Operní panorama Heleny Havlíkové (59)

Týden od 23. do 29. ledna 2012 

 – Operní ceny Thálie za rok 2011
 – Test Giovannim
 – Limity i nekonečné dimenze lidského hlasu: Kate Lindsey a Chanticleer
 – Inspirace na dny příští

***
Operní ceny Thálie za rok 2011

Herecká asociace vyhlásila před týdnem nominace na ceny Thálie za rok 2011. Jednou ze čtyř kategorií za mimořádné výkony je vedle činohry, baletu (včetně jiných tanečně-dramatických žánrů) a operety s muzikálem také opera. V tomto oboru odborná operní porota rozhoduje o pěti širších, „semifinálových“ nominacích a dvou „finálových“ laureátech – a to v ženské a mužské kategorii. Za období od prosince 2010 do konce listopadu 2011 porota shlédla na pětatřicet inscenací, což při několika alternacích znamená hodnocení více než pětistovky výkonů.V ženské kategorii hlavní nominace patří Anně Klamo za roli Delibesovy Lakmé. Operní porota tuto ústeckou inscenaci označila za událost sezóny, ve které Anna Klamo nejen bravurně zvládla nároky této „vražedné“ koloraturní role, ale obdařila svoji tragickou hrdinku i nevšedním půvabem a jímavostí. Ústecká Lakmé má i širší nominaci v mužské kategorii – tenoristu Jaroslava Kovacse za roli Géralda.

Druhou nominovanou je Eva Urbanová za Kundry v inscenaci Wagnerova Parsifala. Pro Evu Urbanovou je po janáčkovských postavách (Kostelnička, Kabanicha) tato role dalším triumfem v Národním divadle. V bezmála pětihodinové inscenaci se jí podařilo nejen pěvecky, ale i herecky udržet po celou dobu intenzitu vnitřního napětí ve složitých vrstvách této napravené hříšnice od čarodějnické divokosti po oddanou kajícnost.Z mužských výkonů je mezi navrženými Aleš Briscein. Dnes patří k tenoristům mezinárodního renomé s rozsáhlým repertoárem nejen v opeře, ale i operetě nebo muzikálu V jeho pěvecké kariéře mají významné místo Mozartovy opery, v nichž uplatňuje znělost, kantilénu, pěveckou techniku, frázování i úctu ke stylu. Mladistvou energií, která z jeho výkonů vyzařuje, prosadil i jako Belmonte v Mozartově Únosu ze serailu v pražském Stavovském divadle. Na cenu Thálie 2011 je ovšem nominován i s přihlédnutím ke ztvárnění hraběte Orazia v  nastudování komické opery Giuseppe Scarlattiho Kde je láska je i žárlivost v unikátním českokrumlovském barokním zámeckém divadle.

Druhým nominovaným je Jacek Strauch ve skvělé ostravské inscenaci této Hindemithova Cardillaca. Tento německý barytonista exceloval v titulní roli robustního, vůči okolí nerudného řemeslníka, umanutě soustředěného na svoji práci.

Stalo se vůbec poprvé, že se v nominacích objevily výkony z inscenací mimo síť stálých divadel: Myslivečkův Montezuma hned dvakrát díky sopranistce Marii Fajtové a tenoristovi Jaroslavu Březinovi. Hudební festival Znojmo tak loni připomněl exotickou operu českého skladatele, kterému se podařilo prosadit přímo v kolébce operního žánru – v Itálii. Znojemský festival si vytvořil už úctyhodnou tradici důvtipného propojení genia loci s hudbou a vínem. Na mapě prázdninových událostí získal renomé právě původním nastudováním podobných dramaturgických „lahůdek“ podle zvoleného tématu jednotlivých ročníků. Také nominaci Jaroslava Březiny podpořil i jeho výkon sluhy Patrizia českokrumlovské inscenaci Kde je láska je i žárlivost.

Další sólistkou v širší nominaci je Alžběta Poláčková za roli Lise v Glassově opeře Les enfants terribles, kterou uvedlo Národní divadlo v prostoru psychiatrické léčebny v Bohnicích. Daniela Straková-Šedrlová v Liú zaujala porotu v brněnském nastudování Turandot – a z této inscenace se v širší nominaci objevil i Michal Lehotský jako Calaf. Mezi nominované se dostala také Věra Páchová za ústeckou Azucenu ve Verdiho Trubadúrovi a mladá chorvatská sopranistka Gabrijela Ubavič za Gildu v plzeňském nastudování Rigoletta.

Mužskou sestavu roku 2011 dotváří opakovaně nominovaný tenorista Tomáš Černý, tentokrát jako kníže Loris Ipanoff v další pozoruhodné ostravské inscenaci – Giordanově Fedoře. A kompletní výčet doplňuje Dalibor Tolaš jako Podkolesin v plzeňském nastudování Martinů Ženitby.

O laureátech rozhoduje Kolegium Cen Thálie za účasti notáře tajným hlasováním až těsně před vlastním vyhlášením cen, které se letos koná 24 března tradičně v Národním divadle a odvysílá ho ČT 1 v přímém přenosu.

***
Test Giovannim

Mít na repertoáru Mozartova Dona Giovanniho, operu, která měla světovou premiéru v pražském Stavovském divadle v roce 1787 a jíž po úspěchu Figarovy svatby „Pražané rozuměli“, je pro naše operní divadla nejen povinnost, ale i závazek a zkouška – test.

Libreto je dílem zkušeného matadora Da Ponteho, který volně vyšel ze staré španělské pověsti o prostopášníkovi, který propadne peklu. Nadčasové téma, mnohokrát zpracované literárně, dramaticky i operně,  Mozart zhudebnil geniálně – Giovanni je i dnes právem označován za „operu oper“.  Náročná partitura prověří dirigenta, orchestr, sólisty i sbor – a výklad „trestání svůdce“ také režiséra.V Plzni tímto „testem Giovannim“ prošly pěvecké výkony sólistů i hudební nastudování. Dirigent Jiří Štrunc se v podmínkách standardního operního provozu rozumně nepachtil za historicky poučenou interpretací. Partitura (v pražské verzi v Plzni ovšem se zkrácenou závěrečnou moralitou, z níž je vynechaný důležitý aspekt reflexe „prázdna“, které po potrestání provokatéra a rouhače zůstalo) tak vyzněla hutněji a celkově ve vyšší dynamické hladině než při použití dobových nástrojů. Nicméně svižná tempa, zvládnutá i ve většině ansámblů, dodala této interpretaci spád. Skvěle se podařilo zvládnout recitativy tak, že působily bezprostředně a napomáhaly dramatickému průběhu.

Režisér Zbyněk Brabec se scénografem Janem Hubínkem a výtvarníkem kostýmů Tomášem Kyptou přenesli Giovanniho do blíže neurčené současnosti. V záměru hledat pro Giovanniho dnešní výklad nebyli (a nebudou) první ani poslední: připomeňme černošský slum a Giovanniho a Leporella jako dvojníky v režii Petera Sellarse už v 80. letech, drastickou, výkladově bohatou a divadelně strhující kontroverzně přijímanou aktualizaci Clause Gutha v Salcburku nebo skandální řešení Calixta Bieita plné násilí, sexu, drog a vulgarit. Plzeňský pokus naroubovat etické kodexy „rytířské morálky“ a jejich porušování na současnost, však uvízl v pasti, kterou dnešek nastražuje neúprosně – na troskách minulosti se nedařilo postihnout dráždivé napětí mezi výměnou rolí „pánů a sluhů“, přestupování obecně sdílených pravidel a „vzpoury proti bohu“. Přitom jde o důležitější výkladové linie než pouhé Giovanniho sukničkářství.

