Operní panorama Heleny Havlíkové (486) – Dvořákova Praha s janáčkovskými paralelami

Dvořákovu Prahu, která po sedmnácté obohacuje podzimní koncertní život české metropole, opět uvedlo putování po stopách skladatele, kterého si festival vetkl do názvu. Tentokrát cesta směřovala do Brna a ke vztahu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Tito dva skladatelé pak byli společně s Josefem Sukem zastoupení na koncertě s atraktivním programem Karnevalu, Sukovy Fantasie g moll pro housle a orchestr a Glagolské mše.
Dvořákova Praha 2024: Jakub Hrůša, Česká filharmonie, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)
Dvořákova Praha 2024: Jakub Hrůša, Česká filharmonie, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)

Po brněnských stopách Antonína Dvořáka

Dvořákovu Prahu otevírá už od roku 2013 putování po místech spjatých s životem, dílem a uváděním tvorby Antonína Dvořáka. Příznivci těchto jedinečných zážitků se zasvěceným průvodcem Davidem R. Beverdigem, americkým, v Česku žijícím muzikologem, dojeli „dobově“ parní mašinkou do Dvořákova rodiště v Nelahozevsi (část Severní dráhy z Prahy do Drážďan zprovozněná v roce 1851 procházela právě Nelahozevsí), navštívili Zlonice, kde Dvořák získal základy svého hudebního vzdělání, poznávali Dvořákova pražská působiště i jeho „druhý domov“ ve Vysoké u Příbramě (dnes s památníkem Antonína Dvořáka) a kostelíčkem v Třebsku. Dalšími cíli po stopách Antonína Dvořáka byly Lužany, k nimž Dvořáka poutalo přátelství s architektem a mecenášem Josefem Hlávkou, Kroměříž, Plzeň, Sychrov, zámek Maleč, Karlovy Vary a Olomouc. Součástí výletů po Dvořákových stopách jsou také koncerty s dramaturgicky vytříbeným programem, který v praxi „dokládá“ Beveridgovy poutavé výklady.

Památník Leoše Janáčka, 31. srpna 2024 (zdroj Dvořákova Praha)
Po stopách Antonína Dvořáka: Památník Leoše Janáčka, 31. srpna 2024 (zdroj Dvořákova Praha)

Při letošním výletu do Brna došlo nejen na Dvořákovy zdejší pobyty, ale také na jeho vztahy s Leošem Janáčkem. Po boku Davida R. Beveridge proto stanul Jiří Zahrádka, náš přední znalec brněnského Mistra. Už cestou vlakem se účastníci výletu mohli začíst do obsáhlé programové brožury s podrobným zmapováním Dvořákova brněnského působení. Během procházky Brnem se zastávkami na místech důležitých pro oba skladatele pak David R. Beveridge bohatě komentoval seznámení Janáčka s Dvořákem během studia na pražské varhanické škole ve školním roce 1874/75 a jejich další přátelský vztah včetně korespondence ba i společných výletů do Husince, Prachatic, Strakonic, na Říp, Karlštejn nebo Orlík, které často jen oni dva absolvovali pěšky i během několika dnů. Jiří Zahrádka pak doplňoval výklad o Janáčkův obdiv ke Dvořákovi, jehož portrét měl na svém pracovním stole a jehož praktický dopad se odrazil v četném uvádění a prosazování Dvořákových skladeb v Brně za Mistrovy účasti jako interpreta i posluchače.

Bezprostřední srovnání kompozičních počátků obou skladatelů nabídl krátký koncert v kostele sv. Jakuba s ranými varhanními skladbami Dvořáka (Preludium a Fuga z doby Dvořákova studia na pražské varhanické škole) a Janáčka (Předehra pro varhany z dob jeho studií na pražské varhanické škole) v podání Ondřeje Múčky. Když jsme dorazili do „domečku“, Památníku Leoše Janáčka, posluchači se nechtěli odtrhnout od podmanivého výkladu, v němž Jiří Zahrádka historická fakta o vztazích Dvořáka a Janáčka obohatil o zamyšlení, jak jsou jejich kompoziční východiska, přístupy a styly odlišné. Ačkoli je z hlediska dat narození dělí pouhých třináct let, jejich období vrcholných kompozic se časově míjela, protože Janáček dospěl ke svému osobitému hudebnímu vyjadřování až po své padesátce – první verze Její pastorkyně byla uvedena v roce 1904, kdy Antonín Dvořák zemřel. Zatímco Dvořák je završitelem pozdního romantismu konce 19. století, Janáček, ač ho obdivoval, šel skladatelsky zcela odlišnou cestou – byl „dítětem“ realismu včetně motivické práce založené na krátkých motivech odvozených od nápěvků mluvy.

