Filmová „dokumentární opera“ Kaprkód rozhodně stojí za zhlédnutí

  1. 1
  2. 2
V úterý 7. června 2022 proběhla v rámci festivalu Prague Music Performance předprojekce „dokumentární opery“ Kaprkód, věnovaná jednomu z nejzajímavějších českých skladatelů 20. století, Janu Kaprovi (1914-88). Užším tvůrčím týmem díla jedinečného formátu je Lucie Králová (scénář a režie), Jiří Adámek (libreto), Petra Šuško (hudba) a dcera Jana Kapra, houslistka Magdalena Vyoralová. Tři roky zpracovávaný projekt zaujme i mimořádnou kvalitou zvuku, kamery a střihu, a to i při natáčení Českého filharmonického sboru Brno v jeho akusticky ne zrovna optimální zkušebně na Výstavišti v Brně pod vedením žáka Jana Kapra, sbormistra Petra Fialy.

Film Kaprkód (zdroj Mindset Pictures)
Film Kaprkód (zdroj Mindset Pictures)

Projekce filmu v Edisonu byla bezprostředně orámována dvěma skladbami autora – Sonátou pro cimbál (1968) v provedení Daniela Skály a na závěr 1. částí Testimonianze (1969) v provedení basklarinetisty Petra Valáška s vtipnou happeningovou realizací.

Sledujeme-li poslední fázi realizace projektu před projekcí v Edisonu, pak v roce 2018 byly uvedeny na Maratonu hudby v Brně Testimonianze/Svědectví pro 4 sólové nástroje a světlo (s podtitulem „Brněnská premiéra skladby zapomenutého génia české nové hudby v unikáním scénickém provedení k výročí srpna 1968“), kde už byly použity nahrávky, citace dopisů včetně dopisu D. Šostakovičovi po okupaci 1968, filmové záběry skladatele a byl avizován dokument v režii Lucie Králové. I zde byl jedním z interpretů Petr Valášek. Repríza se konala o měsíc později v Praze ve Švehlovce. Česká televize následně prezentovala rozpracovaný projekt („work in progress“), na kterém se podílela, s názvem Šifry Jana Kapra/Kapr Code v sekci „pitchingu“ na Berlinale 2020, kde projekt získal hlavní cenu, což mu usnadňuje cestu do mezinárodní distribuce. Kaprkód, promítaný v předpremiéře v Edisonu, bude distribuován do českých kin na podzim letošního roku.

Jan Kapr pocházel z hudební rodiny a byl všestranně nadaný – sportovně, výtvarně, hudebně, se smyslem pro divadelní projev, vtipnou nadsázku i víceznačnou poetičnost a kontemplaci, trochu exhibicionista. Hudebně nadaný byl nejen jako skladatel, ale, jak zaznamenal dokument, i jako zpěvák (ve filmu interpretuje vlastní Milostné písně).

Jan Kapr (zdroj Mindset Pictures)
Jan Kapr (zdroj Mindset Pictures)

V šestnácti letech při cvičení na kruzích se zranil („Kruhy se utrhly“, glosuje libretista Jiří Adámek). Od té doby byl invalidní, ale stále dbal na kondici, která mu dovolila prožít aktivní umělecký i rodinný život. Na konzervatoři byl žákem Jaroslava Křičky. Od roku 1939 působil jako hudební režisér v Československém rozhlase. Už od 40. let zaznamenával úspěch se svými symfonickými díly v provedení špičkových orchestrů včetně České filharmonie, úspěšný byl i ve filmové hudbě. Jako řada dalších intelektuálů vstoupil do komunistické strany a angažoval se ve skládání budovatelských písní a skladeb („Nenapíšu noty, která by nesloužila boji za komunismus.“ je opakující se hláškou v dokumentu). Jednou z jeho budovatelských skladeb byla kantáta V Sovětské zemi na slova V. Nezvala (1950), která zazněla ve filmu a část textu byla využita i v závěru dokumentu.