V Plzni tato Mozartova výzva dostala na prázdném jevišti pouze s černou sametovou oponou a několika bednami, které slouží jako nábytek u Giovanniho i jako náhrobky na hřbitově, podobu společnosti v černých kožených kabátech a bundách i luxusních oblecích, košilích a tričkách vytahaných i značkových nebo joggingovém dresu i bělostných košilích, s martenskami, kozačkami, teniskami i lakýrkami, dráždivými minišaty i velkou večerní. V této změti snad „nových Rusů“ a soudobých sebevědomých manažerů, obklopených sekretářkami (kteří své tituly získali o víkendech v Plzni?), nebylo jasné, kdo je vlastně Giovanni a kdo jeho sluha Leporello. V těchto komunitách platí drsná pravidla, mezi která rozhodně nepatří neumělé pohrávání si s revolvery. Vtipný a neotřelý byl nápad, když Ottavio zavolal k zastřelenému Komturovi a omdlévající Anně záchranku mobilem a dvojice lékařů se pak snažila oba oživit. Po konstatování Komturova exitu jeho mrtvolu promptně odnesli na nosítkách.  Takto pojatý Da Ponteho a Mozartův způsob „vyšetřování“ zjevné vraždy před publikem vytrénovaným televizními seriály působil nevěrohodně. Obrýlený manažer Ottavio by si dnes patrně na „řešení“ problému s nevěrnou snoubenkou a promiskuitním vrahem, který pořádá divoké večírky se sexuálním orgiemi, patrně spíše najal služby specializované agentury „na klíč“. Výměna kordů za revolvery je snad dnes „akční“, ale posun od „rytířské morálky“ k současnému postmodernímu relativistickému morálnímu chaosu vyznění Mozartovy opery spíše zamlžilo. Tento soudobý výklad Giovanniho je možný, ale oslabuje vzpouru prostopášníka vůči Bohu. Jiří Hájek jako Giovanni, který už na začátku během předehry oslabuje svoji pozici neodolatelného svůdce tím, že marně pochytává poskakující dívky, svůj part sice dobře uzpívá, ale charisma „dábelského“ proutníka a svůdce, kterému ženy všech postavení padají k nohám, postrádá, a v závěru mu Leporello musí dokonce zaplatit děvky. Basista Josef Škarka se projevil jako výrazný pěvecký i herecký talent, jeho čiperný Leporello s bůhví proč „arafatovským“ šátkem u boku a čtoucí seznam Giovanniho milenek z notebooku, je však obtížně zařaditelný – je to Giovanniho osobní tajemník, kamarád? Kuřecí specialitky v kyblících z KFC mu ovšem zjevně chutnají, zatímco pobledlý Giovanni před plazmovou obrazovkou v křečích čeká, co s ním udělá rudý záblesk, který mu prošel hlavou u Komturovy hrobky na hřbitově. Tomáš Kořínek zvládl koloratury Ottaviovy árie Il mio tesoro sice trochu těžkopádněji, nicméně intonačně přesně. Tento velký manažer, kterého se snažil napodobit, však nejistě vládl už trojici sekretářek, snaživě zapisujících tento jeho „vzkaz“ Anně, natož aby dokázal vyřešit situaci, do které ho nevěra a vytáčky jeho nastávající dostaly. Petra Šimková dala postavě Donny Anny velký dramatický výraz i vášnivost, až skoro splývá s Donnou Elvírou. V plzeňské inscenaci je to mrcha, která Giovanniho svede, ale když zjistí, že není jediná, a navíc ji v obětí s Giovannim přistihne snoubenec Ottavio, pomstychtivě vraha svého otce „práskne“. V Ivaně Šakové je Donna Elvíra sveřepá ženská, hlasitě a energicky se domáhající svého právoplatného chotě. Když se ale ukáže, že se jako „dáma“, která s obřím kufrem „přicestovala“ za Giovannim, náruživě na ulici ve skutečnosti miliskovala s přestrojeným Leporellem, nikoli s Giovannim, nijak to s ní nehne. Barbora Perná a Matěj Chadima vytvořili pěvecky mladistvou dvojicí hašteřících se snoubenců Zerliny a Masetta.

Inscenátoři přidali Giovannimu čtyři baletní „kumpány“, kteří ho provázejí jeho milostnými eskapádami. Nakonec ho v oblacích dýmu, rudém světle a záblescích stroboskopu odvlečou „ze hry“ – kam, to není jasné. Plzeň získala Giovanniho, který v testu obstál hlavně hudebně a inscenačně spíše obnažil pasti, které takové přesuny geniálně napsaných oper do jiných reálií a souvislostí přinášejí.

***
Limity i opojné možnosti lidského hlasu: Kate Lindsey a Chanticleer

Úžasné možnosti lidského hlasu, ale i jeho limity ukázaly hned dva koncerty: recitál mladé americké mezzosopranistky Kate Lindsey, která se v Praze představila poprvé, a amerického mužského pěveckého sboru Chanticleer, který tu vystupoval už potřetí.Kate Lindsey patří k sólistkám, které se začínají prosazovat na prestižních operních scénách. Na rozdíl od svých kolegyň, které také neoplývají objemem hlasu a které dávají přednost pro ně příznivějšímu Rudolfinu (včetně například Cecilie Bartoli), si „troufla“ do Smetanovy síně Obecního domu. V tomto prostoru se její příjemný, technicky dobře zvládnutý hlas zdaleka neprosadil tak, jak bychom mohli očekávat po zážitku z přímého přenosu Offenbachových Hoffmannových povídek z MET, kde vynikla jako básníkův strážný anděl ve službách pekla Niklas. Že je svým naturelem disponována k rolím rošťáckých i bláznivě zamilovaných dospívajících mladíků, potvrdila při koncertě také jako Mozartův Cherubín, jehož roztouženou árii pojala nebývale svižně. A lehkost svého hlasu, který má světlejší sopránovou barvu s až subretní špičkou, uplatnila i jako šibalská Zerlina. Ovšem snaha Lindsey představit se v širokém spektru svého repertoáru pro ni nevyzněla jednoznačně kladně a spíše naznačila její současné limity – oblouk od Berliozových Písní letní noci s jejich převažující posmutnělou náladou po rozverné operetky vyzněl jako nesourodý kompilát, kterému vévodila uvolněná nevázanost Lehára a Offenbacha. Českému národnímu symfonickému orchestru se pod taktovkou Paola Arrivabeniho dařila orientace v jednotlivých žánrech i stylech. Jakkoli doprovázel zejména Berliozovy písně citlivě, Kate Lindsey střední polohy zanikaly. Publikum si ovšem získala přídavkem s procítěně zazpívanou Dvořákovou písní Když mě stará matka.

Zkombinovat místo tradičních předeher pěvecký recitál s houslovým byl skvělý nápad. Že nevyšel úplně padá na vrub dramaturgii, protože slavné „prskavky“ – jako koncertní fantazie Carmen, houslová úprava Dvořákovy Humoresky a Montiho Čardáš – se nepojily s repertoárem sólistky. Roman Patočka ovšem potvrdil svůj mimořádný talent.Dvanáctičlenný mužský americký komorní sbor Chanticleer (pojmenovaný podle „průzračně čistě zpívajícího“ kohoutka z Canterburských povídek) hostoval v Praze už potřetí a opět si suverénně podmanil pražské publikum, tentokrát ve Státní opeře. Jakkoli tento prostor není akusticky tak vstříčný jako Rudolfinum, kde vystupovali před dvěma lety, označení „hlasový orchestr“ zůstává příhodné, protože přesně vystihuje základní charakteristiku tohoto sboru – dokonalou sladěnost tak specifického zvukového spektra, které mohou poskytnout mužské hlasy od hlubokých basů po sopránové kontratenory. Výsledkem je omamná zvuková paleta, v níž se pěvecké individuality stmelují do přelévání barev, odstínů a nálad. A přesuny „energií“, které při vytváření různých uskupení členové souboru vysílají mezi sebou a do publika.

Repertoár Chanticleer je za čtyřiatřicet let existence široký a zahrnuje tvorbu od renesance po současné autory. Program s názvem Příběh lásky byl dramaturgicky sestaven velmi citlivě tak, aby se prolínala a konfrontovala tvorba starých mistrů, odchovaných ještě tvorbou (a praxí) chrámového zpěvu, určeného k chvále a oslavě boží, zvolna pak se proměňující v témata, kde duchovní obsah ustupuje „světské“ zábavě a radosti ze života.

Koncert zahájila tvorba renesančních španělských skladatelů: Sebastián de Vivanco byl kněz, skladatel, zpěvák ve sboru a sbormistr a Tomás Luis de Victoria skladatel, vynikající varhaník a zpěvák. Následovala tvorba Maurice Duruflé, francouzského skladatele a varhaníka minulého století (a také sboristy katedrály v Rouenu) a dalšího Francouze Jeana Yvese Daniel-Lesura, varhaníka a skladatele (v sedmdesátých letech byl také ředitelem francouzské Národní opery) – u obou je zřejmá poučenost starou duchovní chrámovou sborovou tvorbou (Daniel-Lesurův cyklus Píseň písní je inspirován Novým zákonem).

Novodobé reflexe staré tvorby byly pak prostřídány opět starými renesančními mistry – ale směřujícími už k více „světským“ tématům: Claudius de Sermisy byl francouzský renesanční skladatel písní a duchovní hudby, Francouz Clément Janequin je spojován se vznikem programního „Pařížského šansonu“, podobně jako francouzsko-vlámský skladatel Claude Le Jeune.

Vrcholem večera pro mne byly sbory Richarda Strausse Vor dem Türen (Před branou), Trumlicht (Světlo ve snách) a Fröhlich im Maien (Májové veselí). Tento pozdní romantik dokonale zvládl techniku starých mistrů polyfonie a současně do ní vtělil i ozvuky doby „soumraku bohů“. Vhodným přechodem do druhé části večera před přestávkou bylo uvedení děl amerického profesora Stevena Sametze, skladatele, dirigenta a sbormistra, usilovně pracujícího na udržení tradice sborového zpěvu (některé skladby zkomponoval přímo pro Chanticleer).

Po přestávce následovala výlučně tvorba soudobých autorů – z díla amerického skladatele, dirigenta a pedagoga, který se mj. proslavil konceptem svého „Virtuálního sboru“ na You Tube Erica Whitacrea zazněla Svatba – na milostnou báseň perského básníka 13. století. Barvité líčení přírody nabídl cyklus Milovníci lotosových květů Američana Stephena Pauluse, který se inspiroval čínskými básněmi Tzu Yeh.

Velkým zážitkem byla i dramatická kantáta Vesnická svatba současného britského a britského skladatele, varhaníka s sbormistra Johna Tavenera, který konvertoval k pravoslaví a hudbu považuje za boží zjevení. Jeho kantáta, jejíž interpretaci členové sboru doplnili i vytvářením různých kruhových útvarů, vychází z ortodoxního svatebního obřadu v Řecku.

Na závěr pánové odložili noty i vážné tváře a spustili své pojetí spirituálů – což byl milý kontrast k předchozímu programu, svědčící o tom, že jsou schopni si dělat ze sebe i legraci a užít si ryze světské radosti plynoucí z jejich umění. Publikum bouřilo nadšením. Chanticleer vedle britských mužských vokálních uskupení Hilliard Ensemble a The King‘s Singers nebo mnichovského kvarteta Stimmwerck, které jsme v poslední době mohli v Praze zažít, rozhodně patří ke špičkám v tomto oboru. Atmosféra jejich koncertů je nezaměnitelná.

***
Inspirace na dny příští

Giacomo Puccini: Triptych (Plášť, Sestra Angelika, Gianni Schicchi). Záznam z  Královské opery Covent Garden z Londýna. Lucio Gallo  – Michele a Gianni Schicchi, Eva-Maria Westbroek  – Giorgetta; Ermonela Jaho – Angelika. Dirigent Antonio Pappano, režie Richard Jonse. Bio Oko, Praha v neděli 5. února 2012 16:00 hod.

Riccardo Zandonai: Francesca da Rimini. Záznam představení z pařížské Opéra Bastille z 19. února 2011. Připravila Jitka Slavíková. Svetla Vassilieva  – Francesca da Rimini, Roberto Alagna – Paolo il Bello, George Gagnidze – Giovanni lo Sciancato. Dirigent Daniel Oren. (165 min). Čro3-Vltava v sobotu 4.února 2012 20 hod.
 

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Zbyněk Brabec
Scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Pohybová spolupráce: Richard Ševčík
Orchestr a sbor opery a balet DJKT Plzeň
Premiéra 28.ledna 2011 Velké divadlo Plzeň

Don Giovanni – Jiří Hájek
Komtur – Jevhen Šokalo
Donna Anna – Petra Šimková Alvarez
Don Ottavio – Tomáš Kořínek
Donna Elvíra – Ivana Šaková
Leporello – Josef Škarka
Masetto – Matěj Chadima
Zerlina – Barbora Perná

www.djkt-plzen.cz

***
Kate Lindsey – mezzosoprán
Roman Patočka – housle
Český národní symfonický orchestr
Dirigent: Paolo Arrivabeni
25.ledna 2012 Smetanova síň Obecního domu v Praze

***
Chanticleer
Love Story (Příběh lásky(
Casey Breves, Gregory Peebles, Kory Reid – soprán
Cortez Mitchell, Alan Reinhardt, Adam Ward – alt
Matthew Curtis, Brian Hinman, Ben Jones – tenor
Eric Alatorre, Michael Axtell, Matthew Knickman – baryton a bas
Jace Wittig – hudební ředitel
26.ledna 2012 Státní opera Praha

www.opera.cz
www.chanticleer.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltavou
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde