Operní panorama Heleny Havlíkové (422) – Olomoucký Titus jen ve fázi experimentu

Inscenace Tita navazuje na provokativní, ale ne zcela domyšlené olomoucké inscenace Dvořákovy Rusalky a Modrovousova hradu Bély Bartóka. Rusalka v režii bratří Cabanů byla adaptovaná na příběh muže (u Dvořáka Vodníka), kterého sledování erotických videí přivede do blázince, a dívky (u Dvořáka Rusalky), které ani plastická operace nepomůže ke štěstí. A v Modrovousově hradu režisérka Daniela Špinar záměrně nejednoznačné vyznění tohoto maeterlinckovsky-freudovského ponoru do hlubin mužské duše svým výkladem dovysvětlila happyendem s jucháním na verbuňk Zoltána Kodályho.

Veronice Kos Loulové v jejím nesnadném snažení o obrodu olomouckého operního souboru velice fandím. Nová inscenace Tita je však spíše experimentem ve fázi laboratorních zkoušek, který by potřeboval před prezentací publiku „dozrát“.

Novou inscenaci Mozartovy opery La clemenza di Tito adaptovanou v Moravském divadle Olomouc už zjednodušením názvu na Titus inscenátoři uvozují otázkou, proč prý stále oprašujeme operu pokrytou prachem. To tázání je poněkud pošetilé – jakoby si nevšimli, že už několik desetiletí nemůže být o nějakém prachu nad žánrem hudebního divadla vůbec řeč, nejen ve světě, ale i u nás, nejen ve studiových souborech (a jedním takovým je Run OpeRun založený právě Veronikou Kos Loulovou), ale i v „kamenných“ divadlech. A to ani v případě této Mozartovy opery v žánru opery seria, schematickém jen zdánlivě. Podle Jiřího Havelky v Mozartově opeře „Císař svou dobrotivostí zabije všechny dramatické situace, které v prvním dějství začaly. Nemají šanci se rozvinout, protože proti nim stojí čisté dobro.“ Takové zjednodušující východisko kontrastuje například s legendárním nastudováním Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových ve Stavovském divadle v roce 2006, také s opavským uvedením v režii Lubora Cukra v roce 2010 s evokací bludiště, v němž se ukrývají a vynořují intriky a úklady, nebo s ostravskou režií Skutru před sedmi lety. Každá z těchto inscenací svým způsobem nápaditě bohatými divadelními prostředky rozkrývala nadčasové téma mocichtivosti, machinací, nedůvěry i osamělosti při zrazování přátel, které provázejí mocnáře libovolné epochy. Zážitkem bylo také poloscénické provedení ve Stavovském divadle v roce 2018 s orchestrem Opery Národního divadla pod hudebním vedením Marca Minkowského: předvedl, jak dosáhnout i s běžným orchestrem ne-romantické mozartovské interpretace a v jeho pojetí i v opeře seria doslova ožily Mozartem mistrovsky vyjádřené emoce lásky, zrady, touhy po moci nebo úskalí boje se sebou samým. Ze zahraničních uvedení se značnou drsností vyznačovala ženevská inscenace z roku 2021, v níž režisér dokumentárního politického divadla, novinář a esejista Milo Rau vnutil Mozartovu Titovi téma uměleckých elit v konfrontaci s drsnou realitou bezdomovců. Inscenace byla plná (přiznaně divadelní) krve násilí, brutalit i vůči dětem a klukovi na vozíku, drsných šamanských rituálů, politického lynče, střílení i věšení lidí.

Druhá otázka, kterou Veronika Kos Loulová a Jiří Havelka uvozují své pojetí Tita, je snad ještě pošetilejší: Prý proč si o všem něco myslíme? Přemýšlení nad inscenací si opravdu vzít nenechám.

Nejdřív stručně shrnu, že tuto svou předposlední dokončenou operu La clemenza di Tito / Titova velkodušnost Wolfgang Amadeus Mozart napsal na objednávku českých stavů v rámci oslav korunovace Leopolda II. na českého krále a uvedena byla pod skladatelovým vedením v roce 1791 v tehdejším Nosticově, nyní Stavovském divadle – stejně jako předtím v roce 1787 Don Giovanni. Libreto Caterina Mazzolà podle Pietra Metastasia pro pravidla žánru opery seria upravuje historickou postavu antického římského císaře Tita Flavia Vespasiana, který se ocitá ve spleti intrik a postupně všem dobrotivě odpustí. Na rozdíl od desítek libret barokních oper, vycházejících velmi volně z antické mytologie, má tedy Titus reálnou oporu v historii: Imperator Titus Caesar divi Vespasiani filius Vespasianus Augustus vládl Římu necelé tři roky (79-81), proslavil se dobytím Jeruzaléma a dostavbou Kolosea, musel se vypořádat s katastrofou po mohutné erupci Vesuvu v roce 79, která zničila Pompeje a další města. Za jeho vlády nebyl údajně nikdo popraven a získal velkou oblibu lidu – po smrti mu byl postaven na Foru Romanu vítězný oblouk. Téma tak bylo pro korunovaci Leopolda II. případné – odpuštění „dobrotivého panovníka“ bylo stěžejní i pro Leopolda, který se snažil vstřícným přístupem urovnat neklid při vědomí nebezpečí revoluce ve Francii.

Není divu, že novodobá uvádění Tita často aktualizují místo děje a hledají paralely se současností. Jak je zřejmé nejen z Mozartovy opery, včetně rozsáhlé úvahy Tita nad tíhou panovnického břemene a reakce na zradu nejlepšího přítele, ale i z výše uvedených inscenací, odpuštění v tomto díle rozhodně „nezabíjí dramatické situace“, jak se domnívají olomoučtí inscenátoři, ale je předmětem hlubokých úvah a zanechává i u ostatních postav, zejména Sesta a Vitellie, hluboké šrámy na duši.

Olomoucká inscenace začíná v současnosti: v hale blíže neurčené firmy zaměstnanci neustále pobíhají s lejstry a s tryznou za předchozího šéfa chystají uvítání nového. Mezi hosty je i atraktivní žena, Vitellia, zhrzená dcera zemřelého šéfa, která si dělala čáku na převzetí vedení. Svému ctiteli, uhlazenému úředníkovi Sixtovi, nabídne sex a v kufříku nejdřív revolver, později antickou dýku s jasným úkolem – zabít nastupujícího „šéfa“, Tita. Titus se ovšem objeví v antické říze s vavřínovým věncem na hlavě. I ostatní postavy si postupně navlékají antické kostýmy, kulisáci přinášejí antická lehátka a „preventivně“ přinesou i kamna, v nichž červeně bliká ohniště a stoupá z nich kouř. Na konci prvního dějství začnou kamna plápolat, dým houstne, shora padá popel. K Mozartově hudbě, v níž mistrovsky vyjadřuje dramatické vzplanutí Kapitolu, to působilo směšně.

Po přestávce inscenátoři nechají diváky nekonečných sedm minut koukat na zataženou oponu, za níž ovšem opera pokračuje a sólisté zpívají. Když se opona konečně otevře, ocitáme se v jakémsi současném archeologickém nalezišti, kde skupina záchranářů se svítilnami a výzkumníků se štětečky zkoumá antické postavy ve strnulých pozicích zkamenělé jako šedé sochy. Bylo vůči sólistům až nemilosrdné, když bez hnutí pouze s pohybem úst a dechu museli zpívat o intenzivních emocích, včetně tak náročných árií jakou jsou ronda Sesta Deh, per questo istante solo nebo Vitellie Non più di fiori (v originále s obligátním basetovým rohem. Do naleziště pak vtrhnou současní turisté a vystavené sochy, ale i například opálenou dýku si náruživě fotí, zatímco kurátoři roznášejí k jednotlivým „exponátům“ informační cedule.

Připouštím, že takto shrnutý popis inscenace může znít zajímavě, jakkoli mu z hlediska obsahu vlastní opery chybí pointa. Jenže když z 26 hudebních čísel inscenátoři vypustili pouze tři ve druhém dějství (č. 17 s árií Annia Torna di Tito a lato, č. 20 s árií Tita Se all’impero, amici Dei a č. 21 s krátkou árií Servilie S’altro che lacrime), ukázalo se, že si s nimi nevěděli rady. Místo toho, aby je naplnili hereckými akcemi protagonistů, ve stereotypně se opakujících řídkých nápadech nejdřív vymysleli jen nekonečné pobíhání zaměstnanců, pak nás nechali koukat na zataženou oponu a ze zbývající části druhého dějství se doslova vylhali tím, že z postav udělali strnulé sochy, od jejichž zpěvu odváděli pozornost archeologové se štětečky, záchranáři se svítilnami a fotografující turisté. Na 35 minut hudby nabité obrovskou škálou výrazu to bylo žalostně málo.

Bylo zřejmé, že režiséři nevěřili příběhu, který si Mozartovým Titem sami zvolili, z něhož ovšem jiní dokázali vykřesat silná aktuální dramata. Pokud si chtěli pohrávat s žánrem opery a prachem, který podle nich na něj upadá, pak inscenaci pokryli skutečně prachem – prachem nedostatku nápadů a zastaralých postupů.

Když už chtěli v Olomouci s Titem experimentovat, pak je škoda, že se nezaměřili také na hudební nastudování a nepokusili se operní soubor, který musí obsáhnout plnou šíři repertoáru i operetu, obohatit o stylově zasvěcenější přístup. Možné to je, jak předvedl v Praze nejen Marc Minkowski, ale opakovaně také dirigent Vojtěch Spurný se „standardními“ soubory v Opavě nebo v Plzni. Dirigent Petr Šumník, který po svém opavském působení zakotvil od roku 2001 v Moravském divadle Olomouc, je bezesporu velmi zkušený a má na svém kontě mnoho hudebně velmi dobře nastudovaných oper, které získávaly opakovaně ocenění například na festivalu OPERA. Ale když se měl Šumník po expresionistickém Modrovousově hradu Bély Bartóka jako mávnutím kouzelného proutku stylově přeorientovat na Mozarta, pak před něj i orchestr vedení souboru postavilo obtížně splnitelný úkol. Výsledkem zůstaly těžkopádně odehrané noty bez vypracovanější dynamiky.

Inscenace se mohla opřít alespoň o několik sólových výkonů. Především Helena Beránková se v menší roli Servilie zaskvěla jiskřivým, mozartovsky vylehčeným sopránem. Svědčí o spolehlivých základech pěvecké techniky sopranistky Barbory Perné, že po rolích Rusalky a Judity v Modrovousově hradu dokázala zkoncentrovat svůj hlas do role pomstychtivé Vitellie s tak náročnými áriemi a tolika ansámbly. Méně se takové stylové přeskoky dařilo po Vodníkovi a Modrovousovi zvládat Davidovi Szendiuchovi v menší roli Publia. Pro nesporně talentovaného kontratenoristu Vojtěcha Pelku, který exceloval v Opavě jako Mozartův Cherubín ve Figarově svatbě a virtuózně zvládá brilantní koloratury Händelových árií, se role vnitřně komplikovaného Sesta s bravurním pěveckým partem, Mozartem psaným pro kastráta, ukázala zatím v hudebním nastudování Petra Šumníka na hranici Pelkových současných možností. Podobně se pro další velký pěvecký talent, tenoristu Marka Žihlu, zdá být part Tita ještě předčasný. A mezzosopranistka Anna Moriová se musela vyrovnat s posunem v originále mužské role Annia k lesbické Annii. S adaptací na mozartovský styl se značně potýkal sbor.

Wolfgang Amadeus Mozart: Titus

Hudební nastudování Petr Šumník, režie a dramaturgie Jiří Havelka a Veronika Kos Loulová, scéna a light design Wariot Ideal, kostýmy Andrea Králová, sbormistryně Lubomíra Hellová.
Osoby a obsazení: Titus – Vilém Cupák, j. h. / Marek Žihla, j. h. / Jakub Rousek, Sixtus – Vojtěch Pelka, j. h., Annius – Eliška Zajícová, j. h. / Anna Moriová, j. h., Publius – Jiří Přibyl / David Szendiuch, Vitellia – Radoslava Müller / Barbora Perná, Servilia – Helena Beránková / Arielle Yuhyun Jeon, j. h.

Obsazení premiéry vyznačeno tučně.

Sbor a Orchestr Moravského divadla Olomouc.

Premiéra Moravské divadlo Olomouc, 19. května 2023.