Operní panorama Heleny Havlíkové (406) – Lucia di Lammermoor ve Státní opeře s otazníky

Státní opera s novým hudebním ředitelem Andrijem Jurkevyčem zařadila do svého programu Donizettiho Lucii di Lammermoor. Ovšem pouze koncertně, na jediný večer. Byl příjemný, publikum v zaplněném hledišti nadšeně tleskalo. Andrij Jurkevyč uplatnil své milované belcanto. Dostala v něm mimořádnou příležitost talentovaná sopranistka Lucie Kaňková. Jako repertoárové představení by dozajista patřilo k tomu lepšímu, co lze ve Státní opeře s poslední době slyšet. Ale nároky, které bychom měli spojovat s touto scénou jako součástí Národního divadla a s výlučností pouze koncertního provedení opery, toto provedení nenaplnilo.

Lucia di Lammermoor se ve Státní opeře nehrála jako „reader’s digest“ výběru hudebních čísel, ale v kompletní verzi s větším škrtem pouze v závěrečné části ansámblu na konci první části se zmatkem na Luciině svatbě, při které se objeví její tajný snoubenec a zarytý nepřítel jejího bratra Enrico. Otevřela tak základní otázku: Má koncertní uvádění oper smysl? Opera je samozřejmě jeden z žánrů hudebního divadla, takže jejím domicilem je divadlo a hlavním způsobem uvedení zůstává inscenace. Nicméně koncertní verzi nelze šmahem odmítat – může být řada důvodů pro. Jeden spočívá v díle jako takovém. Vznikla řada oper s nádhernou hudbou, ale jejich dramatická stránka je považována za slabší, málo divadelní. Tento handicap bývá přisuzován třeba Dvořákovi. Samozřejmě nelze vyloučit, že přijde režisér, který je schopen i do takové opery vnést inscenační drive, ale koncert může být způsob, jak tuto operu představit a upozornit na její potenciál. Nebo zejména u slavných skladatelů vznikne zájem rozeznít jejich prvotiny – v případě Dvořáka připomenu třeba nastudování jeho prvotiny Alfréd na Dvořákově Praze v roce 2014. Dalšími adepty na pouhé koncertní uvedení mohou být opery, které upadly v zapomnění, a vzkříšení, jakkoli pouze hudební, může prověřit jejich kvalitu a oživit je i pro divadelní nastudování. Takových titulů najdeme jen mezi dnes tak opomíjenými romantickými operami českých skladatelů spoustu.

Další důvod souvisí s obsazením a nároky spojenými se scénickým nastudováním – včetně času: zkouškový proces u inscenace trvá v řádu týdnů, u koncertu v řádu dnů. A to bývá rozhodující třeba pro získání významného sólisty nebo i dirigenta, kteří se nechtějí nebo nemohou na delší čas spojený s přípravou inscenace vázat. A jiný důvod vychází z charakteru souboru či instituce. Tak jako se divadelní orchestry občas chtějí blýsknout koncertním repertoárem, symfonické orchestry tu a tam zařadí celou operu. Připomeňme loňskou Rusalku na Dvořákově Praze s Českou filharmonií, dirigentem Semjonem Byčkovem a Asmik Grigorian v titulní roli.

Když bychom tyto argumenty pozitiv pouhého koncertní uvedení vztáhli na Lucii z Lammermooru a Státní operu, smysl takového projektu se vytrácí. Státní opera je divadelní instituce, navíc s rozsáhlým a různorodým repertoárem, který uvádí tzv. střídavým systémem, nikoli v blocích. Diváci tak mají širokou nabídku. V takovém kontextu pouhé koncertní uvedení kompletní opery by mělo být něco mimořádného s puncem výlučnosti, exkluzivity dané nejen volbou titulu, ale i obsazením a samozřejmě také úrovní provedení – při vědomí toho, že Státní opera je součástí Národního divadla, u nás jediné scény s operním provozem zřizované ministerstvem kultury a s nejvyšší dotací ze státního rozpočtu.

Z hlediska volby titulu Lucie z Lammermooru rozhodně není dramaturgicky výjimečná, exkluzivní či jinak přeurčená pro koncertní uvádění. Ano, její síla je hlavně v pěvecké virtuozitě vrcholného italského belcanta. Ovšem, dávno pryč jsou časy, kdy se zdálo, že u nás tahle Donizettiho virtuózní operní „rytírna“ o tragickém osudu milenců ze znepřátelených rodů Skotska konce 16. století propadla oním pověstným sítem času. I v našich divadlech se objevila řada zajímavých inscenací, když připomenu olomouckou, v níž zazářila jako mladičký talent Mária Tkadlčíková, plzeňskou plnou divadelní fantazie v režii Niny Vangeli, která jemně a napínavě oscilovala na křehké hraně mezi dramatickým patosem ponuré tragédie a ironickým odstupem od krvavého thrilleru, mezi divadelní sugescí, hrou na divadlo plnou scénických „zázraků“ a jejím komentováním. Státní opera uvedla naposledy Lucii z Lamermooru scénicky v roce 2004 a měla hned dvě vynikající představitelky s odlišným pojetím titulní role – Simonu Houdu Šaturovou jako Lucii zranitelnou, dojemně křehkou a dramatičtější Marinu Vyskvorkinu.

Rozhodně platí, že Lucie z Lammermooru patří k typu oper, jejichž uvádění, tím spíš koncertní, bez špičkových sólistů vyškolených v belcantu ztrácí smysl. Tentokrát dostala příležitost Lucie Kaňková. Chopila se role Lucie s plnou vervou. V oboru koloraturního sopránu je to bezesporu mimořádně talentovaná, technicky disponovaná sólistka se zvládnutou deklamací. Známe ji jako Mozartovu Královnu noci v Kouzelné flétně, Verdiho Gildu v Rigolettovi nebo Violettu v Traviatě. Donizettiho Lucia je nesnadná kombinací měkké lyrické zpěvnosti, kterou je třeba vygradovat do intenzity emočního náporu, s nímž vzdoruje bezvýchodné situaci, do níž se dostane po vynuceném sňatku, a hlavně ve velké scéně šílenství. Lucie Kaňková si dobře rozvrhla síly a všechny tyto výrazové vrstvy obsáhla. Dokonce v rozsáhlé scéně šílenství zvolila obtížné kadence, v nichž jí byl oporou a partnerem flétnista Václav Lenc. Nicméně vedle pěveckého mistrovství Mattea Desolea v roli Lucií milovaného Edgara jsme až z výkonu tohoto italského tenoristy mohli slyšet, kam lze posouvat intenzitu výrazu vrcholného italského belcanta.