počínal si klidně, obezřetně, s jakousi sebevědomou jistotou.“
Podobným dojmem působil Dvořák na dirigentském stupínku také na zahraniční publikum. Již při první skladatelově návštěvě Londýna bylo provedení Stabat mater pod Dvořákovou taktovkou hodnoceno jako mimořádně zdařilé a popis Dvořákova jistého vystupování jen potvrzuje mínění českých kritiků: „Klidný, nenápadný a přece pevný způsob, kterým svoje Stabat mater dirigoval, přispěl k jasnějšímu porozumění jeho ideje, a osvítil novou září toto znamenité dílo.“ (Morning-Post) Recenzent deníku The Times dokonce považoval Dvořáka za „zkušeného dirigenta, který velmi dobře dovedl užíti výborných sil, které měl k dispozici“, aniž by zřejmě tušil, že se jednalo o Dvořákovo teprve desáté veřejné dirigentské vystoupení. Pro kontrast uveďme i dva ojedinělé negativní ohlasy: podle deníku London Figaro se Dvořák projevil jako „nervózní debutant“ a pro dirigenta Alexandra Mackenzieho Dvořák představoval „mimořádně neinspirujícího a bezmocného dirigenta“.
Katedrála ve Worcesteru, kde Dvořák 11. 9. 1884 dirigoval Stabat mater a 6. symfonii
Co se týče kvality samotných provedení, máme k dispozici celou řadu postřehů, na jejichž základě si lze vytvořit plastický obraz o skladatelově reprodukčním stylu. Dvořákova interpretace byla zřejmě neobyčejně živá a rytmicky výrazná: „A orchestr vcelku úplně hoden jest té chvály, že zcela vyhovoval ohnivému skladateli, jenž od něho žádal dosti mnoho, zvláště v závratných téměř accelerandech.“ Provedení opery Dimitrij bylo podle kritiky „neobyčejně svěží“. / „V suitě hlavně úvodní pastorale a romance správným tím tempem velmi získaly.“ / „A tělesu tomu vice versa neušla ona zvláštní rázovitost, energie a ohnivost, která zjevuje se u Dvořáka dirigujícího.“
Strhující výraz a důraz na rytmickou složku zřejmě ale Dvořákovi dirigentovi nebránily ve vypracování detailů a zdůraznění proměnlivých orchestrálních barev, které jsou pro instrumentaci jeho děl tak příznačné: „Orchestr rozvinul zde pod vedením skladatelovým celou dlouhou stupnici barvitých pestrých tónů, sytých, teplých, plných měkkosti a lahody.“ / „Pod jeho taktovkou byla jeho hudba krásně provedena: například ve frázování, rytmu, akcentech.“ / „…dociluje pianissima, jaké bychom si vždy přáli mít.“
Těchto výsledků přitom Dvořák dosahoval poměrně úspornými prostředky. Z pramenů vyplývá, že jeho gesta byla účelná, beze stopy snah o vnější efekt: „Dvořák není z oněch salonních dirigentů, kteří hledí na to, aby jejich póza u pultu imponovala a aby taktovka v jejich ruce opisovala elegantní linii; diriguje skromně, s oněmi bezděkými pohyby těla, které ukazují, že jeho duch při reprodukci prožívá skladbu, kterou vytvořil.“ / „Jako dirigent není Dr. Dvořák nikterak snad půvabný, avšak každý jeho pohyb má svůj smysl.“ / „Dvořák, užívaje jen velmi nepatrných pohybů ruky, strhl všechnu pozornost orchestru na sebe tak, že dynamika i rytmika, jež znamenitě pravou rukou označoval, plasticky vystupovaly.“
Program Dvořákova pražského koncertu „na rozloučenou“ (28. 4. 1892) před odjezdem do Spojených států