Ondřej Múčka, 31. srpna 2024 (zdroj Dvořákova Praha)
Ondřej Múčka, 31. srpna 2024 (zdroj Dvořákova Praha)

Janáček ovšem „stihl“ zaslat Dvořákovi několik svých skladeb k posouzení. Ke čtyřem mužským sborům mu v roce 1886 Dvořák napsal: “…musím se Vám upřímně přiznat, že nad tak mnohým místem, zejména pokud se týče modulací, jsem byl zaražen a nevěděl jsem si rady. …ale když jsem si je přehrával, jednou, podruhé, potřetí – mé ucho si přece uvyklo a pravil jsem si: No, může to tak být, ale hádat by jsme se o tom mohli…” V roce 1897 pak Dvořák ve svém hodnocení partitury kantáty Amarus Janáčka sice pochválil za pokrok, který v každém ohledu udělal, uznale se vyslovil o harmonické zajímavosti s tím, že by si přál víc melodie a trochu správnější deklamace. Na Dvořákovo hodnocení Janáčka jako skladatele pak nad partiturou Amara ještě zavzpomínal Josef Suk, jemuž měl Dvořák říct: “Je to divné, ale psal to někdo, kdo přemýšlí vlastním mozkem.”

Velmi promyšleně sestavený program koncertu v Besedním domě, kde za Dvořákova života zazněla většina brněnských uvedení jeho skladeb, prakticky porovnal přístupy obou skladatelů k lidovým písním i to, nakolik byly Dvořákovy postřehy optikou pozdního romantika k Janáčkovým sborům a Amarovi trefné. Ze Tří mužských sborů na slova slovenských lidových písní, op. 43, bylo zřejmé Dvořákovo stylové ukotvení, když k folklorním textům komponoval vlastní melodie, zatímco Janáček v Dvořákem komentované Čtveřici mužských sborů z roku 1885, z doby, kdy se intenzivně věnoval studiu moravského folkloru, už začínal hledat jiné, „autentičtější“ cesty. Zařazení Dvořákových sborů na brněnský koncert posílilo i to, že souborně zazněly poprvé ve verzi se čtyřručním klavírním doprovodem právě v Besedním domě v roce 1878 za Dvořákovy a Janáčkovy interpretační spoluúčasti.

Na koncertě zazněla i další Janáčkova skladba, k níž se Dvořák na základě partitury alespoň zběžně vyjádřil. (Slyšet ji však nemohl, protože komplet první verze zazněl až v roce 1912, opět v Besedním domě.) Kantáta Amarus pro sóla, smíšený sbor a orchestr vznikala v letech 1896/97 a při dnešní znalosti Janáčkova kompozičního vývoje je zřejmé, že v jeho tvorbě představuje významný mezník při nalézání jeho pozdějšího charakteristického kompozičního stylu. Ke kantátě Amarus na text Jaroslava Vrchlického měl Janáček úzký vztah. Osobně se ho dotýkal příběh chlapce Amara, který vyrůstal v klášteře, protože souzněl s jeho osamělostí, jak ji prožíval, když musel v jedenácti letech odejít z chudého domova jako fundatista do starobrněnského augustiánského kláštera.

Po stopách Antonína Dvořáka – Brno: Český filharmonický sbor Brno, 31. srpna 2024, Besední dům, Brno (zdroj Dvořákova Praha)
Po stopách Antonína Dvořáka – Brno: Český filharmonický sbor Brno, 31. srpna 2024, Besední dům, Brno (zdroj Dvořákova Praha)

Zařazení Holoubka na program koncertu v rámci brněnského festivalového výletu bylo dáno tím, že také tato Dvořákova symfonická báseň vycházející z balady Karla Jaromíra Erbena měla světovou premiéru v brněnské Besedě, v roce 1898, opět pod taktovkou Leoše Janáčka.

