Operní panorama Heleny Havlíkové (409) – Radost nad „neapolským pláčem“ Collegia 1704 i „zpomalením“ Orchestru Berg

Dva naše špičkové soubory – Collegium 1704 a Orchestr Berg, dva zážitky – se „starou“ i „novou“ hudbou. Takové byly dva březnové koncerty obohacující pražský hudební život.

Radost nad „neapolským pláčem“

Sezona Collegia 1704 v Rudolfinu pokračovala společně s Collegiem Vocale 1704 koncertem s názvem Pianto napoletano / Neapolský pláč. Z éry tzv. neapolské školy v druhé polovině 17. a první polovině 18. století, jejíž skladatele známe hlavně jako „dodavatele“ pěvecky efektních virtuózních partů oper seria, Collegia představila duchovní linii jejich tvorby: žalm Miserere Alessandra Scarlattiho (1660–1725), církevní hymnus Stabat Mater Tommasa Traetty (1727–1779) i dvouhlasé requiem Francesca Duranteho (1684–1755).

Ani v kajícném žalmu Miserere s uznáním vlastní hříšnosti a prosbou o Boží milosrdenství, ani v církevním hymnu Stabat Mater líčícím bolest Panny Marie pod Kristovým křížem, či v zádušním requiem ovšem tito skladatelé nezapřeli „italskou“ zálibu ve zpěvné melodice, své umění barvitého hudebního vyjádření afektů s nápaditou zvukomalbou a suverénní ovládnutí kompozičního řemesla včetně kontrapunktu. A „neodpustili“ si uplatnění koloratur, byť v méně virtuózní podobě, než v opeře.

A Collegia ani v tomto dramaturgicky neotřelém programu nezapřela své přednosti – sezpívanost, a to i v dvojsborovém rekviem, kdy část sboru obohatila zvukový vjem zpěvem z empory, umění vyjádřit hloubku duchovních textů a schopnosti zpěváků se vedle zvukové stmelenosti v celku sboru prezentovat i sólově. V tom se zaskvěla především Anna Zawisza svým jasným a přitom oblým sopránem, který se skvěle pojil například se sametovým altem Anety Petrasové. A Václav Luks ve svém pojetí vyzdvihl onu vynalézavou zvukomalebnost, s níž Scarlatti, Traetta i Durante hudebně vyjadřovali vzlyky Panny Marie pod křížem Krista, ale i její planoucí srdce, drsnost přívalů ran, jimž byl Syn Boží vystaven, týrání plameny a ohněm, sténání pod vinami a hříchy, volání polnice, zde lesních rohů a třas z hrůz posledního soudu. Vyzněly tak zřetelné kontrasty pokorné prosby o smilování, jasu věčného světla, plesajícího gaudium, jásavého exultare či oslavného Hosana.

Program doplnil čtyřhlasy Koncert g moll Francesca Duranteho. Třebaže zapadal do zvoleného období „neapolské školy“ a hráči Collegia 1704 se v něm mohli „affettuoso“ blýsknout svou virtuozitou, příležitost slyšet v Praze duchovní díla skladatelů vrcholného „neapolského“ barokního období je tak vzácná, že by si zasloužila nerozmělňování hudebním druhem instrumentálního koncertu.

Pianto napoletano
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks – dirigent.

Program: Alessandro. Scarlatti: Miserere c moll; Francesco Durante: Concerto a quattro g moll; Tommaso Traetta: Stabat Mater; Francesco Durante: Requiem a due cori.

Rudolfinum, Dvořákova síň 7. března 2023.

Zpomal…

V nové budově Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Libni se 13. března 2023 uskutečnil zahajovací koncert už dvacáté třetí (!) sezony Orchestru Berg. Byl pojmenován Slow, podle skladby amerického minimalisty Davida Langa Slow Movement, která byla v české premiéře uvedena na závěr večera.

Orchestr Berg pod vedením svého uměleckého šéfa Petera Vrábela v tandemu s agilní ředitelkou Evou Kesslovou si během své existence od roku 2005 vybudoval unikátní pozici mezi „alternativními“ orchestry mimo státní nebo zřizovatelskou strukturu měst. Je ojedinělý nejen svým zaměřením na současnou hudbu, často v českých premiérách, s podporou českých skladatelů především mladších generací a kvalitou svých produkcí, ale i nápaditou „přidanou hodnotou“ formy prezentace. Koncerty ozvláštňují „site specific“ efekty netradičních prostor nebo propojení hudby s tancem, filmem, výtvarným uměním do formy „inscenovaného koncertu“.

Tyto pro Orchestr Berg příznačné atributy měl zahajovací večer 23. sezony v prostorách nového sídla Fakulty humanitních studií UK otevřeného na začátku letošního akademického roku. Vzniklo rekonstrukcí bývalé naddimenzované menzy 17. listopadu vedle studentských kolejí jako pozůstatku megalomansky koncipovaného kampusu mezi mostem Barikádníků a Trojským mostem, dnes s komplikovanou dostupností.

Při cestě na místo koncertu ze zastávky metra Nádraží Holešovice autobusem 187 po přeplněném Pražském okruhu a systému křížení nájezdů a podjezdů za Mostem Barikádníků se za soumraku nedobytně vtírala myšlenka, jak si s ještě komplikovanější dopravní situací poradí architekti vítězného projektu nedaleké Vltavské filharmonie. Když jsem dle instrukce vystoupila v mrazivém větru do nevlídně depresivní polotmy stanice Pelc Tyrolka a tápala, kterým směrem se vydat, pochmurné betonové bloky potemnělých budov spíše jen tušených k orientaci nestačily – a zeptat se nebylo koho. Brzy se ukázalo, že podobně jako Hanč a Vrbata bloudím jen sto metrů „od chaty“. (Jen doufejme, že takto nebudeme „hledat“ budovu nové filharmonie.)