Operní panorama Heleny Havlíkové (374) – NODO – část druhá: Sciarrino, Kotík a Nono

Vedle uvedení novinek, které vznikly přímo na objednávku NODO / New Opera Days Ostrava, byly kotvami programu šestého ročníku české premiéry tří vokálně-scénických kompozic: Superflumina Salvatora Sciarrina, Many Many Women Petra Kotíka a Prometeo Luigiho Nona.

• Sciarrinova osamělost v davu
• Kotík je Kotík je Kotík!
• T(t)ragédie levicových intelektuálů
• Nezastupitelná užitečnost NODO

Sciarrinova osamělost v davu

Festival NODO otevřela 25. června 2022 v Divadle Jiřího Myrona v české premiéře opera současného italského skladatele Salvatora Sciarrina Superflumina v hudebním nastudování Lilianny Krych a režii Pii Partum.

Nebýt NODO, je Salvatore Sciarrino (*1947) u nás téměř neznámý, přitom jeho mezinárodní renomé i plodnost v operním žánru jsou srovnatelné s Philipem Glassem: objednávají si u něj díla prestižní festivaly, operní divadla i orchestry, má na svém kontě vítězství v soutěžích, více než sedmdesát CD nahrávek a patnáct oper vedle skladeb symfonických, vokálních, komorních, pro sólové nástroje nebo scénické hudby.

Sciarrinovy opery se na NODO objevují opakovaně – hned při prvním ročníku zazněla jeho opera Infinito Nero na texty sv. Marie Maddaleny de Pazzi, mystičky s patologicky exaltovanými děsivými vizemi, a La porta della legge podle podobenství Franze Kafky Před zákonem. V roce 2018 následovala opera Luci mie traditrici podle osudu renesančního skladatele Gesualda da Venosa. Vždy to byl mimořádný zážitek.

Superflumina je na NODO čtvrtá opera tohoto sedmdesátníka, který se od dětství věnuje experimentování se zvukem a elektronickou hudbou a ze samouka se vypracoval nejen na originálního skladatele, ale i uznávaného hudebního pedagoga.

Superflumina z roku 2010 je jednoaktová devadesáti minutová opera pro tři sólisty, orchestr a sbor, premiéru měla v roce 2011 v Mannheimu. Libreto si Sciarrino upravil sám podle kultovního autobiografického románu kanadské spisovatelky Elisabeth Smart By Grand Central Station. Název Sciarrinovy opery Superflumina, v doslovném překladu Nad řekami, ale odkazuje i k mnohem starším a hlubším zdrojům – k 137. žalmu U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón s obrazem zpěvu žalmů v zajetí nedobrovolného exilu jako zábavě pro rozjařené trýznitele. Sciarrino v ní znovu použil svou osvědčenou kompoziční techniku: repetitivní cirkulaci zacyklených útržků slov, jejichž pomalé první slabiky přecházejí do až zbrklého vychrlení dalších glissandových „lament“ i chvějivých zvukových shluků vysokých smyčců, úderů bicích, izolovaných tónů klavíru, to vše v hypnoticky zpomaleném čase těžce rozvíjené, či spíše nerozvíjené komunikace.

I když má Superflumina party pro několik mužských postav obsazených v ostravské inscenaci dvěma sólisty – kontratenorem a barytonistou, je to v podstatě monodrama anonymní Ženy, která se ocitla v nádražní hale, místa proudění davů a osamělosti zároveň. O ženě nic nevíme – není zřejmé odkud přišla ve svých (teď už trochu uválených) elegantních šatičkách, parádních lodičkách, s náramkem na ruce a jestli má v kabelce kromě papírového pytlíku s jídlem, pěnového spreje na vlasy a rukaviček i nějaké doklady totožnosti. Když ji Kolemjdoucí vyzve, aby „šla domů“, neumí vyhovět – svou „adresu“ nezná, ani svou totožnost. Neví, kam jde, kde je a už vůbec ne proč. Mluví sice, ale její řeč nedává smysl. Působí jako náhodně vytržené stránky románu, z nichž se bez těch ostatních srozumitelný „příběh“ poskládat nedá. Jsou to spíše halucinatorní „záblesky paměti“, přetržité „výrony“ vzpomínek, které na nás chrlí, mumlá, křičí i šeptá. Nerozumíme jim, jen si uvědomujeme naléhavost jejích zmatených sdělení. Z některých slov jejího podivného slovníku můžeme usuzovat, že to byla žena kultivovaná, a že strmý pád mezi bezdomovce si patrně nevybrala. Její příběh a jeho dopad na nás si musíme sestavit sami – Žena to už nedovede.

Titulní postavu stejně jako v Mannheimu ztvárnila polská mezzosopranistka Anna Radziejewska, pro kterou ostatně Sciarrino tuto roli psal. Před čtyřmi lety na NODO excelovala ve Sciarrinově opeře Luci mie traditrici a i tentokrát byl její výkon mimořádný: bytostnou osamělost, něhu i drsnost Ženy dokázala nejen přesvědčivě vyzpívat, ale také zahrát, když se válela na zemi, choulila i vyskakovala, popocházela, odevzdaně seděla, klečela, bezmyšlenkovitě jedla, natahovala se po plechovkách s pitím. Bylo strhující, s jakou vnitřní intenzitou vyjádřila toto monodrama bytosti ztracené uprostřed netečně lhostejného babylonského „zmatení jazyků“.

Inscenaci vytvořil polský tým. Režisérka Pia Partum se zaměřuje především na současnou operu, na odkaz Petera Brooka a pracovala jako asistentka Mariusze Trelińského. Dalšími členy týmu jsou výtvarnice scény, kostýmů i světelného designu Magdalena Maciejewska, která se podílela na inscenacích řady evropských divadel i světových festivalů, choreografka Agnieszka Dmochowska a autorem videa byl Franek Wardyński.