Operní panorama Heleny Havlíkové (444) – Neadekvátní pieta v Sedláku kavalírovi a aktivismus naroubovaný na Komedianty olomoucké inscenaci neprospěly

Veronika Kos Loulová, od loňské sezony nová šéfka olomouckého operního souboru, už před svým nástupem deklarovala svůj záměr odklonit se od operního tradicionalismu, v Moravském divadle pevně zakořeněného. A skutečně – dosavadní inscenace Dvořákovy Rusalky v režii CABANŮ, Modrovousova hradu Bély Bartóka s Tanci z Galanty Zoltána Kodályho v režii Daniely Špinar, nastudování Mozartova Tita v režii a dramaturgii Jiřího Havelky a Veroniky Kos Loulové i autorská inscenace Borise Jedináka a Petra Erbese Ad Matrem s hudbou Henryka Góreckého nebylo žádné pozvolné otočení kormidlem pomalu reagujícího parníku v klidných vodách olomouckého operního tradicionalismu, ale říznutá ostrá zatáčka v plné rychlosti na nebezpečné drncající trase nekonvenčních režijních přístupů – i s rizikem karambolu.

Kombinace jednoaktovek Sedlák kavalír a Komedianti ovšem patří k těm nejtradičnějším operním titulům. I když se jak Sedlák kavalír, tak Komedianti občas hrají s jinými tituly v dramaturgicky neobvyklých spojeních, u nás například Sedlák kavalír s Rekviem Gabriela Faurého v Opavě roku 2016, s Modrovousovým hradem Bély Bartóka v Ostravě v roce 2003, s Harlekýnem Ferruccia Busoniho v Plzni v roce 1997 nebo s Radúzem a Mahulenou Josefa Suka jako baletem v Olomouci roku 1989. V Brně režisér Ondřej Havelka mezi prolog z Komediantů promyšleně zařadil Gianniho Schicchiho Giacoma Pucciniho. Nicméně spojení Sedláka kavalíra a Komediantů do jednoho večera je už od dob vzniku těchto oper v 90. letech 19. století divácky osvědčené. Drží se v popředí zájmu divadel po celém světě – jen v posledním desetiletí tuto dvojici uvedlo přes 700 divadel.

Koncepce odklonu od operního tradicionalismu Veroniky Kos Loulové jako šéfky olomouckého souboru a v tomto případě i režisérky nové inscenace se tak neprojevuje ve výběru titulů, ale ve výkladu těchto oper. Především v Komediantech se režisérka pokusila s přesunem příběhu do současnosti akcentovat dnes znovu tak aktuální téma role a významu divadla a umělců v dnešní společnosti. A zkombinovala ho se zdůrazněním tématu křehké hranice mezi divadlem a realitou života.

Prolog ke Komediantům, který je nejen manifestem verismu, ale zároveň deklaruje postavení herců, v Olomouci umístili na úplný začátek inscenace před Sedláka kavalíra. A po přestávce uvedení Komediantů předchází nově doplněný mluvený prolog, v němž tentýž muž v obleku jako na začátku v árii Tonia, nyní pouze slovy na mikrofon, publiku poněkud školometsky (v angličtině) deklaruje, že by umělci neměli být jen automaty na zábavu, ale měli by otevírat i nepříjemná témata a nastavovat společnosti zrcadlo. A také vysvětluje, že by umělci měli pro svou tvorbu získat adekvátní prostor. Toto téma pak ještě ilustruje úvodní scéna Komediantů, ve které sbor v oblečení dnešních lidí zdraví herce, kteří procházejí s transparenty Status umělce nebo Nadšením nájem nezaplatíš, jak je známe z nedávné covidové krize. A představení o Kolombíně a Harlekýnovi, které v Leoncavallově opeře sehraje tlupa komediantů, má v olomoucké inscenaci podobu kýčovité zábavy kombinující Mickey Mouse, Sněhurku, kovbojku a klauniádu uprostřed boxerského ringu. A sbor jako publikum, s nímž se s okázalou povýšeností zdraví onen muž v obleku z obou prologů jako ministerský papaláš, přichází vybavený popcorny, které při nespokojenosti s představením hází na herce.

Druhým tématem olomoucké inscenace Komediantů je zdůraznění hranice mezi divadlem a životem. V Leoncavallově opeře kulminuje v závěru, kdy Canio, principál komediantské tlupy, během představení ze žárlivosti skutečně zabije jak svoji schovanku Neddu, tak jejího milence Silvia. Režisérka Veronika Kos Loulová toto téma „protáhla“ na celou inscenaci. Je pojatá jako zkouška současného divadelního souboru, která se prolíná s navazováním skutečných mezilidských vztahů. V tom hereckém tréninku se svou gymnastickou i jogínskou mrštností zaskvěla vedle tanečníků především sopranistka Helena Beránková, představitelka Neddy.

