Operní panorama Heleny Havlíkové (447) – O(za)prášený Nabucco z MET

Po třech soudobých operách (Mrtvý muž přichází Jakea Heggieho, X: Život Malcolma X Anthonyho Davise a Florencie v Amazonii Daniela Catána) sáhla po osvědčené operní klasice. I když v repertoáru Metropolitní opery v New Yorku i v přenosech z tohoto divadla patří Verdi k nejhranějším skladatelům, je až s podivem, že se v MET hraje tak málo právě Nabucco, opera, která Verdiho po letech trápení konečně a definitivně proslavila – i s věhlasným Va pensiero, sull’ali dorate/Leť myšlenko na zlatých křídlech, pro který má MET navíc početný a svou sezpívaností vyhlášený sbor.

Nabucco se v repertoáru MET objevil až velice pozdě, v roce 1960. Abigail tehdy zpívala Leonie Rysanek, Nabucca Cornell MacNeil a Zachariáše Cesare Siepi. Inscenace zůstala na repertoáru ani ne rok a po čtrnácti představeních skončila. Pro srovnání – u nás se Nabucco po premiéře ve Scale v roce 1842 hrál poprvé ve Stavovském divadle německy v roce 1849, česky v Prozatímním v roce 1868.

Druhé nastudování Nabucca v MET pod taktovkou Jamese Levina a v režii Elijaha Moshinského přišlo až v roce 2001 s Mariou Guleghinou jako Abigail, Juanem Ponsem v roli Nabucca a Samuelem Rameyem jako Zachariášem. Do přenosů se v novém obsazení s Plácidem Domingem v titulní roli dostalo v roce 2017 a udrželo se na repertoáru až do současnosti. Pro další srovnání – u nás je Nabucco titul, který v letech komunistické ostrakizace, kdy jeho uvedení, pokud se ho – příznačně v 60. a 80. letech – podařilo (jedenáctkrát) prosadit, mívalo manifestační charakter. Od sametové revoluce patří k divácky vděčným titulům a dočkal se v našich divadlech sedmnácti nastudování. A po nedávné liberecké inscenaci je už za měsíc plánovaná další ve Státní opeře, ač od premiéry předchozího posledního nastudování v režii Josého Cury neuplynulo ani šest let.

Libreto Temistocle Solery vychází z historických událostí roku 587 př. n. l., kdy novobabylonský král Nebukadnesar II. zvítězil v bojích s Judským královstvím a zbořil celý Jeruzalém, včetně prvního Jeruzalémského (Šalamounova) chrámu. Téma pronásledování Židů neztratilo svou aktuálnost ani dnes. Legendární sbor zajatých Židů (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech), který se stal díky Verdimu mottem boje za sjednocení Itálie a vysvobození z područí rakousko-habsburské moci, je stále symbolem národní touhy po svobodě a inspiruje k mnoha režijním aktualizacím.

Historické souvislosti jsou východiskem pro mocenský, náboženský a milostný příběh opery – Abigail, nevlastní dcera babylonského krále Nabucca a legitimní dcera Fenena spolu soupeří o lásku Ismaela, synovce jeruzalémského krále. Ismael Abigail odmítne a vyvolá tak její zničující hněv, který podnítí i její mocenské ambice – touhu zmocnit se babylonské královské koruny a nenáviděné milence, Fenenu a Ismaela, ztrestat smrtí.

Inscenaci Nabucca premiérovanou v MET v roce 2001 nastudoval zkušený australský operní, divadelní a televizní režisér Elijah Moshinsky (1946–2021). Nabucco je v MET jeho osmá režie (včetně Janáčkovy Věci Makropulos). Viděli jsme tedy 23 let starou produkci, což není v MET nijak neobvyklé – inscenace Franca Zefirrelliho nebo Otto Schenka, které se staly legendami, MET udržovala na repertoáru i více než třicet let. Moshisnského režijní koncepce se scénografií Angličana Johna Napiera však nebyla a ani není nijak pamětihodná.

Bezmála čtvrt století od vzniku inscenace to sice nebylo znát z hlediska opotřebovanosti dekorací. Ostatně bývá až dojemné, když při záběrech ze zákulisí během přestávky vidíme paní s kyblíčkem barev a štětečky, jak retušuje na dekoracích drobné vady. Je zcela legitimní, že inscenátoři téma nijak neaktualizovali, jenže jejich pojetí bylo „staré“, či spíše zastaralé už v tom roce 2001. Jejich Nabucco působí spíš jako vzorně secvičené statické monumentální tableau než apel k boji proti utiskovatelům.

Sbor stál efektně rozestavěný na členité scéně během zpěvu prakticky bez hnutí, sólisté při áriích zaujímali určenou pózu a v ní ji s minimem gest odzpívali a pak se s obřadnou strojeností přemístili na další pěvecké číslo. Pokud měli nějakou akci udělat, často působila až směšně – například když Zachariáš drží jako klíčové rukojmí Nabuccovu dceru Fenenu a s nožem v ruce hrozí, že jí podřízne hrdlo, horda Nabuccových pochopů s kopími stojí kolem něj sice s odhodlaným výrazem ve tváři, ale nijak nezasáhnou, aby ho alespoň odzbrojili. A bylo až komické, jak Abigail odebírala izraelským ženám jejich kašírované dýky, jako by to byly dětské hračky.

