Operní panorama Heleny Havlíkové (466) – Pražské jaro zpívající i mluvící
Láska a život ženy na scandinávský způsob s Miah Persson
Návrat do historie historicky poučené interpretace
Sbor Polského rozhlasu – Lusławice rozezněl Pražskou křižovatku
Diskusní podvečery Rozkvětu Pražského jara
Springtýýýýýýn? Supééééér!!!
Láska a život ženy na scandinávský způsob s Miah Persson
Švédská sopranistka Miah Persson debutovala v České republice svým dramaturgicky originálním programem. Kombinace slavného písňového cyklu Roberta Schumanna Frauenliebe und Leben / Láska a život ženy op. 42 z roku 1840 na texty stejnojmenné básnické sbírky Adelberta von Chamisso s výběrem z opusů (12, 13 a 25) jeho manželky Clary Schumannové by až tak neobvyklá nebyla. Na své koncerty je zařazují mnohé mezzosopranistky, protože cyklus je koncipovaný pro střední ženské hlasy.
Persson ovšem našla pro pro Schumannovo dílo „zrcadlo“ v písních skandinávských skladatelů. Mohli jsme tak vedle písní Edvarda Griega, včetně Solvejžiny ukolébavky ze scénického dramatu Peer Gynt a písně První polibek Jeana Sibelia, alespoň „ochutnat“ díla u nás prakticky neznámých tvůrců: Gösta Nystroema, Ture Rangströma, Wilhelma Stenhammara, Bo Lindeho, Huga Alfvéna a Larse-Erika Larssona. Jejich texty a hudba také vypovídají o mladé dívce, jejím milostném vzplanutí, vyznání lásky, přes zasnoubení, vdavky, mateřství až po srdcebol mladičké vdovy po ztrátě manžela. Převažuje v nich zádumčivá, melancholická atmosféra v textech bohatých na zajímavé obrazy (dlouho sedět a opírat se o záda tmy; moře, každý k tobě chodívá, ale ty samo nikam jít nemusíš). Persson v písních objevovala i zvukomalbu vlnícího moře, kolébání dítěte, tryskání jasu jara, záři hvězd, plynutí mraků nebo šumění lesa či útoky větru.
Miah Persson, která se prosadila především v mozartovském repertoáru, ale také jako Straussova Sofie nebo Verdiho Nanneta i na festivalech v Salcburku nebo Glyndebourne, v londýnské Královské opeře a v MET, neohromuje objemem svého hlasu – v tom byla Dvořákova síň Rudolfina se svou „vstřícnou“ akustikou optimální volba. Pokud se Persson přece jen nechala strhnout k větší intenzitě fortissima, ve vyšším rejstříku se nevyvarovala ostřejšího a užšího zvuku. Předností Persson s mladistvě hebkým hlasem je ovšem muzikalita a velmi efektivní zacházení s možnostmi a limity jejího hlasu v ladných legatových frázích, propracované dynamice, srozumitelné deklamaci a uměním pohroužit se do emocí a lyriky interpretovaných písní v jejich zasněnosti, zádumčivosti, ale i radosti nebo zármutku.
Na rozdíl od Miah Persson má skotský klavírista Malcolm Martineau i u nás velké renomé jako partner Magdaleny Kožené, Bryna Terfela, Elīny Garanči či Susan Graham. Protože ve většině písní vybraných do programu Láska a život ženy není klavír pouhým doprovodem, ale spoluvytváří atmosféru do synergického celku, ba může být i nositelem pro slovy těžko vyjádřitelné romantické citové nálady, i tentokrát Malcolm Martineau potvrdil své mistrovství. Spočívá nejen ve virtuózním ovládání klavírní techniky, ale především v hloubce empatie a souznění právě se zpěváky. Způsob, jakým svým úhozem, dynamikou a frázováním souzní s lidským hlasem a hudebním i textovým obsahem interpretovaných písní, je vskutku mimořádný. Povyšuje koncerty na výjimečné zážitky.
Miah Perssson: Láska a život ženy
Miah Persson – soprán, Malcolm Martineau – klavír.
Program:
Clara Schumann: výběr z písní
Robert Schumann: Láska a život ženy op. 42
Gösta Nystroem, Ture Rangström, Wilhelm Stenhammar, Edvard Grieg, Jean Sibelius, Bo Linde, Hugo Alfvén, Lars-Erik Larsson: výběr z písní.
Pražské jaro, Dvořákova síň Rudolfina, 16. května 2024.
Návrat do historie historicky poučené interpretace
Široké stylové rozkročení Pražského jara letos prezentoval belgický soubor Collegium Vocale Gent. Od roku 1970, kdy by založen Philippem Herreweghem, patřil po boku souborů vedených Nicolausem Harnoncourtem nebo Gustavem Leonhardtem k průkopníkům historicky poučené interpretace barokního repertoáru – jak volbou nástrojů, tak technikami hry a zpěvu. Od té doby diskografie Collegia Vocale Gent v nejrůznějších vokálních a nástrojových obsazeních s repertoárem, který ovšem zahrnuje i období renesance a díla dalších období – Haydnova, Beethovenova, Brahmsova či Dvořákova, přesáhla stovku nahrávek nejen u labelu Harmonia Mundi a Virgin Classics, ale také u Herreweghova vlastního vydavatelství Phi. A sám Philippe Herreweghe rozšiřoval svůj záběr zakládáním dalších souborů – v roce 1977 La Chapelle Royale se zaměřením na francouzskou barokní hudbu, v roce 1988 Ensemble Vocal Europeén de la Chapelle Royale se specializací na renesanční polyfonie a ještě v roce 1991 Orchestre des Champs-Élysées s repertoárem od Beethovena po Debyssyho hraným na dobové nástroje. V roce 1990 získal titul Hudební osobnost roku, je čestným doktorem univerzit v Lovani a v Gentu a nositelem mnoha vyznamenání.
Arkádie, region v hornaté části v centrální části Peloponéského poloostrova, byl opěvovaný už Theokritem a Vergiliem jako mýtické místo pastýřského ráje s klidným jednoduchým životem v harmonii s přírodou. Stala se inspirací nejen pro spisovatele a básníky, ale i výtvarníky a hudebníky jako symbol hledání harmonie, míru a návratu k přírodě ideálního utopického světa daleko od konfliktů civilizovaného života. Přímo do svého názvu si toto místo vetkla Accademie dell’Arcadia, Arkádská literární akademie založená v roce 1690 v Římě s cílem obnovit po období zdobného baroka ideály jednoduchosti, čistoty a vkusu.
V období renesance zájem o Arkádii jako mýtickou oblast byl nesen pastorálním dílem Jacopa Sannazara Arkádie. Archetypy ideálu pastýřské nevinnosti a lásky uprostřed idylické přírody se pak v mnoha pastýřských hrách a románech období renesance stali pastýřský milenec Tirsi, oddaný své lásce ke krásné pastýřce Clori.
Bukolický žánr se pak stal renesančním skladatelům ideálním tématem pro madrigaly. A pro Philippa Herrewegha inspirací pro koncert nazvaný Madrigaly v Arkádii, s nímž Collegium Vocale Gent letos vystupuje na svém evropském turné. Program je sofistikovaně sestaven z kompozic Salomona Rossiho, Giovanniho Gastoldiho, Luky Marenzia, Claudia Monteverdiho a Sigismonda d’India – instrumentálních i vokálních s bohatou symbolikou a půvaby bukolických textů. Tvoří ho čtyři „kapitoly“ pastorálního příběhu s odloučením milenecké dvojice, jejím opětovným sblížením v intimitě milostného vztahu, smrtí, která však v závěru s Monteverdiho madrigalem Tirsi e Clori ze sedmé knihy vyústí do veselých her a tanečního reje nymf a pastýřů.
Philippe Herreweghe pro projekt Madrigaly v Arkádii zvolil komorní obsazení Collegia Vocale Gent – šest vokalistů (včetně naší sopranistky Barbory Kabátkové), kteří se střídali ve většinou pětihlasých madrigalech, a sedm instrumentalistů (dvoje housle, cink, violoncello, loutna, trombon a cembalo). Jakkoli se takto minimalistické obsazení pro pastorální téma hodí a zvuk cinku v bravurní interpretaci Lamberta Colsona mu dodal příhodnou barvu, nedařilo se interprety propojovat do homogenního stmeleného zvuku. Vyváženosti bránil zejména ostrý soprán Miriam Allan (což bylo zřejmé vedle měkkého sopránu Barbory Kabátkové), který sice dodával jas nejvyššímu hlasu v madrigalech, ale svou pronikavostí z něj příliš čněl.
Monotematičnost večera sice do určité míry limitovala škálu výrazu, ale i v tomto rámci se ukázalo, kam se dnes historicky poučená interpretace od 70. let minulého století vyvinula. Od uměřené vyrovnanosti zvuku s minimem vibrata se tento ideál přesouvá k mnohem „šťavnatějšímu“ výrazu, v němž priorita lahodně krásného tónu ustupuje ve prospěch intenzivnější expresivity při vyjádření emocí.
Návrat Philippa Herrewegha na Pražské jaro po jeho vystoupení s Orchestre des Champs-Élysées v roce 2009 byl jakýmsi návratem do historie historicky poučené interpretace. Dramaturgicky promyšlenou, ušlechtilou, ale už jen vzpomínkou na osvědčenou legendu. Je dobře, že díky našemu Collegiu 1704 Václava Lukse a vystoupením dalších souborů staré hudby, jak je máme v Praze možnost zažít zásluhou Letních slavností staré hudby, můžeme poznávat i jiné přístupy.
Collegium Vocale Gent & Philippe Herreweghe: Madrigaly v Arkádii
Program: Salomone Rossi, Giovanni Gastoldi, Luca Marenzio, Claudio Monteverdi, Sigismondo d’India.
Pražské jaro, Dvořákova síň Rudolfina, 17. května 2024.
Sbor Polského rozhlasu – Lusławice rozezněl Pražskou křižovatku
Název sboru pro někoho, kdo se detailně neorientuje na polské kulturní scéně, může být zavádějící. Jakkoli odkazuje k Polskému rozhlasu, zachovává dnes už jen respekt ke kontinuitě tradice, protože Polský rozhlas přestal mít finanční prostředky na jeho provozování. I když sbor se sídlem v Krakově už není přímou součástí Polského rozhlasu, nadále si udržuje tuto vazbu nejen názvem, ale také intenzitou spolupráce na smluvním základě.
Matoucí může být i lokalita v názvu sboru – Lusławice. Tím spíš, že to je „jen“ malá vesnice na jihu Polska. Má sice historii sahající až do 13. století, ovšem proslavil ji především Krzysztof Penderecki, který koupil zdejší zdevastované panství, v letech 1976–2020 tu bydlel, pořádal festivaly komorní hudby a začal pěstovat arboretum s dvěma tisícovkami druhů stromů a keřů z celého světa. V roce 2013 zde založil Evropské centrum hudby, které nese jeho jméno, pečuje o jeho odkaz a pořádá koncerty, workshopy, mistrovské kurzy a další hudební programy s cílem rozvíjet talenty hudebníků z celého světa. Polský stát vyjádřil uznání reprezentantům své kultury v tomto případě i hmotně tím, že v Lusławicích byla v roce 2013 postavena pro Pendereckého centrum velkorysá budova, kterou tvoří koncertní sál pro 650 lidí, komorní sál, knihovna, výukové místnosti a studia. Součástí tohoto Evropského centra hudby, zřizovaného Ministerstvem kultury a národního dědictví, Malopolským vojvodstvím a Asociací Akademie Krzysztofa Pendereckého, se stal i Sbor Polského rozhlasu, jehož plný oficiální název zní: Sbor Polského rozhlasu při Evropském centru hudby Krzysztofa Pendereckého v Lusławicích. Tato organizační ukotvenost se projevila i v programu pražsko-jarního koncertu, na němž zazněly dvě Pendereckého sborové kompozice v interpretaci, kterou lze považovat za referenční. Nejprve Cherubínská píseň na text hymnu k Nejsvětější Trojici, v níž se klidná monodie rozrůstala do prolínání „hlasů“ věřících, kněží a andělů, kteří se ve východní pravoslavné liturgii podílejí na obřadném otevírání královské brány k oltáři. V následujícím osmihlasém Agnus Dei s pokornou modlitbou k beránku Božímu, výkřikem nad slovy hříchy světa, zklidněním do pianissima a prosbou o darování pokoje, vzdal Penderecki hold památce kardinála Stefana Wyszyńského, duchovního vůdce polské opozice proti komunistickému režimu.
Tradice sboru ovšem sahá do roku 1948. Jeho repertoár i mnoho nahrávek zahrnuje všechna historická období s důrazem na soudobou tvorbu a s mnoha premiérami kompozic soudobých polských skladatelů včetně experimentů zaměřených na nová chápání vztahů mezi zvukem, tělem a prostorem. U příležitosti 75. výročí své činnosti sbor založil vlastní Akademii – speciální vzdělávací a umělecký projekt určený studentům polských hudebních akademií, kteří tak mohou získat zkušenosti z oblasti sborového zpěvu. Sbormistryní je od roku 2017 Maria Piotrowská-Bogalecká, která se rok nato stala i jeho uměleckou ředitelkou. Zkušenosti s vedením sboru získala už v souboru Contento Core, který založila v roce 2007.
