Operní panorama Heleny Havlíkové (374) – NODO – část druhá: Sciarrino, Kotík a Nono
- Sciarrinova osamělost v davu
- Kotík je Kotík je Kotík!
- T(t)ragédie levicových intelektuálů
- Nezastupitelná užitečnost NODO
Sciarrinova osamělost v davu
Festival NODO otevřela 25. června 2022 v Divadle Jiřího Myrona v české premiéře opera současného italského skladatele Salvatora Sciarrina Superflumina v hudebním nastudování Lilianny Krych a režii Pii Partum.
Nebýt NODO, je Salvatore Sciarrino (*1947) u nás téměř neznámý, přitom jeho mezinárodní renomé i plodnost v operním žánru jsou srovnatelné s Philipem Glassem: objednávají si u něj díla prestižní festivaly, operní divadla i orchestry, má na svém kontě vítězství v soutěžích, více než sedmdesát CD nahrávek a patnáct oper vedle skladeb symfonických, vokálních, komorních, pro sólové nástroje nebo scénické hudby.
Sciarrinovy opery se na NODO objevují opakovaně – hned při prvním ročníku zazněla jeho opera Infinito Nero na texty sv. Marie Maddaleny de Pazzi, mystičky s patologicky exaltovanými děsivými vizemi, a La porta della legge podle podobenství Franze Kafky Před zákonem. V roce 2018 následovala opera Luci mie traditrici podle osudu renesančního skladatele Gesualda da Venosa. Vždy to byl mimořádný zážitek.
Superflumina je na NODO čtvrtá opera tohoto sedmdesátníka, který se od dětství věnuje experimentování se zvukem a elektronickou hudbou a ze samouka se vypracoval nejen na originálního skladatele, ale i uznávaného hudebního pedagoga.
Superflumina z roku 2010 je jednoaktová devadesáti minutová opera pro tři sólisty, orchestr a sbor, premiéru měla v roce 2011 v Mannheimu. Libreto si Sciarrino upravil sám podle kultovního autobiografického románu kanadské spisovatelky Elisabeth Smart By Grand Central Station. Název Sciarrinovy opery Superflumina, v doslovném překladu Nad řekami, ale odkazuje i k mnohem starším a hlubším zdrojům – k 137. žalmu U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón s obrazem zpěvu žalmů v zajetí nedobrovolného exilu jako zábavě pro rozjařené trýznitele. Sciarrino v ní znovu použil svou osvědčenou kompoziční techniku: repetitivní cirkulaci zacyklených útržků slov, jejichž pomalé první slabiky přecházejí do až zbrklého vychrlení dalších glissandových „lament“ i chvějivých zvukových shluků vysokých smyčců, úderů bicích, izolovaných tónů klavíru, to vše v hypnoticky zpomaleném čase těžce rozvíjené, či spíše nerozvíjené komunikace.
I když má Superflumina party pro několik mužských postav obsazených v ostravské inscenaci dvěma sólisty – kontratenorem a barytonistou, je to v podstatě monodrama anonymní Ženy, která se ocitla v nádražní hale, místa proudění davů a osamělosti zároveň. O ženě nic nevíme – není zřejmé odkud přišla ve svých (teď už trochu uválených) elegantních šatičkách, parádních lodičkách, s náramkem na ruce a jestli má v kabelce kromě papírového pytlíku s jídlem, pěnového spreje na vlasy a rukaviček i nějaké doklady totožnosti. Když ji Kolemjdoucí vyzve, aby „šla domů“, neumí vyhovět – svou „adresu“ nezná, ani svou totožnost. Neví, kam jde, kde je a už vůbec ne proč. Mluví sice, ale její řeč nedává smysl. Působí jako náhodně vytržené stránky románu, z nichž se bez těch ostatních srozumitelný „příběh“ poskládat nedá. Jsou to spíše halucinatorní „záblesky paměti“, přetržité „výrony“ vzpomínek, které na nás chrlí, mumlá, křičí i šeptá. Nerozumíme jim, jen si uvědomujeme naléhavost jejích zmatených sdělení. Z některých slov jejího podivného slovníku můžeme usuzovat, že to byla žena kultivovaná, a že strmý pád mezi bezdomovce si patrně nevybrala. Její příběh a jeho dopad na nás si musíme sestavit sami – Žena to už nedovede.
