Operní panorama Heleny Havlíkové (409) – Radost nad „neapolským pláčem“ Collegia 1704 i „zpomalením“ Orchestru Berg

Dva naše špičkové soubory – Collegium 1704 a Orchestr Berg, dva zážitky – se „starou“ i „novou“ hudbou. Takové byly dva březnové koncerty obohacující pražský hudební život.

Radost nad „neapolským pláčem“

Sezona Collegia 1704 v Rudolfinu pokračovala společně s Collegiem Vocale 1704 koncertem s názvem Pianto napoletano / Neapolský pláč. Z éry tzv. neapolské školy v druhé polovině 17. a první polovině 18. století, jejíž skladatele známe hlavně jako „dodavatele“ pěvecky efektních virtuózních partů oper seria, Collegia představila duchovní linii jejich tvorby: žalm Miserere Alessandra Scarlattiho (1660–1725), církevní hymnus Stabat Mater Tommasa Traetty (1727–1779) i dvouhlasé requiem Francesca Duranteho (1684–1755).

Ani v kajícném žalmu Miserere s uznáním vlastní hříšnosti a prosbou o Boží milosrdenství, ani v církevním hymnu Stabat Mater líčícím bolest Panny Marie pod Kristovým křížem, či v zádušním requiem ovšem tito skladatelé nezapřeli „italskou“ zálibu ve zpěvné melodice, své umění barvitého hudebního vyjádření afektů s nápaditou zvukomalbou a suverénní ovládnutí kompozičního řemesla včetně kontrapunktu. A „neodpustili“ si uplatnění koloratur, byť v méně virtuózní podobě, než v opeře.

A Collegia ani v tomto dramaturgicky neotřelém programu nezapřela své přednosti – sezpívanost, a to i v dvojsborovém rekviem, kdy část sboru obohatila zvukový vjem zpěvem z empory, umění vyjádřit hloubku duchovních textů a schopnosti zpěváků se vedle zvukové stmelenosti v celku sboru prezentovat i sólově. V tom se zaskvěla především Anna Zawisza svým jasným a přitom oblým sopránem, který se skvěle pojil například se sametovým altem Anety Petrasové. A Václav Luks ve svém pojetí vyzdvihl onu vynalézavou zvukomalebnost, s níž Scarlatti, Traetta i Durante hudebně vyjadřovali vzlyky Panny Marie pod křížem Krista, ale i její planoucí srdce, drsnost přívalů ran, jimž byl Syn Boží vystaven, týrání plameny a ohněm, sténání pod vinami a hříchy, volání polnice, zde lesních rohů a třas z hrůz posledního soudu. Vyzněly tak zřetelné kontrasty pokorné prosby o smilování, jasu věčného světla, plesajícího gaudium, jásavého exultare či oslavného Hosana.

Program doplnil čtyřhlasy Koncert g moll Francesca Duranteho. Třebaže zapadal do zvoleného období „neapolské školy“ a hráči Collegia 1704 se v něm mohli „affettuoso“ blýsknout svou virtuozitou, příležitost slyšet v Praze duchovní díla skladatelů vrcholného „neapolského“ barokního období je tak vzácná, že by si zasloužila nerozmělňování hudebním druhem instrumentálního koncertu.

Pianto napoletano
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks – dirigent.

Program: Alessandro. Scarlatti: Miserere c moll; Francesco Durante: Concerto a quattro g moll; Tommaso Traetta: Stabat Mater; Francesco Durante: Requiem a due cori.

Rudolfinum, Dvořákova síň 7. března 2023.

Zpomal…

V nové budově Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Libni se 13. března 2023 uskutečnil zahajovací koncert už dvacáté třetí (!) sezony Orchestru Berg. Byl pojmenován Slow, podle skladby amerického minimalisty Davida Langa Slow Movement, která byla v české premiéře uvedena na závěr večera.

Orchestr Berg pod vedením svého uměleckého šéfa Petera Vrábela v tandemu s agilní ředitelkou Evou Kesslovou si během své existence od roku 2005 vybudoval unikátní pozici mezi „alternativními“ orchestry mimo státní nebo zřizovatelskou strukturu měst. Je ojedinělý nejen svým zaměřením na současnou hudbu, často v českých premiérách, s podporou českých skladatelů především mladších generací a kvalitou svých produkcí, ale i nápaditou „přidanou hodnotou“ formy prezentace. Koncerty ozvláštňují „site specific“ efekty netradičních prostor nebo propojení hudby s tancem, filmem, výtvarným uměním do formy „inscenovaného koncertu“.

Tyto pro Orchestr Berg příznačné atributy měl zahajovací večer 23. sezony v prostorách nového sídla Fakulty humanitních studií UK otevřeného na začátku letošního akademického roku. Vzniklo rekonstrukcí bývalé naddimenzované menzy 17. listopadu vedle studentských kolejí jako pozůstatku megalomansky koncipovaného kampusu mezi mostem Barikádníků a Trojským mostem, dnes s komplikovanou dostupností.

Při cestě na místo koncertu ze zastávky metra Nádraží Holešovice autobusem 187 po přeplněném Pražském okruhu a systému křížení nájezdů a podjezdů za Mostem Barikádníků se za soumraku nedobytně vtírala myšlenka, jak si s ještě komplikovanější dopravní situací poradí architekti vítězného projektu nedaleké Vltavské filharmonie. Když jsem dle instrukce vystoupila v mrazivém větru do nevlídně depresivní polotmy stanice Pelc Tyrolka a tápala, kterým směrem se vydat, pochmurné betonové bloky potemnělých budov spíše jen tušených k orientaci nestačily – a zeptat se nebylo koho. Brzy se ukázalo, že podobně jako Hanč a Vrbata bloudím jen sto metrů „od chaty“. (Jen doufejme, že takto nebudeme „hledat“ budovu nové filharmonie.)

Dorazila jsem včas na komentovanou prohlídku budovy podle návrhu brněnské firmy Kuba & Pilař architekti s.r.o. I když jednou z prvních informací bylo ocenění této rekonstrukce Grand Prix architektů 2021 a chápala jsem radost nejmladší fakulty Univerzity Karlovy, do té doby rozstrkané po celé Praze, že má po 22 letech své sídlo, přiznám se, že první dojem z interiéru Fakulty humanitních studií byly rozpaky. Nejspíš jsem „stará škola“. Převážila u mě atmosféra snad anonymní letištní haly, kde je cestující (student) jen „odbaven“ před cestou jinam. Nebyla jsem schopna propojit monumentální prostor, tuny přiznaného šedého betonu a strohé linie učeben, auly, knihovny, kabinetů pedagogů s prostředím místa, kde se mladí lidé mají učit. Největší posluchárna s dlouhými řadami sterilně bílých lavic bez uliček mě zarazila obtížnou dostupností míst uprostřed. A v duchu současných genderových zmatků nechybí „koedukované“ toalety. Vyhnula jsem se jim.

Současným dílům žánru hudebního divadla, často atakujícím jeho hranice, se ale rozhodně nevyhýbám. Snažím se porozumět dnešním tvůrcům a pravidelně chodím nejen na koncerty Bergu, ale účastním se NODO / Dnů nové opery v Ostravě, kde pořadatelé v dvouletých intervalech neúnavně (a záslužně) usilují o prezentaci toho nejnovějšího, co se v této oblasti urodilo, a zároveň připomínají inovativní koncepty klíčových osobností hudby druhé poloviny 20. století (Hábovo Přijď království Tvé, Nonův Prometeo, Ligetiho Aventures a Nouvelles Aventures, Xenakisova Oresteia), vedle jejichž revolučnosti často ty současné působí krotce a repetitivně.