Provedení koncertu festivalové ouvertury bylo svěřeno pod vedením dirigenta Roberta Kružíka předním brněnským interpretům – Českému filharmonickému sboru Brno pod vedením sbormistra Joela Hány, Filharmonii Brno, klavíristům Miriam Zuziakové a Kentovi Satsumovi a trojici sólistů, z nichž v Amarovi svým uměním vystihnout obsah zpívaného textu zaujal tenorista Jaroslav Březina, zatímco Roman Hoza zůstal u prezentace svého hutného barytonu. Pavlína Švestková v několika málo taktech sopránovém partu zkoncentrovala intenzitu klíčového sdělní anděla, který splnil Amarovi jeho přání a prozradil mu, že umře oné noci, kdy zapomene „v lampu před oltářem nalíti olej“. Koncert v horku sobotního brněnského podvečera sice nepatřil k interpretačně přelomovým, ale intenzita genia loci s poznáním tolika dvořákovsko-janáčkovských kontextů ho povýšily na mimořádný zážitek.

Po stopách Antonína Dvořáka – Brno

Antonín Dvořák: Tři mužské sbory na slova slovenských lidových písní, op. 43, B. 76

Antonín Dvořák: Holoubek op. 110, B. 198

Leoš Janáček: Čtveřice mužských sborů

Leoš Janáček: Amarus, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr na báseň Jaroslava Vrchlického

Filharmonie Brno, dirigent Robert Kružík, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Joel Hána, soprán, Jaroslav Březina tenor, Roman Hoza baryton, Miriam Zuziaková klavír, Kento Satsuma klavír.

Dvořákova Praha, Besední dům Brno, 31. srpna 2024.

Atraktivní program, efektní provedení a bouřlivé ovace na druhém koncertu Dvořákovy Prahy

Na putování po stopách Antonína Dvořáka v Brně s letošním tématem vztahu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka dramaturgicky navázal druhý koncert letošního ročníku Dvořákovy Prahy 7. září 2024. Program byl víc než atraktivní – Dvořákův Karneval, op. 92, a Janáčkovu Glagolskou mši doplnila Fantasie g moll pro housle a orchestr, op. 24, jedna z nejčastěji hraných skladeb Josefa Suka.

Nejen program, ale také interpreti tohoto koncertu přilákali do Dvořákovy síně početné publikum – bylo úplně vyprodáno. A rovnou řekněme, že posluchači po každé skladbě bouřili nadšením.

Dvořákova Praha 2024: Julia Fischer, Jakub Hrůša, Česká filharmonie (zdroj Dvořákova Praha)
Dvořákova Praha 2024: Julia Fischer, Jakub Hrůša, Česká filharmonie, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)

Předehra Karneval (první uvedení 1892) patří k posluchačsky efektním Dvořákovým kompozicím. S Českou filharmonií ho Jakub Hrůša (zpaměti) rozehrál v široké výrazové škále plné kontrastů až tak, že vrcholům dynamiky ve fortissimu byla Dvořákova síň zvukově malá. Z provedení čišela rozjásanost a energie, která však ve velmi rychlých tempech úvodní a závěrečné části působila až hekticky.

Sukova Fantasie g moll (první uvedení 1904) měla v houslistce Julii Fischer svrchovanou interpretku. Při naprosté technické suverenitě dala plně vyznít emočním nuancím tohoto efektního díla s odstíny vroucnosti i laškovnosti, zasněné zádumčivosti i energické dravosti. V České filharmonii měla citlivé partnera nejen při podpoře zvukové plnosti ve forte a ztišením v pianech, aby i ona mohla v sólovém partu uplatnit jemnost této dynamiky, ale také ve vzájemném přebírání frází. Publikum si vytleskalo přídavek – a brilantně zahrané sólové Capriccio B dur Nicoly Paganiniho si mezi hráče orchestru přišel poslechnout i Jakub Hrůša.

