Normální, které však stále zůstává výjimkou
Petr Kotík reagoval při minulém ročníku na časté chválení NODO jako něčeho mimořádného: „Není tomu tak. Uvádět nové skladby a opery převážně mladých skladatelů považujeme za normální! Co není normální a nemá historický precedens, je repertoár výhradně zaměřený na minulost, jedno a totéž pořád dokola, s čímž se setkáváme u velkých operních domů a symfonických orchestrů.“
Je v tom základní paradox festivalu. NODO nedělá nic, co by v živé kultuře nemělo být samozřejmé: objednává nová díla, umožňuje skladatelům spolupracovat s interprety a inscenátory, vystavuje jejich kompozice praktické zkoušce jeviště a konfrontuje je s publikem i kritikou. Jenže v českém operním provozu zůstává taková činnost nadále výjimečná.
NODO jako bienále, které se střídá s Ostravskými dny zaměřenými na koncertní soudobou hudbu, založili v roce 2012 Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, a Petr Kotík, umělecký šéf Ostravského centra nové hudby. Propojili zázemí repertoárového divadla s mezinárodní sítí skladatelů a interpretů a zároveň byli ochotni podstoupit riziko, že ne každá novinka musí být mistrovským dílem.
Právě to je pro vznik nové tvorby podstatné. Požadovat, aby každá světová premiéra přinesla okamžitě životaschopnou operu, by bylo stejně absurdní jako očekávat, že každá nová inscenace Verdiho nebo Janáčka bude vynikající. Díla musí dostat příležitost vzniknout, zaznít, vstoupit na jeviště, osvědčit se – nebo také ukázat své limity.
Nekvasilova snaha vytvářet pro nové hudební divadlo prostor má ostatně dlouhou kontinuitu. Už v roce 2001 inicioval společně s Danielem Dvořákem projekt Bušení do železné opony, který ve Státní opeře a později v pražském Národním divadle otevíral jeviště soudobým dílům začínajících autorů. Po jejich odchodu z vedení Národního divadla projekt skončil. Ani pozdější pokus Petra Kofroně vytvořit na Nové scéně přehlídku Opera Nova se navzdory proklamované podpoře nového vedení dlouhodobě neudržel. O to významnější je, že Ostrava ve své „umanutosti“ vytrvala.
Rozmanitost na hranicích opery
Program osmého ročníku tentokrát nebyl vystavěn kolem hlavního monumentálního počinu s historickou nebo provozní vahou, jakou mělo uvedení Nonova Prometea, Hábovy šestinotónové opery Přijď království Tvé nebo Smolkova díla Sezname, otevři se! V žádném případě to však není výtka ani měřítko kvality ročníku. Namísto jedné dominanty vznikl soustředěný průřez rozdílnými způsoby, jimiž současní skladatelé uvažují o opeře a hudebním divadle.
Kristýna Švihálková v Company vytvořila přesně organizovaný systém hlasu, bicích nástrojů, pohybu, světla, videa a elektroniky na pomezí instalace a instrumentálního divadla (594. Operní panorama Heleny Havlíkové). Richard Ayres v No. 61 (David) soustředil pozornost k jedinému člověku, jehož vědomí a schopnost komunikovat rozrušuje demence (595. Operní panorama Heleny Havlíkové). Miroslav Tóth rozvinul v Bílé smrti dystopickou site-specific grotesku od Komenského sadů přes společný přesun až do tenisové haly (596. Operní panorama Heleny Havlíkové). Milan Guštar převedl Hábovu Novou nauku o harmonii do scénické hudební eseje (597. Operní panorama Heleny Havlíkové), Jakub Rataj v díle V očích vážky spojil hlas, tanec a poezii haiku (598. Operní panorama Heleny Havlíkové), Elliott Sharp v opeře SUBSTANCE: Nekonečný Spinoza proměnil filozofické pojmy v rytmus, pohyb a konflikt (599. Operní panorama Heleny Havlíkové) a Ana Sokolović uzavřela festival cirkusovou freskou Klaun(i) o sedmi obdobích lidského života (600. Operní panorama Heleny Havlíkové).
