Nebylo to poprvé, kdy jsem byla koncertu mezi lokomotivami, letadly, loděmi, auty, bicykly, motorkami a dalšími dopravními prostředky. Pražské jaro do rozlehlé dopravní haly Národního technického muzea umisťuje site-specific programy už od roku 2012. A bývají to většinou koncerty či audiovizuální performance s hudbou 20. a 21. století, mnohdy ve světových premiérách či projektech vytvořených přímo pro tento prostor. Takové dramaturgii dodává dopravní hala na atraktivitě, což se týkalo i koncertu Nono mezi aeroplány.
Jsem „vytrénovaná“ koncerty Orchestru Berg, který se specializuje na soudobou hudbu a prezentuje ji na podobném principu v site-specific prostorech, například ve staré čistírně odpadních vod v Bubenči. Podobnou „průpravou“ jsem prošla během sedmi ročníků bienále NODO – New Opera Days Ostrava s produkcemi v rekonstruovaných bývalých dolech a ocelárnách, sportovní hale nebo na sjezdovce. Byla na něm uvedena řada Sciarrinových oper (Infinito nero, La porta della legge, Luci mie traditrici a Superflumina), velmi zajímavých až strhujících svými náměty, librety i jejich zhudebněním. A v české premiéře v roce 2022 v Trojhalí Karolina zazněl zvukově-prostorový monument Luigiho Nona Prometeo pro vokální a instrumentální sólisty, dva vypravěče, smíšené sbory, čtyři instrumentální skupiny a živou elektroniku. Stovku interpretů koordinovali dva dirigenti – Jiří Rožeň a Petr Kotík. Ve společném „kruhu“ tohoto novodobého antického divadla a vícesborových technik s reflexí prométheovského mýtu to byl mimořádně silný zážitek, drtivý i zklidňující zároveň, jako osud lidstva zmítaný „tragédiemi“ katastrof, ale uklidněný a očištěný katarzí a nadějí v budoucnost.
Po těchto i mnoha dalších zkušenostech se soudobou hudbou jsem tušila, co mě na pražsko-jarním koncertě „mezi aeroplány“ čeká. Jak už název skladby Šest capriccií napovídá, Sciarrina pro tuto dvacetiminutovou skladbu z roku 1976 inspirovala Capriccia op. 1 legendárního houslového virtuosa Niccoly Paganiniho. Dvacet čtyři koncertních etud patří k vrcholům houslové virtuozity, v níž se technické extrémy mění v až démonickou hru s hranicemi tohoto nástroje. Sciarrinových Šest capriccií je jakousi moderní odpovědí na Paganiniho „výzvu“. Zůstává princip „klasické“ sólové houslové hry a technicky extrémní virtuozity levé i pravé ruky s rychlými běhy, prudkými změnami poloh, dvojhmaty, flažolety, akordickou hrou, spiccatem, arpeggii přes všechny struny, barioláží nebo technikou ricochet. Ale zatímco romantik Paganini dává na odiv ohňostroj oslňující efektnosti, Sciarrino pojímá housle jako mikroskopickou laboratoř, ve které zkoumá jemnost zvukových minipohybů, prchavé proměny barev nebo subtilní akustickou introspekci často až na hranici slyšitelnosti. Nechává housle znít jako šumivé plochy, prchavé třepotání, nervní záchvěvy, prudké výpady, třpytivý svět flažoletů.
Bez přestávky následovala skladba Luigiho Nona La lontananza nostalgica utopica futura z roku 1989, prostorová performance založená na intimním dialogu mezi sólovými houslemi, osmi elektronicky zpracovanými zvukovými stopami a prostorem, v tomto případě dopravní halou, po jejímž obvodu byly rozmístěné reproduktory. Od mixpultu je ovládal Veniero Rizzardi, zatímco houslistka Hana Kotková během této bezmála tři čtvrtě hodiny trvající kompozice halou procházela, takže hrála z různých míst. Útržky zvuků tak tvořily nejen živá hra na housle a elektronicky zpracovaný zvuk houslí, ale také třeba vzdálené hřmění nebo šelesty. Název této Nonovy skladby by se dal přeložit jako Nostalgická, utopická, budoucí dálka a vystihuje představu cesty, během které se zvuk přibližuje, vzdaluje, ztrácí a znovu objevuje. V tom je velmi blízká Sciarrinovým Capricciím, ostatně právě Sciarrinovi Nono tuto skladbu dedikoval. Nonova hudba jako by bloudí prostorem, elektronickými ozvěnami, vlastními zvukovými stíny. Není příběhem směřujícím k jasnému cíli, ale éterickým nasloucháním tomu, co zůstává v dálce – nostalgické, utopické i budoucí.
Výkon Hany Kotkové, laureátky soutěže Pražského jara z roku 1997, si zaslouží nejvyšší obdiv. A to i za vizuální řešení, když Sciarrinova subtilní Capriccia hrála v prostoru mezi dvěma mohutnými lokomotivami – rychlíkovou parní lokomotivou 252.008 z roku 1881 a rychlíkovou parní lokomotivou 375.007 „Hrboun“ z roku 1911. Nejenže v Capricciích předvedla vrcholnou technickou virtuozitu, ale především z ní bez „berliček“ vnějších efektů vyzařovala koncentrace, s níž zprostředkovala jemné krajiny zvuků s jejich křehkostí na hranici slyšitelnosti, záblesky, dozníváním, v kontrastu s ataky ustupujícími zpět do téměř nehmotného prostoru. Dařilo se jí udržet pozornost posluchačů zcela zaplněné haly i v relativně dlouhém, pro publikum velmi náročném programu, vzdáleném běžným koncertům.
Dialog Hany Kotkové s Venierem Rizzardim, který obsluhoval elektronické stopy, byl zvukově sladěný, plastický a napínavý zároveň. Ostatně Rizzardi je pro tuto Nonovu kompozice interpretem na slovo vzatým: působí jako profesor na Institutu sonologie na Královské konzervatoři v Haagu, je vyhlášeným expertem v oblasti elektroakustiky a zároveň jedním z největších expertů na život a dílo Luigiho Nona a jedním ze zakladatelů benátské Fondazione Archivio Luigi Nono.
Pravda, v průběhu kompozice Luigiho Nona několik lidí odešlo (a jejich kročeje po kamínkách se svým způsobem vřadily do Nonovy kompozice). Ze soustředění většiny posluchačů však bylo zřejmé, že se nechali unášet paletou zvuků ve zvláštním meditativním bezčasí. Uvedení subtilních kompozic Sciarrina a Nona mezi exponáty dopravních prostředků tak nebyl jen atraktivním využitím netradičního prostoru, ale přesvědčivým příkladem, jak může soudobá hudba v dialogu s místem proměnit posluchačskou zkušenost v soustředěné putování zvukem.
Luigi Nono mezi aeroplány
Pražské jaro, Národní technické muzeum 1. června 2026
Program
Salvatore Sciarrino: Šest capriccií pro sólové housle
Luigi Nono: La lontananza nostalgica utopica futura pro housle a elektroniku
Interpreti
Hana Kotková – housle
Veniero Rizzardi – elektronika