Titulní postavu stejně jako v Mannheimu ztvárnila polská mezzosopranistka Anna Radziejewska, pro kterou ostatně Sciarrino tuto roli psal. Před čtyřmi lety na NODO excelovala ve Sciarrinově opeře Luci mie traditrici a i tentokrát byl její výkon mimořádný: bytostnou osamělost, něhu i drsnost Ženy dokázala nejen přesvědčivě vyzpívat, ale také zahrát, když se válela na zemi, choulila i vyskakovala, popocházela, odevzdaně seděla, klečela, bezmyšlenkovitě jedla, natahovala se po plechovkách s pitím. Bylo strhující, s jakou vnitřní intenzitou vyjádřila toto monodrama bytosti ztracené uprostřed netečně lhostejného babylonského „zmatení jazyků“.
Inscenaci vytvořil polský tým. Režisérka Pia Partum se zaměřuje především na současnou operu, na odkaz Petera Brooka a pracovala jako asistentka Mariusze Trelińského. Dalšími členy týmu jsou výtvarnice scény, kostýmů i světelného designu Magdalena Maciejewska, která se podílela na inscenacích řady evropských divadel i světových festivalů, choreografka Agnieszka Dmochowska a autorem videa byl Franek Wardyński.
Oproti mannheimské světové premiéře v režii Andrey Schwalbach na scéně Anne Neuser a v kostýmech Stephana von Wedela s Ženou jako explicitně otrhanou špinavou bezdomovkyní, nákupním vozíkem, spoustou vyhozených televizních přijímačů a průhledem na nohy neustále proudícího davu, byla ostravská inscenace stylizovaná, od těchto „reálií“ oproštěná. Inscenační tým zvolil jako základní rámec a podobenství údělu Ženy jakýsi obecný neosobní prostor se strohou šedou lavicí, „nekonečnou“ přes celou šíři jeviště, který přímo specificky k nádraží neodkazoval. Tento prostor určovala partitura, jejíž součástí jsou nádražní hlášení. Sice tu proudí zástupy těch, kteří „mají jízdenku“ do svých destinací, ale i oni jsou, „schovaní“ za svými mobily, novinami a kufry, ve svém spěchu vlastně osamělí. Ti, kteří „jízdenku“ nemají, přežívají díky odpadkům, jak je takové centrum produkuje – živí se tak bezdomovci nebo i holubi, kteří se naučili „vzorce přežití“ v takových místech využívat. Video se zobajícími holuby tak bylo velmi výraznou metaforou ostravského inscenačního ztvárnění opery.
Hudebně inscenaci nastudovala polská dirigentka Lilianna Krych. Neměla to vůbec snadné. Aby Sciarrino vystihl stav mysli Ženy, používá prchavou, efemérní hudbu, která přechází mezi tichem, šelesty, hluky, tóny, štěbetáním, zvukovými „stíny“. Hudební plochy jsou nespojité, matoucí a naléhavé. Přitom Sciarrino až marnotratně instrumentoval velký orchestr s dvěma klavíry (drnká se i na jejich struny), marimbou a spoustou bicích, takže se hráči ani nevešli do orchestřiště Divadla Jiřího Myrona a dvě skupiny instrumentalistů seděli po stranách jeviště. Partitura zahrnuje také lomoz kolejnic, skřípění brzdících a rozjíždějících se vlaků, hlášení o odjezdech, zpožděních či výlukách spojů a další konkrétní zvuky – třeba rozbíjeného skla, rachotících plechovek. Sciarrino zakomponoval (za scénou) také sbor, který mezi lomozem nádraží rámuje operu poetickým textem Nebeštější než hvězdy / nezměrné oči / v nás rozevře noc a v průběhu je echem slov Ženy. Pro ostravské provedení sbor spolehlivě připravil Jurij Galatenko.
Dirigentka Lilianna Krych dokázala z partitury „vykouzlit“ širokou paletu zvukových barev a výrazových nuancí i díky tomu, že se mohla opřít o Ostravskou bandu, mezinárodní rezidenční festivalový orchestr, „vytrénovaný“ díky dirigentům Petrovi Kotíkovi a Bruno Ferrandisovi k umění obdivuhodně hrát i partitury vzdálené tradičnímu notovému zápisu.
Sciarrina zajímá (nejen v opeře Superflumina) hlavně téma komunikace – či spíše nekomunikace v současném světě. Jeho hudebně-dramatická díla nejsou ani tak experimenty vymezující se vůči klasické opeře, jsou hlavně zneklidňující připomínkou toho, jak obklopující realita proniká do našeho vědomí zvuky, které mohou rezonovat i hluboko pod úrovní vědomí. Nutí nás aspoň na chvíli se zastavit, podobně jako nás (snad) upoutá žena, ležící na zemi. Žena, kterou nemůžeme jen tak „přehlédnout“ a pospíchat dál, aniž bychom se aspoň pokusili pomoci. Právě tato Sciarrinova apelativnost s prostorem pro domýšlení při nahlížení do hlubin nitra i universa zároveň je podstatným znakem nejen Superfluminy, ale i dalších jeho oper, které jsme měli možnost vidět na NODO.
