Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (6)

Na podzim 1943 jsem se tedy během koncertování na Kavkaze naučil druhý díl Dobře temperovaného klavíru, když jsem měl mezi koncerty volno. V Suchumi bylo v hotelu příšerné pianino a já na něm zavile cvičil. Bohužel mě neustále rušili lidé, kteří přicházeli a žadonili: „Zahrajete nám valčíček?“ Nejlepším prostředkem jak je vypudit, byly moje fugy.Nejsem posedlý soubornými nastudováními. Nehraju například všechny Chopinovy etudy, prostě proto, protože se mi některé nelíbí, jako například oktávová. Také nehraju všechny Beethovenovy sonáty, jenom dvaadvacet. Jedinou výjimkou je Dobře temperovaný klavír, ten považuji pro všechny klavíristy za nezbytnost. Přinutil jsem se k tomu, protože to byla výzva, chtěl jsem překonat sám sebe. Na začátku se mi do toho nechtělo, ale jestliže jsem se rozhodl, že se to naučím, tak jistě z úcty vůči hudbě, kterou jsem zdědil po svém otci. Když už jsem se do toho pustil, pochopil jsem to a vášnivě jsem si tu hudbu zamiloval. Ještě před rokem 1945 jsem se naučil i první díl. Dobře temperovaný klavír jsem hrál tu i onde tak často, že mi začaly chodit dopisy ctitelek: „Kdy už nám konečně přestanete vnucovat toho Bacha?“ Já jsem ale dbal na to, abych hrál každý díl na šesti různých koncertech: osm preludií a fug v první části programu, a v druhé skladby Mozartovy, Beethovenovy a Brahmsovy. Tak jsem hrál v Tbilisi poprvé Appassionatu. Říkalo se o ní, že je těžká a virtuózní, ale ve srovnání s Temperovaným klavírem se mi zdála skoro snadná. Poctivě řečeno byl můj koncert v Tbilisi velmi špatný, zato v Baku o dva dny později to bylo mnohem lepší.

V tomto městě jsem učinil docela nepříjemný objev. Byl jsem hlídán, někdo mě neustále sledoval. Jednou večer jsem se vracel do hotelu a protože už bylo pozdě, rozběhl jsem se. Ze zvyku jsem se ohlédl, a všiml jsem si muže, který běžel za mnou. Protože jsem chtěl vědět, na čem jsem, přiběhl jsem k hotelu, ale nevešel jsem dovnitř. Zašel jsem za roh a počkal jsem si na něj. Ten člověk běžel co nejrychleji mohl. Natočil jsem se a vší silou jsem se na něj vrhl. Upadli jsme. Přirozeně dělal jako že se nic nestalo, ale já věděl své. Pak jsem se podíval z balkonu svého pokoje na ulici a zjistil jsem, že tam pořád je, ještě s jedním. Tohle pronásledování trvalo několik měsíců – byl to velmi nepříjemný pocit. Sledovali mě všude, v Moskvě i mimo ni. Ale já jim dával co proto. Jednou si jeden z nich stoupl v autobuse přede mě. Zeptal jsem se ho: „Vystupujete na příští stanici?“ „Ano,“ odpověděl po krátkém zaváhání. „Dobrá, já ne!“ On ale musel vystoupit a tvářil se děsně uraženě.

Někteří mí přátelé byli dokonce předvoláni k výslechu na NKVD, aby z nich o mně vytáhli informace. Řekli jim, že jsem tu hru už dávno prokoukl. Sledování trvalo ještě celou zimu, ale pak toho nechali.Na několik měsíců jsem se vrátil do Moskvy a pak mě poslali do Archangelska a Murmanska. To byla dobrodružná cesta v neosvětlených a nevytopených vlacích, skoro až na hranice frontových zákopů. Hrál jsem tam pro vojáky a raněné. Jeden se zeptal, jak se jmenuju, a když slyšel odpověď, zvolal: „Nejste jmenovec toho Richtera z Moskvy?“ Vypadal jsem velmi mladě, mladší než jsem byl. On si asi představoval, že Richter je nějaký profesor, a zatím měl před sebou chlapce.

V Murmansku jsem, jak si vzpomínám, hrál Rachmaninovovo Preludium g moll, které mám rád, i když se uvádí až příliš často. Jen se z nevysvětlitelných příčin musí hrát marcia. Později jsem se dozvěděl, že zrovna toho dne roku 1943, kdy jsem to Preludium hrál, Rachmaninov zemřel.

V Murmansku jsem se dlouho nezdržel. Krátce po mém příjezdu se mocipáni probudili: „Cože? Němec? Tady? To tedy ne!“ A příštím vlakem mě poslali zpátky do Moskvy. Tak jsem se vyhnul bombardování, které přestalo těsně před mým příjezdem, a teprve v noci, kdy jsem odjel, zase začalo. Město bylo úplně zničeno, všechno leželo v troskách. Vybavuji si zvláště šedivý deštivý den naplněný smutkem, kdy jsem chodil rozbombardovanými ulicemi a hledal veřejné lázně. Najednou se městských amplionů ozvala pomalá věta Čajkovského Houslového koncertu, hrál Oistrach. Zůstalo mi to v paměti, protože to přesně odpovídalo melancholické náladě toho místa.

Bombardování byla strašná, ale nic proti těm, která zpustošila Leningrad. V Moskvě všude číhalo nebezpečí, ale přece jen bylo možné tam jakž takž žít; Leningrad byl ale peklo.

Poprvé jsem tam hrál 5. ledna 1944. Vlaky byly často bombardovány, ale já jsem dojel 31. prosince živý a zdravý. Nikoho jsem v Leningradě neznal a tak jsem večer strávil sám v pokoji hotelu. Díval jsem se z okna na katedrálu svatého Izáka a slyšel výbuchy. Tak jsem prožil Silvestr roku 1943.

Druhého dne ráno jsem šel do filharmonie s úmyslem celý den cvičit. V Lenigradě už se blížící nálety ani neohlašovaly. Toho večera začaly bomby padat v okamžiku, kdy jsem opustil sál a chtěl jít zpátky do hotelu. Ulice byly pokryty zmrzlými mrtvolami. Přesto jsem šel k hotelu Astoria, který nebyl daleko. A ráno, když jsem přišel do filharmonie, byla okna v sále rozbitá. Na ruské muzeum vedle dopadla bomba. Ale koncert se přesto konal. Publikum sedělo v kabátech a bylo mimořádně dojato. Uchovávám si vzpomínku na dobrý koncert; dokud člověk hraje, tak mu zima není.

Ale musel jsem opět pryč, protože mi zase jednou zkontrolovali osobní průkaz: „Tady nemůžete zůstat, vy jste Němec!“ A tak to šlo pořád. Rusové říkali: „Vy jste Němec!“, a Němci: „Vy jste Rus!“Do Leningradu jsem se znovu podíval roku 1945, zase v lednu. Byl jsem strašlivě zklamán, bylo to úplně jiné město. Obležení samozřejmě skončilo, ulice byly plné lidí, ale nálada přepjatá, odpornější už to být nemohlo. Z téhle druhé cesty ve mně zůstal nepříjemný pocit. Poprvé bylo všechno zatemněné kvůli bombardování, město bylo krásné, tajemné, a byly tu granáty a bomby… Ale teď bylo zase všechno dokonale banální.