Operní panorama Heleny Havlíkové (41)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 12. do 18. září 2011

° Vedlejší ulička Romitelliho operního experimentu
° Brutální maďarskou nahotu i vybroušené ruské herectví v Plzni „převálcovali“ plyšáci z Alfy
° Inspirace na dny příští

***

Vedlejší ulička Romitelliho operního experimentu

Nesmlouvavě hledačský Orchestr Berg uvedl se svým dirigentem Peterem Vrábelem v rámci svého letošního cyklu BERGin2011 v potemnělém suterénním, bývalém plesovém (!) sále klubu Roxy mimo jiné českou premiéru video opery Fausta Romitelliho An Index of Metals (2003). Jde o poslední dokončené dílo tohoto předčasně zemřelého italského skladatele (1963-2004).


Romitteli v ní rezignuje na děj, příběh, postavy. Pro padesáti minutovou produkci mu stačí komorní instrumentář, využívající i neobvyklé zvukové barvy hlubokých typů klasických dechových nástrojů (flétny, klarinetu, hoboje) a jako další nástroj jediný lidský hlas: křičí, zajíká se, lká, snad i jásá nad útržky slov, kterým nebyla šance rozumět. A je docela pravděpodobné, že to byl i autorův záměr. Podle programu jde o tři básně Hellucination I-III Kenky Lèkovich. Talentovaná performerka Gabriela Vermelho se jevila být pro takto pojaté až do extrémů vyhrocené zacházení s lidským hlasem ideální interpretkou. Oč méně spotřeboval Romitelli klasická operního hejblata a instrumentář, o to vehementněji zapojoval do nově pojaté syntézy prefabrikované elektronické zvuky a promítání trojice obdélníků s amébně se hemžícími strukturami, zářícími a pohasínajícími body, které z původní šedi nabývaly křiklavých barev. Pod těmito vizuálními abstraktními obrazy (prý odvozenými od natočení zcela realistických objektů) obsedantně pulzovaly stále nové a nové fragmentizované nápory hudebních „vdechů“ (ve dvanácti attacka částech), které se rozpadávají, tříští i vyšumí jako vlny o pobřežní skaliska i měkké písky do rezignace výdechů. Tuto znervózňující „jistotu“ zvukové masy nečekaně a ostře protínají ostře bodavé výšky, šustivé škrábání flažoletů, vřeštění. Vše prudce a náhle utichne.

Faust Romitelli není první, kdo se rozhodl nahradit živé divadlo předpřipraveným videem a začlenit ho do časově na vteřiny přesně načasované struktury. Za připomenutí stojí „dokumentární digitální video-opera“ Tři příběhy amerického skladatele Stevea Reicha, k němuž kongeniální video „part“ vytvořila jeho manželka, výtvarnice Beryl Korot (kompozice vznikala v letech 1998-2002). U nás je záslužně uvedl na druhém ročníku festivalu Hudební fórum v Hradci Králové Tomáš Hanzlík se svým souborem Ensemble Damian. Steve Reich, zpočátku k opeře značně rezervovaný a nedůvěřivý, ve Třech příbězích přetavil s Korotovou do svébytné zhruba hodinové multimediální performance pro ně klíčové události z počátku, středu a závěru 20. století: katastrofu německé velkovzducholodi Hindenburg při přistávacím manévru po přeletu Atlantiku v roce 1937, pokusné americké atomové výbuchy na atolu Bikini ve čtyřicátých a padesátých letech jako demonstraci ultra sofistikované technologie schopné zničit planetu v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu a naklonování ovce Dolly Brity v roce 1997. Hudba, která kromě amplifikovaných hlasů a nástrojů propojuje elektronicky různě upravované hluky, zvuky a slova použitá v obrazu, je založena na repetitivních technikách, statičnosti a cyklických formách (meditace v části Bikini, jakési rondo v Dolly) s jejich obsedancí, naléhavostí, neústupností, tvrdošíjností. Reich ostatně přiznává svou inspiraci Janáčkovými nápěvky mluvy. Pro videoobraz jsou v případě Hindenburgu a dílu Bikini použity dobové dokumenty, v části Dolly pak interview vědců o klonování. Jako „patchwork“ jsou obrazové sekvence v různém tempu multiplikovány, filtrovány, přetvářeny (Bikini do stylu Gouginových obrazů), kombinovány, sestřihávány, znovu a znovu opakovány ve zrychlení i zpomalení, až zastavení. Jistě lze polemizovat, že „příběhy“, které oslovily Reicha, jsou jen jedněmi z mnohých, které zasáhly do novodobého vývoje lidstva a určitě najdeme desítky jiných, které se zase jiným pamětníkům vryly do paměti nebo postihly jejich osudy hlouběji – podstatné ale je, že právě tyto Reicha, významného zakladatele hudebního minimalismu, inspirovaly k vytvoření strhujícího hudebního celku, v němž se mu podařilo navodit sílu „poslední vteřiny“, po jejímž uplynutí se tolik změní. Dal nám pocítit její nevyhnutelnost, děsivost – ale i vznešenost lidského údělu. Takového účinku sžíravé operní meditace odpočítávání na hvězdných hodinách lidstva v kontextech a řádech věcí mezi pokorou a arogancí v jakémsi wagnerovském gesamtkunstwerku s moderními technologiemi Romitelli na tomto světě nedosáhl.

***

Brutální maďarskou nahotu i vybroušené ruské herectví v Plzni „převálcovali“ plyšáci z Alfy

V Plzni včera skončil hlavní program 19. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo, který poskytuje během pěti dnů jedinečnou příležitost seznámit se nejen inscenacemi, které dramaturgická rada festivalu považuje za mimořádné u nás (letos jich bylo devět), ale dává výběrově nahlédnout (v limitech přece jen znatelně menších finančních prostředků) i do produkcí zahraničních, letos po jedné ze Slovenska, Maďarska, Ruska a dvou polských. Na tento prestižní festival jezdím do Plzně už řadu let – „kalibrovat měřítka“. Opera je přece také divadelní žánr, který není a nemůže být izolovaný od ostatního divadelního dění. Do opery v posledních desetiletách pronikli nejen činoherní režiséři, ale hlavně stoupají nároky na hereckou stránku projevu operních pěvců – právě z tohoto hlediska je plzeňský festival užitečným kompendiem aktuálního stavu inscenačních přístupů a herectví. Že režiséři i v opeře hledají i velmi netradiční, ba provokativní výklady klasických oper, je trend už řady let. Velmi zřetelně se ovšem sbližuje i herectví, dnešní nároky na operní sólisty jsou s těmi činoherními nebo muzikálovými naprosto srovnatelné.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat