Operní panorama Heleny Havlíkové (439) – Zlato Rýna z londýnské Královské opery
Na nový Prsten Nibelungův v londýnské Královské opeře, respektive zatím na Zlato Rýna, jsem se vysloveně těšila – navnaděna i tím, že na inscenaci poprvé (!) ve svých úctyhodných kariérách z popudu ředitele Královské opery Olivera Mearse spolupracovali tak věhlasní umělci, jakými jsou dirigent Antonio Pappano (*1959) a režisér Barrie Kosky (*1967). A šla jsem na přenos do multikina ve Slovanském domě v Praze stále ještě s živými vzpomínkami na bayreuthský Prsten Nibelungův dirigenta Pietariho Inkinena v režii (teprve pětatřicetiletého) režiséra Valentina Schwarze se shozením mytologické podstaty Wagnerovy tetralogie mezi traumata rodinných vztahů s brutalitou, týráním dětí, zneužíváním moci a organizovaným zločinem (434. Operní panorama zde).
Z předtočeného rozhovoru Pappana a Koskyho, který přenosu Zlata Rýna z Královské opery předcházel, bylo zřejmé, že si svoji první spolupráci užívají a společné nastudování Wagnerovy tetralogie vnímají i v kontextu svého dosavadního působení jako mimořádné. Pappano se s tetralogií setkal už v roce 1988 jako asistent Daniela Barenboima v Bayreuthu a kompletní Prsten Nibelungův nastudoval v Královské opeře už v letech 2004 až 2006 s režisérem Keithem Warnerem. Připomeňme, že Kosky jako Žid hledal k Wagnerovi vztah velmi obtížně, než v Bayreuthu nastudoval kongeniálním způsobem Mistry pěvce norimberské. Prsten Nibelungův režíroval v Hannoveru, kde tetralogii uváděli v letech 2009 až 2011. Pro nové uvedení Pappano a Kosky souzněli ve svém konceptu návratu ke kořenům Prstenu. Kosky připomněl řeckou tragédii, kterou Wagner obdivoval, mytologický zdroj a zároveň avizoval metaforický snový svět. A oba se dohodli, že se budou při obsazení zaměřovat na sólisty, kteří dosud v Prstenu nezpívali a mají touhu po objevování.
K projektu Královské opery dodejme, že v Londýně můžou diváci nové nastudování bezprostředně porovnávat s jinou inscenací Prstenu Nibelungova, respektive zatím jeho prvními dvěma částmi Zlato Rýna a Valkýra v Anglické národní opeře v hudebním nastudování Martyna Brabbinse, hudebního ředitele ENO, a v režii Richarda Jonese.
Obnažení kořenů
Barrie Kosky je režisérem, který v posledních dvaceti letech výrazně zasáhl do podoby a směřování operního divadla. Ověnčený mnoha oceněními, se propracoval mezi ty osobnosti, jejichž inscenace jsou obdivovány i zatracovány – ale vždy napjatě očekávány a nejde jim upřít snahu o nový pohled na tradiční klasické tituly, vždy do detailů důsledně promyšlený. Jedním z vrcholů jeho dosavadní kariéry je inscenace Mistrů pěvců norimberských v Bayreuthu s kongeniálním propojením Wagnerova života a nacistického zneužití jeho hudby (a Kosky mohl pocítit i satisfakci z toho, že se tak na Bayreuthských slavnostech stal prvním režisérem židovského původu).
Ukázalo se, že pro avizovaný návrat ke kořenům Wagnerova Prstenu Kosky rozpracoval nápad, který uplatnil již při hannoverské inscenaci. Je spjatý s bohyní Erdou (matkou devíti Wotanových dcer valkýr), kterou představuje 82letá herečka Rose Knox-Peebles s uměním napětí v tiché přítomnosti. Z Erdy je ústřední role „pramáti“, matky Země, která před mnoha miliardami let „porodila“ svět, ve kterém žijeme. Zcela nahá, na kost vyhublá s povislou kůží stařeny a špinavě bílými vlasy se přišourá do tmy jeviště ještě předtím, než z orchestru začne znít dlouhá prodleva hlubokého akordu Es dur. Když se zastaví, na malé točně rotuje jako ve věčném kruhu. Zůstává na jevišti po celou inscenaci – memento, svědomí, němý svědek, pozorovatel, spolutvůrce, ale i mocnými využívaná služka ve světě, před jehož drancováním a pádem do zkázy teď zakrývá oči. Jako ve vzdálené vzpomínce se na chvíli připojí k dovádění dcer Rýna, její ňadra exploatuje Alberich, Wotanova rodina ji má jako služebnou. Když Erda varuje Wotana před kletbou prstenu, k jejímu láskyplnému obětí zní její hlas v interpretaci Wiebke Lehmkuhl zpoza jeviště.
Scéně Koskyho častého spolupracovníka, německého scénografa Rufuse Didwiszuse (naposledy jsem viděla jejich skvělou salcburskou inscenaci Káti Kabanové), dominuje obrovský zuhelnatělý pahýl kmene prastarého „světového jasanu“. Z jeho útrob vylézají rozdováděné dcery Rýna i rozdychtěně vilný Alberich, toužící s nimi ukojit svůj sexuální chtíč. Když ho však dcery Rýna “nahastroší” do černého krajkového kombiné a ze spodků mu vytáhnou ochablý penis, takto ponížený lásku vyměnil za moc zlata, které jako vazká lepkavá tekutina místo mízy vytéká z kmene a Alberich jí s chamtivostí a zálibnou vítězoslavností nechává pomalu stékat od hlavy po celém těle.
Na odumřelý pahýl stromu, jehož ulomenou, seschlou větev třímá v ruce Wotan jako svůj znak moci, se však honorace v jezdeckém oblečení britské vyšší třídy při luxusním pikniku během kroketu dívat nechce – je celý zakrytý obrovskou pestrobarevnou dekou.
Další podobu získává pahýl stromu v podzemní říši Nibelungů, kam se vypravili Wotan a Loge za zlatem. Zde je „spoutaný“ ocelovými pásy a přetvořený do podoby obludného bizarního čerpadla s pumpou, který takto průmyslově „vydojuje“ Erdina životadárná prsa a výtěžek rozvádí soustavou potrubí do kbelíků, které podle Alberichových instrukcí odnáší zbědovaný a týraný Mime s krvavými zraněnými šrámy po celém těle a skřeti (děti) s obrovskými deformovanými hlavami. Zakrývání Frei zlatem se odehrává na onom pikniku v noblesní vaně, do níž na bohyni mládí Alberichovi skřeti nalévají z kbelíků další a další vazkou zlatou tekutinu.
Až v samém závěru je kmen odklizen, nicméně jeviště zůstává temné s mementem nahé nekonečně se točící Erdy v pozadí, což se bohové převlečení do blyštivé velké večerní snaží přehlušit deštěm barevných konfet s iluzí party u příležitosti pouťově bombastické oslavy jejich nového sídla Walhally. (Britští recenzenti poukazují na vizuálně velmi podobně řešený závěr v Jonesově inscenaci v Anglické národní opeře.)
Režisér Kosky tentokrát ctil původní příběh a až na drobné výstřelky jako by ustoupil do pozadí a soustředil se na propracování vztahů mezi bohy Riesenheimu, obyvateli Nibelheimu a obry. A tyto vztahy, propracované (a navíc zachycené kamerami) do nejmenších detailů, byly srozumitelné a herecky svrchovaně prezentované – vedle skvostného zpívání to tak byl i herecký koncert.
Pappanův cit pro drama a vynikající obsazení
Třebaže se zvuk v „originálním“ Bayreuthu a v kině nedá vůbec srovnávat, zážitek z hudebního nastudování Antonia Pappana byl úchvatný. Se svrchovaností mistra se mohl opřít o preciznost orchestru Královské opery a skloubit ji nejen s vycizelovaností práce s partiturou při prezentaci a vrstvení výrazově zřetelně charakterizovaných příznačných motivů v jejich bohaté škále od majestátnosti po komorní intimitu. Uplatnil široké spektrum barev i dynamiky. Ani ve Wagnerovi nezapřel a skvěle aplikoval své kořeny italského temperamentu, A v hudebním nastudování Zlata Rýna znovu přesvědčil o svém mimořádném citu pro drama, pro divadlo. Bez přestávky dvě a půl hodiny trvající příval hudby, hlavně jeho zásluhou, jako by uběhl mimo čas.
Wotana ztvárnil britský barytonista Christopher Maltman (v Královské opeře debutoval v roce 1997 a od té doby tam vytvořil dlouhou řadu hlavních rolí, uplatňuje se na prestižních světových operních scénách včetně Metropolitní opery hlavně v italském repertoáru, s Koskym spolupracoval ve frankfurtské opeře jako Jochanaan ve Straussově Salome). Oko, které obětoval výměnou za moudrost, měl zakryté elegantní kovovou krytkou a svým hutným barytonem prezentoval vznešenost a autoritu vládce, za níž se však dere mocichtivost bosse schopného pro udržení svého postavení udělat cokoli: Vytouženého prstenu se zmocní brutálně tak, že s ním Alberichovi uřízne nožem rovnou i prst. Maltman ovšem „uhrál“ i roli manžela pod pantoflem energické choti Fricky, strážkyně (nejen toho vlastního) manželství. Tu přesvědčivě ztvárnila typově skvěle vybraná ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaya (kariéru nastartovala i jako laureátka karlovarské pěvecké soutěže, ve Státní opeře dvakrát hostovala v roce 2023 jako Verdiho Lady Macbeth, od roku 2013 vystupuje na hlavních evropských operních scénách včetně Bayreuthu, kde vytvořila kromě Fricky také Waltrautu ve Valkýře a Mary v Bludném Holanďanovi). Jako stále podváděná manželka, která prosazuje svoji dominanci, mohla zužitkovat nejen své studium psychologie.
Fyzickou podobnost a zároveň kontrast vůči Wotanovi vnesl do inscenace anglický basbarytonista Christopher Purves v roli Albericha. Po zesměšnění dcerami Rýna jako o to víc krutý a ješitný vládce podzemní říše Nibelheimu zdůraznil, že je třeba brát vážně jeho prokletí všemocného prstenu. Nakolik Kosky využije podobnosti Purvese s Maltmanem v roli Wotana, shodou okolností se stejnými jmény Christopher (jak z Wotana a Albericha v Bayreuthu Valentin Schwarz udělal výslovně dvojčata), uvidíme až v dalších částech Prstenu.
V roli Logeho, na jehož obratnost a chytrost, či spíše vychytralost spoléhá Wotan, aby ho vytahoval z průšvihů, exceloval americký tenorista s indickými kořeny Sean Panikkar (s kariérou především na amerických operních scénách, v kinopřenosech z Metropolitní opery jsme ho mohli vidět v inscenaci Hodin). Panikkarova hbitost se projevovala jak v pohyblivém tenoru, tak zejména v mrštnosti, s níž doslova tančil a potměšile se vlichocoval kde komu, vědom si ovšem s povýšenecky cynickým smíchem toho, jak jsou na něm všichni závislí: bez Frei stárnoucí bohy, včetně Wotana, nechává se poníženě plazit po břiše na zemi za jablkem mládí, které prozíravě včas sebral z mísy, než se jí zmocnili obři.
I když korejský basista Insung Sim jako Fasolt a afroamerický basista Soloman Howard jako Fafner mají v inscenaci stejnou podobu nesmlouvavých tetovaných mafiánů, z interpretace Insunga Sima přeci jen probleskuje emoce v milostné náklonnosti k Freie, kterým drsně učiní přítrž Fafner, když svého bratra umlátí kroketovou pálkou.
Vyrovnanost obsazení dodávají inscenaci také australská sopranistka Kiandra Howarth jako ustrašená Freia a Katharina Konradi, Niamh O’Sullivan a Marvic Monreal jako hašteřivě bezstarostné dcery Rýna.
Zda ve Zlatu Rýna takto explicitně zřetelné téma znásilnění přírody a vyčerpání zdrojů vyústí do ekologické apokalypsy nebo postapokalypsy a jak se bude dále vyvíjet v Koskyho pojetí postava pramáti Erdy, si musíme počkat na pokračování tetralogie v Královské opeře.
Další operní přenosy z Královské opery
Do té doby Královská opera Covent Garden nabídne vedle baletních přenosů další operní: 26. března 2024 Pucciniho Madame Butterfly s Asmik Grigorian v titulní roli, 1. května Bizetovu Carmen s Aigul Akhmetshinou a 16. června bude Jonas Kaufmann Andreou Chénierem v Giordanově opeře.
Pro milovníky opery, kteří v tak hojné míře chodí na přenosy z MET, je londýnská nabídka příležitostí, kterou by si neměli nechat ujít. Je nejen srovnatelná, ba v mnohém produkce z MET předčí.
A nejen nás může hodně mrzet, že nová inscenace Dvořákovy Rusalky v hudebním nastudování Semjona Byčkova a v režii Ann Yee a Natalie Abrahami s Asmik Grigorian v titulní roli bude v lednu 2024 přenášená pouze do britských kin.
Richard Wagner: Zlato Rýna
Dirigent Antonio Pappano, režie Barrie Kosky, scéna Rufus Didwiszus, kostýmy Victoria Behr, světelný design Alessandro Carletti.
Osoby a obsazení: Wotan – Christopher Maltman, Alberich – Christopher Purves, Loge – Sean Panikkar, Fricka – Marina Prudenskaya, Freia – Kiandra Howarth, Erda (zpěv) – Wiebke Lehmkuhl, Erda (činoherní role) – Rose Knox-Peebles, Donner – Kostas Smoriginas, Froh – Rodrick Dixon, Mime – Brenton Ryan, Fasolt – Insung Sim, Fafner – Soloman Howard, Woglinde – Katharina Konradi, Wellgunde – Niamh O´Sullivan, Flosshilde – Marvic Monreal.
Orchestr Královské opery.
Královská opera Covent Garden, záznam z 20. září 2023, kino Slovanský dům 29. října 2023.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
