Operní panorama Heleny Havlíkové (403) – Špatný střih na Zemlinského Šaty ve Státní opeře

Pražské Národní divadlo uvedlo 24. února 2023 ve Státní opeře premiéru opery Alexandra Zemlinského Kleider machen Leute / Šaty dělají člověka. Pod taktovkou skladatele byla v této budově (tehdy s názvem Nové německé divadlo) představena před sto (jedna) lety. Tentokrát dirigovala Giedrė Šlekytė a režírovala Jetske Mijnssen. Inscenace je dalším pokračováním společného česko-německého projektu Musica non grata.

Jak v úvodu před premiérou opery Šaty dělají člověka případně připomněla dramaturgyně Jitka Slavíková, její autor, Alexander Zemlinsky (1871–1942), považoval šestnáct pražských let za nejkrásnější období svého života. V roce 1911 se už jako uznávaný dirigent a skladatel s vídeňskými zkušenostmi z Volksoper i k.k. Hof-Operntheater stal šéfem opery Nového německého divadla. Bylo mu čtyřicet, měl plno energie a jeho pražské působení zásadním způsobem přispělo nejen k rozvoji této scény, na níž mezi šedesátkou svých operních premiér uvedl i Smetanovu Hubičku, Prodanou nevěstu a Janáčkovu Jenůfu. Zemlinsky významným způsobem v letech 1911–1927 obohatil hudební života Prahy i díky pravidelné spolupráci s Českou filharmonií na pozvání Václava Talicha a pedagogickým aktivitám v Německé akademii.

Zemlinského v pořadí čtvrtá opera Šaty dělají člověka vznikla na libreto zručného literáta, režiséra a překladatele Leo Felda podle povídky švýcarského spisovatele a básníka Gottfrieda Kellera z druhého dílu cyklu Lidé seldwylští z roku 1873. Premiéru měla ve skladatelově nastudování ve vídeňské Volksoper v roce 1910. Podle dobových ohlasů bylo dílo přijato vstřícně, ostatně Zemlinsky zde patřil k prominentům meziválečné umělecké generace. Nicméně se rozhodl operu výrazně přepracovat. A když zájem německých divadel o další nastudování Šatů opadal, uvedl její upravenou verzi v roce 1922 už jako šéf opery ve „svém“ Novém německém divadle. Do budovy dnešní Státní opery se tak Šaty dělají člověka vracejí po 101 letech.

Děj „hudební komedie o dvou dějstvích s předehrou“, jak zní podtitul, je vlastně rozvedená anekdota známá spíše z Gogolova zpracování v satirické komedii Revizor (1826). Zemlinského titulní postava, krejčovský tovaryš Wenzel Strapinski, ale není prohnaný Chlestakov, který na záměně identity aktivně spolupracuje a s prospěchářskou vychytralostí ji zneužívá. Strapinski je sice také vtahován do nástrah pokoušení těžit z výhod, které mu situace přináší, ale nakonec se vzepře a naopak obviní své okolí: vždyť to oni mu roli polského hraběte přisoudili a podlézavě mu pochlebovali. Omluvou mu budiž, že se několikrát pokouší hru na urozeného pána ukončit, ale pádným důvodem pro její pokračování je upřímná láska k bohaté dceři úředního rady, na kterou by jinak společensky nedosáhl.

Tak úplně nevinně v tom ale Strapinski není. Rozhodne se vyrazit do světa na vandr sice bez feniku v kapse, nicméně v noblesním svátečním plášti a kožešinové čepici. Na tomto svém oblečení si patřičně zakládá. Že „šaty dělají člověka“ si zpívá v úvodní písničce, která ho provází jako leitmotiv celou operou. Můžeme právem usoudit, že si takto přímo říká o to, aby byl považován za někoho jiného. Vlastním spouštěčem proměny jeho osudu je ale Kočí hraběcí ekvipáže tažené dvěma koňmi, který tovaryši u milníku silnice ze soucitu nabídne svezení. Do městečka tedy přijede opravdu po hraběcím způsobu a nelze se divit hostinskému, že „polského hraběte“, za kterého ho s tajuplnou důležitostí označí kočí, uvítá a ubytuje přiměřeně jeho společenskému postavení. Maloměstská společnost si „svého“ hraběte hýčká a devótně předchází – ve snaze získat u „vrchnosti“ hlavně nějakou výhodu pro sebe.

Strapinski se sice takovému luxusnímu zacházení nebrání, ale má svědomí a několikrát chce tu komedii se záměnou ukončit. Jenže se z celého dosud upřímného srdce zamiluje do Nettchen, dcery úředního rady, který by jenom přivítal, kdyby dceru provdal za šlechtice. To vybudí žárlivost prokuristy Böhniho, který se o Nettchen dosud ucházel. Když si všimne Strapinského rozpíchaných prstů, dojde mu, že neodpovídají šlechtickému postavení. Podaří se mu zjistit pravou Strapinského krejčovskou totožnost a za pomoci jeho bývalých tovaryšů i mistra nepravého hraběte s výsměchem přede všemi usvědčí a demaskuje. Strapinski si to ale nenechá líbit – naopak se on vysměje jim, že sami ze sebe udělali šašky, když naletěli a tolik mu podlézali. Vrátí se ke své identitě prostého tovaryše – ale i tak získá Nettchen, která usoudí, že „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ a nevadí jí, že namísto hraběnkou bude „jen“ paní mistrovou. (V Kellerově předloze příběh pokračuje. Wenzel s Nettchen se vezmou, otevřou si prosperující krejčovství a stanou se váženými občany měšťanské společnosti.)

Národní divadlo svěřilo přípravu inscenace zahraničnímu týmu. Hudební nastudování je dílem mladé litevské dirigentky Giedrė Šlekytė, která působí převážně v německých operních divadlech a byla například v roce 2015 nominovaná na Cenu mladého dirigenta udělovanou Salcburským festivalem nebo v roce 2018 získala ocenění International Opera Awards v kategorii Newcomer of the Year. Se Státní operou spolupracuje poprvé. Uvedla se dobře v situaci, kdy Zemlinského partitura rozhodně není svou výrazovou pestrostí snadná. Šlekyté ji postihla plasticky včetně lidových „popěvků“ i taneční odlehčenosti a snažila se respektovat dominanci pěvecké linie. Po jediném poslechu, protože druhá premiéra byla kvůli nemoci titulního představitele Josepha Dennise na poslední chvíli ani ne dvě hodiny před začátkem zrušena (a nekonala se ani další repríza), lze podotknout, že zatímco dirigentka dosahovala úrovně hlasitosti směrem k fortissimu bez potíží, lyrickým místům by slušela propracovanější ztišená dynamika.