Festivalový program byl zaměřený na polské skladatele, jejichž těžiště tvorby spadá do období po druhé světové válce s přesahy do století 21. Úvodní sbor Totus Tuus Henryka Góreckého v sobě nese výraznou symboliku: vznikl v roce 1987 u příležitosti třetí návštěvy Karola Wojtyly jako papeže Jana Pavla II. v Polsku. Právě latinské heslo Totus Tuus / Celý Tvůj si tento první slovanský papež vzal za vlastní. Góreckého zhudebnění v prosté homofonní sazbě s inspirací v nejstarší polské duchovní písni Bogurodzica ze 13. století sugestivně vyjadřuje odevzdanost a víru. Už v této první skladbě večera sbor Polského rozhlasu v komorním obsazení 14 + 14 předvedl svou skvělou sezpívanost a vyrovnanost v plné škále dynamiky včetně jemných pianissim. Oporu hutné znělosti basové sekce ovšem v plnějším zvuku ne vždy vyrovnávaly soprány, kterým občas chyběl jas nejvyšších tónů. Další devízou souboru je hluboký ponor do obsahu sborových kompozic, v Góreckého kompozici Totus Tuus se sugestivně vystavěnými oblouky gradací.
Dramaturgickou osu koncertu tvořily sbory, pro které skladatelé čerpali z tradiční kultury mazovského regionu Kurpie cenné svými kroji, zvyky, architekturou, tanci, poezií i písněmi. Zazněly výběry z cyklů Henryka Góreckého, Stanisława Moryta a Romana Maciejewského. Nejsem odborník na tuto národopisnou oblast, ale nechce se mi věřit, že se folklorní hudba Kurpie tolik omezuje na tklivé, posmutnělé, ztišené nálady, do nichž energicky vstoupil až závěrečný sbor Romana Maciejewského Kurpijský kozák na příznačně zvukomalebná slova drrrum dana dam.
Polskou programovou linii koncertu sbor s milou pozorností vůči hostitelské zemi doplnil tvorbou českých skladatelů. Výběr tří z Českých madrigalů Bohuslava Martinů na texty ze Sušilovy sbírky Moravské národní písně se tak stal jakýmsi českým zrcadlem sborů polských skladatelů inspirovaných lidovou kulturou Kurpie. Vedle jejich převažující melancholické nálady vnesly sborové madrigaly Bohuslava Martinů Aj, stupaj, Hej! Máme na prodej a Chceme my se, chceme do koncertu žádoucí veselejší a živější kontrast.
Za vrchol programu považuji českou premiéru sboru Martina Smolky The Name Emmanuel. Vznikl v roce 2017 na objednávku Švédského rozhlasu, který jej v témže roce premiéroval na Pobaltském festivalu. Východiskem je text anglického překladu ze začátku Matoušova evangelia, když anděl Páně ve snu navštíví svatého Josefa a zvěstuje mu narození Ježíše. Martin Smolka zde znovu předvedl své mistrovství při objevování zvukové „textomalby“, „rozpíjení“ hudebních barev, s nimiž vystihl snovou atmosféru, obraz chození po vodě i radost ze světla s „podkresem“ tichého vyzvánění.
Pro koncert Sboru Polského rozhlasu – Lusławice a jeho program vybralo Pražské jaro velmi příhodný prostor v kostele sv. Anny na Pražské křižovatce a publikum mu dodalo soustředěnou atmosféru. Škoda, že soubor jako by nepočítal s takovým ohlasem a pro jediný přídavek zvolil opakování Martinů Aj, stupaj.
Totus Tuus
Sbor Polského rozhlasu – Lusławice, sbormistryně Maria Piotrowska-Bogalecka.
Program:
Krzysztof Penderecki: Cherubínská píseň
Krzysztof Penderecki: Agnus Dei
Henryk Górecki: Totus tuus op. 60
Henryk Górecki: Pět kurpijských písní op. 75 (výběr)
Stanisław Moryto: Kurpijské písně (výběr)
Roman Maciejewski: Kurpijské písně (výběr)
Martin Smolka: The Name Emmanuel (česká premiéra)
Bohuslav Martinů: České madrigaly H 278 (výběr).
Pražské jaro, kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, 22. května 2024.
Diskusní podvečery Rozkvětu Pražského jara
Projekt Rozkvět Pražského jara, který je určený mladému publiku, nabídl nejen vstupenky na vybrané koncerty za pouhých 200 Kč, ale ve čtyřech diskusních večerech se stal jakousi festivalovou upoutávkou. Studenti hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Kampusu Hybernia ve čtyřech podvečerech od února do dubna „zpovídali“ interprety a skladatele spjaté s letošním ročníkem Pražského jara. Se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou (na letošním festivalu Smetanovu Libuši) a Jonášem Hájkem, vedoucím redaktorem nakladatelství Bärenreiter, se nejprve pokoušeli dobrat českého charakteru hudby. Flétnistka a umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum Jana Semerádová pak odkrývala zákruty a zákoutí při hledání způsobů, jak dnes interpretovat starou hudbu. K úvahám nad propojením umění starého desítky tisíc let a soudobé tvorby směřoval další večer s Kryštofem Mařatkou, v němž se tento skladatel, jehož houslový koncert Svatyně byl zařazen do festivalového programu, zamýšlel nad smyslem hudby a lidskou tvořivostí. A roli moderních technologií pro soudobou hudební tvorbu předvedli skladatelé Michal Rataj a Jan Trojan (autoři pražsko-jarního projektu Pianofonia pro Národní technické muzeum).
Třebaže studenti hudební vědy coby moderátoři musí ještě získat víc zkušeností, dařilo se jim „vytáhnout“ z hostů spoustu zajímavých názorů a informací. Obohacením byla i kratičká vystoupení hostů, jimiž svá vyprávění obohatili: Kateřina Kněžíková zazpívala árie z oper Bedřicha Smetany, Jana Semerádová předvedla rozdíly mezi historickými konstrukcemi fléten, Kryštof Mařatka zahrál na prehistorický instrumentář, k němuž ho inspirovaly pravěké jeskynní malby, a Michal Rataj s Janem Trojanem předvedli, jak elektronika zasahuje do současné hudby, zprostředkuje zvuky nástrojů i přístrojů také skladby třeba Johanna Sebastiana Bacha.
O diskusní podvečery byl velký zájem a měly skvělou atmosféru dychtivého zájmu o dobře vybrané hosty i témata. Je více než zřejmé, že v nich má smysl pokračovat.
Hudební soiré Rozkvětu Pražského jara
Kde domov můj?, 20. května 2024
Hudba, která zraje jako víno, 5. března 2024
Je nová hudba nová?, 19. března 2024
Stroj, přístroj, nástroj, 23. dubna 2024
Pražské jaro, Kampus Hybernská
Springtýýýýýýn? Supééééér!!!
Pražské jaro letos přišlo s dalším projektem zaměřeným na mladou, ba i tu nejmladší generaci, a to nikoli jako pouze pasivních posluchačů. V desítce koncertů a workshopů v různých místech Anežského kláštera si účastníci mohli zahrát na lyru, kterou si vyrobili z krabice od pizzy a z gumiček, nebo na hoboj z provrtané mrkve či flétnu z okurky. K dispozici měli také nepřeberné množství nejrůznějších bicích nástrojů. Klepáním, třením rukou a hlasy navodili zvuky savany, navigovali robota YuMi při hře na marimbu, ba dokonce luštili hudební hlavolam. Probudit kreativitu jim pomáhali členové HAMU Percussion Ensemble, Smyčcového kvarteta Prague Philharmonia, souboru ROCK Harmonie, Moravia Brass Bandu nebo britského vokálního kvinteta Apollo 5 či loňský vítěz pozounové soutěže Pražského jara Gonçalo Nova.
K posouzení Springteenu jsem si přizvala hodnotitelku v tomto případě mnohem kompetentnější, než jsem já – svoji sedmiletou vnučku: „Babi, poslouchej, jak mi hraje pizzafon! … Pomůžeš mi vyvrtat mrkev, aby pořádně vřeštěla? … Udělala jsem ti hudební záložku, líbí se ti? … Už se v té mapě vyznám, pojď, zavedu tě do zahrady minoritů. … Ta záhada hlavolamu mi moc nešla, ale špendlík jsem nakonec objevila. … Bylo to supééér! … Že půjdeme za rok zas!“
K tomu vskutku netřeba nic dodávat.
Springteen
Pražské jaro, Anežský klášter, 19. května 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