Do první části večera, Mascagniho Sedláka kavalíra, se však tento koncept nijak nepromítá. Sedlák kavalír, jakkoli uvedený oním prologem z Komediantů, tak vyznívá spíš jako přítěž bez čitelnějšího inscenačního záměru. Dalo se usoudit, že se režisérka držela období, kdy se Sedlák kavalír odehrává, to jest Velikonoc – i když utopených v černém a ve tmě. Ale naroubování přidané postavy ženy (baletky), které Turiddu při své první árii opěvující Lolu obřadně myje nohy a která se pak vyzývavě oddává pětici mužů, zdůraznění devocionálie v podobě Jezulátka v životní velikosti v bohatě zdobených šatech, které se pohybuje na kolečkách, a na konci pieta, když matka Lucia jako Matka Boží objímá mrtvého Turidda jako Ježíše – to vše vyznělo neadekvátně a násilně. A doslova matoucí byly dlouhé scény, kdy se Lola vášnivě objímá s celou plejádou mužů – žárlivému Alfiovi doslova před očima.

Ovšem výrazným kladem obou oper bylo při premiéře hudební nastudování Petra Šumníka, který s olomouckým orchestrem vystihl onu emocionální zvrásněnost partitury – a zároveň poskytl dostatečný prostor sólistům. Z nich zaujal při premiéře především tenorista Raman Hasymau jako Turiddu, zatímco Jakub Rousek v roli Cania hřímal bez pěvecky plastičtějšího propracování partu. Postupně se prozpívává k větší nosnosti svého sopránu Helena Beránková, při premiéře v rolích Loly i Neddy, zatímco pro Zuzanu Jeřábkovou se part Santuzzy jeví zatím jako předčasný úkol. A třebaže v inscenační koncepci byla velmi zvýrazněná role Tonia, jihokorejský barytonista Minsoo Ahn, který vytvořil i Alfia v Sedlákovi kavalírovi, působil spíše matně. Menší prostor Turiddovy matky Lucie ovšem využila Magda Málková k velmi sugestivnímu a koncentrovanému herecky propracovanému výkonu. Vyzdvihnout také zaslouží výkon sboru, včetně dětského.

V Olomouci je aktuálně v centru pozornosti záměr zastupitelstva města jako zřizovatele sloučit Moravské divadlo s Moravskou filharmonií, což by se podle městem zadané analýzy mělo týkat hlavně redukce hráčů orchestrů. Analýza i různá vyjádření k tomuto záměru jsou veřejně dostupné na internetu. Je to samozřejmě velké téma k diskusi. Při premiéře byly po divadle rozmístěné letáky, v nichž se orchestr Moravského divadla kategoricky ohrazuje proti některým závěrům analýzy, zejména těm o propouštění hudebníků. V letácích je uvedeno, že si orchestr nechce brát diváky jako rukojmí, a proto muzikanti svůj nesouhlas projevují vizuálně tak, že hrají v šerpách. Z textu je zároveň ujištění, že hrají pro publikum rádi. A já dodávám – při premiéře hrál orchestr skutečně skvěle.

Pietro Mascagni: Sedlák kavalír a Ruggero Leoncavallo: Komedianti

Hudební nastudování Petr Šumník, režie Veronika Kos Loulová, dramaturgie Viktorie Vášová, scéna Petr Vítek, kostýmy Vojtěch Hanyš, light design Jan Hugo Hejzlar, choreografie Martin Talaga, sbormistryně Lubomíra Hellová.

Osoby a obsazení:
Sedlák kavalír: Santuzza – Radoslava Müller / Zuzana Jeřábková, j. h. / Eliška Gattringerová, j. h., Turiddu – Jakub Rousek / Raman Hasymau, Lucia – Magda Málková, j. h. / Jitka Zerhauová, j. h., Alfio – Martin Štolba / Minsoo Ahn, j. h., Lola – Helena Beránková / Barbora Perná.

Komedianti: Canio – Jakub Rousek / León de la Guardia, j. h., Nedda – Helena Beránková / Barbora Perná, Tonio – Minsoo Ahn, j. h. / Robin Červinek, j. h., Beppe – Raman Hasymau / Luis Carlos Hernández Luque, j. h., Silvio – Daniel Kfelíř / Martin Štolba.

Obsazení premiéry vyznačeno tučně.

Orchestr, sbor a balet Moravského divadla Olomouc, Dětský pěvecký sbor BoDocentrum, a.s., sbormistryně Hana Vyroubalová.

Moravské divadlo Olomouc, premiéra 15. prosince 2023.