Podobně jako mnozí další tvůrčí lidé dané doby Kapr brzy pochopil zrůdnost dobového stranického programu a chtěl ze strany vystoupit. Bylo mu vzkázáno, že „držitel Stalinovy ceny ze strany vystoupit nemůže“, tak zůstal pasivním členem. Nicméně, podobně i jako Nezval, dokázal se s rizikem postavit za režimem diskriminované umělce, v jeho případě R. A. Dvorského, odsouzeného za „velezradu.“

Jan Kapr a Pavel Ludikar (zdroj Mindset Pictures)
Jan Kapr a Pavel Ludikar (zdroj Mindset Pictures)

V 60. letech působil jako docent na JAMU a zkoumal možnosti Nové hudby – systémové i zvukové. Oboje specificky využil. Jeho „konstanty“ a „vychylování“, zvukové inovace, práce s hlasem, to vše používal s hudební inteligencí a výrazovou působivostí. Proto také získával ohlas nejen doma, ale i v zahraničí, a to i po roce 1968, kdy vrátil legitimaci, napsal apelativní dopis D. Šostakovičovi a byl v důsledku „odsunut“ z veřejného života. Svou sociální situaci řešil invalidním důchodem, na který měl nárok, a jeho skladby se spíše ilegálně šířily a prováděly v zahraničí. Začátkem 80. let byl znovu přijat do Svazu skladatelů, ale, jak se tak u nás stává, epizoda 50. let zřejmě způsobila, že ani po roce 1989 se jeho pozoruhodné skladby neobjevovaly na českých podiích. I dvě živě provedené skladby v rámci projekce filmu ukázaly pestrost Kaprova výraziva, jeho invenční práci s možnostmi nástroje. To je jeden z důvodů, proč je „dokumentární opera“ Kaprkód mimořádným projektem, hodným ocenění – protože kromě vlastní umělecké hodnoty kvalitním způsobem poutá pozornost jak k osobnosti, dílu, tak i složitosti doby, ve které žil.

Projekt spojuje poměrně různorodý materiál – soukromé amatérské němé filmové záznamy skladatele a jeho rodiny, nyní už v nevalné technické kvalitě, která je zároveň využívána i jako výrazový prostředek, dobové záznamy masových propagačních akcí éry 50. let, srpna 1968, citace z dopisů, pečlivě označené úryvky Kaprových skladeb, záznamy ze zkoušek Českého filharmonického sboru Brno, které výtvarně puristickou čistotou tvaru i perfektností obrazu a zvuku kontrastují se spontánním amatérismem skladatelových filmových šotů z osobního života a jeho prostředí. Naopak, dobře korespondují s ukázkami jeho perfektně graficky vyvedených černobílých partitur. Koncepce je významně nesena libretem Jiřího Adámka, jeho typicky stručnými glosami, které bez psychologizování načrtávají situace. Bez vysvětlování a komentářů tak tato klíčová slova dovolují osobní interpretaci, opírající se o obrazový a zvukový materiál a jeho různá propojení, navozující poetičnost, absurditu i humorný nadhled (například popíjení alkoholu z lahve je podloženo skladatelovou Omaggio alla tromba pro trubku a instrumentální soubor). Divák si může dovodit, že si takzvaně „dávají do trumpety.“ Pochodující mládež je spojena se slovním výčtem charakteristik skladatele.

Film Kaprkód (zdroj Mindset Pictures)
Film Kaprkód (zdroj Mindset Pictures)

Autoři si pohrávají i s asociacemi ke skladatelovu jménu. Ostatně, je citována i jeho vlastní úvaha, která roztomile ukazuje jeho smysl pro surreálné synchronicity, když vzpomíná, jak zjistil, že japonský skladatel Shin´ichi Matsushita ve stejné době a inspiraci i instrumentaci jako on komponoval skladbu Krystal a později i scénické dílo Ikaros s tím, že se sám „bojí podívat, jestli náhodou není jeho jméno v překladu kapr.“ Tuto epizodu jsem si ověřila, a je tomu skutečně tak, jen ten kapr se řekne japonsky „koi“.

Osobní život skladatele je celkově podán bez příkras, ale není komentován.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments