Operní panorama Heleny Havlíkové (62)

  1. 1
  2. 2

Týden od 13. do 19. února 2012 

 – Dámy a muži Pražského filharmonického sboru tentokrát samostatně
 – Příliš idylický Čarostřelec v Berliozově verzi
 – Inspirace na dny příští
***

Dámy a muži Pražského filharmonického sboru tentokrát samostatně

Samostatný sborový cyklus, kterým Pražský filharmonický sbor obohacuje svou letošní sezónu, je dozajista vhodnou a reprezentativní „vizitkou“ tělesa s jeho úctyhodnou sedmasedmdesátiletou tradicí. Trojice koncertů tak otevírá prostor pro prezentaci vlastní dramaturgie – vedle účinkování v rámci symfonických koncertů České filharmonie, FOK, Pražské komorní filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, festivalů Dvořákova Praha, Rozhlasový podzim, Pražské jaro, Janáčkův máj, Mahler Jihlava 2012 nebo Velikonočního a Svatováclavského festivalu, na kterých má Pražský filharmonický sbor příležitost představit se v dílech s významných vokálně-symfonických dílech včetně Rekviem Brahmsova nebo Dvořákova, Beethovenovy Missy solemnis, Bachova Vánočního oratoria, Sommerovy Vokální symfonie a dalších. Druhý koncert sborového cyklu byl specifický rozdělením smíšeného tělesa na dámskou část v první půli večera a mužskou v druhé. Pro takto koncipované rozdělení byl Sál Martinů Lichtenštejského paláce, kde se koncert 14. února 2012 konal, na přijatelné hranici velikosti (pro vystoupení celého Pražského filharmonického sboru by nestačil).

Koncert propojoval dvě hlavní dramaturgické linie celého cyklu. Významná / osvědčená díla sborové literatury zastupovalo Deset zpěvů, op. 15 Josefa Suka pro ženský sbor a čtyřruční klavír z roku 1899 a kantáta Bohuslava Martinů Hora tří světel, H 349 z roku 1954 pro mužský sbor s Josefem Somrem jako vypravěčem, barytonistou Zdeňkem Hlávkou a varhaníkem Alešem Bártou. Z novinek provedl Pražský filharmonický sbor v české premiéře Pendereckého Sanctus a Benedictus, z něhož první část tento významný polský skladatel vytvořil v roce 2002 pro torontský hudební festival The Joy of Singing within the Noise of the World (Radost ze zpěvu uprostřed hluku světa). Dvě části officia zhudebnil Penderecki pro dětský nebo ženský sbor a capella. Stručné pětiminutové dílo je oslavou slávy Boží s dělením hlasů až do jednácti zvuku a závěrečnou hymnickou apoteózou Hosana na výsostech.

Vůbec poprvé na koncertě zazněly Čtyři zpěvy Šalamounovy Jana Duška, který přes své mládí (narozen 1985) už získal řadu ocenění nejen jako skladatel, ale i jako klavírista (předpremiérový rozhovor Opery Plus s Janem Duškem najdete zde). Části z  Písně písní vyjádřil ve své čtvrthodinové kompozici v uceleném oblouku, který otevírá i uzavírá naléhavé zvolání „Jak jsi krásná, lásko má“. Zhudebněním milostných textů z kapitol 4., 2. a 6. Dušek vytváří vnitřní výrazové kontrasty až do krajních extrémů intimních jemných ploch a dramatických fortissim. Velkou emocionální působivost mělo přelévání hlasů a slabik textu v dlouze držených plochách akordů, které připomíná hoquetovou techniku vokálního vícehlasu 13. století.

Dámská i mužská část Pražského filharmonického sboru se na koncertě představila jako kompaktní tělesa homogenního zvuku, který sbormistr Lukáš Vasilek dal rozeznít v celé škále dynamiky. Tam, kde se hlasy dělily do menších uskupení, se však tato stmelenost v sopránech a tenorech občas vytrácela. V Sukově Deseti zpěvech s inspirací ve slovanských a srbských národních písních, společně s klavíristy Lenkou Navrátilovou a Jaroslavem Šarounem sbor osvědčil cit pro detail i humor a vtip, které dodaly interpretaci cyklu svěžest a švih. Vrcholem večera pak byla kantáta Bohuslava Martinů, v níž snad se jen příliš pateticky přednášené barytonové sólo vymykalo charakteru této světské parafráze mše s inspiracemi v lidové tvořivosti.
***

Příliš idylický Čarostřelec v Berliozově verzi

Už za života Carla Marii von Webera byl jeho Čarostřelec (navzdory o pět let straší a dnes stále nedoceněné Undině E.T.A.Hoffmanna), oslavován po berlínské premiéře v roce 1821 jako první německá národní opera. Weber v něm uplatnil pro romantismus typická pohádková témata, líčení přírody tajemné i projasněné, měšťanský sentiment biedermeieru i lidově zemité prvky. Weber s libretistou Friedrichem Kindem vycházeli z Knihy o strašidlech Augusta Apela a Friedricha Langa. Námětem byl asi skutečný z příběh, kdy v šumavských lesích po konci Třicetileté války lovecký pomocník omylem zastřelil svou milovanou nevěstu. Tato historka z černé kroniky je zkombinována se strašidelnou báchorkou o černém myslivci, který za příslib neselhávající trefy očarovanými kulemi loví duše myslivců. Autoři operní verzi dovedli ke šťastnému konci: Maxe „vyvinili“ ze zahrávání si s ďáblem a klopotně dospěli k tomu, že „Kdo srdce má čisté a brání se zlému, smí v nejvyšší lásku vždy důvěru mít!“

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pražský filharmonický sbor (Praha 14.2.2012)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Weber: Čarostřelec (Liberec)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ctirad

Nechápu, čím se chtěla liberecká opera zviditelnit. Berliozova verze je dobově poplatná a díla posouvá někam úplně jinam, než autor chtěl. Že v Liberci neumí mluvit dialogy dobře německy? Myslím, že neuměli ani recitativy – němčina byla, alespoň na premiéře, úděsná. Nebylo by to lepší hrát česky?
Dnes také nikdo nehraje Mozartova Idomenea v úpravě Richarda Strausse nebo Gluckovu Ifigenii v Aulidě v úpravě Richarda Wagnera. Naopak, žijeme v době kritických edicí a historicky poučené interpretace. V Liberci ale žijí jiným životem. Kdyby aspoň angažovali pěvce, kteří to zazpívají – o premiéře měli všichni sólisté se svými party problémy. Škoda!