Salvatore Sciarrino: Superflumina
Jednoaktová opera pro tři sólisty, orchestr a sbor (90‘)
Hudba a libreto Salvatore Sciarrino
Dirigentka Lilianna Krych, režie Pia Partum, scéna, kostýmy a světelný design Magdalena Macieiewska, choreografie Agnieszka Dmochowska, video Franek Wardyński
Osoby a obsazení: Žena (mezzosoprán) – Anna Radziejewska, Mladík / Vzdálený hlas (kontratenor) – Jan Jakub Monowid, Kolemjdoucí / Policista (baryton) – Artur Janda
Ostravská banda, ONO – Ostrava New Orchestra, smíšený sbor Canticum Ostrava, sbormistr Jurij Galatenko
Divadlo Jiřího Myrona, česká premiéra 25. června 2022
Kotík je Kotík je Kotík!
V pondělí večer – od 18. hodiny do půlnoci – pokračoval festival NODO v Divadle Jiřího Myrona vůbec prvním scénickým provedením vokálně-instrumentální skladby Petra Kotíka Many Many Women v provedení S.E.M. Ensemble na scéně a v režii Jo Fabiana.
Kotíkova rozsáhlá vokálně-instrumentální skladba Many Many Women vznikla v letech 1975–1978 v rámci Kotíkovy spolupráce se skladatelem a zpěvákem Juliusem Eastmanem na svérázný a v podstatě nepřeložitelný text románu-povídky americké avantgardní spisovatelky Gertrudy Stein vydaného v roce 1910 v Paříži.
Kotík zhudebnil i její přednášku Co to jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo – první verze pod názvem Mistrovská díla byla uvedena na NODO v roce 2014 (viz 172. Operní panorama). Konečnou verzi, také scénicky, uvedl o rok později festival Ostravské dny 2015, kdy se režisérovi Jiřímu Nekvasilovi podařilo díky sólistce stylizované jako jakési odosobněné monstrum zprostředkovat Steinové / Kotíkovy úvahy o podstatě mistrovských děl.
Text Gertrudy Stein Many Many Women má 37 hustě popsaných stran a jako relativně jednoduchý příklad jejího stylu cituji ze začátku: „Any one is one having been that one. Any one is such a one… Each one having been one is being one having been that one… Each one is one. Any one is the one that one is. Each one is one.“. Kotíkova partitura má stran 378 a je rozdělná do 173 částí.
Tři dvojice hráčů (na flétny, trubky a pozouny) a tři dvojice sólistů utkávaly z Kotíkova zhudebnění textu Steinové jakousi nekonečnou filigránsky křehkou zvukovou osnovu, v níž se úseky melodií těchto dvojic v paralelních kvintách splétaly do nekončících litanií. Cestičky této osnovy se větvily, proplétaly, mizely – aby se opět setkávaly na jiných křižovatkách, do kterých se na chvíli zhruba uprostřed produkce zapojilo i pět hráčů na bicí, a kdy přechod z paralelních kvint do oktáv nebo unison, kterého bychom si v jiných skladbách nejspíš ani nevšimli, vyvolal pozornost jako velká změna.
Bezmála šestihodinový výkon všech účinkujících a jejich absolutní koncentrace byly obdivuhodné. Petr Kotík (*1942) se v této své skladbě, stejně jako interpreti, vzdal pro tradiční kompozice tak podstatných složek hudebního díla, jakými jsou dynamika, tempo a hlavně výraz. Ale třebaže minimalisticky setrvávali v monotónně neutrální emoci bez jakéhokoli vychýlení do záblesku úsměvu nebo smutku, provedení mělo sílu dostat posluchače do niterného usebrání, do pohroužení v tomto zvláštním, až hypnotickém bezčasí.
Inscenovat dílo, které nemá děj nebo příběh, se zdá nemožné, ale německému režisérovi, scénografovi a choreografovi Jo Fabianovi (*1960) se to přesto podařilo. Všichni účinkující byli po dvojicích s pulty svých partů rozesazeni na jevišti tak, aby mohli volně přecházet i na několik vyvýšených podstavců. Na zadním projekčním plátně přes celý horizont vytvořil Jo Fabian vizuální „vrstvu“, když Steinové svérázný text a jeho hudební reflexe Petra Kotíka vyjádřil výtvarnými prostředky. Na plátně se vynořovaly a zase odplývaly abstraktní obrazce, vesmírné struktury, plynula oblaka, objevil se rudý měsíc, slova, číslice i jména dávných učenců či slavných osobností dvacátého století. Do toho se prolínaly i záběry umělců na scéně během jejich výkonů. A vracel se motiv kyvadla – jako by odměřovalo čas, který se během těch šesti hodin zvláštně zastavil.