Označit všechny tyto produkce za operu by při tradičním vymezení žánru působilo až troufale či pošetile. Ne vždy zde byl orchestr, jindy chyběly postavy, vztahy nebo děj; zpěv se měnil v rytmizovanou řeč, šepot, výkřik, dech nebo zvukový efekt. Hudba se dělila o pozornost s pohybem, videem, světlem, prostorem a elektronikou a v některých případech nebylo možné určit, která z těchto složek je vlastně hlavní.
Snaha stanovit pevnou hranici mezi operou, hudebním divadlem, scénickým koncertem, performancí a instalací by však byla málo užitečná. Přesto není každá produkce, v níž někdo zpívá a zní hudba, automaticky operou. Podstatnější než označení žánru je otázka, zda jednotlivé složky vytvoří společný dramatický čas a zda dokážou svým vlastním účinkem udržet pozornost diváka.
Příběh ustoupil situacím a myšlenkám
Ani jedna letošní produkce nevycházela z lineárně rozvíjeného příběhu založeného na jednání, vztazích a konfliktech postav v tradičním operním smyslu. Tvůrci dávali přednost situaci, stavu vědomí, filozofické úvaze, básnickému obrazu, tělesné zkušenosti nebo obecnému schématu lidského života.
Nejkoncentrovanější dramatickou situaci měl paradoxně Ayresův David, ačkoli se jeho vnější děj omezoval na minimum. Stačil jediný muž, kterému se rozpadá paměť, jazyk a spojení s okolním světem. Právě konkrétní lidská zkušenost dala fragmentům řeči, opakováním, výpadkům a hudebnímu zachycení dezorientace sílu, kterou by komplikovanější zápletka nemusela přinést.
Příběhový oblouk měla také Bílá smrt, byť rozvolněný mezi postapokalyptické obrazy, environmentální úzkost a teleshoppingovou grotesku. Sharp využil biografické okolnosti Spinozova vyobcování a izolace, ale nepřeváděl je do životopisného vyprávění; myšlenkový konflikt se odehrával především mezi hlasy, rytmy, těly a hudebními vrstvami. Klaun(i) sledovali obecnou cestu od narození ke smrti, ne však osud konkrétní postavy s individuální psychologií.
Absence tradičního děje sama o sobě není problém. Opera nikdy nebyla odkázána pouze na souvislé vyprávění, a právě hudba dokáže proměnit v drama i stav, který je navenek téměř bez pohybu. Obtíže nastávají tehdy, když se výchozí koncept sice rychle a zřetelně vyjeví, ale další průběh jej už pouze prodlužuje, opakuje nebo jen obaluje dalšími vrstvami.
Tak tomu místy bylo v Company, jejíž pomalý čas se ne vždy proměnil v dostatečně nosný oblouk, nebo v Nové nauce o harmonii, kde se po ustavení obrazu Hábova těla a duše základní princip především varioval. Ani vršení prostředků samo o sobě nenahradí vývoj. Scénický čas potřebuje proměnu, kontrast, gradaci nebo finále – nemusí jít o tradiční katarzi, ale divák musí pocítit, že se mezi začátkem a koncem něco podstatného stalo.
Současní tvůrci jako by někdy měli větší důvěru ve vlastní koncept než v příběh a větší jistotu při práci se zvukem, obrazem a technologií než se vztahy mezi postavami. Jako by plnokrevný konflikt, emoce a psychologická motivace představovaly příliš velké riziko banality. Jenže i koncept může být banální a ani komplikovaná struktura nezaručuje hloubku. Nejpřesvědčivější byly letos právě produkce, v nichž se za metodou, technikou nebo filozofickou konstrukcí objevil konkrétní člověk.
Když partitura zahrnuje obraz, světlo i tělo
Scénické poznámky byly součástí operních partitur odedávna, i na letošním NODO byla zřejmá proměna samotného pojmu partitury v posledních letech. Ta už často není pouze zápisem tónů, rytmů a instrumentace, k němuž režisér dodatečně hledá scénickou podobu. Obsahuje pohyb, světlo, video, prostorové rozmístění, elektronické procesy, přesné časování gest nebo alespoň základní princip scénického jednání.
V Company byl vztah zvuku, pohybu, bicích nástrojů, projekcí a světelných proměn samotným základem kompozice. Bílou smrt nelze oddělit od prostředí parku, přesunu publika ani kontrastu volného prostoru s uzavřenou tenisovou halou. Ratajova V očích vážky počítala s tancem jako rovnocennou artikulací básnických obrazů. Partitura Sokolović výslovně zahrnuje film a cirkusový svět, přičemž ostravský tým vytvořil vlastní cirkusovou variantu scénického světa.
