Za tancem do Švýcarska (1): V Theater Basel tančí o ženské a mužské mysli

Divadlo má od roku 1977 velkou moderní budovu s prvky konstruktivismu i brutalismu, jež působí industriálně a zároveň překvapivě honosně. Pojme velký divadelní sál, malou scénu, zázemí, dílny na výrobu scénografie, rekvizit i kostýmů, dvě patra jsou velkoryse otevřena jako velká kavárna a zároveň je tu i veřejná divadelní knihovna. Pavla Šmoka nezažila, původní divadelní budova je stržena. Další menší divadelní scéna Theater Basel se nachází opodál v původní zástavbě na téže ulici. Tam jsme ovšem nezavítali, premiéra, která zahrnovala na 31 účinkujících, se konala na velké scéně.

Inscenace Marie & Pierre potěšila už tím, že je k ní vytvořena autorská hudba (Celeste Oram), která zní živě, což třeba u nás u současných inscenací není vůbec samozřejmostí; výjimečné je i komponování zcela nové hudby pro taneční inscenaci. Choreografka ve dvou samostatných dílech své kreace zkoumá stereotypy ženské a mužské psychiky. Pracuje s vnějšími projevy povah a „přirozeností“ žen a mužů, avšak obě části, rámované vizuálně do uzavřených místností, naznačují spíše pohled dovnitř, do mysli osob, jež propůjčují inscenaci jméno: Marie a Pierra.

Mariina část začíná melancholickým pohledem do pokoje, který je celý obehnán nařasenou látkou, jež pokrývá i zem – vyvstává kolem zdí jako špice hor kolem údolí, v nevýrazně šedé a béžové barvě není nic, co by rozptylovalo divákovu pozornost od dění na scéně. Stojí tu jen klavír, stůl a židle, u níž sedí plaše rusovlasá žena s rozpuštěnými vlasy. Až po chvíli si uvědomíme, že je nahá, její zjev postrádá jakékoliv vyzývavosti. Světlo koncentruje pozornost na její vlasy a postupně na gesta rukou, které jako první vystřelí do vzduchu v pocitu napětí. A rychlé ostré gesto a švih se stanou hlavním pohybovým motivem choreografie.

První výstup doprovází svou hrou violoncellistka (Valentina Dubrovina) a atmosféra připomíná zátiší z obrazu, zasněnou vidinu, postupně se vše dává do pohybu a na jevišti přibývají figury. Vedle další křehké tanečnice přichází zpěvačka (Alma Toaspern), neboť hudba je částečně komorní, orchestrální, ale i vokální (Marii rámují tři písně na texty pocházející z tvorby středověkých trubadúrek). Trojici hudebních sólistů později doplňuje houslista a klavírista Keir GoGwilt. Objeví se muži, kteří se společně dají do duetu připomínajícího zápas (není to poprvé ani naposled, kdy není zřejmé, zda jsou sourozenci, nepřáteli, milenci…?) a jeviště se zalidnilo jakoby mimochodem. Většina ženských postav je oblečena v černých splývavých časech s cudnou krajkou přes výstřihy, je to jako zahalení života do uniformy, ačkoliv nemusí na první pohled nijak výrazně škrtit. I první žena je už napůl oblečena. Poté, co z rukou jednoho z mužů přijme jablko a dosti nesymbolicky jeho většinu spořádá, je akt oblečení dokonán. Ale ženská přirozenost se nenechá spoutat, a tak vždy vybuchuje naplno jinými cestami.

Základní úloha kontrastu
Hudba je inspirována některými aranžmá autorů 20. století a mísí řadu vlivů, od mahlerovské symfoničnosti přes šanson až ke konkrétní hudbě, zvláštně zní pasáže připomínající zvonkohru, ale v hlubokých tónech, jako kdyby někdo hrál na zvony z kostelních věží. Nezřídka jsou hudební plochy zcela protichůdné a kontrapunkt je zcela bez náznaku souzvuku, zpěv akcentuje jinou melodii než orchestr apod. Jde o práci s kontrasty podobnou jako v choreografii samotné, kde například stojí proti sobě měkkost a zranitelnost nechráněného těla s úsečnými a energickými pohyby, jež tuto zranitelnost pocitově negují.

Stylově inscenace nabízí směs moderního tance a tanečního divadla, které je fyzické a expresivní. Moderna je přítomna v taneční technice, Tanztheater ve výrazu a ve výbušnosti choreografie, rovněž v užití rekvizit, jako když přichází žena a freneticky rozhazuje kamení z vědra. S ní ostatně vešla i první extáze šílenství nebo hysterie (což je ovšem překonaný pohled a koncept, proto stále věřím a doufám, že choreografie má být komentářem a nemá ambice divákovi podsouvat, že takto věci skutečně jsou, že ženy jsou hysterické a muži se rvou). Exaltovanost se propisuje celou choreografií, do vystřelujících rukou žen, prudkých, trhavých až psychotických pohybů a kontrakcí v torzech. Jako by se člověk upomínal i na Hexentanz, ačkoliv choreografka je Američanka…

Dynamická je scéna, v níž se díky písni přesouváme do nočního podniku, kde se svádí nejen muži se ženami, a mužská postava přináší náruč fialových irisů. Ballabile tajných vášní rozproudí krev. Ze skupiny vynikají dvě ženy v přízemním duetu, jež se do sebe vplétají, jako by chtěly metamorfovat v nějaký bájeslovný živočišný druh (zdá se, že i to patří k rukopisu autorky). Scény se přelévají jedna v druhou a také postavy si předávají pozici a pozornost divákovu, jako vlna vlně předává pěnu. A opakuje se i jisté rozložení sil, sólový výstup nebo duet v popředí, skupina rozprostřená vzadu nebo shromážděná na jedné části jeviště. Ženám nejsou odepřeny ani klidné a mírné pohyby v unisonu. Nechybí další mužský duet připomínající zápas, pohyby a kombinace jsou nápadité a neotřelé, tak jako různé scénické nápady typu balanční etudy s irisy, kterou předvádí mužská část ansámblu. Jindy dravá žena vystoupí ze skupiny a začne ji ovládat, divoká, manipulátorská, ale zároveň i hravá a dovádivá, přesto její počínání opět ústí tak trochu bez zjevné příčiny do hysterického záchvatu.

Tak choreografie kulminuje až do zklidnění, kdy se na jeviště vrací znovu svobodná žena se svými zamyšlenými, leč striktními pohyby, a v krátkém spojení se svou družkou spočine v odpočinku. Finále je efektní a možná tak trošku logické či očekávatelné – ale ta očekávatelnost je asi měřena spíše zkušeností a schopností předvídat práci s rekvizitou. Drapérie na scéně totiž přímo volala po využití, a toho se jí dostalo v závěru, kdy s dramatickým efektem padá ze stěn a spolu s jednou z nahých žen mizí v otvoru v pozadí scény, jako když vypouštíte vodu z vany, tiše a hladce. Poslední obraz s prázdným prostorem, dvěma muži a kráčející ženskou siluetou opět připomíná výtvarné dílo, zátiší. Přítomnost mužů navozuje dojem, že jsou to oni, kdo ovládá tento křehký svět.

Mužský element boje
Ve druhé polovině večera se diváci ponoří právě do mužské mysli a jejích stereotypů, spočívajících především v neovladatelné touze poprat se a v energii, jež musí být stále usměrňována, aby se nestala destruktivní. Znovu se před námi otevírá světlý ostře konturovaný prostor, který nyní rozbíjí černý nábytek, jako kdybychom se ocitli v protestantském lokále, na zdech visí jen housle a telefon. Ocitli jsme se možná opět v něčí mysli, která není vystlaná pohodlnou látku, ale je tvrdá a neútulná, strohá. Pokaždé je to prostor stojící mimo reálné kulisy světa a zřejmě i mimo čas.

Choreografie logicky akcentuje více mužské postavy, ale nezapomíná ani na ženy, je však méně koncentrovaná, akce se tříští, většina postav rozehrává krátké situace, setkání, výjevy, odehrávají se na několika místech jeviště současně, jako když roztěkaná mysl bloudí od nápadu k nápadu. První pohyby tanečníka u stole navozují pocit zvířete zavřeného v kleci, muže, který neví kudy kam, bojuje s vnitřním napětím. I žena v zelených šatech, táž rusovlasá sólistka, která rámovala první choreografii, je plná neklidu, kontrakcí. Řada postav opakuje obsesivně repetitivní pohyby, přidávají se další, protože dveře v horizontu jsou stále otevřeny novým návštěvníkům. Jako kdyby každý přicházel se svou soukromou posedlostí nebo libůstkou, pár mužů vyhlížejících jako tajní agenti, jiný neúnavně si pohrávající s míčkem, pár milenců, jejichž vášnivé tango narušuje ženina až příliš velká vyzývavost…

Právě v této choreografii jdou hlasy nástrojů a jejich melodika výrazně proti sobě (na scéně klavír, housle a křídlovka), tak jako je zmatené a protichůdné počínání postav. Seskupení stolů připomíná naše staré dobré Furianty a nejsme ani tak dalece od skutečnosti, protože muži se neustále dostávají do sporů. V hudbě dostává prostor populární melodie v tříčtvrtečním rytmu, která ale nezabrání zúčastněným, aby neupadali do podivných záchvatů nebo klukovin. V kontrastu s frenetickými změnami stojí v místnosti žena s rozpaženými pažemi a pomalu se otáčí kolem své osy. Podobně jako se do řízeného rozpadu dostala společnost na scéně, tak nastávají změny v hudbě, od výkřiků trubky ke středověké melodii či k čemu, co připomíná Brahmsovy Uherské tance a v náznaku se opravdu objevují i citace folklóru (ke konci zase, jako kdybych slyšela inspiraci Prokofjevem). Sledovat sólistu, čtveřici a k tomu ještě další šestici tanečníků naráz, je nereálné. Výjev střídá výjev, na jeviště vjela obrovská socha lva a lvice… Choreografka napíná divákovu pozornost i trpělivost. Až do úplného vyprázdnění mysli, na jehož konci zůstává sama – žena.

Zvláštní zpráva o stavu ženské a mužské mysli je tahle dvoudílná choreografie… První, ženská část, je basilejskou premiérou, druhá, mužská, byla uvedena v Kodani. Inscenační koncepce je odlišná, ale obě části spojuje v jeden celek hudba, snad právě tou svou amorfní divokostí, jíž ale dávají jednotnou formu sólové nástroje. Choreografie je expresivní a zemitá, se stopami tanečního divadla středoevropské provenience, dravost načerpala choreografka také v době taneční kariéry, protože několik let působila v Batshevě u Ohada Naharina. Energie je opojná a nakažlivá.

Inscenace by mne znepokojovala, kdybych o ní uvažovala doslovně, ale věřím, že jde více o komentář než snahu postihnout stav věcí. Ono je skutečně těžké určit hranice, kde začíná biologická danost a kde sociální konstrukt, vzhledem k tomu, že člověk je výchovou formován už od narození. Nemusíme zacházet do radikálních východisek Judith Butlerové, abychom sami cítili, že i muži mohou být neorganizovanými snílky a ženy rvavými dračicemi. Současný tanec by věru konal podivnou službu, kdyby místo bourání stereotypy podporoval, ale pevně doufám, že autorce šlo právě o to poukázat na to, že striktní trvání na nich vyvolává více škody než užitku.

Soubor je mezinárodní, mladý a vyspělý, s důrazem na moderní a současné taneční techniky. V Basler Theater je tato premiéra prvním dramaturgickým počinem tandemu Adolphe Binder a Tilmana O´Donnella. Nastoupili do funkce teprve v srpnu letošního roku a chtějí pokračovat v rozšiřování repertoáru o současná díla a současná témata. O dramaturgii a směřování souboru si ještě budeme s Adolphe Binder povídat v samostatném rozhovoru.

Marie & Pierre
Choreografie: Bobbi Jene Smith
Hudba: Celeste Oram
Hudební nastudování: Tianyi Lu (dirigentka při premiéře 18. 11.), Thomas Herzog
Hraje: Sinfonieorchester Basel
Scéna: Christian Friedländer
Kostýmy: Christian Friedländer, Bobbi Jene Smith
Světelný design: Roland Edrich
Choreografická spolupráce: Jonathan Earl Fredrickson, Fernando Carrion / Or Schraiber, Tom Weinberger
Dramaturgie: Marie Haugsted Mors / Judith Vrancken, Jonathan Earl Fredrickson
Světová premiéra / švýcarská premiéra: 18. 11. 2023, Theater Basel (Pierre: světová premiéra 2021, Dánské královské divadlo)

Série vzniká za podpory Programu na podporu krátkodobé mobility Go and See Institutu umění/Divadelního ústavu.