Scénograf John Napier, který se proslavil hlavně muzikály Cats nebo Les Misérables na Broadwayi, pro Nabucca vystavěl v MET na točně mohutnou stavbu do výšky i šířky – z jedné strany je z kašírovaných kamenných bloků Šalamounův chrám a z druhé palác Babyloňanů se strmým schodištěm, na jehož vrcholu je trůn ve zvířecí podobě boha Baala. Po takovém schodišti se sólistům, zvláště Abigail v dlouhém těžkém plášti, obtížně stoupalo, ale ještě hůř scházelo. Nicméně vzhledem ke statičnosti inscenace to neprováděli příliš často. Podle vývoje děje se scéna otáčí na jednu či druhou stranu – ale to otáčení je zoufale pomalé. Moshinsky a Napier se tak v závěru natočeném na izraelskou stranu připravili o důležitý efekt – zborcení modly babylonského boha Baala.

Ve výsledku ale musím říci, že jsem z režijního i scénografického hlediska viděla na našich domácích operních scénách zajímavější inscenace – roce 2020 Jiří Nekvasil v Ostravě připomněl inscenaci svého otce Miloslava Nekvasila z roku 1968 a vzdal tím hold tamějšímu kmenovému výtvarníkovi Vladimíru Šrámkovi s důmyslným systémem „nebezpečných“ schodů, nad kterými jako ohnivé slunce září i vrhá stíny měděná koule s otvory proťatá kopím (Operní panorama zde). A brněnská opera v roce 2021 představila v režii Jiřího Heřmana svého druhu „historicky poučenou“ interpretaci, vycházející z nových poznatků o kultuře Mezopotámie, když se repliky archeologických nálezů staly symboly v rámci obřadného rituálu nad tématem morálky a slabosti vládců toužících ovládnout svět (Operní panoramata zde a zde).

Hlavním přínosem přenosu Nabucca z MET tak bylo hudební nastudování a výkony sólistů, oproti přenosu z roku 2017 s částečně inovovaným obsazením.

Zkušený italský dirigent Daniele Callegari, který v MET debutoval v roce 2008 Giocondou a diriguje po celém světě, suverénně řídil orchestr Metropolitní opery, pro Nabucca „natrénovaný“ ještě z dob Jamese Levina pro premiéru v roce 2001. Že staro/nové obsazení bude mít v orchestru dokonalou oporu, bylo jasné už z perfektně provedené předehry s kontrasty témat opery a brilantně zahraným závěrem hudby k Nabuccovu běsnění při plenění Šalamounova chrámu.

Ukrajinská sopranistka Ljudmyla Monastyrska zpívá Abigal po celém světě. Jak se svěřila v přestávkovém rozhovoru, patří k jejím nejoblíbenějším rolím. Její Abigail známe už z přenosu Nabucca z MET v roce 2017. Jako ženu posedlou mocí a žárlivostí ji pojímá velmi dramaticky. Může si to dovolit, protože má velký barevný hlas i techniku pro koloratury, oproti výkonu před sedmi lety jí mnohem přesvědčivěji vyšla také ztišená lyrická místa. Své zkušenosti s Verdiho barytonovými hrdiny zužitkoval také v MET dlouhodobě působící gruzínský sólista George Gagnidze. Jako Nabucco postihl komplikovaný vztah ke svým dcerám Feneně i Abigail, pozici vládce a válečníka i závěrečné prozření. Jeho protivníka Zachariáše však jen jednostranně hřímal ukrajinský basista Dmitrij Běloselskij, kterému nezněly nejhlubší tóny, pro autoritu velekněze Izraelitů podstatné.

Vedle těchto zkušených sólistů se jako pokorná, smířlivá Fenena uvedla ruská mezzosopranistka Maria Barakova, která v MET debutovala teprve nedávno. A bylo až dojemné, jak o přestávce nezakrývala svůj údiv, kam až se dostala ze zapomenuté ruské stepi. Pro Jihokorejce SeokJonga Baeka byl Ismael v MET první rolí – během covidu se přeškolil z barytonového oboru na tenorový a od té doby debutuje na jedné významné operní scéně za druhou. Známe ho i u nás z loňských čtyř představení jako Kalafa v Pucciniho Turandot. Lze očekávat, že Barakova i Baek jako pěvecky talentovaní sólisté získají v MET další příležitosti – že se jim však dostane lepšího režijního vedení.

Giuseppe Verdi: Nabucco
Dirigent Daniele Callegari, režie Elijah Moshinsky, scéna John Napier, kostýmy Andreane Neofitou, světelný design Howard Harrison, režie přenosu Habib Azar, průvodkyně přenosem Angel Blue.

Osoby a obsazení: Abigail – Ljudmyla Monastyrska, Fenena – Maria Barakova, Ismael – SeokJong Baek, Nabucco – George Gagnidze, Zachariáš – Dmitrij Beloselskij.

Přímý přenos do kin z MET, Praha, kino Světozor 6. ledna 2024