Dvořákova Praha 2024: Jakub Hrůša, Česká filharmonie, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)
Dvořákova Praha 2024: Jakub Hrůša, Česká filharmonie, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)

Glagolská mše, kantáta na staroslověnský text pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany z roku 1926, kterou Janáček chápal jako oslavu panteismu, je dlouhodobě stabilní součástí repertoáru České filharmonie i Pražského filharmonického sboru. Také dirigent Jakuba Hrůša ji mnohokrát uvedl s různými orchestry. Podobně jako Karneval, i Glagolskou mši pojal Jakub Hrůša energicky s janáčkovskou syrovostí, nezkrotností a „výbuchy“ emocí. Rozsáhlý sborový part připravil s barevně prokresleným zvukem a plasticitou sbormistr Lukáš Vasilek. V postludiu se blýskl varhaník Christian Schmitt. Glagolské mše vyzněla velmi efektně, včetně orchestrálních sól, která Janáček „rozprostřel“ po různých hráčích, ovšem i v tomto případě se forte pléna dostávala na hranici zvukové kapacity Dvořákovy síně. Ve Smetanově síni by Hrůšovo dramatické naplno rozehrané pojetí vyznělo nejspíš lépe.

Tenorista David Butt Philip a basista Brindley Sherratt mohli ve svých partech Glagolské mše předvést jen dramaticky vypjaté rejstříky svých plných hlasů v silné dynamice. Bella Adamova je doplnila v kratičkých altových vstupech, které Janáček vyhradil altu a v nichž jen poodkryla svůj podmanivě temný hlas, s nímž se v poslední době začíná prosazovat i v samostatných koncertech. Pouze Corinne Winters mohla využít větší výrazové nuance rozsáhlejšího sopránového sóla. Ale vřelosti, jak ji v poslední době známe třeba z interpretace Kateřiny Kněžíkové, která naplňuje Janáčkovu představu sopránového partu jako „dívky – anděla“, Corine Winters nedosáhla. I když staroslověnský text je pro nás dnes velmi obtížně srozumitelný, žádný ze sólistů k jeho větší jasnosti svou deklamací nepřispěl.

Dvořákova Praha 2024: Bella Adamova, Corinne Winters, Jakub Hrůša, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)
Dvořákova Praha 2024: Bella Adamova, Corinne Winters, Jakub Hrůša, 7. září 2024 (zdroj Dvořákova Praha)

Ano, i koncerty s atraktivním repertoárem nemající v interpretaci umělců, kteří již v minulosti opakovaně ve zvolených skladbách předvedli své mistrovství, pel festivalové novinky, na Dvořákovu Prahu patří. Je ovšem dobře, že festival takové velikosti a významu zařazuje do svého programu vedle osvědčených titulů i díla, která nepatří k těm repertoárově zavedeným a je třeba teprve začít prosazovat. A to i v operním žánru, byť pouze koncertně. Můžeme se takto těšit na Mrtvé město Ericha Korngolda. I když se tato opera objevuje v posledních letech na scénách zejména německých a rakouských divadel často, u nás ji zatím uvedlo pouze v roce 2002 brněnské Národní divadlo v rámci korngoldovského týdne, na kterém se podílelo Badenské státní divadlo Karlsruhe, když z plánované inscenace Národního divadla moravskoslezského v roce 2020 kvůli covidovým restrikcím sešlo. Úterní koncert, na němž Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK bude řídit Tomáš Brauner s tenoristou Robertem Saccou a sopranistkou Vidou Miknevičiūtė v hlavních rolích Paula a Marietty slibuje tuto dramaturgickou mezeru alespoň částečně, bez scénického ztvárnění zaplnit.

Antonín Dvořák: Karneval, op. 92, B. 169

Josef Suk: Fantasie g moll pro housle a orchestr, op. 24

Leoš Janáček: Glagolská mše

Česká filharmonie, dirigent Jakub Hrůša, Julia Fischer housle, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek, Corinne Winters soprán, Bella Adamova alt, David Butt Philip tenor, Brindley Sherratt bas, Christian Schmitt varhany.

Dvořákova Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň 7. září 2024.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments