Operní panorama Heleny Havlíkové (325) – Hubička a Nabucco z divadla i ze záznamu

Časy kovidových restrikcí se zprostředkováváním operních inscenací alespoň formou záznamů – ať už online streamy nebo televizními přenosy – naplno obnažily otázku, nakolik je divadelní představení „závislé“ na přítomnosti publika v divadelním prostoru. A nakolik záznam zkresluje podobu inscenace – tu hudební i vizuální. Protože se inscenace, které divadla netrpělivě v době lockdownu poskytla prostřednictvím televize nebo internetu (a díky za to!), začínají hrát opět v divadle, nabízí se přímé srovnání – po brněnském Evženu Oněginovi také ostravské Hubičky a brněnského Nabucca.

• Nabucco s klady i zápory
• Hubička příkladem spolupráce různých platforem

Nabucco s klady i zápory

Opera Národního divadla v Brně zprostředkovala 19. května 2021 novou inscenaci Verdiho opery Nabucco v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Jiřího Heřmana online z Janáčkova divadla bez diváků (319. OPHH). A 29. června 2021 se konala ona „správná“ premiéra divadelní, jakkoli s publikem početně limitovaným a v rouškách.

Rozdíl to byl velký. Jak je pro inscenace Jiřího Heřmana typické, jejich podstatnou složkou je světelný design. V Nabuccovi vycházel z pološera, z něhož různorodé svícení „vykrajovalo“ situace a dodávalo jim atmosféru v základním ladění tmavě modré a zlatisté podle Ištařiny brány. Tento styl svícení se ovšem mohl projevit až v divadle. Pro záznam, který se utápěl v příšeří, až ve tmě, to byl základní handicap.

Další významná odlišnost spočívala ve svobodě volby pohledu. V případě Nabucca (ještě víc než u Oněgina, kterého v Brně také uvedli nejdříve v televizi a pak v divadle – 321. OPHH), jsem si mohla užívat svoji vlastní volbu, na co se při sledování představení zaměřím. Byly to moje oči, které „snímaly“ scénu v jejím celku – bez rušení slídivými zoomy kamer a střihy záběrů, kterým občas unikal kontext situací. A právě v případě režie a světelného designu Jiřího Heřmana, scénografické koncepce Tomáše Rusína a kostýmní výtvarnice Zuzany Štefunkové Rusínové byl ten celostní pohled podstatný.

Inscenace se vyvíjí v mnoha plánech s paralelními a na sebe navazujícími situacemi rozmístěnými po celém rozlehlém jevišti Janáčkova divadla. Při sledování v divadle tak byla mnohem zřetelnější celková Heřmanova koncepce založená na poučenosti archeologickými výzkumy, Verdimu a jeho libretistovi Solerovi v době kompozice opery neznámými, a na stylizaci náboženských rituálů a obřadů. Vynikla její komplexní jednolitost a estetická vytříbenost. Divadelní čas také otvíral širší paletu konotací na základě použitých znaků – spouštěných kamenů, misek s přesypáváním písku, s vodou nebo ohněm. Podobně se uplatňoval zlatistý pás jako tóra i plášť Nabuccovy zpupnosti nebo zlatý prstenec zavěšený jako koruna i spouštěný jako mříž, když odkrýval opojení mocí i úzkost a osamění, které takové postavení přináší.

Naopak zlatá Archa úmluvy s okřídlenými cheruby, umístěná v zadní části jeviště, při pohledu z hlediště bez detailních záběrů kamer zanikala. A divadelní podoba také poukázala na úskalí stereotypizace obřadnosti v pohybovém aranžmá především sboru. Při celkovém pohledu bez střihů na detaily inscenaci až zahlcovala téměř permanentní přítomnost přidané taneční postavy boha Baala (jako repliky dochované sošky s frýžskou čapkou nalezené v Sýrii).

Nabucca uvádí brněnská opera v podstatě v jednom obsazení. Takže v divadelní premiéře vystupovali s výjimkou menší role Baalova velekněze (David Nykl) stejní sólisté jako při internetové. Jakkoli hudební složka inscenace při živém záznamu většinou ztrácí na plasticitě, tentokrát výsledná zvuková podoba na internetu sólistům přála – i díky kvalitnímu snímání prostřednictvím mikroportů a citlivému mixu zvuku. Režisér Jiří Heřman totiž rozehrál inscenaci do velmi vzdálené hloubky jeviště, a třebaže orchestr citlivě reagoval na úroveň zvuku, hlasy sólistů, když byli v dálce, i přes dobrou akustiku Janáčkova divadla zanikaly. Doplatili na to i sólisté tak mocných hlasů, jakými vládnou barytonista Dalibor Jenis v titulní roli Nabucca, a sopranistka Csilla Boross v roli Abigail. Byly to však jen detaily v koncepci Nabucca nikoli jako ješitného panovníka, který se chce zpupně stát bohem, ale spíše jako vnitřně rozervaného intelektuála bolestně hledající vlastní identitu nad maketou Babylónu jako největšího města tehdejšího světa. Csilla Boross ztvárnila Abigail jako pyšnou ženu, kterou zdrcující poznání jejího pravého původu pouhé otrokyně vede k pomstychtivému uloupení moci – a v závěru k pokání.

Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková se jako Nabuccova dcera Fenena, která přestoupí na židovskou víru, vyrovnala s akustickými nástrahami jeviště velmi dobře, zatímco bas Jiřího Sulženka v roli Zachariáše přece jen poněkud zanikal a oslabila se tak protiváha židovského velekněze vůči Abigail. A Enrico Casari jako Ismael svůj tenor zbytečně přepínal. Vynikající byl ovšem brněnský sbor pod vedením Pavla Koňárka. Diskoordinace, která narušovala internetovou podobu inscenace, se v divadle vůbec neprojevila. Orchestr řízený Ondrejem Olosem potvrdil pečlivost nastudování, ale koncentrace nebyla taková, jako v Oněginovi nebo v Bohémě, které byly prozářené pelem postkovidové dychtivosti.

Giuseppe Verdi: Nabucco
Hudební nastudování Ondrej Olos, režie a světelný design Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, pohybová spolupráce Kateřina Prášková, videoprojekce Tomáš Hrůza, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková

Osoby a obsazení: Nabucco – Dalibor Jenis, Abigail – Csilla Boross, Zachariáš – Jiří Sulženko, Fenena – Václava Krejčí Housková, Ismael – Enrico Casari, Velekněz – David Nikl, Abdallo – Petr Levíček, Anna – Daniela Straková-Šedrovlá, Baal – Lukáš Lepold
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Národní divadlo Brno, Janáčkova Opera, Janáčkovo divadlo, premiéra 29. června 2021 v 19:00 hodin.

Hubička příkladem spolupráce různých platforem

S ostravskou Hubičkou to bylo obráceně – nejdřív se konala 10. června divadelní premiéra v hudebním nastudování Marka Šedivého a v režii Jiřího Nekvasila (322. OPHH) a následně, 1. července, TV Noe zprostředkovala i za účasti publika v divadle záznam této reprízy, kromě role Vendulky s jiným obsazením.