Úspěšné produkce NODO ukázaly, že ani podrobně scénicky založená partitura nemusí režiséra svazovat, pokud dokáže jednotlivé prvky spojit do nového významového celku. Jiří Nekvasil nevytvořil v Klaunech kopii montréalské světové premiéry, ale samostatnou ostravskou inscenaci. V Davidovi zase strohost prostoru pomohla soustředit pozornost k rozpadajícímu se vědomí titulní postavy. Méně přesvědčivé výsledky přicházely tam, kde jeviště pouze názorně realizovalo základní ideu, aniž k ní přidalo další napětí nebo perspektivu.
Elektronika už jako samozřejmost
Elektronika, reprodukovaný zvuk a amplifikace už na NODO nepůsobí jako příslib technologické budoucnosti ani jako gesto samo o sobě. Staly se běžnými nástroji skladatelské výbavy, podobně jako smyčce, žestě nebo bicí.
Jejich funkce byly velmi různé. V Company elektronika vytvářela další vrstvu mezi tělem, hlasem a prostorem. V Davidovi pomáhala pronikat do rozrušeného vědomí postavy. V Bílé smrti deformovala hlasy, spojovala vzdálená místa a rozšiřovala akustiku konkrétního prostředí. U Sharpa zahušťovala paralelní proudy filozofického výkladu. Obdobnou roli jako elektronika měly v Klaunech analogové Martenotovy vlny, které jednou tropily zvukové žerty a jindy se proměňovaly v nehmotnou vzpomínku nebo poslední puls.
Amplifikace interpretů přitom nesloužila jen k zesílení. Umožňovala pracovat s hlasem na hranici slyšitelnosti – se šepotem, dechem, vocal fry, rytmizovanou řečí nebo drobnými barevnými změnami, které by se bez amplifikace ztratily.
Samotné použití elektroniky tak není znakem novátorství. Rozhodující je, zda vytváří novou významovou nebo dramatickou vrstvu, anebo pouze zvukově zahušťuje to, co už sdělily hlasy, nástroje, pohyb či obraz. V některých letošních produkcích elektronická vrstva otevírala další rozměr vnímání; jinde přispívala spíše k přebytku podnětů, mezi nimiž se ztrácela hierarchie jednotlivých složek.
Komorní obsazení neznamenalo menší nároky
Většina letošních děl byla napsána pro komorní instrumentální sestavy. Menší počet hráčů však rozhodně neznamenal provozní jednoduchost. Instrumentalisté museli zvládat mikrotonalitu, nestandardní notové zápisy, návaznost na elektroniku a video, přibližně časované nebo improvizované úseky i krajní hráčské techniky.
Rezidenční Ostravská banda znovu prokázala schopnost během krátkého festivalového provozu nastudovat mimořádně rozdílné partitury – od jemných zvukových struktur po rytmicky exponované bloky, od přesného zápisu po pasáže, jejichž délku určovala scénická akce. Právě zkušenost, kterou ansámbl získává pod vedením Petra Kotíka, Bruna Ferrandise a dalších dirigentů při Ostravských dnech a NODO, je jedním ze základních předpokladů festivalu.
Mimořádné uznání patří opět sboru Canticum Ostrava a sbormistru Juriji Galatenkovi. Už dávno není na NODO pouze spolehlivou vokální oporou. Musí zvládat mikrointervaly, rytmická ostinata, řeč, šepot, smích, výkřiky i pohybové úkoly a v Klaunech se stal plnohodnotnou hereckou společností. Také NODO Dance Company v Bílé smrti ukázala, že pohybový kolektiv může být nositelem dramatické energie, nikoli pouhou ilustrací hudby.
Právě interpretační úroveň často dokázala dílům dodat soudržnost i tam, kde samotná kompozice nebo scénický koncept vykazovaly slabší místa. Festival tak není pouze přehlídkou skladatelů. Je stejně významnou laboratoří pro pěvce, hudebníky, dirigenty, sbory, tanečníky a performery, kteří se učí reagovat na požadavky vzdálené běžnému repertoárovému provozu.
Zaplněná hlediště a nepřítomné instituce s národním posláním
Ohlasy publika v zaplněných hledištích byly nadšené. NODO znovu vyvracelo rozšířenou představu, že soudobá hudba a nové hudební divadlo diváky automaticky odrazují. S velkou pozorností byly přijímány i velmi pomalé produkce, filozofické texty, extrémní hlasové projevy, elektronické zvuky i hluky a díla bez tradičního příběhu. A dobrodružství objevování sdílela nápadně početná skupina mladých návštěvníků.
Nadšení publika samozřejmě neznamená, že všechny premiéry byly stejně přesvědčivé. Nová tvorba potřebuje vedle podpory také kritickou reflexi. Právě možnost porovnávat během několika dnů rozdílné přístupy, sledovat, které koncepty unesou scénický čas a které se vyčerpají, patří k největším hodnotám dvouletého cyklu NODO.
Mezi návštěvníky jsem však opět nezaregistrovala představitele velkých repertoárových operních domů, kteří by se přijeli podívat, jaké podoby může mít současné hudební divadlo, které skladatele a interprety stojí za to dále sledovat a zda by některá z nových děl nemohla dostat další příležitost. Divadla, která podle Kotíkova provokativního pojmenování stále dokola obehrávají „staré krámy“, tak nevyužila možnost zjistit, co nového vůbec vzniká.
Nejde přitom o požadavek, aby repertoárové scény začaly bez rozmyslu přebírat všechny festivalové premiéry. Většina děl z NODO se běžnou součástí repertoáru nestane a mnohá nejspíš zazněla poprvé a naposledy. I to je legitimní. Instituce, které nesou ve svém názvu označení národní nebo státní, by se však měly alespoň zajímat o současnou tvorbu a podílet se na její kontinuitě. Nemohou dlouhodobě přenechávat odpovědnost za vznik nové opery několika „umanutým“ jednotlivcům a jednomu festivalu.
Nezastupitelná užitečnost NODO
Osmé NODO samozřejmě nemůže podat vyčerpávající zprávu o stavu současné opery. Zřetelně však ukázalo několik jejích nynějších tendencí: tíhne ke komorním formám, běžně využívá elektroniku a amplifikaci, rozpouští hranice mezi skladbou a inscenací a místo příběhu často volí koncept, stav, obraz, pohyb nebo úvahu.
Zároveň ukázalo, že samotné rozšíření operních prostředků ještě nezaručuje větší sdělnost a inscenační účinek. Video, elektronika, netradiční vokální techniky ani site-specific prostor nejsou hodnotou samy o sobě. Rozhodující zůstává schopnost vytvořit vztahy, proměnu a dramatický čas – ať už prostřednictvím příběhu, hudební struktury, pohybu nebo zvuku.
Nejpřesvědčivější byly produkce, v nichž se za technikami, médii a koncepty objevili konkrétní lidé: David ztrácející paměť a řeč, lidé ve světě po katastrofě, Spinoza vyobcovaný ze své komunity nebo klaun, který po všech představeních zůstane sám. Tam současná opera přestávala být laboratorním pokusem a stávala se divadlem, které se diváka skutečně týká.
NODO není důležité proto, že by každá jeho premiéra přinesla mistrovské dílo. Je nezastupitelné proto, že bez něj by řada těchto skladeb nevznikla, další by se nedostaly na jeviště a interpreti ani publikum by neměli možnost ověřit, jak dnes může opera znít, vypadat a komunikovat.
Petr Kotík má pravdu, že uvádění nových oper by mělo být normální. Dokud je však NODO v českém prostředí jedinou platformou, která tuto normalitu soustavně uskutečňuje v takovém rozsahu, s mezinárodním přesahem a na tak vysoké interpretační úrovni, zůstává jeho role nezastupitelná – a vlastně mimořádná.
NODO – Kristýna Švihálková: Company
23. června 2026, 18:30 hodin
Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
Inscenační tým a účinkující
Kristýna Švihálková – hudba, libreto, video, scénická choreografie, perkuse a hlas
Jiří Nekvasil – režijní spolupráce
Aya Masui – perkuse a hlas
Mikuláš Mrva – elektronika
NODO – Richard Ayres: No. 61 (David)
23. června 2026, 20:00 hodin
Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
Inscenační tým
Richard Ayres – hudba a libreto
Marek Šedivý – dirigent
Michal Pěchouček – režie
Patricia Talacko, Michal Pěchouček – scéna
Patricia Talacko – kostýmy
Václav Hruška – světelný design
Účinkující
Nicholas Isherwood – David, baryton
Ostravská banda
NODO – Miroslav Tóth: Bílá smrt
24. června 2026, 21:00 hodin
Komenského sady a OSTRA Sport Centrum, Ostrava
Inscenační tým
Hudba: Miroslav Tóth
Libreto a dramaturgie: Michaela Rosová, Miroslav Tóth
Choreografie: Pasi Mäkelä
Scéna a kostýmy: Matěj Sýkora
Světla: Jan Husták
Režie: Nela Husták Kornetová
Dirigent: Jan Bubák
Účinkující
Simo Häyhä: Beatriz Gaudêncio Ramos
Horst Fuchs: Bella Adamova
Androidi: Jan Mikušek
Mivos Quartet
členové Ostravské bandy
NODO Dance Company, stromy:
Emese Kovács
Nefeli Pantelia
Pablo Armenteros
Barnaby James Packham
Yu Matsumoto
Gvendolin Nagy
Mark Lawrence Griffiths
Dorottya Fanni Lengyel
Tom Jacques Lionel Julien Bellec
Jana Ryšlavá
Markéta Schacherlová
Isabela Ufrlová
Inna Kasianova
Viktorie Králová
Melanie Musilová
Julie Svitičová
NODO – Milan Guštar: Nová nauka o harmonii
25. června 2026, 18:30 hodin
Palace, Ostrava
Inscenační tým
Milan Guštar – hudba a libreto na základě Nové nauky o harmonii Aloise Háby
Pavel Šnajdr – dirigent
Veronika Trokšiarová – režie
Laura Černáková – scéna
Účinkující
Alois Hába – duše, soprán: Markéta Drabina Schaffartzik
Alois Hába – tělo, baryton: Roman Janál
Ostravská banda
NODO – Jakub Rataj: V očích vážky
25. června 2026, 21:00 hodin
Palace, Ostrava
Inscenační tým
Jakub Rataj – hudba
Macuo Bašó, Kobajaši Issa, Josa Buson, Masaoka Šiki – texty haiku
Helena Honcoopová – spolupráce na libretu
Pavel Šnajdr – dirigent
Gabriela Gabašová – režie
Barbora Klenová – scéna, světla a kostýmy
Helena Ratajová – choreografie
Účinkující
Beatriz Gaudêncio Ramos – soprán
Elmaz Mrkvičková – mezzosoprán
Andrea Pietrová – alt
Johannes Wieners – kontratenor
NeoQuartet
Mikuláš Mrva – elektronika a elektrická kytara
Helena Ratajová, Roman Zotov, Jolana Šturmová, Šimon Klus – tanec
NODO – Elliott Sharp: SUBSTANCE: Nekonečný Spinoza
26. června 2026, 18:30 hodin
Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava
Inscenační tým
Elliott Sharp – hudba, libreto a elektronika
Petr Kotík – dirigent
Lukáš Jiřička – režie
Carolina Arandia – choreografie
Pavla Beranová – světelný design
Janene Higgins – videoprojekce
Zuzana Lovácsová – graffiti
Jurij Galatenko – sbormistr
Účinkující
Valentino Blasina, tenor (Spinoza)
Elliott Sharp, elektronika
Ostravská banda
Canticum Ostrava
Dino: Markéta Křížová
Taneční company z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě:
Julie Krakovská
Dorota Petrová
Nela Rabelová
Magdalena Matínková
Oliver Oslizok
NODO – Ana Sokolović: Klaun(i)
27. června 2026, 18:30 hodin
Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
Inscenační tým
Ana Sokolović – hudba a libreto
Bruno Ferrandis – dirigent
Jiří Nekvasil – režie
David Bazika – scéna
Marta Roszkopfová – kostýmy
Jan Kaspřík – světla
Jurij Galatenko – sbormistr
Účinkující
Aline Kutan – soprán
Mireille Lebel – mezzosoprán
Andrew Haji – tenor
Bruno Roy – baryton
Števo Capko – klaun
Rita Pires – klaun
Wesley Shen – Martenotovy vlny
Canticum Ostrava
Ostravská banda