Pro koncert Bergu se ale ukázal prostor uprostřed rozlehlé centrální haly s vysokánským stropem jako příhodný. Pod schodištěm seděli hráči orchestru ve složení dvojice houslí, violy, violoncella, elektrických kytar, baskytary, různých fléten, klarinetů a saxofonů, kláves, cembala, akordeonu a bicích. Hudebníci nastupovali v duchu názvu koncertu Slow opravdu pomalu a nevtíravá režijní spolupráce Miřenky Čechové i light design Jana Komárka proměnily neosobní prostory docela zásadně. Z přítmí se začaly formovat linie, které prostoru dodaly „intimitu“ osobního prožitku. S účinkujícími sdílely zpomalené plynutí všedního času odhadem čtyři stovky posluchačů/diváků, kteří seděli na pro tento účel připravených skládacích židlích, ale i – zvědavě – postávali na ochozech lemujících ve dvou patrech halu.

Koncert zahájilo první uvedení nové verze skladby Ondřeje Štochla (*1975) … racek se směje poslední. Pro tohoto skladatele, pedagoga a violistu je příznačná křehká, lyrická hudba, často s mimohudebními významy. Pro mě zůstaly zvuky, nějak v mysli tvůrce jistě organizované jeho „vzpomínkou“, ohlédnutím na situace, které kdysi prožil, pouze jako jemné pastelové zvukové „skvrny“. Štochlův „soukromý“ motiv s významovým napětím mezi neměnným bezobsažným skřekem racka nad spáleništěm a jeho označováním lidmi jako smích, se s mým vnímáním hudby a mou pamětí míjel. Diváci ale byli „v obraze“ a odměnili skladbu potleskem – já měla tendenci v souladu s názvem koncertu tleskat spíše pomalu…

Následující Dvě písně Inger Christensen dánského skladatele Hanse Abrahamsena (*1952) přinesly i zpívaný text dánské básnířky Inger Christensen. Díky českému překladu v programové brožuře jsme mohli sledovat jejich společné vyjádření bezčasí prostřednictvím táhlých pomalu plynoucích repetitivních ploch – v první písni ve spojení s přírodou při pohledu na pohyb lehounkých oblak a slunce, v druhé jako důsledek herbicidních jedů použitých jako vojenská bojová látka ničící průzračnost pramene, vzrostlou pšenici, holubí modř švestek i lidské životy. Vhodnou interpretkou byla Pavla Radostová, která svůj vyrovnaný soprán a muzikálnost uplatňuje v barokní i soudobé hudbě. Hlavně druhá píseň v jejím podání vyzněla jako jakési nekončící lamento, žalozpěv i žaloba – umocněné i vizuálně, když sólistka s intenzitou napětí pomalého pohybu stoupala v šeru po podsvícených schodech.

Koncert završila (v české premiéře) skladba amerického „postminimalisty“ Davida Langa (*1957) Slow Movement, která dala název celému koncertu. Sám autor tuto skladbu charakterizuje přesně: „Chtěl jsem vytvořit skladbu, ve které se neděje nic. Tedy, něco se tu děje, nenápadně se tu zviditelňuje zásadní vlastnost hudby, vystupuje tu na světlo neúprosné plynutí času.“ S dlouhými drženými klastry a přeléváním a chvěním zvukových barev souzněl light design prostoru a vizuální doplnění o pomalou chůzi dívek po ochozech.

Orchestr Berg pod vedením svého uměleckého šéfa a dirigenta Petera Vrábela zahájil novou sezonu potvrzením svých hlavních předností – kvalitou interpretace, promyšlenou dramaturgií tentokrát se zajímavým tématem jako kontrastem k „svistu“, s nímž „fičí“ nekonečným prostorem soudobé hudby – a tentokrát i premiérou pro budoucnost Bergu důležitou: „ozkoušení si“ nového perspektivního prostoru pro své projekty. Věřme, že se započatá spolupráce s Fakultou humanitních studií bude dál rozvíjet a aspoň občas vdechne šedi betonového kolosu emoce.

Slow
Orchestr Berg, Peter Vrábel – dirigent, Pavla Radostová – soprán, Miřenka Čechová – režijní spolupráce, Jan Komárek – light design.