Trvalá výzva rozporuplné opery
Čertova stěna, dle podtitulu komicko-romantická opera o třech jednáních na libreto Elišky Krásnohorské, zůstává od své premiéry 29. října 1882 v Novém českém divadle přijímána rozpačitě. Vedle Braniborů v Čechách patří tato poslední dokončená opera Bedřicha Smetany k jeho nejméně uváděným. Předchozí brněnská inscenace s dirigentem Václavem Noskem a režisérem Evaldem Schormem je z roku 1979.
Neprávem opomíjená opera originálním a ve světové operní literatuře málokdy vídaným způsobem nahlíží na základní filozofické otázky lidské existence v dráždivé kombinaci vážného a humorného, historických reálií a báchorky. Lze v ní vystopovat mnohé autobiografické prvky skladatele stiženého hluchotou a osamoceností svého jabkenického azylu. Ďábel/Rarach je zde k nepoznání zdvojen s podobou poustevníka Beneše, poznamenaného svými hříchy z touhy po bohatém opatství. Další z témat opery – pokušení, vnitřní zápasy člověka a hledání morálních hodnot – jí dodávají silný existenciální rozměr.
Právě rozporuplnost Čertovy stěny je stále podnětná a bylo by pošetilé se pouštět do hodnocení úrovně Smetanovy hudby a textu libreta Elišky Krásnohorské, jehož domnělé chyby se mnozí snažili tak vehementně napravovat. Mnohavrstevnatost Čertovy stěny je zároveň inspirací i úskalím. Přesto – respektive právě proto – má smysl znovu a znovu hledat a objevovat nové možnosti její interpretace – hudební, pěvecké i režijní a představitelské.
Dosavadní tradice uvádění Čertovy stěny se rozprostírá mezi romantickou jihočeskou pohádkou po filozofování nad mefistofelským pokušitelstvím. Tvůrci předchozí domácí inscenace v Národním divadle moravskoslezském připravené pro smetanovské výročí v roce 2024 a přenesené pak i do Divadla J. K. Tyla v Plzni, režisér Jiří Nekvasil a scénograf David Bazika nešli cestou ilustrace historických událostí kolem poloviny 13. století, které stojí za pověstí s reálnou postavou rytíře a politika Voka I. z Rožmberka (za vlády Přemysla Otakara II. nejvyššího maršálka, druhého nejvyššího muže Českého království), a se založením cisterciácké fundace ve Vyšším Brodě jako rodové rožmberské nekropole. Svůj inscenační koncept založili na silném výtvarném gestu s promyšleným propojením Smetanovy „bilanční“ opery o rytíři a politikovi Vokovi z Rožmberka a pověsti, která se váže k divokým skalním útvarům nad Vltavou u Vyššího Brodu, s průhledem do neutěšené osobní situace tvůrce.
Současný klášter jako inscenační rámec
Ani v Brně nezvolili popisnost romantické krajinomalby s českou báchorkou o čertech a neuchýlili se k módním psychoanalytickým výkladům třeba v sanatoriu šílenců, kam by inscenátory mohly směrovat peripetie Smetanova života v době, kdy Čertovu stěnu komponoval.
Nosným inscenačním východiskem týmu režiséra Jiřího Heřmana byl nápad umístit inscenaci do repliky vyšebrodského kláštera s volnou oporou v historických faktech. Podobně jako v řadě svých jiných inscenací založil Heřman svou režii na přidané němé postavě – tentokrát současného mnicha. Během ticha před předehrou při zametání podlahy objeví pod uvolněnou dlaždicí jeden z dnes nezvěstných svazků pětidílné Historie rožmberské, jak ji sepsal Václav Břežan – archivář, knihovník a kronikář Petra Voka z Rožmberka. A když z ní tento současný mnich během celé inscenace čte, příběh před jeho zraky ožívá. Na chvíli se dokonce stane jeho součástí, když se z reje Voka chtivých žen celý rozdováděný vypotácí jen v trenýrkách a svlečeným tílkem rozjařeně mává nad hlavou.