Produkce začínala v 18:00 hodin a skončila před půlnocí – v hledišti Divadla Jiřího Myrona se sešla asi šedesátka diváků, do konce vydržela ani ne polovina z nás. V průběhu produkce bylo možné libovolně odcházet a zase se vracet (nebo také ne). Tento princip odcházení a navracení je přímo vkomponovaný do Kotíkovy partitury – kontinuálně plyne jako řeka, proud vědomí, nebo trvá jako nekonečný vesmír. Hudební plochy dvojic interpretů a jejich vrstvení vytvářejí jakousi oázu zastavení/spočinutí, prostor, do kterého je možné vstoupit kdykoli a který zklidní už jen svou přítomností. Nemá příběh, ani počátek či konec – lze se ho účastnit a je na nás a našem nastavení, zda do tohoto proudu vstoupíme a necháme se jím unášet. A zároveň byl až osvobozující zážitek uvědomit si, že mohu odejít a vrátit se a netrápit se, že jsem o „něco“ přišla.
Inscenovat takto „minimalisticko-nekonečné“ a přitom z hlediska hudebních prostředků asketické dílo Many Many Women vyžaduje odvahu. Ostravská performance byla jedinečná – i vzhledem k charakteru partitury, v níž Kotík dává interpretům volnost, kdy v rámci jednotlivých předepsaných bloků do provedení vstoupí. Jak autor řekl: Many Many Women je vlastně něco jako proces, proces tvorby hudební kompozice v průběhu jejího provedení.
Petr Kotík získal letos od newyorské Foundation for Contemporary Arts Cenu Johna Cage – právem. Jeho Many Many Women na Cageův odkaz tvořivě navazují a originálně rozvíjejí. Abych parafrázovala Gertrudu Stein, jejíž texty Petra Kotíka inspirovaly nejen v tomto díle: Kotík je Kotík je Kotík! A, věřme, že takový zůstane. Kotík.
Petr Kotík: Many ManyWomen
Vokálně-instrumentální skladba (360‘)
Libreto: Gertrude Stein
Režie a scéna: Jo Fabian
Účinkují: S.E.M. Ensemble
Zpěv: Jen Wu – soprán, Ana Caseiro – soprán, Padraic Costello – kontratenor, Felix Heuser – tenor, Harald Hieronymus Hein – basbaryton, Nicholas Hay – bas
Instrumentalisté: Petr Kotík, Malgorzata Hlawsa – flétny, Sam Jones, Adam Richter – trubky, William Lang, Jen Baker – pozouny
Divadlo Jiřího Myrona, světová premiéra scénické verze 27. června 2022
Nono / T(t)ragédie levicových intelektuálů
Závěr festivalu vyvrcholil 30. června 2022 v Trojhalí Karolina ambiciózním projektem – českou premiérou Prometea Luigiho Nona. Nonův dvouhodinový zvukově-prostorový monument s podtitulem Tragédie slyšení je psán pro čtyři orchestry, instrumentální i vokální sólisty, sbor, dva recitátory a živou elektroniku. Dirigovali Jiří Rožeň a Petr Kotík, scénická realizace byla dílem Jiřího Nekvasila a Davida Baziky. Po české premiéře Orestei Iannise Xenakise na NODO v roce 2016 a po vůbec prvním nastudování šestinotónové opery Aloise Háby Přijď království Tvé v roce 2018 se podařilo uvést další velkolepé a mimořádné dílo dvacátého století. Luigi Nono je spolu s Pierrem Boulezem a Karlheinzem Stockhausenem považován za trojici nejvýznamnějších skladatelů poválečné generace hledajících nové možnosti hudby.
Italský skladatel Luigi Nono (1924–1990) sice pocházel z bohaté umělecké rodiny, ale byl výrazně levicového smýšlení. Jako mladý partyzánský bojovník vstoupil do italské komunistické strany a své politické přesvědčení vyjadřoval i svými díly. Často používal texty levicových filozofů i revolucionářů, odmítal operní konvence a hledal novou formu hudebního divadla ve struktuře jevištních akcí, využíval elektronickou hudbu, předtočené pásky a prostorový zvuk. Stylově vyšel z dodekafonie a seriálních kompozičních technik.
K jeho stěžejním dílům z tohoto prvního období patří „scénická akce“ Intolleranza 1960. Skladatel libreto vytvořil jako montáž textů Julia Fučíka (Reportáž psaná na oprátce), Henriho Allega, Jeana-Paula Sartra, Paula Éluarda, Vladimira Majakovského a Bertolta Brechta a chtěl jím vyjádřit protest proti nesnášenlivosti, útlaku, rasismu a porušování lidské důstojnosti. Hlavní postavou díla je uprchlík, znavený těžkou hornickou prací v cizí zemi. Touží se vrátit do své vlasti. Cestou naráží na protesty, zatýkání a mučení. Skončí v koncentračním táboře, odkud se mu se podaří uprchnout. Naráží na absurdity života. Jeho touha po domově vyústí do touhy po svobodě, ale zahyne kousek od domova uprostřed ničivé povodně, která způsobí humanitární katastrofu. Dílo vzniklo na objednávku 24. Mezinárodního festivalu soudobé hudby a premiéra na Benátském bienále v roce 1961, jejímž režisérem byl Václav Kašlík, vyvolala protesty italských neofašistů. Také představení v Bostonu v roce 1964 bylo potlačeno pravicovými aktivisty. Intolleranza byla loni uvedena na Salcburském festivalu s dirigentem Ingo Metzmacherem a režisérem Janem Lauwersem.
Prometeovi předcházela beseda, do níž se zapojila živým videopřenosem i Nonova devadesátiletá manželka Nuria Schoenberg-Nono, dcera Arnolda Schoenberga, s níž se Nono oženil v roce 1955. Zajímavě objasnila, že podtitul Prometea – Tragédie slyšení – je třeba chápat v antickém smyslu tragédie s jejími stasimony a sbory jako význam závažné, silné události, nikoli ve smyslu neštěstí, pohromy. A podobně je třeba v případě Prometea pojímat i slovo opera – jako opus, v italštině dílo.
Prometeo z let 1981–1984 je výsledkem Nonovy dlouholeté spolupráce s Massimem Cacciarim (*1944), italským filozofem a levicově orientovaným politikem, a to v době, kdy Nono působil v Experimentálním studiu Nadace Heinricha Strobela, tehdy nejpokročilejší laboratoře pro novou hudbu a techniky pro transformaci zvuku při rozhlasové stanici SWF ve Freiburgu. Cacciari mýtus o Prométheovi, který stvořil člověka z hlíny a dešťové vody a který lstí přinesl lidem oheň a byl za to bohem Diem krutě potrestán, upravil s využitím textů nejen antických tvůrců – Hésioda (Theogonia), Aischyla (Prométheus), Euripida (Alcestis), Sofokla (Trachinie), Pindara (vítězná óda pro Nemejské hry), ale i Waltera Benjamina (O pojetí dějin), Reinera Marii Rilkeho, Goetha (Prometheus), Friedricha Hörderlina (Píseň o osudu Hyperionu) či Schoenberga (Mojžíš a Áron).
První uvedení Prometea se konalo v roce 1984 pod taktovkou Claudia Abbada v odsvěceném benátském kostele San Lorenzo, uprostřed kterého architekt Renzo Piano postavil gigantickou dřevěnou konstrukci tvarem připomínající kýl lodi, jakousi „archu“. Účinkující seděli na plošinách umístěných na bocích, diváci v jeho základně, což podle pamětníků vytvářelo svébytné akustické podmínky. Nono dílo v roce 1985 upravil do definitivní verze, která byla uvedená v tovární hale firmy Ansaldo v Miláně.
Nono v Prometeovi „přetavil“ dramaticko-expresivní gesto svých předchozích scénických kompozic (Intolleranza 1960 a Al gran sole carico d’ amore) do nuancí změn detailů včetně mikrointervalů. Zhudebnění Prométheova mýtu rozdělil do sledu devíti kantát. Čtyři orchestry, sólové hlasy, sbory a recitátoři komentují Prométheův příběh, či spíše jeho útržky jako nadčasové téma z různých pohledů ve složitých hudebních strukturách a fragmentech dialogů, které přecházejí od vygradovaných vrcholů k plochám na hranici slyšitelnosti. Koncepce jako svého druhu drama, které se odehrává v samotné hudbě, zahrnuje i prostorovou trajektorii zvuku tak, aby posluchače obklopoval ze všech stran nejen přímo od interpretů, ale také z reproduktorů rozmístěných po obvodu, jak je předepsáno v partituře.
Prometeo byl technicky a logisticky nejnáročnější projekt letošního ročníku NODO. Vyžadoval čtyři orchestry, skupiny vokálních a instrumentálních sólistů, dva vypravěče, sbor a zvukové mistry, kteří ovládali složitý systém mikrofonů a reproduktorů. Celou produkci se stovkou interpretů koordinovali dva dirigenti.
Po obvodu monumentální stavby bývalé elektrocentrály, Trojhalí Karolina, režisér Jiří Nekvasil a výtvarník David Bazika nechali „zaparkovat“ těžkou techniku se zřetelnými údaji o nosnosti oranžových, modrých a červených náklaďáků, tatrovek, tahačů, montážních vozů nebo otlučených přívěsů Dopravního podniku Ostrava, Ostravských komunikací a Národního divadla moravskoslezského. Na jejich korbách byla rozmístěna příslušná uskupení interpretů. Dirigenti, Jiří Rožeň a Petr Kotík, vše řídili ze zdvižných plošin uprostřed.
Diváci, vybaveni českým překladem italského textu Prometea, seděli, chodili, ale i leželi uprostřed s účinkujícími ve společném „kruhu“ tohoto novodobého antického divadla a renesančních vícesborových technik duchovní hudby, nořili se do reflexe prométheovského mýtu v novodobé polyfonii zvuků a hlasů putujících díky elektronickému scénáři po celém obvodu. Byl to mimořádně silný zážitek, drtivý i zklidňující zároveň, jako osud lidstva zmítaný „tragédiemi“ katastrof, ale uklidněný a očištěný katarzí a nadějí v budoucnost.
Prometeo se sice ve světě tu a tam uvádí, ale v našich podmínkách si jeho jedinečnost uvědomovali nejen účinkující, kteří hráli s mimořádným soustředěním a oddaností k dílu, ale i velmi soustředěné publikum.
Prometeo je bezesporu jeden z vrcholů hudebního divadla své doby tíhnoucí k monumentalitě a současně i završením Nonova uměleckého hledání levicového intelektuála, který si po politicky angažované tvorbě většiny své umělecké kariéry v sedmdesátých letech začíná uvědomovat skutečnou tragédii střetu svých ideálů s realitou jejich naplňování. Jeho Prometeo je v tomto smyslu jakousi meditativní filozofickou sebereflexí. Tomu také odpovídá autorova představa této opery / opusu jako výzvy, abychom nic nepřijímali jako dané.
Luigi Nono: Prometeo / Tragedia dell’ascolto
Scénické dílo pro vokální a instrumentální sólisty, smíšený sbor, čtyři instrumentální skupiny a živou elektroniku, 1981–84, rev. 1985
Hudba Luigi Nono, libreto na motivy mýtu o Prométeovi; texty Aischyla, Sofokla, Waltera Benjamina, Johanna Wolfganga von Goethe a dalších zredigoval Massimo Cacciaro, dirigenti Jiří Rožeň, Petr Kotík, sbormistr Jurij Galatenko, scénická realizace Jiří Nekvasil, David Bazika
Účinkující: Jen Wu – soprán, Ana Caseiro – soprán, Padraic Costello – kontratenor (alt), Justina Vaitkuté – kontraalt, Felix Heuser – tenor, Martin Gyimesi – tenor, Micol Pambieri – narátorka, – Sergio Basile – orátor
Živá elektronika: Conservatorio di Musica di Vicenza „Arrigo Pedrollo“ – GRAIM Studio: Luca Richelli (zvuková režie), Lorenzo Pagliei (1. asistent), Nicola Di Paolo (2. asistent)
ONO – Ostrava New Orchestra, Ostravská banda, Canticum Ostrava
Trojhalí Karolina 30. 6. 2022, česká premiéra, 135′
V italském originále s českými a anglickými titulky
Nezastupitelná užitečnost NODO
Jako platforma pro hledání současných podob komplexního žánru hudebního divadla je NODO jediný festival u nás, navíc s výraznými mezinárodními přesahy. NODO, bienále (mezi Ostravskými dny v lichých letech), uvedli v roce 2012 v život Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, a Petr Kotík, umělecký šéf Ostravského centra nové hudby. Synergicky tak propojili svou tvrdohlavou „umanutost“ soudobou hudbou a operou. A je případné, že festival v roce 2020 získal cenu Výboru Jednoty hudebního divadla.
Připomeňme, že oba „otcové zakladatelé“ se současné hudbě a divadlu věnují dlouhodobě. Petr Kotík jako skladatel, dirigent a flétnista a od roku 2001 jako umělecký ředitel ostravského festivalu nové hudby Ostravské dny, pro které založil mezinárodní komorní orchestr Ostravská banda.
Jiří Nekvasil hned po studiu s Danielem Dvořákem rozčeřili stojaté operní vody avantgardní Operou Furore s příznačným podtitulem Opera, která nebrzdí. V době svého působení ve Státní opeře a pak pražském Národním divadle v tvůrčím tandemu s Danielem Dvořákem uvedli v roce 2001 v život projekt Bušení do železné opony, který umožňoval uvádění soudobých děl začínajících skladatelů a interpretů. S jejich odchodem z vedení Národního divadla projekt bohužel skončil a první scéna na tuto svou funkci podpory mladých skladatelů a interpretů rezignovala. Pokračování snah Petra Kofroně o podobnou pražskou přehlídku po nástupu uměleckého ředitele Opery Národního divadla Pera Boye Hansena přes jeho počáteční proklamace „tiše“ zmizelo.
Kromě toho Nekvasil v Národním divadle moravskoslezském systematicky zaplňuje pražským Národním divadlem stále opomíjená bílá místa v uvádění základních oper dvacátého století u nás (Hindemithův Cardillac, Stravinského Život prostopášníka, Prokofjevův Ohnivý anděl, Brittenovo Zneuctění Lukrécie, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu) a v promyšlené dramaturgii uvádí další opery dvacátého století – Mirandolinu i Juliettu Bohuslava Martinů, Zásnuby ve snu Hanse Krásy, Čtyřnotovou operu Toma Johnsona nebo Filoktéta Jana Klusáka.
I když po jednom poslechu dosud neuvedených nebo u nás neznámých kompozic bez studia partitury v případě soudobé tvorby převažuje spíš pocit než analytičtější zhodnocení, nabízím několik postřehů.
Jakkoli má festival operu vepsanou ve svém názvu a skladatelé svá letos uvedená díla k tomuto žánru v podtitulech vztahují, šestý ročník znovu ukázal, že snaha vtěsnat tyto kompozice do tradičního chápání opery by bylo zbytečně svazující, zavádějící, zjednodušující. Opera v tradičním slova smyslu jako propojení sólistů, případně sboru s orchestrem v příběhu scénicky ztvárněném na jevišti vlastně zazněla jediná – Sciarrinova Superflumina. Ale ani ta nemá příběh v klasickém smyslu.
I v dnešní rozplizlé době, kdy mnozí považují třeba „manželství pro všechny“ za docela přijatelný nápad, přece jen jisté danosti platí pořád. Jakkoli jsou podobné slogany chytlavé a svůdné, právě opera – tato vrcholná syntéza všech umění – pro všechny není, a „všechno“, obsahující hudbu, zpěv a divadlo, není ještě operou.
Každé nové hudební dílo je třeba přivítat, ale je potřeba si zachovat i schopnost kritické reflexe, užitečné tvůrcům i těm, pro něž nová díla vznikají. Festival NODO je proto velmi užitečný nejen pro diváky, ale i pro tvůrce, kteří mají možnost slyšet a vidět své dílo na jevišti a přemýšlet o reakcích publika.
Tím nemá být ani v nejmenším zpochybněn výběr skladatelů pro nové kompozice. Ona trojice skladatelů, jejichž díla byla na NODO shrnutá do jednoho večera, s jednotlivými složkami gesamtkunstwerku (použijeme-li termín spojovaným s Wagnerem) zacházejí způsobem, který je demontoval, přeskupoval, vypouštěl, měnil jejich hierarchii. A klíčovým „materiálem“ byl zvuk nikoli jen jako hudební tóny, ale nejrůznější hluky, často v extrémních hlasitostech a digitálních deformacích.
Dalším společným znakem byla absence příběhu, nejasný začátek a konec produkce. Postavy spolu nekomunikovaly, míjely se, jen existovaly vedle sebe. Slova, pokud vůbec byla přítomna, zněla nezřetelně. Tvůrci jako by se báli vstupovat do plnokrevných příběhů a riskovat zklamání. Soustřeďovali se tak na nimrání ve svých pocitech až laboratorními analýzami, aby se nemuseli „ušpinit“ drsnou realitou. Možná i proto jejich díla postrádala opravdové finále – s emoční katarzí (jak to skvěle dovede klasická opera). Až zarážející, zejména u mladých skladatelů, byla převažující vážnost/závažnost kompozic, snad jen se zábleskem vzpomínek na dětskou hravost v Páchové Approximate. Nicméně to byl zajímavý průhled do „kuchyní“ soudobých tvůrců, kteří o sobě většinou vědí (a musí si „ohlídat“, aby nepodlehli konejšivému pocitu příslušnosti k této své „bublině“ a tvořili hlavně pro ni).
