Operní panorama Heleny Havlíkové (441) – Jan Amos Komenský sevřený do scénického oratoria
Při hodnocení současných operních novinek je zřejmé, jak klíčové a obtížné je dnes najít téma vhodné pro tento žánr. Platí to celosvětově. Ukazuje se, že poměrně spolehlivým námětem jsou až dokumentárně zpracované konkrétní životopisy známých osobností nebo historických událostí s nimi spojovaných. U nás v poslední době k tomuto trendu patří třeba opera o Boženě Němcové (Jsem kněžna bláznů libretistky Olgy Sommerové a skladatelky Lenky Noty Foltýnové), Jakubu Janovi Rybovi (Miroslav Kubička podle hry Josefa Boučka Noc pastýřů) nebo o sochaři mimo jiné Stalinova pomníku Otakaru Švecovi, jehož osudy jsou námětem dokonce dvou oper: Žádný člověk Jiřího Kadeřábka na libreto Kathariny Schmitt a Lukáše Jiřičky a Monument Marka Ivanoviće na libreto Davida Radoka. Netradičním konceptem propojujícím film a operu obohatila tuto linii režisérka a scénáristka Lucie Králová filmovou dokumentární operou KaprKód o životě a díle hudebního skladatele, publicisty a pedagoga Jana Kapra.
Trend doku-oper je zřejmý například i z repertoáru Metropolitní opery, kde Peter Gelb v posledních sezonách tak výrazně zintenzivnil uvádění děl soudobých skladatelů: Mrtvý muž přichází Jakea Heggieho, X: Život a doba Malcolma X Anthonyho Davise, Florencie v Amazonii Daniela Catána nebo Šampión Terence Blancharda.
Osobnost Jana Amose Komenského (1592–1670) je i pro operu určitě velmi nosné téma. Vždyť jen výčet oblastí Komenského působnosti je rozsáhlý a dalece přesahuje přízvisko „učitel národů“: nejen pedagog i teoretik pedagogiky a autor originálních učebnic a výukových koncepcí, ale také kněz, biskup, kazatel, teolog, filozof, diplomat, encyklopedista, jazykozpytec, spisovatel – autor děl teologických, teosofických. (Jeho Labyrint světa a ráj srdce inspiroval Noemi Savkovou a její mladistvě dychtivou operu J.A.K. z Labyrintu uvedla v roce 2022 Komorní opera JAMU.) Pro operu a naši současnost jsou neméně inspirativní a stále aktuální jeho pohnuté životní osudy během třicetileté války s morovými ranami, náboženskou netolerancí, vyhnáním z vlasti kvůli víře a přesvědčení, se ztrátami nejbližších lidí i zničením jeho knih, aniž ztratil naději na „všenápravu věcí lidských“.
Skladatel Jan Jirásek, libretista Tomáš Jarkovský a iniciátor vzniku opery Tomáš Ondřej Pilař zachovali v opeře Komenský chronologickou osu jeho života s jen několika málo dalšími postavami jeho života: manželkou Magdalenou (Anna Moriová), Purkmistrem Lešna a Ferdinandem II. (dvojrole Petera Malého, dr. Tulpem (Tomáš Maliniak) a synem Danielem (František Sliž). Kratičkými střípky mozaiky jeho klíčových okamžiků se prolínají postavy a citace z Labyrintu světa a ráje srdce, ale například i modlitba s vírou v návrat věcí lidu českého po přejití vichřic hněvu z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Během necelých dvou hodin opery se takto vystřídá 35 obrazů s centrálním mottem postavy Mámení (!), které dominuje i scéně: „Řekni sám, člověče, není to krásný svět? Všichni všem k užitku, radost pohledět“.
Sled obrazů, z nichž je zřejmý průběh děje, tvůrci pojmenovali následovně:
První dějství: Modlitba za Jana Amose (se slavným textem Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu / vláda věcí tvých / k tobě se zase navrátí, / ó, lide český).
Poprava na Staroměstském náměstí – Loučení, Smrt rodiny, Mor na obzoru, Morová rána, Jan Amos – Zoufalství bez konce, Rozloučení s Magdalenou a dětmi, Labyrint marnosti (disputace Jana Amose staršího i mladšího s Všudybudem, Mámením a sborem), Emigrace, Loučení s vlastí, Odchod z vlasti, Na cestě do Lešna, Lešno na dohled / nová naděje, Lešno – město zaslíbené, Tanec šťastných obyvatel, Lešno – městská rada vítá Jana Amose, Tanec šťastných obyvatel, Brána jazyků otevřená, Škola, Schola ludus, Nemoc – halucinace – zlý sen, Realita – blouznění Jana Amose staršího.
Druhé dějství: Modlitba, Mor v Lešně, Znavený tanec přeživších, Tanec uzdravených, Na lodi do Anglie, Bouře, Londýn, Jan Amos neúnavně píše, Amsterdam, Jan Amos při zmínce o vínu upadá do vzpomínek, Jan Amos se opět noří se do svých myšlenek, Ztracen v labyrintu vzpomínek a představ, Synu Danieli.
Ústřední postava Komenského je rozdělena do dvou rolí: postavy Jana Amose mladšího pro baryton jako bezprostředního účastníka dění (Jakub Hliněnský) a Jana Amose staršího pro hlubší hlasovou polohu basu (Jaromír Nosek), který dění komentuje, než se v závěrečných obrazech stává jeho součástí a věří, že v jím započatém díle bude pokračovat jeho syn Daniel. Důležité role mají v opeře alegorické postavy z Labyrintu jako Komenského průvodci – Všudybud (Michal Marhold) a Mámení (Zuzana Koš Kopřivová). Významným spoluhráčem i komentátorem dění je sbor, po celou operu přítomný na scéně v lavicích, které podle průběhu děje nabývají významu těch školních nebo kostelních při modlitbách.
Takový výchozí koncept rychlého střídání obrazů proložených sbory a tanečními scénami, zdvojení hlavní postavy a „oživení“ průvodců Komenského jako poutníka světem mohl otevírat prostor pro syntetické hudební divadlo nabité dramatickými situacemi s dalšími vrstvami jejich reflexe při prolínání různých časových pásem. Nebylo tomu tak. Zvolená forma se ukázala jako svazující. Komenský vyzněl spíš jako scénické oratorium se statickými disputacemi, jimž dodávaly dynamiku jen taneční scény ilustrující například mor nebo znavenost přeživších. Jenže i když jsou sólisté vybaveni mikroporty, není jim valně rozumět, navíc jejich hlasy zvukaři často nechávali překrývat hutně instrumentovaným orchestrem, který Jirásek ještě posílil konkrétními zvuky z reproduktorů (hluk moře, vlnobití, skřípání lodi).
Srozumitelnosti nenapomáhají ani šroubované volné verše libretisty Tomáše Jarkovského (až se nechce věřit, že je dramaturgem a ředitelem tak úspěšného divadla Drak s tolika divadelně vynalézavými inscenacemi a spoluautorem kongeniální adaptace Shakespearova Hamleta pro teenagery s názvem Hamleteen v Divadle Alfa), ani Jiráskův způsob rytmicky velmi členitého zhudebnění, které při vedení melodie nerespektuje přízvuky slov a přirozené délky slabik.
Celá inscenace postupně upadá do čím dál jednotvárnější pochmurnosti, posmutnělosti, vážnosti, až patetičnosti velebného tableau. Což je až s podivem u skladatele, který dokonce získal České lvy za hudby k filmům Nejasná zpráva o konci svět nebo Kytice a umí hudbou výstižně ilustrovat situace a v případě Komenského začleňovat dobové hudební citace. Opeře, či spíše scénickému oratoriu, chybějí kontrasty, které do inscenace nevnáší ani mondénní postava Mámení s až nepříjemně exponovanými výškami. Jakkoli Jan Amos Komenský ve svém životě čelil krutým ranám osudu, nechce se mi věřit, že by to byl až takový suchar.
Ostatně už Broučci kromě scénografa Marka Kubáta a sbormistra Martina Veselého stejného týmu (libretista Tomáš Jarkovský, šéf souboru a režisér Tomáš Ondřej Pilař, dirigent Jiří Štrunc, choreograf Martin Šinták, autorka kostýmů Dana Haklová), které v roce 2019 plzeňské Divadlo J. K. Tyla (za operního šéfování Tomáše Ondřeje Pilaře) koncipovali jako rodinnou inscenaci pro děti, byli zatěžkáni podobnou závažností a pochmurností. I zde zvolil Jirásek pro předlohu podle Jana Karafiáta strukturu, která se blíží statické kantátě s posílenými sbory dospělých i dětí a zvukově předimenzovaným orchestrem. I zde byly hlavní role Broučka, Berušky a Verunky rozděleny mezi dvojice interpretů – dětské a dospělé sólisty. Poetice pohádky a rodinnému komornímu charakteru Karafiátovy předlohy tvůrci dodali příliš monumentální až patetický rozměr. I v Broučcích převládala posmutnělost, a to i ve scénách s oslavou jara, bez vyvážení laskavou (i když přísnou) atmosférou bezpečí rodiny a záblesky humoru či veselosti, radosti a optimismu (který je východiskem Karafiátovy víry).
Podobně jako v plzeňských Broučcích se alespoň Tomášovi Ondřejovi Pilařovi jako režisérovi a spolu s Markem Kubátem jako spolutvůrci scény se podařilo do určité míry Komenského inscenačně oživit. Už zmiňovaným baletem v choreografii Martina Šintáka, pro Pilaře typickým efektním světelným designem, v tomto případě inspirovaným rembrandtovským šerosvitem, a také promyšleným výběrem rekvizit jako ilustrací nebo znaků a symbolů, z nichž ovšem mnohé vyžadují znalost historie, života a myšlenek Komenského nebo alespoň interaktivního obsahu opery na webu Jihočeského divadla. Kalichy jsou čitelnými symboly evangelické církve, trojité okno nad Komenského psacím stolem je vyjádřením Svaté trojice, stěny s břidlicovým designem odkazují na původní Komenského náhrobní kámen v Naardenu, bílé zkrvavené plátno provází scénu popravy na Staroměstském náměstí v roce 1621. Jsou použity také repliky truhlice, s níž Komenský cestoval, projekce krajiny z místa Komenského narození, či Rembrandtův portrét Komenského. Efekt nepostrádal oheň ve scéně požáru v Lešně, při kterém shořely Komenského knihy.
Na podobném principu aplikace dobových reálií pracovala i autorka kostýmů Dana Haklová, když pro kostýmy Všudybuda a Mámení použila látku potištěnou Komenského ilustracemi k Labyrintu a ráji srdce, na plášti Ferdinanda II. mohli diváci v předních řadách identifikovat dobové vyobrazení popravy 27 českých pánů, součástí kostýmu Komenského, který ctí módu 17. století, je Komenského rukopis.
Ze sólistů aspoň trochu vdechl život své postavě – Janu Amosovi mladšímu – Jakub Hliněnský, kterému bylo také nejlépe rozumět. A dirigent Jiří Štrunc si zkušeně poradil s rytmicky až zbytečně komplikovanou partiturou i s kombinací hry živého orchestru a předtočených zvuků.
Inscenací Komenského, v jehož osudech vidí tvůrci mnoho paralel se současným světem, chce budějovická opera přispět k renesanci této mimořádné osobnosti s mezinárodním přesahem a obohatit nadcházející Rok české hudby. Jakkoli je uvádění soudobých českých novinek záslužné a nasazení všech při vzniku i nastudování Komenského nezpochybnitelné, tak nosný námět nabízel výrazně víc.
Jan Jirásek: Komenský
Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Ondřej Pilař, scénografie Tomáš Ondřej Pilař a Marek Kubát, kostýmy Dana Haklová, choreografie Martin Šinták, sbormistr Martin Veselý, dramaturgie Eva Marečková a Marek Pavlíček.
Osoby a obsazení: Jan Amos st. – Jaromír Nosek / Jan Šťáva, Jan Amos ml. – Jakub Hliněnský / Tadeáš Hoza, Magdalena – Anna Moriová / Marie Svobodová, Všudybud – Josef Kovačič / Michal Marhold, Mámení – Markéta Klaudová / Zuzana Koś Kopřivová, Daniel, syn Komenského – Vincenc Ignác Novotný / František Sliž, Purkmistr / Ferdinand II. – Tomáš Kořínek / Peter Malý, Doktor Tulp – Alexnder Beň / Tomáš Maliniak, Dva měšťané – Martin Doucha / Tomáš Kotek / Přemysl Stibor, Dvě měšťanky – Tereza Faltýnová / Kristýna Janů / Anna Vodičková.
Sbor opery Jihočeského divadla, Orchestr opery Jihočeského divadla.
Premiéry 6. a 7. prosince 2023 v DK Metropol. Recenzována 1. premiéra, její obsazení vyznačeno tučně.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