Zasazení inscenace do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, sídla cisterciáckého opatství, tohoto jediného fungujícího mužského řádu u nás, se zajímavě promítlo do nápadité scénografie Dragana Stojčevského, Heřmanova stálého spolupracovníka. Je inspirovaná interiéry kláštera – kostelem Nanebevzetí Panny Marie s hrobkou Rožmberků pod kněžištěm, chórem, ambitem i knihovnou a středověkým Závišovým dvojramenným relikviářovým křížem. Množství míst děje – hrad Rožmberk, skála nad Vltavou, sednička v pastýřské chatrči, skaliska nad Vltavou s Čertovou kazatelnou – je tak sjednoceno interiéry vyšebrodského kláštera.
Šestice pojízdných modulů kostelních lavic a polic na knihy (z obrácené strany zpovědnic) vytváří plynulý, místy až filmový rytmus, který ještě oživuje vznášející se Rarach. Pro vystupování Voka a Hedviky ze záhrobí jsou využívána také propadla, odkud se zjevuje i Rarach. Do současnosti spadají kolečka naplněná hlávkami zelí i velké balíky slisované slámy. Kumulace těchto scénografických prvků zalitých zeleným světlem a sborem coby Rarachem zmanipulovanými ovečkami inscenátorům umožnila v divokém tempu této části opery dynamicky rozehrát stavbu a zbourání „čertovy stěny“. K tomu kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové, další členky názorově spřízněného týmu, u „historických“ postav vesele replikovaly středověkou módu.
Postupně se však Heřman začal do přehršle svých nápadů, jimiž každou vteřinu naplňoval situace a z reálného života vycházející reakce všech postav i sboru, zamotávat. V celé té změti mnichů (a to i coby znalců bylin, včetně těch omamných) se vytrácela klíčová dramatická figura Beneše. Přespříliš bylo také vykrmených kaprů, jakkoli patří k jihočeským rybníkům, a to včetně kostřiček kapřích umrlců nebo nešťastníka, kterým Katuška vzteky mrskne o hranu kolečka, či jednoho, jehož ocas se ještě plácal v náručí sochy anděla. Kapři dokonce vznešeně plavou za vysokými gotickými okny apsidy při Rarachově snaze přehradit „čertovou stěnou“ Vltavu a tím zaplavit klášter i s Vokem.
Otazník pro mě zůstal i nad závěrem: když se zavřením knihy postavy příběhu mizí z jeviště a Vok sestupuje zpět do své hrobky, Hedvika zůstává na jevišti jako kůl v plotě. Pokud se z ní měl stát symbol věčné lásky, jak jsem vyrozuměla z nápovědy v programu, tak zůstal v posledních několika vteřinách inscenace nečitelný.
V tiskových materiálech před premiérou inscenátoři akcentovali téma pokušitelství. „Čertova stěna je o čertících a myšlenkách, co máme v sobě. Postava Raracha ztělesňuje právě jakési našeptávání našeho druhého já. Souboje s našimi vnitřními čerty můžou být opravdu velmi vtipné a zábavné a věřím, že o tom bude i naše inscenace„, říká režisér Jiří Heřman. Dvojjedinost – když to zjednoduším – dobra a zla nebo různých pokušení v nás tvoří už nosný základ opery, když má být Rarach k nepoznání zdvojen s postavou poustevníka Beneše. Rozšíření této myšlenky na další postavy se tak přímo nabízí. Inscenačně ale nebyla tato rovina nijak výrazně posílena. Důležité dvojnictví Boho/ďábla Beneše a Raracha bylo naopak oslabeno, když Rarach dostane podobu Smrtky, kostlivce. Ano, režijní ilustrace, jak na nitkách tahá loutku Beneše, vizualizovala jejich vztah, ale podoba vnitřního našeptavače jako Smrti navozovala spíše varování memento mori než vnitřní sváry postav.
Hudební nastudování mezi potenciálem partitury a realizací
Na hudebním nastudování Roberta Kružíka jsem ocenila, že provedení nebylo romanticky patetické a přehnaně sentimentální. Jsem však přesvědčená, že partitura této Smetanovy poslední dokončené opery skýtá mnohem větší škálu výrazových vrstev, než jsme při obou premiérách slyšeli. Když odhlédnu od nesrovnalostí v souhře, které se dozajista během repríz podaří odstranit, pro vyjádření dramatičnosti, střetů, „disonancí“, včetně harmonického neklidu, ale i jasu, vřelosti, melancholie, komiky nestačí správné noty, různá tempa a dynamika daná instrumentací. Plné vyznění výrazového bohatství partitury vyžaduje detailnější a plastičtější modelování frází s agogikou a akcenty.
Optimální obsazení režijně velmi výrazně pojatých postav, které energicky a věrohodně reagují na dané situace, by se dalo sestavit z obou premiér. Jiří Brückler podal Voka po jeho přicválání v nablýskaném brnění jako muže v nejlepších letech, ale s jemným nostalgickým odstínem a vnitřní váhavostí. O to kontrastnější byli oba představitelé Jarka – mužnější Peter Berger, při první premiéře mladicky impulzivní Daniel Matoušek. Režií požadovanou až přehnanou drzost Katušky přesvědčivě naplnila Doubravka Novotná. Energie při vynikající deklamaci vyzařovala také ze Záviše Václavy Krejčí Houskové – až tak, že při jeho líčení půvabů Hedviky mohl Vok vskutku zapochybovat o Závišově loajalitě.
Efektní Rarach Jana Šťávy těžil z hutného basu, kostýmu i pohybu nad jevištěm. Naproti tomu Beneš i přes výborný pěvecký výkon Davida Szendiucha vizuálně zanikal. Pokud jde o ctižádostivého tatíka Michálka, ani vycpaný kostým, ani hlasové předpoklady Víta Noska z něj v Heřmanově režii neudělaly zajímavější komickou postavu. A třebaže Hedvika nebyla v inscenaci pojata jako mdlá zakřiknutá puťka, ani tak zkušená naše přední sólistka, jakou je Kateřina Kněžíková, z ní nedokázala vykřesat více životnosti a strhnout na sebe pozornost.
Výkony ostatních sólistů zůstaly v mezích režijní koncepce spíše funkčními součástmi celku a nevyznačovaly se takovou mírou osobitého interpretačního vkladu, který by výrazněji formoval vyznění inscenace.
Své pěvecké kvality – a to i v dělených mužských a ženských částech při rozpohybování po celé ploše rozhlehlého jeviště Janáčkova divadla – osvědčil mnohočlenný sbor Janáčkovy opery pod vedením Martina Buchty.
Klášterní hostina příliš mnoha chutí
Přes výše uvedené komentáře věřím, že nová brněnská inscenace Čertovy stěny může mít u diváků úspěch. Je vizuálně pestrá, efektní, místy vtipná, žádný sentimentální patos. K tomu řada výborných výkonů. Zároveň je však místy až zahlcená nesourodými motivy – často bez jejich logického rozvíjení. Pro diváky, kteří si spojují Smetanu hlavně s Prodanou nevěstou, to může být svým způsobem bohatě prostřený stůl – je jen na nich, co si z mnoha chodů tohoto menu nejrůznějších „chutí“ vyberou. Jen si musí dát pozor, aby se všemi těmi laskominami nepřehltili.
Bedřich Smetana: Čertova stěna
Premiéry 6. a 7. února 2026 v Janáčkově divadle
Janáčkova opera NdB
Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík
Režie a světelný design: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Choreografie: Marek Svobodník
Sbormistr: Martin Buchta
Videoart: Dominik Žižka
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující
Vok Vítkovic – Jiří Brückler / Roman Hoza
Záviš – Jarmila Vantuchová / Václava Krejčí Housková
Jarek – Peter Berger / Daniel Matoušek
Hedvika – Kateřina Kněžíková / Romana Kružíková
Michálek – Petr Levíček / Vít Nosek
Katuška – Doubravka Novotná / Lenka Máčiková
Beneš – David Nykl / David Szendiuch
Rarach – Jan Šťáva / Pavel Švingr
Mnich – Jan Klindera / František Vlček
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Tanečníci