Hledání nových cest žánru, vnímaného jako jeden z nejkonzervativnějších, zaslouží uznání – i za cenu slepých uliček. Festivalem oslovení skladatelé ke kompozici nových „oper“ ovšem měli už na „startovní čáře“ handicap v tom, že na NODO nejen letos v Nonovi, Sciarrinovi a Kotíkovi, ale i v předchozích ročnících zazněla díla, v nichž tvůrci už v minulosti použili prostředky a postupy „objevované“ a aplikované letošními „nováčky“ a to výrazně přesvědčivějším způsobem (Svatba Any Sokolović, No. 42 (In the Alps) i No. 50 (The Garden) Richarda Ayrese, Aventures a Nouvelles Aventures György Ligetiho, ale i Oresteia Iannise Xenakise, Hábovo Přijď království Tvé). Nejen z hlediska kompoziční techniky, ale hlavně schopnosti vyhmátnout téma schopné nést a unést dimenzi hudby a zároveň oslovit současného člověka a vést ho, třebas velmi spletitými cestami, k hlubšímu zamyšlení nad nastolenými tématy. A občas se i zasmát.
Zatímco ikony soudobé hudby, na letošním ročníku reprezentativně zastoupené Sciarrinem, Kotíkem a Nonem, často podobné kompoziční techniky a prostředky dali do služeb odvážného velkého radikálního gesta co do formy, zacházení se zvukem, vyhmátnutím nosných a velkých témat a odvahy uchopit je ve zneklidňující nonlineární přetržitosti, dráždivém vrstvení a nejednoznačné ambivalenci, „mladí“ jako by jen rozmělňovali postupy, které s tak nekompromisním novátorstvím vnesli do vývoje hudby skladatelé 70. a 80. let.
Také šestý ročník NODO předvedl, že tandem Petr Kotík – Jiří Nekvasil za vydatné podpory Renáty Spisarové-Kotík a dirigenta Bruna Ferrandise dokáže úžasně koncentrovat tvůrčí energii při nadšení pro současnou tvorbu a získat pro ni nejen muzikanty, ale i efektivní organizační štáb a hlavně diváky. Všichni umělci přijeli tak připravení, že v neuvěřitelném časovém limitu pouhých dvou týdnů vzniklo osm originálních produkcí – všechny ve vynikajícím hudebním a inspirativním scénickém provedení. Přitom jen z letmého pohledu do partitur těchto skladeb, které často připomínají spíše grafická díla nebo „návody k použití“ bez normálních not, je jasné, že vyžadují schopnost adaptovat se na neobvyklé koncepty a styly – od interpretů, ale i od diváků.
Festival NODO znovu potvrdil svou jedinečnost a užitečnost, kdy na jedné straně otevírá prostor pro začínající tvůrce (a díla vznikají na zakázku festivalu) a na straně druhé uvádí často klíčová díla již zralých autorů, k jejichž uvedení nemají repertoárová divadla odvahu. Přinesl mimořádné objevy a zážitky, mezi které řadím kafkovskou operu Salvatora Sciarrina La porta della legge, Ligetiho smršť emocí beze slov v Aventures, Ayresovo vtipné melodrama V Alpách, kde se mečí, houká, kváká nebo troubí, Xenakisovu Oresteiu, první uvedení mikrointervalové opery Aloise Háby Přijď království Tvé, Svatbu Any Sokolović pro šest zpěvaček a capella s magičností a hlubokými kořeny předsvatebního rituálu i letošního Nonova Prometea. A především ne/opera Martina Smolky Sezname, otevři se!. Na způsob voicebandu nebo melodramu v něm „mluvci“ skupiny Boca Loca Lab Jiřího Adámka mluvili, hovořili, rozmlouvali, vykládali, vemlouvali se, šeptali, šuškali, zpívali i prozpěvovali, skučeli, kvíleli, pokřikovali, huhlali, vrčeli, kničeli, pohrávali s rytmem, tempem, melodií, dynamikou i akcenty vět, zvukomalebností, humorem a významy slov i jejích útržků z nejrůznějších vtipně se prostupujících seznamů – počínaje řeckou abecedou, přes solmizační slabiky, přípony chemického názvosloví, středověký seznam andělů, mnemotechnické pomůcky pro zapamatování morseovky, po měrné jednotky, nerosty, státy, města, pohádky… Smolkova a Adámkova ne/opera vznikla na objednávku festivalu a stále ji považuji za nejzajímavější hudebně-dramatické dílo posledních let u nás.
Dny nové opery Ostrava s vročením 2022 přesvědčily o smyslu a významu bienále, pro které jeho iniciátoři Petr Kotík a Jiří Nekvasil našli v kombinaci s Ostravskými dny zázemí nikoli v Praze, ale v severomoravské metropoli. A svědčí o mnohém, že se žádné z letošních festivalových produkcí nezúčastnil nikdo z vedení pražského Národního divadla. Dobrodružství objevování nových dimenzí opery ovšem sdílela – se zjevným zájmem a zaujatostí – spousta mladých.
Ať žije NODO 2024!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
